NO2 - 3. kapitola – Mučení (z pohledu Dimitrije)

Slíbená 3. kapitola :)

To tedy byla noc. Roza je neskutečná. Ta její vášeň ve všem, co dělá. Je jedno, jestli bojuje, hádá se nebo se miluje. Všechno dělá velice důkladně.

Konečně na pár hodin usnula. Ty její výmluvy, že spánek se mnou není potřeba, jsou boží. Akorát teda nevím, jak to takhle budeme praktikovat dál.

Po týdenní pauze jsme se opravdu milovali. Za noc celkem třikrát a to nepočítám všechno to mazlení a líbání okolo.

Já usnul asi na dvě hodiny. Rose ještě spala. Leželi jsme na boku a já ji objímal. Měla by se každým okamžikem vzbudit. Proto jsem opatrně vylezl z postele a šel do kuchyně připravit snídani. Potřebné věci jsme měli v ledničce. Nalil jsem dvě sklenice pomerančového džusu, nakrájel jedno jablko. Udělal jsem dvě plněné bagety a na talířek dal dva ovocné šátečky. Adrian myslel na všechno, protože jsme na tyto příležitosti měli v kuchyni velký snídaňový tác. Vše jsem na něj narovnal. Ještě jsem udělal pro sebe kávu a pro Rozu horkou čokoládu. Čokoláda na ni funguje jako bezvadný úplatek.

Potichu jsem se s tácem vrátil do ložnice a položil ho na komodu. Trvalo to asi pět minut, než se Roza pohnula, protáhla a řekla: "Tady voní čokoláda."

"Dobré ráno, Rose," pozdravil jsem ji s úsměvem a vzal připravený tác na postel.

"Snídaně do postele - to si nechám líbit," spokojeně zavrněla Roza. Posadil jsem se vedle ní. Políbili jsme se.

Při společném jídle z ní vypadlo: "Tohle je krásný sen, jen se bojím, až mě z něj někdo vzbudí."

Zoufale jsem zaúpěl: "Rozo, kolikrát ti mám říkat, že to není sen ale realita."

"Stejně je těžké uvěřit, že po tom všem je to skutečně pravda," pohladila mě smířlivě po tváři.

"Kolik je vůbec hodin?" zeptala se mě.

"Deset," odpověděl jsem jí. Vstala a odnesla prázdný tác zpět na komodu. "Rozmyslela sis, kterou chceš stranu postele a jakou skříň?" ptal jsem se jí.

Nevěřícně nad mojí otázkou zakroutila hlavou a dodala: "My máme poslední dvě hodiny, než přinese poslíček oběd, a ty přemýšlíš nad postelí a skříněmi? Teda soudruhu?!"

Zajiskřilo jí v očích a šla za mnou zpátky k posteli. Cestou si rozvazovala župan, který si na snídani oblékla, aby jí nebyla zima. "Rose, to není možný?! Ty stále nemáš dost?!" nechápal jsem.

"Tebe se nenabažím nikdy," odpověděla mi smyslně. Tohle byla výzva. Ale jak chce. Má to mít.

"Vsadíme se, že nabažíš a budeš mě prosit, abych tě už nechal?" sázel jsem se s ní vypočítavě.

"To nehrozí, soudruhu. Tvoji sázku přijímám. Já vyhraju, né ty," věřila si Roza, aniž by tušila, co na ni chystám. Už jsem na nic nečekal. Rychle jsem vstal z postele a šel jí vstříc. V polibcích jsme se přemístili zpátky na postel a realizoval jsem svůj krutý plán, jak donutím Rozu křičet a prosit láskou.

Milovali jsme se. Ale takovým způsobem, že kdykoli už by Rose chtěla zakřičet v největší rozkoši, vše jsem na pár minut kromě polibků stopnul. Nechal ji se uklidnit a začal se vším mazlením od znova. Po třetím tomto pokusu v pauze zadýchaně vydechla: "Ty mě mučíš."

