OT - 42. kapitola – Magor Ivaškov (z pohledu Dimitrije)

 

Drazí čtenáři,
dneškem se loučím napořád se starým blogem.cz a začínám fungovat pouze na této nové adrese.

Abychom úspěšný přesun společně oslavili, přidávám další kapitolu. Snad se bude líbit...

PS: Tento blog ještě není zcela v provozu (odkazy a aktuální menu), stále ladím...

„Pomůžeš mi, brácho?“ otázal se s nadějí Adrian.

„Ty jsi dočista zcvoknul?! Ohrozíš sebe i Sydney! Když to nevyjde, můžou vás oba zabít!“ lamentoval jsem nad jeho dalším naprosto šíleným nápadem.

„Nic se nestane, když mi budeš krýt záda,“ přemlouval mě ke spolupráci. „Vím, že žádám hodně… Já to pro Sydney musím zkusit udělat. Snaž se mě pochopit… Změním nám magií vzhled a budu mít falešné doklady na jména svých rodičů. Když plán nevyjde, nikdo nepozná, že tam ve skutečnosti sedí Adrian Ivaškov a Sydney Sageová. V tu dobu už vdaná paní Ivaškovová. Vytetovanou lilii zamaskuje make-up. Je to můj svatební dar pro Sydney…“

„Svatební dar je, pokud vím, 5 dní v Římě a 5 dní v Athénách, kam letíte na líbánky. Pro Sydney je to překvapení. Počítá s tím, že nikam před porodem Rozy nepojedete,“ připomenul jsem předchozí variantu Adrianova plánu.

I s tím jsem měl problém, protože jsem nemohl jet s nimi, abych je osobně chránil mimo královský dvůr. Ale přes Bena jsem jim zajistil dva hochy z mé zásahovky, konkrétně Olivera Jacksona a Briana Walshe, aby se vystřídali při hlídkách královského páru s Lucasem a Davidem. Navíc jsou zkušenější než kluci z akademie sv. Vladimíra. Takže jsem nakonec Adrianovi svatební cestu posvětil.

Propaloval mě psím smaragdovým pohledem a mlčel. Jakmile dal dlaně k sobě ve znamení tichého prosím, měl mě na lopatkách. Nedokázal jsem mu cokoli upřít. Tolik toho pro mě v životě udělal a nikdy nemusel. Do konce svých dní mu nepřestanu být vděčný. Jsem jeho dlužník. Nyní touží po mé pomoci a částečné splátce dluhu. Dám mu, co žádá. I navzdory tomu, že je to nápad magora. Tohle by normální osoba nevymyslela, natož aby to hodlala převést do praxe. To dokáže pouze nepřekonatelný magor Ivaškov! A já se vezu s ním! Potěš koště! Roza mě zabije, až to zjistí! A Ben nejspíš taky!

Adrian z mé aury poznal, že zvítězil. Zazubil se spokojeným úsměvem filmové hvězdy. „Já věděl, že nezklameš! Děkuju, brácho!“

„Pojede minimálně půlka zásahovky! A jestli se akce jakkoli zvrtne, budeš to tetičce královně vysvětlovat sám! Mě z toho vynecháš,“ podmínil jsem si.

„Jasně,“ souhlasil s mými podmínkami.

„Zorganizuješ setkání někde na veřejném místě. Nějaká kavárna v obchodním centru, kde bude hodně lidí a kamery. S Benem to domluvím sám. Budeš mít v uchu vysílačku a malý mikrofon. Chci všechno slyšet,“ kladl jsem dál své požadavky ohledně bezpečnosti akce. Souhlasně kýval hlavou ve stylu cvičeného pejska.

Podstatné věci jsme dohodli hned. Zbytek doladíme později. Adrian spokojeně odešel domů za Sydney. Já se rozhodl dojít si ještě do posilovny zacvičit. Rose mi před chvilkou psala smsku, že nemusím spěchat, že se stejně zdrží u Ozerů na koupání Erika. Jen ji tam mám po sedmé večer vyzvednout. To se mi hodilo.

V šatně jsem se převlékl z uniformy do sportovních věcí a šel si zaběhat na pás. Neuběhlo ani deset minut, když se otevřely dveře šatny a v nich se objevil Patrick. „Ahoj, tebe jsem tady rozhodně nečekal,“ pozdravil jsem ho první.

„Čau, já tebe taky ne. Myslel jsem, že jsi s Rose dávno doma,“ divil se i on z mé přítomnosti v posilovně. Tak jsem mu ve zkratce vysvětlil, co se dnes událo s Benem, Alanem a Adrianem. O jeho nové pozice zástupce v zásahovce jsem zatím pomlčel.

Bráchův bláznivý nápad ho dle očekávání pobavil. Z plna hrdla se rozesmál. „Adrian je nezmar! On si nedá pokoj! Pojedu taky. Pomůžu vám. Mám něco zařídit?“ nabízel ihned svou pomoc při akci.

