Velikonoční nadílka z Dimkova pohledu... :)
Musel jsem se probudit po několika dnech z bezvědomí. Byl jsem živý. Nechápal jsem, jak je to možné. Moje zranění bylo smrtelné. Moc dobře jsem si to uvědomoval. Když jsem na nosítkách v lese procitl, Rose se nade mnou skláněla. Ty její oči. Plné bolesti a slz, že mě ztratí. Musel jsem se jí alespoň omluvit za porušení slibu, který jsem jí dal. Slíbil jsem jí i Adrianovi, že se mi při zásahu nikdy nic nestane. A připomenul jí, že ji miluji. Zbytek nevím.
Přísahu jsem nedokázal splnit. Po osvobození Lissy a Eddieho jsem Rose nařídil, aby je dostala ven z jeskyně do bezpečí. Já jsem sám zůstal uvnitř. Po několika úspěšných zápasech se Strigoji, které jsem bez problému zabil, mě napadli v odlehlé části jeskyně čtyři najednou. Nezvládl jsem to. Jednoho z nich se mi povedlo zabít. Ale zbylí tři využili své přesily. Smrtelně mě zranili mým vlastním kůlem, když mi zlomili ruku a zabodli mi ho do břicha. Už se připravovali, že se ze mě napijí, když přispěchali strážci z Benovy skupiny. Tak mě nechali bezvládně ležet. Krvácel jsem. A zároveň umíral. Chtěl jsem naposledy vidět Rozu. Snažil jsem se udržet při vědomí, co nejdéle to šlo. Nepovedlo se mi to. Svět kolem sebe jsem přestal vnímat a v hlavě mi proběhl rychle můj život. Nejvíce vzpomínek patřilo právě Roze. Jak by taky ne. To ona byla důvod, proč jsem se narodil a žil. Nevěděl jsem to do té doby, dokud jsem ji nepoznal. Až s ní jsem pochopil smysl života a co je to někoho opravdu milovat.
Vzpomínal jsem na naše první setkání, první trénink, naše souboje. Rosiny drzé hlášky, které mě někdy vytáčely do nepříčetnosti a jindy pobavily. Její úsměv, oči a vlasy. Viktorovo kouzlo, první milování, naše hádky a následné o to hezčí usmiřování a spousta dalších věcí…
Málem ten večer zemřela ona. Žít na světě bez ní bych nezvládl. Myslel jsem si, že jdu na pomoc pozdě. Strigoj ji držel pod sebou. Nebránila se mu. Rychle jsem mu probodl záda, abych se dostal k srdci a shodil jsem ho z ní. Byla otřesená, avšak živá. Rovněž krvácela z tržné rány na noze. Utekla mi z auta. Ani jsem nepoznal, že ji pouto pustilo a je opět s námi. Něco musela vidět. Aniž by cokoli řekla, vyběhla lesem k jeskyni. Stačil jsem akorát vykřiknout její jméno a prásknout do volantu i bezmocně zanadávat, že jsem ji včas nezadržel. Honem jsem vyhlásil začátek akce a pokyn k obklíčení jeskyně, poté jsem předal velení v autě Masonovi. Jemu i Christianovi jsem zakázal se z auta hnout a sám vyběhl za Rozou do lesa. V jeskyni jsem byl ze své skupiny první. Ostatní čekali útočně rozestavění kolem jeskyně na můj pokyn k zásahu. Sám jsem nejprve chtěl zhodnotit situaci uvnitř a najít Rozu. U vchodu ležel již jeden mrtvý Strigoj. Toho musela zabít právě ona. Běžel jsem jeskyní až k místu, kde se dělila na dvě části. Tam jsem ji se Strigojem našel a zachránil v poslední chvíli. Pak jsem vyhlásil vysílačkou útok směřující do části jeskyně, kde nebyla Lissa s Eddiem za to ale většina těch zrůd.
