Ještě pro upřesnění: Psaní NO3 mi dalo dost zabrat, takže nechci hodně dlouhé kapitoly přidávat dvakrát týdně. Kapitol je 23, proto máte na těchto několik týdnů se čtením vystaráno. Abych nemusela snižovat frekvenci přidávání nových článků na tomto blogu (jak jste zvyklí) ze dvou na jednu týdně, doplníme to touto povídkou z Adrianova pohledu "Sám proti osudu" - dozvíte se spoustu informací o Dimkovi, když byl 6 měsíců u Taši Ozerové i o Rose, která zůstala sama s Adrianem a partou na akademii. Jen musíte vydržet, než se to rozjede do potřebných obrátek... :D
Nebudu se víc vykecávat. Příjemné čtení a snad se bude aspoň trochu líbit...
Jak to vlastně všechno začalo? Zcela normálně. Strigojové za pomoci lidí vraždili celé rodiny královských. Nepomáhala už ani magická ochrana čtyř živlů, kterou Strigojové nemohli sami zničit, proto využili lidi a ti ji bez problémů prolomili. Lidem magie živlů nabitá v kůlech neublížila. A následně nemrtvé krvelačné stvůry nečekaně a v přesile zaútočili. Nikdo se necítil v bezpečí. Morojové se báli. Strážců bylo málo a do toho všeho se kvapen blížily Vánoce.
Morojský svět se strachoval o samotě cestovat, avšak o svátcích se toužili scházet celé rodiny. Moje teta královna Taťána to vyřešila s grácíí sobě vlastní. Do obrovského lyžařského střediska v Idahu svolala několik akademií. Byl to dobrý tah. Spousta lidí pohromadě, tím pádem i hodně strážců. Navíc se sem za studenty sjížděly i jejich rodiny, aby zde společně oslavily Vánoce.
Nejstřeženější místa byly právě královský dvůr a akademie. Jenže o svátcích to neplatilo, protože mnoho strážců mívalo dovolenou. Hrozilo, že toho Strigojové využijí. Takže tetička vymyslela skvělé řešení - dvě bezvadně zabezpečená místa před Strigoji s důkladnou magickou ochranou i trénovanými strážci, kteří neustále hlídali, jak venku na hranicích pozemků tak i Moroje uvnitř. Královský dvůr a středisko v Idahu.
Nebyl bych to v té době já - Adrian Ivaškov, abych nejel do Idahu taky. Nebýt pod dohledem rodičů, ani tetičky. A zároveň mít možnost vyhodit si z kopýtka. Pařby, alkohol, jiné návykové látky a samozřejmě holky.
Jéžiši, když si na to dnes vzpomenu, říkám si, jaký jsem byl neskutečný kretén. Moje pověst mě předcházela. Hrozná pověst: holkař, potížista, průšvihář, arogantní a nesnesitelný královský Moroj. Byl jsem denně ožralej a zhulenej hřebíčkovýma cigaretama. Patřily k mé image. Jo, peněz jsem měl díky tátovi k dispozici dost a zneužíval toho. Nyní mi je ze sebe samého zle.
Všechno to odstartovalo už v dospívání. Dětství jsem neměl špatné. Pokud nepočítám nefungující vztah s otcem, který nikdy neuměl dávat najevo city. Jen mi věčně opakoval moje chyby. Máma Daniella i teta Taťána byly fajn. Braly mě takového, jaký jsem byl i s mou nedokonalostí - rozmazlený jedináček. Vynikal jsem v malování a celkovým zájmem o umění. Což se otci nikdy nelíbilo a odsuzoval mě za to. Prý se mám podle něj zabývat užitečnějšími věcmi.
Jenže v pubertě se se mnou dělo něco zvláštního. Nerozuměl jsem tomu. Moje nálady se střídaly obrovskou rychlostí. Narůstala úzkost a deprese. K tomu se přidal ještě pocit méněcennosti, protože jsem jako jediný ve třídě v patnácti neměl svou živlovou specializaci. Ovládal jsem hodně slušně dokonce všechny čtyři živly najednou. Ale v žádném z nich jsem víc nevynikal, aby se dalo říct, že je mou specializací, jako to měli ostatní spolužáci. Trápilo mě to. A zjišťoval jsem o sobě, že zvládám používat silný nátlak, kterým mohu ovlivňovat lidi kolem sebe, aby udělali, co já chci.
Přišel jsem na to zcela náhodou, zrovna jsem se s otcem hádal, že odmítám mít domácí vězení a že jdu za klukama ven. Obklopoval jsem se stejně bezcitnými, prachatými a arogantními královskými floutky. Naši problémovou partu tvořili Wesley Drozdov, Lars Zeklos a Brent Badica. Pověst našich nezřízených pařeb sahala i daleko za hranice královského dvora.
