NO3 - 14. kapitola – Prokletý slib (z pohledu Dimitrije)

Dodatečná velikonoční nadílka a vámi vyžadovaná dvojitá dávka NO3 v tomto týdnu... Užijte si to :)

Nakonec jsem v nemocnici ty dva dny opravdu zůstal. Neměl jsem na vybranou. Hrozba nátlaku stále visela ve vzduchu. Adrian mi tam zpříjemňoval čas svou přítomností a vlastně mě tak i promyšleně hlídal. Odvyprávěl mi téměř totožnou verzi, co se stalo, jako Sydney. Omluvil jsem se mu. A poděkoval mu za záchranu svého života.

Jednu věc jsem ale stále nedokázal pochopit. "Když pominu, jak bylo tvoje jednání nerozumné. Ba ne přímo šílené! Jak tě mohlo vůbec napadnout zachraňovat dhampýra?! Obyčejného strážce, který má chránit tebe!" ptal jsem se ho.

Obdařil mě svým typickým arogantním úsměvem, který mě vždycky vytáčel do vrtule: "Noo, asi takhle! Já nezachraňoval dhampýra ani obyčejného strážce, víš?! Já zachraňoval svého bráchu, který to zcela podělal a nechal se málem v jeskyni zabít Strigoji! A taky jsem odmítl ztratit a přenechat smrtce nejsprávnějšího chlapa, jakýho znám! To že patří mezi dhampýry a ne Moroje, je jen shoda náhod a okolností! A že ten blb navíc miluje moji malou dhampýrskou ségru, je pouze nepodstatný detail! Reklamace dej na vrub osudu! Ne mně! Já jsem v tom nevinně!"

"Nechápu to - proč já, Adriane?! Ze všech lidí," vrtěl jsem hlavou.

"Aha, takže znova," a zopakoval mi předchozí odstavec, kde zdůraznil spojení "nejsprávnějšího chlapa". "Kapišto?!"

"Ne."

"Můj Bože, ty jsi takovej tupec!" chytil se frustrovaně za hlavu. "Mám já tohle zapotřebí?!"

"Taky si říkám…" souhlasil jsem.

"Zklapni!" okřikl mě. "Třeba proto, že mi na bráchovi záleží a nedovedu si představit život jinak než po jeho boku! Jednou zachraňuju prdel já jemu a podruhé on mně! Já si to vyberu, neboj! Příležitostí bude ještě dost! Trpíš komplexy z pozice dlužníka! To pro mě není žádná novinka! A nesnášíš, když ti někdo pomáhá a organizuje život! Radím ti dobře, smiř se s tím! Mně se nezbavíš! A troufám si tvrdit, že malé dhampýrky taky ne!"

"Nemám v plánu se vás zbavovat! Ale tys to neměl dělat! Ne za cenu ohrožení vlastního života! Nikdy už to nebudeš opakovat, rozumíš?! Slib mi to!" domáhal jsem se přísahy.

"Zapomeň! Na rozdíl od tebe neslibuju něco, co nejsem schopný dodržet! Takže radši držím hubu a krok! Zachoval bych se stejně! Ať tam ležíš na smrtelný posteli ty, Rose, Sydney, Lissa nebo kdokoli další z party! Já se rozhodl! Ne ty! Já šel do rizika naprosto dobrovolně a vědomě! Já si ponesu za svoje rozhodnutí následky!" odmítl mi přísahat.

Vzdal jsem to. S ním je těžké pořízení. Má svou hlavu. "Královna s tvou mámou se na moji záchranu asi taky netvářily nadšeně. Doufám, že ti aspoň ony daly co proto?!"

Mávl rukou, jako kdyby odháněl otravnou mouchu: "V pohodě! Jsme tu oba! Jsme! Teta si tě váží! Máma se s mým přátelstvím s vámi i zbytkem party smířila! A že se tu ani jednou v boji o můj holý život nestavil v nemocnici tatínek, pouze potvrdilo náš mizerný nefungující vztah otec-syn! Přestal jsem si cokoli namlouvat a přijmul fakta!"