Místo v jeskyni jsem procitnul na pár okamžiků ve své poslední hodince v lese na nosítkách. Kluci mě museli po akci zraněného vynést. Trpěl jsem obrovskou bolestí a slábnul. Umíral jsem na své zranění i velkou ztrátu krve. Honem jsem se rozloučil se svou láskou před smrtí. Toužil jsem ji v jeskyni ještě spatřit a to se mi vyplnilo. Poté svět nadobro zčernal…
Ač to bylo k nevíře, znovu jsem se probudil. Tentokrát však ve tmě nemocničního pokoje. Všechno mě bolelo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tlumené světlo vycházelo pouze z monitoru, na který jsem byl napojený. Na pravé ruce jsem měl sádru i kapačku. Trochu jsem se pohnul a tím vlastně zjistil, že nejsem v pokoji sám. Roza vyskočila dosedu, rozsvítila malou lampičku a zděšeně zkoumala monitor. Když pochopila, že jsou všechny hodnoty, které ukazuje v pořádku. Podívala se na mě. S velkými problémy jsem zašeptal pouze její jméno. Ihned mě uklidňovala a zakázala mi mluvit. Potom vyběhla na chodbu pro doktora. Na mé otázky, co se stalo, lékař ani Rose neodpovídali. Doufal jsem, že mi odpovědi dá Adrian. Zklamal mě však taky. A po něm Sydney, Ben, Janine i zbytek party.
První den jsem nesměl vstávat vůbec z postele. K obědu jsem s problémy snědl trochu hovězího vývaru, kterým mě Rose nakrmila. Ta bezmoc mi vadila. Vždycky jsem spoléhal jen sám na sebe a nyní jsem se nebyl schopný ani sám najíst nebo napít. Natož políbit nebo obejmout Rozu, která se ode mě nehnula na krok. Nejdál odešla do koupelny. S Adrianem se mi snažili co nejvíce zpříjemnit ležení a pobyt v nemocnici. Měli tam mé romány. Střídali se ve čtení, dokud jsem vyčerpáním neusnul. Byl jsem rád, že je oba vidím a mám u sebe.
Roza vypadala vyčerpaně. Kruhy pod očima to dokazovaly. Moc toho za poslední dobu nenaspala. Ve tváři měla strhaný výraz, jak se o mě bála. Nechtěla mi říct, jak dlouhou dobu jsem strávil v bezvědomí. Adrian vyhlížel o maličko lépe. Přiběhl pár minut potom, co Rose odeslala smsku, že jsem se vzbudil. Bylo to hodně brzy ráno. Musel mít mobil celou noc u sebe.
Pak se stavila i Sydney. O té mi Rose řekla jedinou novinku. S Adrianem se za tu dobu, co jsem byl mimo, stihli políbit. Dokonce prý kousek od mé postele. To mě potěšilo. Přál jsem jim lásku.
V momentě, kdy jsme s Rozou v pokoji osaměli, jsem od ní získal pár něžných polibků. Tolik jsem po ní toužil. Ale byl jsem zcela marný. Sama mě krotila a odtahovala se ode mě. Taky jsem potřeboval sprchu. Od lékaře jsem ji měl dovolenou až následující den. Odpoledne se zastavily všechny návštěvy. Odpovědí na své otázky jsem se však nedočkal. Obával jsem se, že jsou důvody pro tajení vážné. Dokonce mě napadlo, že z party útok někdo nepřežil. Jakmile jsem je všechny zahlédl živé a zdravé, ulevilo se mi. I Bena a Janine. Nakonec jsem se smířil s tím, že to zjistím později, až mi bude líp.
Druhý den ráno proběhla slíbená sprcha. Adrian mi daroval elektrický holicí strojek a sám mi pomohl s holením. Do koupelny bych bez jeho a Rosiny pomoci ani nedošel. Točila se mi hlava. Seknul bych s sebou. Relativně dobře jsem se cítil vsedě na židli v koupelně. Po kůlu mi na břiše zůstala velká nevzhledná jizva. Zranění bylo pořád živé. Měl jsem bolesti, které tlumily léky. Roza mě celého umyla. Řekla, že mi pomůže ona a žádnou sestřičku ke mně nepustí. Natož když jsem prý nahý. Sám jsem ji po této hlášce vyprovokoval, že chci krásnou nahou sestřičku při mytí, abych se rychleji uzdravil. Částečně mi přání splnila. Byla nádherná. Nevydržel jsem to a zdravou rukou jsem ji chtěl hladit. Přísně mě zarazila. A já její odmítnutí akceptoval. Velice nerad.
