NO2 - 7. kapitola – Bratrská výpomoc (z pohledu Dimitrije)

Prosím všichni si přečtěte PRAVIDLA BLOGU v menu a následně komentujte...

Nechci být tyranka, takže zveřejňuju další kapitolu. Moje chyba - na blogu nebyla jasně napsaná pravidla. Nyní jsou. Následující kapitolu už ale fakt nepřidám bez vašeho přičinění. Tak se snažte, ať je spokojenost na obou stranách :D

Byl zrovna pátek odpoledne koncem září. Týden utekl celkem rychle. Vyzvedli jsme s Rose u školy naše Moroje a kluky. Poté jsme Lissu s Christianem doprovodili na krev.

Ve škole jim zrovna skončilo období zkoušek, které mívali každý poslední týden v měsíci na různé zápočty, proto byli oba vyčerpaní. Žádný plán jsme na páteční večer ani víkend neměli. Chtěli v bytě odpočívat.

Doma po službě jsem se zeptal Rozy: "Viděla jsi dnes Adriana?"

"Ne," odpověděla mi.

"To je divný. Nějak se mi to nelíbí. Včera říkal, že se určitě staví. Napíšu mu," vysvětlil jsem jí důvod své otázky. A rovnou vytáhl mobil a naklikal: "Ahoj bracho, je vsechno v poradku? Proc ses dneska nestavil?"

Odpověď mi pípla během pár minut a zněla: "Sory, nejakkk mi to nevislo." Podle překliků, chybějících písmen a hrubek mi bylo jasné, že pil.

"Kde nasavas a proc?" odepsal jsem mu.

"Jsem v baaaru na nameesti." Přišla po chvilce odpověď.

Nařídil jsem mu: "Zustan tam, jdu za tebou." Potom jsem šel za Rose do kuchyně, kde zrovna uklízela umyté nádobí z myčky zpět do skříněk. "Rose, něco se stalo. Adrian sedí v baru a střízlivý rozhodně není. Jdu za ním," promluvil jsem na ni.

Překvapeně vzhlédla: "Mám jít taky?"

"Ne, nech to na mně," řekl jsem. Kývla na souhlas. Než jsem odešel z bytu, objal jsem ji a políbil.

Přišel jsem do baru. Adrian seděl na barové židli přímo u zdroje a měl před sebou panáka. Asi s vodkou. Podle čiré tekutiny v něm.

"Co se stalo?" zeptal jsem se, jakmile jsem ho uviděl.

"Nic, to nestojí za řeč," zdráhal se mi odpovědět.

"Nekecej a vyklop to. Hned," nařídil jsem mu bez kompromisů.

"Jen další nevydařený sen," vydechl tiše.

V tom okamžiku jsem pochopil: "Sydney."

Překvapeně povytáhl obočí a zeptal se: "Ty to víš?"

Pobaveně jsem se zasmál: "Jo, všiml jsem si. A Rose taky. I ty jsi čitelný, víš? Pohádali jste se. Stále šílí z magie. A nás Dhampýrů a Morojů se bojí, co?"

"Jo," vysoukal ze sebe bolestně a obrátil do sebe připraveného panáka.

"Doufám, že chápeš, že to chlastem nevyřešíš. Zítra ti bude navíc nehorázně blbě, jestli budeš tímhle tempem pokračovat," kázal jsem mu.

"No, a co. Alespoň budu myslet na svůj bolavý žaludek s hlavou a ne na ni," zašeptal nešťastně Adrian.

"Brácho, vzpamatuj se. Mám nápad. Počkej tu chvíli a už nepij. Dáš si teď kafe," řekl jsem mu a rovnou ho i objednal. Potom jsem vyšel z baru a vytočil číslo alchymistů. Jestli můj plán vyjde, pojedeme s Adrianem na výlet.

"Dobrý den, tady strážce Belikov. Potřebuji kontakt na alchymistku Sydney Sageovou. V červnu mi pomáhala odstranit těla Strigojů po napadení. Je opravdu profesionálka a skvěle se při zásahu osvědčila. Nyní řeším urgentní problém. Ale situace je delikátní a nechci to řešit s nikým jiným než s ní. Má na starosti stále oblast u akademie sv. Vladimíra? Ano, to jsem rád. Můžete mi tyto informace poslat v smsce? Jasně, moc děkuji. Nashledanou," ukončil jsem úspěšně první hovor.

Za dvě minuty mi přišla slíbená smska s telefonním číslem přímo na Sydney. Ihned jsem ho vytočil. Bylo lidské ráno, přesně 8:00. Neměl bych ji vzbudit. Zvedla to po třetím zazvonění.

"Dobrý den, slečno Sageová. Tady strážce Belikov. Před nějakou dobou jste mi pomáhala zničit těla osmi Strigojů. Mám pro vás speciální úkol. Ale nemohu to řešit po telefonu. Potřeboval bych s vámi co nejdříve osobně mluvit. Řekněte kdy a kde. Přizpůsobím se. Ano, od teď za 12 hodin v 8:00 večer lidského času v nákupním centru Hvězda v kavárně v přízemí. Není problém, vím, kde to je. Moc děkuji. Nashledanou," skončil jsem i druhý hovor.