„Poptej se kluků, kdo by s námi mohl jet… Jedná se o 2-3 hodiny služby večer 3.3. po svatbě Ivaškovů. Stačili by maximálně čtyři další. Teď je nás s tebou už šest. David, Lucas, Oliver, Brian, ty a já,“ vyjmenovával jsem. „A je to tajná informace. Zatím o tom neví ani Ben. Bude řádit, co jsme to s Adrianem zase vymysleli.“

„Rozumím,“ přikývl Patrick. „Dimitriji, můžeš mi poradit ohledně svatebního daru? Vůbec netuším, co mám koupit. A s prázdnou na svatbu jít nechci…“

„Prosím tě nelam si s tím hlavu. Dárek bude hromadný za celou bandu. Peníze se rozpočítají až po svatbě. Oba vybrané pobyty jsem jim zaplatil. Adrian se mohl zvencnout, ale nenechal jsem si to vymluvit. Pro Sydney to bude až svatební překvapení. A letenky platí Abe. Ten se rovněž nenechal vyšachovat ze hry. Je Adrianovi vděčný, že bude dědeček. Měl v plánu jim dát k dispozici soukromé letadlo a eskortu svých strážců, ale brácha to odmítl. Budili by nežádoucí pozornost. Takto víc splynou s davem. Pro ochranu budou cestovat pod falešnými jmény a éterovým maskováním. Vezmou si s sebou i paruky. Ale stejně je to riziko. Alchymisti jsou nevyzpytatelní. Stačí jedna chyba a prozradí se jim. Těžko jim od královského dvora poté pomůžeme. Jenže chápu, že touží na líbánky vypadnout. Aspoň na těch deset dní,“ povzdechl jsem si.

„Pohlídáme to,“ povzbudil mě Patrick. „Oliver a Brian se o to v zahraničí postarají. Je na ně spoleh. Vybrali jste dobré strážce. A u té šílené třešničky na svatebním dortu budeme všichni. Když se cokoli podělá, zasáhneme. Adrianovi ani Sydney nikdo nezkřiví jediný vlásek na hlavě. Spolehni se, šéfe.“

„Nech si toho šéfa,“ ohradil jsem se okamžitě.

„Vybrali jste s Benem už náhradu za Alana?“ otázal se mě. „Teda jestli mi to smíš odhalit…

„Ano, zvolili jsme zástupce z mého současného týmu zásahovky a přijde jeden nováček,“ odpověděl jsem mu.

„To je dobře. Brian si to zaslouží,“ reagoval na to, ačkoli jsem žádné konkrétní jméno nahlas neřekl. Sám si logicky odvodil, kdo volné místo zaujme. A přál mu to. Neobjevila se ani špetka žárlivosti.

Pobavilo mě to. A trochu vypočítavě jsem ho po vzoru Adriana, když čeká na šokované měnící se barvy v aurách, opravil: „Patricku, Brian to není…“

Po mých slovech na mě vykulil své oči. „Ale to potom není spravedlivé! Brian je služebně nejstarší a opravdu nejlepší! Nikdo jiný na to nemá právo,“ hájil bez servítek spravedlnost, jakmile se vzpamatoval. Šéf, ne šéf.

Jeho reakce mě utvrdila, že jsem si vybral skutečně toho pravého. Přestal jsem váhat. Patrick nepotřebuje moji pomocnou berličku. Umí se o sebe postarat sám. Nyní jsem to s jistotou věděl. Dokáže si uhájit své místo zástupce velitele i před staršími kolegy v zásahovce a získat jejich respekt, ačkoli je věkově nejmladší. Popere se s tím a uspěje.

Již mi nic nebránilo odhalit mu skutečnost. Nadechoval se, že bude ve svém proslovu ohledně spravedlivého výběru pokračovat, ale předběhl jsem ho. V roli jeho nadřízeného jsem mu oficiálně ve vykací formě sdělil: „Mým zástupcem budete vy, strážce Lautnere! Už jsme o tom s Benem Harnettem rozhodli! A rovnou Vás upozorňuji, že o tom s Vámi nehodlám dále debatovat, ani měnit své rozhodnutí! Tak se prosím zdržte těch svých komentářů! Nemusíte se bát! Ani strážce Walsh nepřijde zkrátka a bude povýšen! Ale na jinou pozici než v zásahovce! Prozatím je to v tajnosti! Až přijde čas, dozvíte se více!“

Patrick zbledl a otevřel naprázdno pusu. Zíral na mě nehnutě asi dvě minuty. Déle jsem to nevydržel a rozesmál se. „Tohle jsi asi nečekal, co?!“ poplácal jsem ho chlácholivě po ramenu a znovu mu přátelsky tykal, aby se vzpamatoval ze způsobeného šoku.

„Aaallle… too…. nennníííííí…. možnéééé,“ začal z toho chudák dokonce koktat. „Věkový průměr velitelů a zástupců je minimálně 33 let! Ty jsi jediná mladší výjimka! Máš tolik zkušeností! Vždyť já jsem proti tobě i Brianovi stále mladý zelenáč…“

„To jsi! Avšak ty to dáš! Tak budeš druhá mladší výjimka! Máš moji i Benovu plnou důvěru. A posvětil nám to i nezávislý Adrian. Jo, abych nezapomněl… Zmínil se mezi řečí, že v něčem lítáš! Netuším přesně v čem, ale chci, abys blbostí nechal a soustředil se jenom na práci!“ rozkázal jsem mu.