Stále se o mě strachuje. Až uvidí, že mi je lépe, bránit se nebude. Zatím se snažím ukradnout alespoň polibky. I když i v těch se drží nezvykle zpátky. Dalším překvapením je její ruština… Vůbec netuším, kde k ní přišla.
Od druhého dne jím normální jídlo. Ačkoli to je příliš silné slovo. Normálním jídlem se ty nemocniční blafy nazvat fakt nedají. Zachránil mě Adrian. Domluvil se s doktorem a nosí mi schválené jídlo z jídelny. To je poživatelnější. První dny jsem měl jen samé kaše - bramborovou, krupicovou, ovesnou. Nebo polévky - různé vývary - hovězí, kuřecí, zeleninový. Ale jíst se to dalo. Kapačky i monitor mi odpojili.
Dneska jsem vzhůru pátý den. Sám se najím i dojdu do koupelny. Jídlo smím jakékoli. Teda něco lehčího. Maso, hodně zeleniny a přílohu. Většinu času ležím s Rozou v objetí v posteli. Chvilkama si povídáme. Někdy mlčíme. S ní ani mlčení není nepříjemné. Předčítá mi z knížky nebo mi šeptá zamilovaná slovíčka v ruštině. Pořád jsem nepřišel na to, jak a kdy se je naučila. Jen jsem si všiml velkého slovníku na stole u okna. Ruština je z jejích úst tak hezká. Dokonce ví, jak se řekne rusky soudruh a s oblibou to používá. Nepřestane mě překvapovat…
Dvakrát denně za námi chodí Adrian a jednou zbytek party s Janine, která vzala služby za Rozu, aby mohla být se mnou. Eddie služby po svém zranění také ještě nemá, musí se šetřit.
Zrovna s námi trávil čas v pokoji Adrian. Zase ležel vedle Rozy v posteli. Bylo brzo ráno. Přišel dnes dřív, protože nemohl spát. Četl nahlas další kapitolu mého románu, když se objevil lékař. Změnila se služba. Nějaký mladší doktor: "Dobrý den, pane Belikove. Jsem váš nový ošetřující lékař. S kolegou děláme na služby. Jmenuji se Tobias Grant. Jak vám je?"
"Lepší se to," odpověděl jsem mu.
"To je dobře. Nemáme tu moc pacientů, kteří přežili vlastní smrt, od které je dělilo pouze pár minut. Ááá, pan Ivaškov. My se známe. Vám se tady nějak líbí. Domníval jsem se, že odsud odejdete a dlouhou dobu se sem nevrátíte. Ale jak vidím, tak se vám v naší posteli zalíbilo. A tenhle pokoj jste si obzvlášť oblíbil. Slečno Hathawayová, u vás mě ani nepřekvapuje, že tu pořád jste," oslovil lékař Adriana i Rozu, jako by je dost dlouhou dobu znal.
"Jak to myslíte? Pan Ivaškov tu ležel taky? Jak dlouho?" zeptal jsem se rychle, než Adrian s Rozou zakročí a doktora zarazí.
"Ano, s vámi. Vy jste zůstal v bezvědomí ale déle. Celkem třináct dní. Pan Ivaškov pouze osm. A slečna Hathawayová se od vás nehnula. To jste nevěděl?" vysvětlil mi lékař. Právě jsem se dozvěděl tajemství, které přede mnou všichni skrývají. Rose i Adrian zbledli.
"Omlouvám se. Ano, všechno vím. Jen jsem po probuzení stále trochu mimo a časové údaje jako počty dní mi dělají problémy," snažil jsem se skrýt před doktorem své emoce a co nejrychleji se ho zbavit. Abych se s Rozou a Adrianem ocitl v pokoji sám. To mu stačilo a konečně odešel.
Rose i Adrian v posteli seděli a napjatě mě pozorovali. "Ne, tohle jste neudělali?! Tys tam neměl co dělat! Dal jsem ti rozkaz, že zůstaneš se Sydney u dvora! Ani mi nezkoušej říct, žes ho jako Rose porušil!" rozčílil jsem se. "Tohle přede mnou celou dobu všichni tajíte! Neuzdravila mě Lissa, ale Adrian! Málem zemřel taky! Ležel se mnou na pokoji a tys tu byla s námi! Jak jsi mu to mohla dovolit nebo to po něm vůbec chtít?! Jsi normální, Rose?! Měli jste mě nechat umřít! Ne, za tuhle cenu uzdravit!" křičel jsem na ně nepříčetně.