"To mě mrzí! Doufal jsem, že alespoň ty budeš mít fungující opravdovou rodinu s otcem i matkou a my ostatní jsme jen bonus navíc," zalitoval jsem.

Zazubil se: "Mně bude stačit jen ten bonus! Tam totiž stoprocentně vím, že to nikdo nepředstírá!"

"Jo, abych nezapomněl - gratuluju k purpurové! Prý to bylo podle očekávání hodně vášnivé," rýpnul jsem si na účet Sydney a jejich prvního polibku.

"Vole! Rose ti to práskla! Ani mě to nepřekvapuje! Víš, co je na tom nejhorší?! Já ani nevím, jestli je fakt purpurová. Éter byl v tu chvíli mimo provoz, ale uvnitř sebe to tak cítím. Jenže mám od Sydney zákaz znovu ověřovat svou domněnku. Já jsem fakt tragéd! Takovou dobu na to čekám a teď to stejně nevím…"

Navzdory šílené situaci s Rozou jsem se musel začít smát. Adrian je magor! Korunovanej! "Větší pako než tebe neznám!"

"Tak já jsem pako?! Dovedeš si to vůbec představit?! Holka, kterou půl roku miluju, mi zachrání život vlastní krví. Je to alchymistka, která se bojí všech vampýrů, ale mě krev bez zaváhání dá. Zrovna mně, chápeš to?! Prý u mě i sedávala a držela mě v bezvědomí za ruku. A v konečném důsledku mi svou záchrannou akci úmyslně zatají! Nebýt mého rozhořčení a její nepřiměřené reakce, nikdy se to nedozvím. Jakmile mi to secvaklo v hlavě dohromady, odmítal jsem tomu bez důkazu věřit. Ale zranění na jejím krku po mých zubech mi to dosvědčilo i její výraz v očích. Strach, rozpačitost, endorfiny, rozkoš a touha. Jednal jsem. Zkratově, přiznávám. Všechno ode mě měla dostat, ale jinak! Z mého těla, z mých dotyků a polibků, rozumíš?! Ne při pití krve, když jsem to navíc ani nevnímal! Tím polibkem jsem to zkoušel napravit! Aby její vzpomínka patřila mně! Mému živému já! Jenže pak jsem to dočista podělal..."

"Rose mi to nelíčila tak tragicky! Vyloženě vás popsala jako "roztomilý zamilovaný páreček". Hodně jste ji pobavili. Škoda, že jsem to nespatřil na vlastní oči taky...," postěžoval jsem si.

"Roztomilý zamilovaný páreček?! To sotva! Sydney je křehká. Jestli jsem jí udělal modřinu z toho, jak jsem se přestal v jednu chvíli naprosto ovládat, nejradši bych si jednu vrazil. Zachoval jsem se jako hovado. Já vím, že to není omluva, ale když ona mě tou svou reakcí, že odjede po tom všem od dvora, tak vytočila…" svěřoval se brácha.

"Zůstala! To je hlavní!" konejšil jsem ho.

"Jde o to na jak dlouho! Znáš mě, ujede mi nějaká blbá hláška a je vymalováno," strachoval se. Ujišťoval jsem ho, že Sydney musí být v jeho případě hodně otrlá, takže se nemusí bát. Vysloužil jsem si vražedný pohled jeho smaragdových očí. Tím naše vážné rozhovory o Roze, Sydney i záchraně života skončily. Dál jsme jeli v přátelské linii.

Z party se stavil ten den k večeru po službě akorát sám Mason: "Jak jsi na tom? Nehodláš, doufám, vyvést nějakou hloupost a odejít z nemocnice nebo něco v podobném stylu, že ne?" ubezpečoval se. Od Rozy nebo Adriana samozřejmě již informovaný o vývoji událostí.