"Ano, mučím láskou. Tak kdo vyhraje tu sázku? Já nebo ty? Tohle bylo po třetím pokusu, co budeš říkat po desátém?" zeptal jsem se zákeřně Rozy.

"To není fér," zašeptala.

"Já nesliboval, že to bude fér a ty jsi žádná omezující pravidla nestanovila," vysvětlil jsem pobaveně a pokračoval v laskání ve čtvrtém pokusu.

V okamžiku, kdy jsem chtěl realizovat pátou pauzu před šestým pokusem, mě Rose sevřela ještě pevněji a šeptla: "Dobře vyhráls, už mě netrap, já tě chci." Na nic jsem nečekal, dostal jsem ji, kam jsem potřeboval. Po pár dalších minutách jsme zasténali oba rozkoší.

Zbylou půlhodinu do 12:00 jsme odpočívali v objetí. "Víš, že to, co jsi před chvílí prováděl, bylo zákeřné?" řekla mi po tom, co se trochu vzpamatovala.

"Vím," usmál jsem se. "Když mně se tak strašně líbí, jak sténáš a křičíš rozkoší, že chci, abys křičela ještě víc," přiznal jsem se jí pravdivě.

Po mém přiznání mě políbila. Divoce, hladově a nenasytně. "Miluju tě, Dimitriji," vypravila ze sebe.

"A já tebe, Rozo," ujistil jsem ji o své lásce taky.

Čas s ní běžel rychlostí blesku. Přesně ve dvanáct se ozvalo klepání. Poslíček s obědem. Vstal jsem a oblékl si župan. Jakmile jsem otevřel dveře, poslíček byl pryč. Na klice dveří nechal pytlík se dvěma mističkami plnými jídla. Podle vůně to byla čína s rýží. V kuchyni jsem vzal příbory, jídlo přendal na talíře a chtěl jít se vším zpátky do ložnice, když se v kuchyni objevila Roza. Na sobě měla ten smyslný vínový župan, který akorát provokoval moji fantazii, a sedla si ke stolu. Společně jsme se naobědvali. Do jedné už nezbývalo mnoho času, proto jsme se oblékli do strážcovským uniforem a vystřídali se v koupelně.

Zastlali jsme postel, špinavé nádobí dali do myčky a posadili se na pohovku v obýváku. Nemuseli jsme mluvit, bylo nám spolu nádherně i tak.

* * *

Patnáct minut před jednou se ozvalo zaklepání. Došel jsem otevřít. Za dveřmi stál Adrian. "Ahoj brácho, můžu na chvilku dál?" oslovil mě.

"Ahoj, jasně. Pojď," řekl jsem a pustil ho dovnitř. Nesl v ruce dva balíčky. Spíš balíky. Jeden zabalený ve fialové a druhý ve vínové. Přes to měl dokonce mašle. Nějaké dárky.

"Ahoj Adriane," pozdravila ho z pohovky Roza.

"Sedni si. Chceš něco k pití?" ptal jsem se ho.

"Ne, chtěl jsem vám jen něco dát," vysvětlil důvod své návštěvy Adrian.

"Prosím tě, ty už nám nic nedávej. Udělal jsi toho pro nás ažaž. To vybavení do bytu ještě musíme vyrovnat. Takhle to nejde," snažil jsem se ho zastavit.

"Vybavení do bytu neřešte. To je na nás Morojích. Eddie s Masonem taky nepřijdou zkrátka. Musíme si své strážce hýčkat," usmál se.

"Ale...," stačil jsem pouze říct, než mě přerušil.

"Nemáme moc času, takže tady je ode mě malá pozornost. A nemusíte se bát, nic mě to nestálo. Když nepočítám své vlastní úsilí. Nedělejte fóry a vemte si to. Pro tebe je ten fialový, brácho. Rose, tvůj ten vínový. Dimitrij rozbaluje dnes první, tys dostala dárek včera," pronesl k Roze Adrian.