"Dimitriji," vyslovila moje jméno Roza se slzami v očích.
"Brácho, uklidni se. Vysvětlím ti to," snažil se Adrian.
"Běžte pryč! Oba! Hned! Chci být sám!" zarazil jsem je.
"Dimitriji," zkusila to znovu Roza a zněla zoufale.
"Jdi pryč! Nechci tě vidět!" vyhnal jsem ji hrubě.
"Rose, pojď. Nemá to smysl. Nebude nás poslouchat. Počkáme, až vychladne," přemlouval Rozu k odchodu Adrian. Vzal ji za ruku, přes slzy skoro neviděla a vyvedl ji na chodbu.
Zůstal jsem ležet v posteli a zíral do stropu. "Jsem úplný debil, že mi to nedošlo dřív. To jak oba vypadají ztrhaně a zesláble. Jak se tvářila Lissa, když jsem jí za uzdravení poděkoval. Jak mi nikdo nechtěl říct pravdu. Byl jsem v bezvědomí třináct dní. Čtrnáctý den ráno jsem se probudil. Dnes je už 18. prosince. Za pár dní jsou Vánoce. Roza se celou tu dobu nehnula od našich lůžek… Proto mě ta jizva bolí. U Lissy jsem se po uzdravení nikdy s bolestí nesetkal. Pokud by měla dost sil, vyléčila by jak ránu po kůlu, tak i zlomenou ruku. Adrian to nedokázal, a přesto málem přišel o život. Chtěl se za mě obětovat. Pane Bože, tohle se nemělo stát," přemýšlel jsem v duchu.
Z dalších myšlenek mě po nějaké době vytrhlo zaklepání. Dotyčný nečekal na vyzvání a vstoupil. Nadechoval jsem se, že Rozu opět vyhodím, ale nebyla to ona ani Adrian. Ve dveřích se zjevila Sydney a v ráži. Takhle naštvanou jsem ji ještě nespatřil. "Co jsi s nima udělal?! Cos jim řekl?! Vždyť ani nevíš, jak to bylo! Nesuď je za něco, o čem víš úplný kulový! Tys to nevnímal! Jediné, co mně, Adrianovi a Rose můžeš vyčítat, je neuposlechnutí přímého rozkazu! Nic víc! Radši pořádně poslouchej: Rose ani nevěděla, že jsme tam s Adrianem přijeli. Ležela u tvých nosítek zhroucená a část jí umírala s tebou. Asi deset minut po Benovi jsme vyjeli za vámi od dvora. Adrian mi dal na výběr, že já nemusím a pojede klidně beze mě. Nepustila jsem ho samotného a jela taky. Cestou jsme zahlédli záběr z kamery, jak tě ty Strigojové napadli a zranili. Adrian řekl, že tě vyléčí, i kdyby ho to mělo zabít. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to nemůže. Ale neposlouchal. Dorazili jsme na místo. Rose i ty jste byli mimo. Adrian přiběhl k tvým nosítkám a zkusil tě léčit. Nešlo mu to. Zoufale se ti pokoušel pomoct, ale nefungovalo to. Tys už v tu dobu kolaboval. Otázka několika vteřin, maximálně minut, než skutečně zemřeš. V posledním pokusu tě zachránit ti Adrian sám vyrval z rány kůl a konečně se mu povedlo tě z nejhoršího vyléčit. Málem za cenu svého vlastního života. Zhroutil se vedle tebe na zem. Oba jste na tom byli stejně špatně. V tu chvíli možná i Adrian hůř než ty. Zatřásla jsem s Rose, že budeš v pořádku, ať se podívá na zahojenou ránu. Konečně se vzpamatovala a znovu vnímala, co se kolem ní děje. Nevěděla jsem, jak pomoct Adrianovi. Potřeboval krev, ale já netušila, jak mu ji mám dát. Rose mu chtěla dát svou. Obětovat se pro Adriana. Sama by pravděpodobně zemřela. Celou tu dobu hodně krvácela z rány na noze… Rose vyběhla z auta, aby zachránila Lissu s Eddiem. Málem to nezvládla. To tys ji zachránil v poslední chvíli a pak ses sám obětoval pro její záchranu a zároveň Lissy a Eddieho. Lissa skoro pro Eddieho. Adrian pro tebe a Rose málem pro Adriana. Jste všichni stejní magoři! Nemáte si navzájem absolutně co vyčítat!" vypálila na mě Sydney.