"Ne," uklidnil jsem ho. "Adrian mě hlídá. Domů jdu dvacátého."

"Aspoň že tak. Ono vám to odloučení s Rose neublíží. Trochu oba vychladnete. Nepotřebuješ něco?" nabízel mi svou pomoc.

"Ne, ale díky, Mase," poděkoval jsem mu. Pak se rozloučil a odešel.

V podobném duchu proběhla i návštěva Bena, který přišel druhý den. "Chlape, co to vyvádíš?! Já ti to chtěl říct hned, jakmile ses vzbudil. Ale Rose mě včas zarazila. Nenapadlo mě, že budeš takhle řádit. Je vidět, že má tvoje reakce v malíku. Ani já tě takhle dobře neznám. Vždycky jsi působil jako kliďas. Hlavně zůstaň v nemocnici. Tohle si urovnáte pod stromečkem," nechápal, proč se tak chovám.

"Jsem prostě blbec, noo! Zítra jdu domů. Doktor mě pustí. Zlepšilo se to," pověděl jsem Benovi. Otcovsky shovívavě zavrtěl hlavou, pak odešel zase za svými povinnostmi. Spadla mu po mém zranění na krk celá zásahovka. Jako jeho oficiální zástupce jsem spoustu věcí obstarával já. Nyní byl vyloženě na roztrhání. Ale stejně si vždycky pár minut našel, aby mě v nemocnici navštívil.

Potěšila mě krátká návštěva tří kluků z mé zásahové jednotky. Zaklepali pár minut po osmé večer, akorát jim skončila služba. Patrick Lautner, Brian Walsh a Oliver Portman. "Můžeme, šéfe? Strážce Harnett nám říkal, že jste se konečně probral a je vám líp. Chtěli jsme se přesvědčit na vlastní oči…"

Samozřejmě jsem jim pokynul, ať jdou dál. Bylo to od nich milé. Rozpovídali se, co je nového. Konečně ke mně doputovaly nějaké zprávy z toho, co se stalo venku. Hoši už všichni po přísaze mlčenlivosti ohledně Adrianova léčení i kompletního zásahu u Bílé skály. Klasické řešení královny v podobně vyhrocených situacích i ochrana milovaného synovce před Daškovem a jemu podobnými, kteří by schopnost léčit toužili zneužít. Po dvaceti minutách se rozloučili a odešli do svých domovů.

Dvě noci o samotě na nemocničním pokoji bez Rozy byly utrpení. Ale musel jsem to vydržet. Ráno jsem se po vizitě balil, když přišla Lissa. Sama. "Ahoj Dimitriji, omlouvám se, že jsem tě nechala v omylu, kdo z nás tě uzdravil," spustila.

"Ahoj Lisso, ty jsi tu sama? To bys neměla. S tím si nedělej starosti, mělo mi to dojít. A za svou přehnanou reakci si můžu sám," odmítl jsem vinnu nechat na Lisse.

"Ne, nejsem. Za dveřmi čeká Mason. Dimitriji, uzdravím tě. Už můžu. Jsou to skoro tři týdny…," stačila říct Lissa.

Přerušil jsem ji: "Ani nápad! Nesmíš éter používat a na mě tuplem ne!"

"Dimitriji, nechci tě uvádět do rozpaků, ale potřebujete se s Rose usmířit. A já od ní vím, jakým způsobem to vaše usmiřování v 99% případů probíhá. Na to však potřebuješ být zcela zdravý. Máš stále bolesti. Vidím to v tvé auře. Trochu jsem od návštěvy akademie trénovala. Dovol mi ti pomoct. Ať si užijete s Rose první pěkné společné Vánoce. Přijmi to ode mě třeba jako vánoční dárek, prosím," naléhala na mě Lissa.

"Lisso," vydechl jsem.