"Tati, nebudu doma sedět na zadku. Chci jít ven a bavit se s klukama," hádal jsem se asi jako třináctiletý se svým otcem.
"Zapomeň. Ten průšvih z minulého týdne, kdy ses na veřejnosti opil je neodpustitelný. To by tak scházelo, abys to s těmi lumpy zopakoval," odmítal mě otec pustit na krok.
A já se na něj rozzlobeně zadíval. Přímo do jeho očí a zavrčel: "Nemáš mi co zakazovat! Jdu ven a ty mě pustíš!"
Otec vypadal jako v tranzu. Zakýval hlavou na souhlas: Ano, synu, pouštím tě. Jen běž ven." A já šokovaně zalapal po dechu, že mě fakt pustil. Až později mi došlo, že jsem ho ve vzteku vlastně ovlivnil sám nátlakem. Tohle se za ty roky několikrát opakovalo. Za začátku jsem to nedělal vůbec vědomě. To prostě samo, a později toho vyloženě zneužíval a otce takhle donutil mi vyhovět v mých požadavcích. Získával jsem volný přístup k jeho alkoholu. Vlastně ten už jsem měl i dřív, ale to jsem se do jeho barové skříňky šikovně vloupával pomocí sponky, kterou jsem odemkl zámek. Byl jsem dost vynalézavý. I v jistém slova smyslu cílevědomý. Dosáhl jsem toho, o co jsem stál.
Na mámu ani tetu jsem nátlak nepoužíval. U nich mi to nepřipadalo fér. Ale v baru, aby mi obsluha i jako neplnoletému nalila, rád a často. Tím, že jsem dokázal za jakýchkoli okolností získat bez problémů alkohol, cigarety i další návykové zakázané látky, jsem byl mezi klukama oblíbený.
Samozřejmě nátlak jsem mohl použít i na holky. Ale to jsem nepotřeboval. Zcela nesobecky musím uznat, že jsem hezký muž. Krasavec. Holky po mně jdou samy. V kapse mám neomezenou kreditku, abych mohl vyhovět všem jejich přáním - luxusní restaurace, šaty, šperky, květiny a podobně.
Svým rodičům jsem se povedl, za což jsem jenom rád. Krátké světle hnědé vlasy nosím nagelované do rozcuchu, který si každé ráno tvořím pečlivě půlhodiny v koupelně. Používám omamné drahé parfémy. Postavou jsem vysoký i štíhlý jako většina Morojů, avšak zároveň nejsem vychrtlý a mám svaly. Umím se oblékat. Moje šatna s drahými značkovými kousky je toho nezvratným důkazem. Mám prostě vkus i cítění pro barvy a různé kombinace, které většina mužů postrádá. A co slečny při pohledu na mě zcela odzbrojí, jsou moje krásné smaragdové oči. Co nezdá se vám to?! Tolik dokonalosti v jedné osobě - já přece nikdy netvrdil, že jsem skromný…
Poprvé jsem se opravdu líbal, když mi bylo deset na nějakém mejdanu při hraní flašky. Pak moje zkušenosti s dívkami šly dopředu. O panictví jsem přišel na své patnácté narozeniny. Konkrétně 9.3. s Morojkou, která byla skoro o čtyři roky starší než já. Já vypadal na víc a s klukama jsme na oslavě tvrdili, že slavím osmnáctiny. Nikdo občanku vidět nechtěl. Tak proč jim to vyvracet, ne?!
S oblibou jsem používal na pařbách přezdívku Jet Steele, drsný co?! Na tohle jméno jsem si sehnal později i falešné doklady. A jelikož se mi sex zalíbil, dopřával jsem si ho často a ve velkém. Příležitostí bylo mnoho. Nikdy to ale nebyla vážná známost pouze jednorázovky. A na tom, zda si to užije i ta holka, mi nikdy nezáleželo. Jednalo se jenom o moje vlastní uspokojení. Ach jo. Já byl parchant…
A kolik žen jsem vystřídal v posteli? Nespočet. Ze začátku jsem to počítal, ale když jsem překonal číslo třicet, nechal jsem toho. To mi bylo tak sedmnáct, osmnáct. Dělal jsem nechutný věci, jako je grupáč s pitím krve při sexu s dhampýrkama. Radši nebudu na další podrobnosti moc vzpomínat nebo se sám ze sebe pozvracím.
Tímto způsobem jsem od patnácti řádil skoro do dvaadvaceti. Utržený ze řetězu je příliš slabé slovo. Kompenzoval jsem si tím své problémy. Svou odlišnost. Moje specializace na živel se nikdy neprojevila. Časem jsem to přestal řešit. Ale podvědomě mě to trápilo pořád. Nátlak byl prima.