A já zůstal šokovaně zírat s otevřenou pusou. Tohle jsem nečekal. "Tys mu dala krev místo Rose, abys ji zachránila před smrtí a zároveň pomohla Adriana udržet při životě," došly mi všechny souvislosti. "Proto ten polibek. On se to dozvěděl. Sám nepočítal, že to přežije."
"Rose, nás všechny dostala do nemocnice. Ty, Adrian, já, Lissa i Eddie jsme skončili v bezvědomí. Plus další tři strážci. Dva zemřeli. Jeskyni obývalo celkem devatenáct Strigojů. Takhle velká skupina pohromadě se objevila zcela poprvé. A my ji včas zlikvidovali téměř bez ztrát na životech a během tmy. Já se vzpamatovala v nemocnici druhý den. Lissa s Eddiem asi o den, dva později po načerpání dostatku sil. Morojové se díky krvi regenerují rychleji než dhampýři. Proto tebe i Eddieho v uzdravování Adrian i Lissa předběhli. Ale ani jeden z nich nemůže používat éter. Jinak by tě Lissa doléčila. Nenechala by tebe ani Adriana bezdůvodně v bezvědomí tolik dní. Ani trpět bolestí z hojení rány po kůlu a zlomené ruky, když by to mohla ovlivnit. Pokud byste to s Adrianem sami nezvládli, neuzdravila by vás. A Rose by to po ní ani nikdy nechtěla. Pokus o vaše vyléčení by Lissu zabil. Navíc by ji Rose o vaši záchranu nikdy nepožádala. Nevyměnila by život tvůj nebo Adriana za Lissin. I kdyby měla po zbytek svého života trpět," vysvětlila mi Sydney zbytek skládačky maličko klidněji.
"Do hajzlu!" dostal jsem ze sebe nešťastně. "Já to zvoral!"
"Jo, to máš pravdu! Rose seděla sesypaná na chodbě. Celých třináct dní, cos byl mimo, se od tebe nehnula na dýl jak pět, deset minut. Za tu dobu v nemocnici se pořádně nevyspala. Jen se strachem čekala, kdy vám zapípá monitor a ty nebo Adrian zemřete. Leželi jste tu jako mrtvoly. Učila jsem jí kvůli tobě ruštinu. Tohle si přečti, ale neříkej jí, že o tom víš," podala mi Sydney nějaký papír a pokračovala: "Zlepšilo se to, až když se probudil Adrian. Spali společně v posteli vedle tvé, aby tě oba hlídali. Když ses vzbudil, byl Adrian poprvé z nemocnice doma. Nechtěl. Ale jeho matka i královna na něj tlačily. Musel. Šíleně se bál nechat tu Rose zase samotnou… To je vše! Urovnej to laskavě co nejdřív! Chci mít zase šťastné trojbalení, ano?!"
"Cooože?" nechápal jsem.
"Trojbalení. Pokud chci Adriana. A já chci. Získám s ním zdarma i tebe s Rose. Všechny vás beru, ale šťastné, živé a zdravé. Tak s tím proboha něco udělej! Jsi na řadě! Čau," otočila se na patě a zmizela z mého pokoje.
Ohromeně jsem koukal na dveře, kterými odešla. "Sakra, jaké trojbalení?!" zamumlal jsem nechápavě. Po pár minutách jsem způsobený šok trochu vydýchal a vzpomněl si na papír, který mi Sydney dala. Po jeho přečtení jsem si připadal, jako by mě někdo polil ledovou vodou. List obsahoval tři sloupečky s větami v angličtině a ruštině plus správnou ruskou výslovnost. Písmo patřilo Roze. Občas tam byla vepsaná červeně oprava od Sydney. Ty věty se rovnaly noční můře. Tohle do mě v bezvědomí hustila v mém rodném jazyce Roza: "Musíš se vzbudit! Čekám tu na tebe! Musíš se uzdravit! Miluju tě! Chybíš mi! Bojuj! Nemůžeš mi umřít! Nemůžeš to vzdát! Máme tolik společných plánů..."