"Ona tě potřebuje vidět zase zdravého. Víš, co jí stálo za úsilí vydržet sama ty dva dny v bytě a hrát si na ledovou královnu? Chtěla se za tebou vrátit po prvních dvou hodinách. Pořád si myslí, že jsi bezmocný. Máš možnost jí dokázat, že bezmocný nejsi a nebudeš. Vyber si. Nic nezjistí. Blokuju jí pouto. Vymluvila jsem se na shánění vánočních dárků. Kromě Masona nikdo neví, že jsem tady," lámala mě dál.

Nechci být před nikým bezmocný. Natož pak před Rozou. "Dobře, souhlasím. Co mám udělat? Mou podmínkou však je, že si po mém uzdravení, dojdeš hned k dárci," nechal jsem se přemluvit.

"Souhlas," usmála se šťastně Lissa. "Lehni si a ukaž mi tu jizvu."

Poslechl jsem. Lissa se dotkla nejdřív jizvy. A potom i zlomené ruky. Pocit při uzdravování jsem už jednou při vědomí zažil. Nezaskočilo mě to. Poděkoval jsem jí a ona s úsměvem na tváři odešla.

Požádal jsem sestřičku, aby mi pomohla z té sádry. Pak jsem se konečně sám umyl. I vlasy. Ve sprše jsem si všiml, že se jizva hodně zmenšila. Oholil jsem se, oblékl si čisté oblečení a navoněl se. Dobalil jsem tašku a přes květinářství se vydal k domovu.

Před dveřmi jsem vybalil z papíru puget rudých růží. Bylo jich 25. Roza je zbožňuje. A zaklepal. Neměl jsem u sebe klíče. Rose mi během minuty sama otevřela a překvapeně zamrkala, když uviděla kytici. "Omlouvám se. Můžu domů?"

Vzala si ode mě růže a pustila mě dovnitř. V bytě to vonělo po vanilce a oříšcích. Až nyní jsem zpozoroval, že má Rose na tváři mletý cukr nebo mouku. Připravuje něco v kuchyni. Nevšímala si mě. Vzala vázu a v koupelně do ní natočila vodu, aby tam mohla dát růže. Nechala je v obýváku na konferenčním stolku. Položil jsem na zem tašku a nakoukl do kuchyně. Jeden tác měla v troubě, jeden připravený a jeden právě vytáhla. Pekla vánoční cukroví. Vanilkové rohlíčky. Nevím, kdo jí to řekl, ale musela zjistit, že je mám rád. Nejspíš Ben.

"Mohu ochutnat?" zeptal jsem se jí.

"Jeden, ale pak si hned lehneš. Musíš odpočívat," smlouvala se mnou. Zatím nezjistila, že už nemám na pravé paži sádru.

"Dobře," souhlasil jsem a odhalení svého tajemství nechal na později. Schválně jsem si vzal rohlíček jakoby zdravou levou rukou a snědl ho. "Přišel jsem o hodně. Nepřekvapuješ mě pouze ruštinou, ale i cukrovím. Já myslel, že s kuchyní nekamarádíš. Jsou výborné, Rose. Děkuju."

Potěšeně se usmála, nic však neřekla. Vybalil jsem věci z tašky a oblékl si čisté pyžamo. Naschvál jsem si vybral s dlouhým rukávem, aby nebyla neexistující sádra vidět. Asi po půlhodině za mnou přišla Rose s talířkem a hrnkem k posteli. Další tři rohlíčky a káva. "Nesu ti svačinu."

"Rozo," zašeptal jsem její jméno. "Musíme si promluvit. Můžeš mě pár minut poslouchat?"

"Omluvu jsem přijala. Nehodlám se o tom dál bavit. Je to pryč. Odpočívej," odmítala rozhovor Roza.