Ještě jsem zavolal Masonovi a Christianovi, abych s nimi domluvil svou první dovolenou na tento víkend. Spokojeně jsem se znovu vrátil k Adrianovi do baru.

Mile mě překvapil, neboť opravdu usrkával objednanou kávu. "Dopij to kafe a jdi si zabalit věci na dva dny. Za hodinu nebo dvě odjíždíme na výlet. Na nic se neptej, víc ti neřeknu. Hlavně si vezmi pas. Ještě nevím přesný čas odjezdu, zjistím ho do třiceti minut a pošlu ti ho v smsce i s místem, kde se sejdeme," vysypal jsem na něj rovnou informace.

Šokovaně na mě zíral, ale přikývl na souhlas. To mi stačilo, otočil jsem se a odešel z baru. Musel jsem zařídit dalších pár věcí.

V obýváku na mě čekala Roza a chtěla hned vědět, co se stalo. "Vydrž chvilku, vysvětlím ti to, ale nejdřív musím na net," zarazil jsem ji. Zapnul jsem notebook a připojil se na online rezervace letenek. Překvapeně mi koukala pod ruce.

Zadal jsem "datum" a "kam chci letět". Vyhodilo mi to několik možností. Vybral jsem hned tu druhou. S odletem za 3 hodiny. A rovnou nechal vystavit zpáteční otevřené letenky na moje a Adrianovo jméno.

Následně jsem vytáhl mobil a napsal Adrianovi: "Za hodinu te vyzvednu pred vasim barakem."

"Ty někam letíš?" ptala se mě nevěřícně Roza.

"Jo, uděláme si s Adrianem malý výlet. Nejpozději v neděli jsem doma. S Masonem a Christianem jsem domluvený. Beru si i jedno auto. Nechám ho na parkovišti u letiště," informoval jsem Rozu.

"Můžeš mi říct, co se stalo? Já to vůbec nechápu," prosila mě o vysvětlení.

"Rose, Adrian se v baru opíjel kvůli Sydney. Museli se pohádat v éterovém snu. Určitě za ní od června chodil. Však víš, že se bojí magie a nás všech - Dhampýrů, Morojů i Strigojů. Vypadal dost zle. Je do ní opravdu zamilovaný. Já mu chci pomoct. Dlužím mu to. A tohle je věc, kterou pro něj můžu udělat. Zvlášť když mám takové kontakty jako strážce. On neví, co na něj chystám. Dodneška si myslel, že o Sydney nikdo z nás neví. Zavolal jsem k alchymistům a získal telefonní číslo na Sydney. Potom jsem si přímo s ní domluvil schůzku kousek od akademie sv. Vladimíra v jejím teritoriu v kavárně v 8:00 večer lidského času. Máme to s Adrianem jen taktak. Hodinová cesta na letiště, poté tříhodinový let a další asi dvouhodinová jízda autem k místu, kde se máme setkat," řekl jsem jí svůj plán.

"Noo, měla bych ti asi říct, že ses úplně zbláznil. Ale já tě chápu. Akorát nevím, co máš za výmluvu pro Sydney?" pronesla.

"Něco si cestou vymyslím. Třeba výrobu neobvyklého stříbrného kůlu. Zvládneš to tu? Pokusím se vrátit co nejdříve. On se s ní potřebuje setkat. A když tam s nimi budu já, nepohádají se. Taky chci na vlastní oči vidět, jak na něj ona reaguje. Jestli to má smysl. Rose, on pomohl nám dvěma. Já nebudu předsudkář ohledně vztahů Moroj a člověk. Bojoval za nás. Za naši lásku a nikdy nemusel. Já budu zase bojovat za tu jeho. Až si ověřím, že to nemá smysl, sám mu to řeknu. Ale nejdřív to chci zjistit. Třeba tam šance je. Musel za ní od té doby chodit ve snech. Jsou to tři měsíce. Možná na něj změnila alespoň částečně názor. Adrian to nebude mít lehké. Zkusit to však musí. I když to třeba nevyjde, aby to mohl posléze s klidným srdcem vzdát, musí nejprve bojovat všemi zbraněmi. Jestli to ani po tom všem nepomůže a ona svůj názor na něj nezmění, může se hnout dál s pocitem, že udělal maximum," vypověděl jsem Rose důvody, proč to všechno dělám.

"Přesně pro tohle tě miluju," zašeptala v polibku Rose.

Objal jsem ji a polibek opětoval: "A já tebe, Rozo. Jdu si zabalit."

Věci jsem sbalil během pár minut a zbývající čas do vyzvednutí Adriana jsem strávil s Rose na klíně a v polibcích. Nechtělo se mi od ní.

* * *

Přesně za hodinu jsem zaparkoval s autem před Adrianovým domem. Vyšel po 5 dalších minutách s cestovní taškou. "Řekneš mi konečně, kam jedeme?" zeptal se mě.

"Ne, to je překvapení. Ještě se stavíme u dárců. Potřebuješ krev. Nevím, kdy přesně se vrátíme," odpověděl jsem mu.