Vzal jsem si od něho svůj dárek a opatrně jsem ho rozbaloval. Byl lehký jako pírko. Přemýšlel jsem, co to asi může být, když jsem to zahlédl. Byl to obraz. Úžasný obraz. Mě a Rozy. S hlavami u sebe, jak se oba smějeme. Malovaný a stínovaný hnědým uhlem na plátno. Ty podoby, rysy, oči, vlasy vše bylo přesné do nejmenších detailů.

"No, protože nemáte žádnou společnou fotku, tak jsem myslel, že by se vám mohl hodit. Fotky sice co nejdříve pořídíme. Ale tady ta stěna je tak prázdná," obhajoval svůj nápad Adrian.

"Děkuju," vypravil jsem ze sebe. Podíval jsem se na Rozu, co na to říká. Byla dojatá.

"Doufám, že se vám líbí. Teď ty, Rose," pokračoval Adrian. Rose roztřesenýma rukama rozbalovala svůj obraz. Velikostně byl o maličko větší. To, co bylo na něm, mě odzbrojilo. Já s Rose, jak se líbáme. Zase malovaný a stínovaný hnědým uhlem.

"Adriane," vyhrkla Rose a skočila Adrianovi kolem krku. "Děkujeme," poděkovala za nás za oba.

Adrian se pobaveně usmál: "Já vám přišel udělat radost, né vás dohnat k slzám. Ten druhý máte do ložnice nad komodu. Chci vás po tom všem vidět oba šťastné, jako na těch obrazech, jasný?" Po pár vteřinách pokračoval: "Jo, a mám ještě malou poznámku - měli byste taky občas i spát." Hodil na nás ten svůj výsměšný arogantní úsměv.

Rozu tato jeho hláška nenechala chladnou a odsekla mu: "O to se nestarej."

S Adrianem jsme se rozesmáli. Podal jsem mu ruku v našem tajném pozdravu a řekl mu: "Díky, za všechno."

"Tak pojďte. Nahoře na vás už čekají. Upozorňuji předem, že váš příchod nebude bez keců. Takže se obrňte a připravte se na to," varoval nás dopředu Adrian. Vyšli jsme společně ze dveří. Obrazy jsme nechali položené v obýváku. Před Lissinými dveřmi si Adrian nasadil sluneční brýle a pověděl směrem k nám: "Vidíme se dnes poprvé, potkali jsme se teď na chodbě před dveřmi."

S Rozou jsme na sebe nechápavě pohlédli, ale nekomentovali to. Adrian zaklepal. Během chviličky nám otevřel vysmátý Mason s hláškou: "Ááá, hrdličky právě dorazily."

"Mase, jestli chceš ode mě přes hubu, tak pokračuj," zahřměla vytočeně Roza. Zbytek osazenstva bytu vyprskl smíchy. Sedli jsme si k ostatním na pohovku a čekali, než se první bouře smíchu přežene.

Ozval se Christian: "Hathawayová, ty teď doháníš všechno, cos za těch předešlých osmnáct let nestihla, viď?" Narážel Christian na Rosino panenství.

To ale neměl dělat, protože mu to Roza okamžitě vrátila i s úroky: "Ozero, ráda bych doháněla. To byste mě však s Lissou nesměli rušit vaším včerejším dostaveníčkem. A upřímně nebylo to nic moc. Kam se hrabeš na Dimitrije."

Christian zrudnul a šokovaně ze sebe vypravil: "Ty to víš?" Mason, Eddie i Adrian skoro brečeli smíchy.

"Tak to by stačilo," zakročila pobavená Lissa. "Musíme se domluvit na těch nákupech a zapsání ve škole. Platí, že se mnou půjde Eddie a s Christianem Mason, že jo. Kluci, váš byt bude k dispozici zítra odpoledne. Ve čtvrtek bychom dokoupili vaše vybavení a zapsali se ve škole."

Jenže kluci toho stejně nenechali. "Adriane, kdo vyhrál sázku?" ptal se ho Eddie.

"Nikdo, nehodlám riskovat svoje zdraví," odpověděl mu jmenovaný.

"Noo tak, potřebujeme vědět, kdo vyhrál," přemlouval ho i Mason.