"Já ti to chci říct. Prosím poslouchej. Miluju tě. Omlouvám se za svůj výbuch a chování v nemocnici. Měl jsem tě vyslechnout. Mrzí mě to a už se to nebude nikdy opakovat. Hrozně jsi mi chyběla. Víckrát bez tebe nebudu," omlouval jsem se jí. Byla kousíček ode mě, rychle jsem se posadil a za ruce si ji přitáhl k sobě. Uvěznil jsem ji pod sebou a žádostivě políbil. Vykolejil jsem ji.

"Soudruhu, opatrně. S tímhle ještě počkej," bránila se fyzickému sblížení.

"Rose, jsem v pořádku. Lissa mě uzdravila. Nemám ani sádru. Já tě chci. Tolik po tobě celou dobu toužím," šeptal jsem jí v polibcích.

"Dimitriji, prosím ne. Já stejně nemůžu. Necháme to na jindy, ano?" odmítla mě znovu.

"Rose, co se děje?" nechápal jsem to. Na jednu stranu pro mě peče cukroví, když se normálně kuchyni vyhýbá, kdykoli jen může a na druhé mě odmítá. Zrovna ona, která byla schopná promilovat klidně tři noci za sebou.

"Nic, jen mám své dny," řekla jako by se nechumelilo.

"Proč mi lžeš, Rozo?! Vím kolikátého dneska je! Tyhle starosti si měla před deseti dny! Tvůj kalendář moc dobře znám! Co se děje a pověz mi pravdu?! Jestli jsi stále naštvaná, tak to řekni! Já to pochopím, ale nevymlouvej se, prosím," dožadoval jsem se vysvětlení.

"Já se bojím. Jsi zesláblý. Nespěchej na to. Po Vánocích si to vynahradíme," objasnila mi své váhání.

"Rose, jsem úplně zdravý. A dokážu ti, že se nemusíš bát. Věř mi. Podívej se na mou ruku a jizvu," nadzvedl jsem se, abych ji nemačkal a sundal si vrchní díl pyžama. Podívala se na jizvu a hned uhnula pohledem. Nevěnoval jsem tomu pozornost a opět se k ní sklonil, abych jí mohl líbat. Rukama jsem jí pomalu roloval tričko nahoru a líbal ji na krku, když se začala klepat. Překvapeně jsem vzhlédl. A polekaně jsem od ní kousek uskočil. Plakala. Po mých dotycích a polibcích se rozbrečela. To snad ne?!

"Pane Bože, Rose! Já ti nějak ublížil? Tobě se to nelíbí? Ty mě nechceš?" sypal jsem ze sebe otázky.

Stulila se na bok do klubíčka, abych jí neviděl do obličeje. Neodpovídala. Nejraději bych s ní zatřásl. Tím bych však situaci zhoršil. Jestli se bojí mých doteků, nebo jí jsou nepříjemné, tento způsob by ji přímo vyděsil.

"Rose, řekni mi to prosím. Pravdu. Ať je jakákoli. Já to zvládnu. Něco se ve vztahu ke mně od útoku Strigojů změnilo, viď? Tyyy už mě nemiluješ? Nechceš se mnou být? Chceš se rozejít?" vyjmenoval jsem možnosti, které mě napadly.

"To je jediný, co tě napadne?! Že mám jiného?! Co kdybys hledal chybu u sebe?!" posadila se na posteli a rozzlobeně se na mě osočila.

"Já se ti za ten svůj zkrat omluvil! A tys říkala, žes omluvu přijala a že to nechceš dál řešit!" vykřikl jsem na ni.

"Já nemluvím o tomhle! Ničeho jiného si nejsi vědom?!" zeptala se mě mrazivě.

"Rose, já nevím, o čem mluvíš. Vysvětli mi to. Řekni mi, co jsem udělal špatně a co cítíš. Já to nevím a nepoznám," snažil jsem se rozumně uvažovat a nenechat se vyprovokovat.