„Cooože?!“ zalapal po dechu Patrick a nebyl daleko od dalšího kolapsu.

„Prostě přestaň dělat pitomosti,“ požádal jsem ho mírněji. Dotklo se ho to. „Možná mluvil Adrian z éterové temnoty. Někdy je z něj úplný magor. Dnes bych se tomu, po tom jeho bonusovém nápadu na svatební dar pro Sydney, ani nedivil. Byl mimo. Nesedělo mi to k tobě od samého začátku. Na dělání hovadin jsou tu jiní experti. Třeba můj povedený adoptivní bratříček. Beru to zpátky. Jako bych nic neřekl. Musíme Adriana brát s nadhledem. Rád kecá kraviny. Promiň.“

Až poté se Patrickovi vracela pozvolna zdravá barva do tváří a mohl znovu volně dýchat. „Bojím se, že tě zklamu, Dimitriji,“ přiznal s obavami. „Že něco zvorám, ačkoli se budu snažit…“

„Tak to zvoráš. Chybami se každý učí. Příště si dáš pozor. Všechno ti vysvětlím a minimálně další tři měsíce po tobě budu práci stejně kontrolovat. Obnáší to hodně papírování a plánování,“ uklidňoval jsem ho. „Musíme dohodnout pravidelné schůzky. Ze začátku i nějaké navíc na způsob školení. Taky ti připravím nový platový výměr. Z něho budeš mít radost. Odpovědnost je úměrně ceněná finanční odměnou…“ stihl jsem říct, než mi Patrick skočil do řeči.

„O peníze nejde. I současná výplata mi bohatě stačí. Zásahovka je štědře placená i nyní. U klasických rodin královských Morojů bych nedostal mimo dvůr ani polovinu platu,“ odmávl to. Orientoval se v pracovních podmínkách ostatních dhampýrů, což bylo plus. Vážil si toho, co měl. Nechyběla mu skromnost a pokora. Navíc se hoši v zásahovkách mohli pyšnit prestiží a oficiálním titulem královská stráž, kde spadali se svými kompetencemi přímo pod královnu Taťánu. Respektive pod Bena Harnetta a mě.

„Tak to ber jako příjemný bonus,“ navrhl jsem mu. „Peníze se hodí vždycky. Jen tak na zemi je ležet nenajdeš.“

Přikývl: „Dobře.“

Stále zůstával opařený z nastalých událostí. Jeho návštěva v posilovně ztratila smysl. Akorát by to s ním po námaze seklo. Navrhl jsem tedy jinou společnou činnost, která mu v jeho momentálním stavu prospěje rozhodně daleko více. Poslal jsem ho znovu do šatny, aby se převlékl, a sám šel rychle do své. V cuku letu jsem se osprchoval a převlékl zpět do uniformy. Patrick už na mě čekal. „Jdeme,“ vyzval jsem ho. Vůbec neprotestoval, ačkoli netušil, kam vlastně míříme. Zařadil se poslušně po mém boku. Až když jsem hodlal vejít do svého oblíbeného baru, kam si občas a při zvláštních příležitostech chodíme s Adrianem léčit vzájemně rány po různých hádkách s našimi drahými polovičkami, nebo slavit životní úspěchy, tak se zarazil.

„My jdeme do baru?!“ vyhrkl překvapeně.

„Ano, potřebuješ panáka,“ hájil jsem své jednání. „Pojď! Jedna sklenička nás nezabije…“ Vzdal to a již bez protestů si nechal objednat vodku. Pak do sebe obrátil na ex panáka.

„Teda, pánové, já si to vezmu osobně a urazím se! Jak se vůbec opovažujete slavit beze mě?!“ ozvalo se nečekaně za našimi zády. Oba jsem se s Patrickem vmžiku otočili na dotyčného vtipálka. Kdo jiný než Adrian! Dneska skutečně perlí!

„Magore,“ otituloval jsem ho nelichotivě. „Buď tak laskavý a nevyjadřuj se! A jen tak mimochodem mohl bys mi objasnit, jak víš, že jsme s Patrickem právě teď a tady… To už umíš číst myšlenky na dálku a v bdělém stavu bez nutnosti spánku?!“ rýpnul jsem si.

Adoptivní bratříček mě obdaroval svým provokativním oslnivým úsměvem: „Brácho, dovol, abych ti připomněl, že je má budoucí žena hacker. Není pro ni problém zjistit během jedné minuty tvou GPS polohu podle tvého mobilu v kapse.“

„Vy se mi oba snad zdáte,“ povzdechl jsem si trpce. „Nemohl jsi mi normálně zavolat, viď?!“

„Ne, protože jsem tě nechtěl rušit, kdybys byl už doma s malou dhampýrkou,“ zdůvodnil jednoduše své důvody.