"Buď chlap a sundej ty brejle," provokoval Adriana dál Eddie.

"Trhli rekord, že jo?" doufal Mason. V tu chvíli mi to došlo. Sázka o zářivost našich aur.

"Pokud se podívám, končíte ode dneška se všema narážkama a necháte je oba v klidu žít, ano? Slibujete? Ty taky, Ozero," získával slib Adrian, aby nás ušetřil dalších narážek.

"Tak jo, slibuju," řekl Mason.

"Já taky," přidal se Eddie.

"Do háje, s nima to stejně nemá cenu. Dávám svůj slib," souhlasil překvapivě i Christian. Asi mu ta sprcha od Rose stačila.

Adrian se na nás s Rose podíval a sundal si brýle. Předvedl skvělé divadlo. Dnes už nás viděl, věděl, že záříme. K obecenstvu promluvil: "Jo, trhli rekord."

Mason vyskočil z pohovky a tancoval oslavný tanec. O co se vsadili, jsem raději ani nechtěl vědět. "Sakra, to není možný!" ulevil si naštvaně Eddie.

"Tak to bychom měli," ujal se slova Adrian. "Zbývá ještě poslední věc. Za hodinu se máme přes skype spojit s divoženkama z akademie. Chcete jim to říct, nebo ne?" zeptal se Adrian mě a Rozy.

"Rose, je to na tobě. Mně je to jedno," nechal jsem rozhodnutí na Roze.

"Já nevím," odpověděla nerozhodně Rose. "Na jednu stranu jsou to kámošky, tak by si zasloužily znát pravdu. Ale budou ještě celý rok na akademii, a když si Jill nebo Mia pustí pusu na špacír, budou z toho pouze problémy a kecy. A další věc je, že už ten šílený příběh nehodlám znovu nikomu vyprávět."

"Co kompromis?" ptal se Adrian.

"Jaký? Žádný mě nenapadá," nerozuměla Adrianovi Rose.

"Řekneme, že jste spolu. Ale dohromady jste to dali až tady u dvora. A budou nám muset přísahat, že to nikde nevykecají, dokud vy dva sami nebudete chtít," vymyslel řešení Adrian.

"To zní dobře," přidala se k nápadu Adriana i Lissa. Ostatní kývli na souhlas hlavou.

"Dobře," souhlasila za nás i Roza.

* * *

Pozdravili jsme všichni přes počítač Miu a Jill. Obě byly nadšené, že nás vidí všechny pohromadě. Předtím s nimi mluvili především Eddie s Masonem.

"Divoženky, máme pro vás novinku, ale bude to pod přísahou. Jestli o tom, co se teď dozvíte, ceknete jediné slovo, vyřídím si to s vámi. Pokud rovnou víte, že tajemství neudržíte, neřekneme vám ho," realizoval plán Adrian.

"Tajemství?!" vypískla nadšeně Jill. "Sem s ním. Slibuju, že budu mlčet."

"Já taky," přidala se i Mia. "O co jde? Nenapínejte. Jsem děsně zvědavá," popoháněla nás Mia.

Adrian se vypočítavě usmál: "V partě se nám to trochu spárovalo."

"Cože? Kdo s kým?" vyhrkly holky najednou.

"Naše dvojka Romitri, to dala tady u dvora dohromady," vysvětlil za nás Adrian.

"Ty bláho, Bůh a Bohyně spolu, to budou na akademii čumět," blekotala šokovaně Jill.

"Jill, já jsem vám právě řekl, že je to tajemství a na akademii se to nikdo nedozví," zavrčel Adrian.

"Vždyť, jo, rozumíme," uklidňovala ho za obě Mia. "To ale neznamená, že až to praskne, klidně i za rok, tak Kirová se Stanem puknou vzteky. A my víme horkou novinku první," smála se nadšeně Mia.

Objal jsem Rozu kolem ramen a dodal směrem k ní: "Bůh a Bohyně, chápeš to?"

Rozesmála se a řekla: "Ne."