"Tak ty nevíš?! A co tvůj zasraný slib, že se ti nic nestane! Že budeš po každém útoku na Strigoje živý a zdravý! Ty myslíš, že mi nějaká omluva na smrtelné posteli v něčem pomůže! Tu si strč laskavě do prdele! Já chci, abys žil!" zakřičela na mě hystericky.

A já čuměl. Tohle mi nedošlo. Proto je celou dobu taková. Už v nemocnici se bránila mým dotekům. Snesla akorát objetí kolem ramen, pasu nebo držení za ruku. Žádné hluboké polibky nebo jiné laskání, o které jsem se pokoušel, když mi bylo v noci líp. Schovávala přede mnou své emoce. Při těchto intimních věcech se nedokázala ovládat. Proto se tomu celou dobu vyhýbala. A já hlupák to připisoval na vrub svému zranění a momentální slabosti. Že mi nechce ublížit a tyhle věci uspěchat, aby mě něco nebolelo. Ono to však bylo zcela jinak. Její důvody zahrnovaly mnohem hlubší význam, než obava mi neublížit a šetřit mě.

"Co sis proboha myslel?! Že mě tu necháš samotnou?! Že si prostě jen tak v klidu umřeš?! Jak sis to mohl zkusit vůbec kdy dovolit?! Zrovna ty?! Tobě jsem já věřila! Ve všem! A teď jsi mi lhal a porušil svoje slovo! Jak se cítím? Jak asi?! Jsem na tebe naštvaná! Nejradši bych ti jednu vrazila! A zabila bych tě sama! Lepší já, než Strigojové nebo kdokoli další!" vychrlila na mě další své pocity.

"Vraž mi jí! Zasloužím si to! Neboj se, jsem zdravý!" provokoval jsem ji dál. Potřeboval jsem z ní všechny tyhle pocity dostat ven. A ona mě poslechla a vrazila mi jí. Ne pěstí, ale pořádnou facku. Přes půlku obličeje. Za pár vteřin mi lupla druhou rukou další. Obličej jsem měl celý jako v ohni. Schválně vystřídala obě ruce i mé půlky obličeje.

Pak mi zabodla do prsou svůj prst: "Tohle víckrát nedělej, rozumíš?!"

V tom momentě jsem ji objal se slovy: "Rozo, já žiju. Miluju tě!"

"Já se na tebe strašně zlobím. Málem si mě tady nechal samotnou. O všechno bych přišla. První společné Vánoce, návštěva tvé rodiny. Co tvůj další slib, že se mnou promiluješ celou noc i s ruštinou a ty jsi místo toho třináct dní v bezvědomí. Jak si to sakra představuješ?! Umřel bys. Znovu by ses mě nedotýkal, nelíbal mě a nemiloval by ses se mnou. Necítila bych tuhle krásnou vůni. Nepálil by mě tvůj pohled…" svěřovala se dál, co ji trápí i trápilo, s očima plnýma slz.

Umlčel jsem ji polibkem a shodil ji pod sebe na postel. Bylo mi jedno, co má na sobě. Jako zvíře jsem na ní oblečení roztrhal. Tričko, podprsenku, domácí tepláky i kalhotky. Vše na cáry. Ona mi mezitím stáhla za neustálého líbání pyžamové kalhoty a já si ji bez větší přípravy vzal. Ze začátku ji to mohlo i bolet. Mně to však bylo v tu chvíli fuk. Potřeboval jsem jí dokázat, že jsem živý.

Když jsem spojil naše těla, vykřikla a prohnula se v zádech. Nedal jsem jí prostor zvyknout si na mě jako obvykle. A rovnou jsem přirážel. Po pár minutách jsme oba ve stejné chvíli zasténali rozkoší.

"Miluju tě, Dimitriji. Tak strašně jsi mi chyběl," zašeptala mi poté do ucha.

"A já tebe, Rozo," oplatil jsem jí a pevně ji držel ve svém náručí…