Potom už neprotestoval. Cestou v autě mlčel a koukal z okýnka. Za hodinu jsme byli na letišti. Vyzvedli jsme letenky a počkali na odbavení. Jakmile zjistil, kam letíme, překvapeně na mě promluvil: "My se vracíme na akademii?"

"Skoro," řekl jsem mu tajemně. "V letadle se zkus prospat. Budeme mít obrácený režim noci a dne. Další možnost spánku získáš nejdříve za 12 hodin. Tak to využij," nařídil jsem mu. Tříhodinový let proběhl bez komplikací. Po přistání jsme si v půjčovně aut u letiště půjčili jednu černou hondu a vyrazili jsme na cestu za Sydney do obchodního centra.

Časově to vyšlo skvěle. Se všemi průtahy během cesty jsem před obchodním centrem zaparkoval v 6:00 lidského času. "Tak pojď, brácho," oslovil jsem Adriana. "Tašky necháme v kufru. Teď se jdeme najíst."

Neprotestoval. Byl po cestě utahaný. Touhle dobou normálně ještě spával. Prošli jsme obchodní centrum a vybrali si příjemnou restauraci, kde jsme se pořádně najedli. V 7:30 jsme se zvedli a zaplatili. "Co budeme dělat nyní?" zeptal se Adrian, který se jídlem trochu vzpamatoval z únavy.

"Mám chuť na kávu. Pojď, dole je pěkná kavárna, znám to tady," vybral jsem místo setkání se Sydney. Schválně jsem se posadil čelem k východu a Adriana nechal zády. Objednal jsem si kávu a Adrian cappuccino.

"Zajímalo by mě, co máš za lubem," promluvil Adrian. "Takováhle "hurá akce" nebude jen tak. O co ti jde?" vyptával se mě dál.

"Za chvilku to zjistíš," usmál jsem se pobaveně. Zakroutil nade mnou hlavou a sám v duchu přemýšlel, co to má všechno znamenat.

Po dalších pěti minutách se objevila Sydney. Rozhlédla se po kavárně. Vstal jsem a oslovil ji: "Dobrý večer, slečno Sageová. Jsem rád, že jste přišla."

Adrian ztuhl. "Dobrý večer, pane Belikove. Copak máte tak urgentního, že jste se mnou musel mluvit osobně?" ptala se mě a pomalu přišla k našemu stolu.

V tom momentě se Adrian vzpamatoval a otočil se na ni s otázkou, zda je to skutečně ona: "Sydney?"

Ona ho poznala teprve teď. Jejich oči se setkaly a ona překvapeně zalapala po dechu: "Adriane?"

"Vy se znáte?" začal jsem se svým připraveným divadlem. "Já vím, že jste se po tom útoku Strigojů viděli, ale nejsem si vědom, že byste spolu mluvili. Navíc to byla dost vypjatá situace. To vás tedy nemusím představovat?" realizoval jsem dál svůj plán.

"Neznáme se," utnula mě v zárodku Sydney přesně podle mého plánu.

"Aha, to tedy musíme napravit. Slečno Sageová, tohle je můj morojský svěřenec Adrian Ivaškov. Adriane, tohle je alchymistka Sydney Sageová. Mám pro ni speciální úkol. Proto jsme dnes tady. Promiň, že jsem ti to před tím neřekl," vyslovil jsem nevinně. Po jejich vzájemném představení si museli zdvořile podat ruce.

"Prosím posaďte se, Sydney. Dáte si kávu?" nabídl jsem jí.

"Ano, prosím. Jedno latté," vyslovila svoje přání.

"Hned ho jdu objednat," zvedl jsem se od stolu a schválně je nechal pár minut samotné. Povídali si, což bylo dobré znamení. Hlavně že se nehádali. Postavil jsem před Sydney její skleničku s latté a sedl si zpět na své místo.

"O co jde, pane Belikove?" zeptala se mě rovnou Sydney.

"Mám pro vás úkol. Potřebuji objednat stříbrný kůl," pověděl jsem jí. Alchymisté pro strážce zařizovali výrobu stříbrných kůlů, jejich speciální vyrývání a odváželi je v krabičkách i ke spřáteleným Morojům na nabití všemi živly, avšak aniž by se jich dotýkali. Nesnášeli magii, jako nesnášeli nás vampýry - Dhampýry, Moroje i Strigoje. A přitom s námi byli v kontaktu, aby nám pomáhali s ničením těl zabitých Strigojů. Jejich posláním bylo utajit existenci vampýrů před lidmi.

"Ale to jste mohl udělat po telefonu a nemuseli jsme se setkávat," skočila mi lehce naštvaně do řeči Sydney.

"On to nebude obyčejný stříbrný kůl. Potřebuji na něj vyrýt speciální znaky. Noo, a je to trochu delikátní. Taky chci objednávku utajit, abych nevypadal jako blázen, víte?" vysvětloval jsem jí.

"Co má na tom kůlu být?" vyslýchala mě dál.

"Potřebuji, aby tam byla věta "Miluji tě" v co nejvíce jazycích," objasnil jsem svůj požadavek.