Kdybych mohl, nafackoval bych si. Takhle jsem jen dál v duchu přemýšlel: "Pane Bože, musela neskutečně trpět. A já ji od sebe sprostě vyhnal. Za to všechno, co pro mě udělala. Jsem vůl. Nejraději bych se neviděl. Musím ji najít a na kolenou odprosit. A Adriana taky." Papír od Sydney jsem složil a schoval do malé kapsičky ve své peněžence. Poté jsem vylezl z postele a vyšel na chodbu. Prošel jsem celou nemocnici. Nikde jsem je neobjevil. Dost mě to vysílilo. S nepořízenou jsem se vrátil na pokoj a lehl si. Rozhodl jsem se, že počkám na Bena nebo Janine. Většinou nám někdo z nich nosil oběd. A požádám je o pomoc, abych mohl mluvit s Rozou a Adrianem. Svůj mobil jsem u sebe neměl. Rose mi ho schválně někam schovala, abych nevěděl kolikátého je a nemohl jsem si spočítat, jak dlouhou dobu jsem strávil v bezvědomí. Svůj měla u sebe.
Přesně ve dvanáct se sama Roza zjevila ve dveřích a ledově promluvila: "Tohle sníš! Ať se ti to líbí nebo ne!" Přešla ke stolu a z přenosného boxu mi jídlo nandala na talíř a připravila příbory.
Vstal jsem z postele a popošel ke stolu: "Rose, omlouvám se. Jsem idiot." Ani se na mě nepodívala. Sama si vzala cestovní tašku a začala do ní skládat své věci, které v pokoji měla. A že jich za tu dobu nebylo málo.
"Chce vypadnout a nechat mě samotného. Přesně jak jsem ji požádal. Nesmí odejít. Za žádnou cenu," prolétlo mi hlavou pochopení situace i řešení.
"Rose, přehnal jsem to. Omlouvám se. Měl jsem si to nechat vysvětlit. Ne se naštvat. Slyšíš, omlouvám se. Nechoď pryč, prosím," zkusil jsem to znovu a zezadu ji obejmul kolem pasu.
"Nesahej na mě!" reagovala na to okamžitě a ruce mi důrazně shodila ze svého těla. Tohle mi nikdy neřekla ani neudělala. Mým dotykům se nebránila. Ať už byla hádka sebevíc vyhrocená. Tohle je zlý. Dobalila své věci a beze slova opustila pokoj i s taškou. Nezadržel jsem ji.
Asi hodinu po ní se v pokoji objevil Adrian: "Brácho, tys tomu dal! Nesu ti teplé jídlo a mobil. Musíš jíst. Toho od Rose ses ani nedotkl, co?"
"Víš, kde je?" ptal jsem se ho.
"Jo, doma," odpověděl mi.
"Dobře, podepíšu revers a jdu za ní," rozhodl jsem se.
"Ani náhodou! Jsi pořád slabý a máš bolesti. Už zase vidím aury. Mě neoblafneš. Vydrž tady alespoň další dva dny," promlouval mi do duše. Neposlouchal jsem ho a hodlal se převléknout z pyžama a opustit nemocnici. Přitvrdil tedy výhrůžkou: "Jestli mě neposlechneš po dobrém, použiju nátlak! Varuju tě a nenuť mě ho použít, Dimitriji!"
"Nemůžu tu čekat dva dny, když jsem to takhle podělal. Musím se jí omluvit," nesouhlasil jsem.
"Říkám, že to počká! Dva dny to vydržíš! Ona to vydržela sama bez tebe třináct! Zdraví je přednější!" utnul mě Adrian bez debat. A já z jeho výrazu skutečně přečetl, že mě ač nerad fakt ovlivní nátlakem. Neblafoval. V souboji s jeho magií bych prohrál. Vzdal jsem to. Zůstávám nadále v nemocnici.
Jakmile zjistil, že vyhrál i bez použití magie, spokojeně se pousmál tím svým arogantním úsměvem: "Já věděl, že si budeme rozumět! Teď sněz to jídlo!" A po něm mě zahnal znovu do postele…
Žádné komentáře:
Okomentovat