Další neobvyklou věcí, kterou jsem ovládal - lezení lidem do snů. Osobně nebo i tajně. A dokázal jsem vidět barvy aur. Naučil jsem se je číst. Každá barva znamenala něco jiného. Žlutá inteligenci, purpurová vášeň… A z nich i pocity: lásku, vztek, bolest, radost… Nikdo v mém okolí to neuměl a já se o tom bál veřejně mluvit a skrýval to. O to víc jsem se cítil jako vývrhel. A zrůda. Avšak jen díky tomu jsem se hodně vyznal v lidech. A částečně dokázal předvídat jako psycholog budoucí chování i reakce na dané situace.
Jenže pak se v mém životě objevila ona. Ano, malá dhampýrka Rosemarie Hathawayová. Potížistka jako já. Pověst ji předcházela stejně jako mě. Problémová studentka a ochránkyně mé "sestřenky" princezny Vasilisy Dragomirové, která byla poslední ze svého rodu. Ani jednu jsem do té doby neznal osobně. Ale slyšel jsem o nich dost. Teta se kvůli jejich útěku z akademie sv. Vladimíra mezi lidi často rozčilovala. Schovávaly se tam dva roky. Potom je vypátral jistý strážce Belikov a přivezl je zpět na akademii. A před pár měsíci všichni tři čelili Lissině únosu královským zmetkem Viktorem Daškovem. Zachránit se ji povedlo díky tomu, že mají se svou strážkyní Rose pouto jako ve starých legendách. Ostatní důvody a informace o únosu jsem neznal. Tajilo se to.
Byl jsem na ně zvědavý, proto jsem využil příležitosti a jel na vánoční svátky sám do Idahu. Věděl jsem, že tam budou a toužil jsem se s nimi seznámit. Teda necestoval jsem sám, avšak klasicky letadlem od dvora s celou družinou strážců a příbuznými studentů, ale myslím bez rodičů, kamarádů nebo tety. Chtěl jsem vypadnout z toho blbákova, ze kterého jsem měl akorát deprese. Hodně jsem pil i kouřil. Pomáhalo mi to mé divné stavy mysli udržet relativně pod kontrolou.
Zhruba jednou měsíčně se stalo, že jsem z té divné síly, která mě nekontrolovatelně ovládala, začal blábolit nesmysly. Nemohl jsem tomu zabránit, ať jsem se snažil sebevíc. Bylo to nad moje síly i schopnosti. Takže jsem si na to zvyknul.
V Idahu byl celý komplex dost luxusní. Sloužil královským Morojům pro pobavení. První dva dny jsem strávil na lyžích. Byla to příjemná změna. Sporty mi nevadily a já je i slušně zvládal. Na rozdíl od některých dalších Morojů. Hodně jsem i aktivně plaval. Navštěvoval jsem různá lázeňská centra. Trávil čas v sauně nebo v páře. Perličkovou koupel přímo zbožňuju. Všechno tohle mi pomáhalo si vypracovat docela hezkou postavu. Občas jsem si zašel i do posilovny. Tam jsem byl trochu rarita, to je spíš doména dhampýrů. Ale díky tetičce mi byla v paláci královská posilovna kdykoli k dispozici. Rodiče o tom nevěděli, možná máma. Táta by mi to zakázal, pokud by to náhodou zjistil. Vnímal to jako podřadné, potit se zbytečně, když je to úkol i práce našich strážců. Bylo to pro mě odreagování i jistá prevence a vyčištění hlavy při mých depresích. Chodil jsem tam většinou přes poledne a setkával se tam s Ambrosem. Tetiným… jak to jen slušně říct? Tetiným gigolem. Dhampýr - masér, kterého tetička měla pro pobavení, na sex i jako krvavou děvku v mužském těle. Byl od ní minimálně o dvacet let mladší. Utekl od strážců. Tajili svůj vztah. Byl by to skandál. Ale měli se navzájem rádi, ač to bylo v této situaci nepochopitelné, aury je prozrazovaly. A já navenek předstíral, že nic nevím.
Na moje depresivní stavy rovněž hodně pomáhalo malování a i jednoduché sporty nebo hry především ve vnitřních prostorách. Rád jsem hrál bowling, kulečník nebo stolní fotbálek, případně šipky. Vybavení většiny barů. Když se kalí, tak je u toho zábava všeho druhu.
Přes tanec - diskotékový i ten klasický plesový. Jsem královský Moroj a musím se účastnit všech možných akcí. Tetička mě ráda zapojovala. Různé bankety, večírky a podobně. A mně tam chodit nevadilo. Dobré jídlo i pití a lehce dostupný alkohol, někdy i holky. Provětral jsem tak svůj obrovský šatník. Na módě a svém účesu si zakládám do dneška. Je to moje slabost. Přiznávám bez mučení…
Žádné komentáře:
Okomentovat