OT - 45. kapitola – Plodová voda (z pohledu Rose)

 

Miláčci, přidávám další kapitolu. Snad se bude líbit...

PS: Předem se omlouvám! Vím, že mě ukamenujete :)
Ale prostě to musíte pochopit...

Jak někdo už správně psal v komentářích u minulé části OT (jukněte tam a rovnou i na mé odpovědi u kapitoly 42., 43. a 44. - konečně jsem se k tomu dostala), podrobnosti Adrianova šíleného plánu se dozvíte až v připravované povídce "Osudový hřích".
Tam to bude mít teprve ty správné grády!

Budete si muset počkat! Sorry! :DDD

Co budu cítit, až budu držet maličkou v náručí? Miluju ji už teď, ale pořád je pro mě vlastně abstraktní. Neumím si ji hmotně představit. Nebo představit jo, to jsem řekla blbě. Sním o tom, jak bude podobná Dimitrijovi. Mít jeho hedvábné vlasy, smát se jeho úsměvem, koukat jeho očima. Zdědí jeho dobré srdce a povahové vlastnosti. To všechno jo, ale na co budu myslet, až ji poprvé spatřím a budu držet ve svém náručí - ten maličký bezbranný uzlíček? Můj a Dimitrijův poklad. Éterový zázrak.

Na co asi bude myslet on? Bude dojatý? Bude pyšný? Jak to ovlivní náš dosavadní život? Nebudeme už pouze dva, ale tři.

Zvládnu o ni pečovat? Bude mě mít ona ráda? Tolik otázek a žádné odpovědi. Do května si musím počkat.

Tyto úvahy mě provázely celé moje těhotenství. Záchvaty těšení, ale i obav, jak se s novou rolí matky vypořádám…

Po narození Erika a svatbě Adriana čas běžel mílovými kroky. Po odhalení šíleného plánu, který s Adrianem soudruh zrealizoval do praxe bez mého vědomí, jsme měli asi týden tichou domácnost. Déle jsem si na uraženou a naštvanou hrát nezvládla. Naštěstí všechno dobře dopadlo a jsou všichni živí a zdraví. Takže jsem celkem rychle zase vychladla. Nestála jsem o hádky a můj nezbedný manžel svůj průšvih žehlil, jak nejlépe dovedl. Odpustila jsem mu. Pro Adriana udělá a obětuje cokoli. Je to vzájemné. Mají to takhle nastavené oboustranně.

Pomalu se blížil termín mého porodu. Vše jsme měli s Dimitrijem pro naši malou princeznu již připravené. Porod mohl přijít kdykoli…

Hrůzou se mi sevřel žaludek. Vzbudila jsem se totiž v šest ráno s divným pocitem v bříšku. Celé mi ztuhlo. Nic mě nebolelo, ale byl to zvláštní tlak, který mě dost znervózňoval. Hodinu jsem strávila v posteli. Nechtěla jsem Dimitrije budit dřív, než mu zazvoní mobil do práce. Potřeboval se pořádně vyspat. Hned, jak procitnul, pochopil, že něco není v pořádku. „Rozo?!“ oslovil mě s panikou v hlase.

            „Je mi divně, ale nic mě nebolí. Kontrakce bych po zkušenosti s Lissou a poutem určitě poznala,“ přiznala jsem už taky zachmuřeně.

            „Nebudeme nic riskovat. Oblékneme se a půjdeme na kontrolu do nemocnice. Blíží se termín. Klidně můžeš rodit o 5 dní dřív. Dneska je už 15. května. Jsi schopná normálně vstát a obléknout se?“ zachoval si Dimitrij přece jen chladnou hlavu.

            „Jo,“ přikývla jsem a opatrně vstala. V koupelně jsem si pod jeho bedlivým dohledem vyčistila zuby, opláchla obličej a učesala vlasy. V noční košili jsem se hodlala vrátit do ložnice, abych se oblékla, jenže jsem šokem zkameněla uprostřed koupelny. Po vnitřních stranách stehem mi stékala voda. Plodová voda.

„Já rodím!“ prolétlo mi hlavou.

            Dimitrij mě nechápavě pozoroval. Asi jsem musela zblednout a vypadat hodně vyděšeně, protože mě uchopil za obě ramena a lehce se mnou zatřásl: „Rozo, co se děje?! Sakra mluv!“

            Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Jen jsem si instinktivně sáhla do svého klína. Na noční košili se okamžitě objevil mokrý flek, jak se látka košile nasákla. Dimitrij na nic víc nečekal a jediným pohybem mi přes hlavu košili přetáhl.

            „Praskla ti plodová voda,“ vydechl šokovaně. Potom mě jednou rukou pohladil po tváři a druhou po bříšku. „Zvládneme to, neboj se.“ V náručí mě donesl do ložnice na postel. Pak vytočil Dominica a vylíčil mu situaci. Ten ho uklidnil, že nemusíme spěchat a v klidu máme přijít do třiceti minut do nemocnice. Jako druhému zavolal Adrianovi. Ten za deset minut přiběhnul. Dimitrij mi mezitím pomohl se obléknout. Tašku do porodnice jsem měla už přes měsíc sbalenou.

            „Malá a nejmenší dhampýrko,“ promluvil na mě a na holčičku Adrian.

            „Co aury?“ naléhal na něj soudruh, aby se vítáním nezdržoval.

            „Obě jsou v pořádku. Vezmi ji do náruče. Já nesu tašku. Ozerovi nebudeme předčasně plašit. Místo tebe slouží Lucas. Nikdo kromě mě a Sydney nic neví. Davidovi a Lucasovi jsem řekl, že tě odvolal urgentně Ben. A já, že hlídám Rose. Počkáme nejdřív, co nám řekne v nemocnici Dominic,“ organizoval Adrian. To bylo rozumné.

            Dimitrij mě zabalil ještě do deky a vydali jsme se do nemocnice. Já celou dobu mlčela. Nejprve jsem skončila na gynekologickém křesle v ordinaci, kde mě lékař o samotě vyšetřil. „Je to tady, Rose. Plodová voda skutečně odtekla. Dneska se narodí vaše dcera. Abychom tě netýrali zbytečně několik hodin, píchnu ti injekci, která vyvolá kontrakce pro urychlení porodu. Jsi zdravá, proto tě necháme rodit přirozeně. Malá je i správně otočená. Císařský řez je zbytečný. Zvládneš to sama. Bez injekce by ses však v tomhle stádiu mohla trápit i dva dny. Takhle bude holčička odpoledne na světě. Vůbec se neotvíráš. Musíme tomu trochu pomoct. Jinak je vše v pořádku. Nemáš se čeho bát. Oblékni se a sedni si na židli. Dám ti injekci a potom se přemístíme do přípravné porodní místnosti.“

            Odevzdaně jsem všechno přetrpěla. Následně jsme spolu s Dominicem vyšli z ordinace. Dimitrij s Adrianem čekali napjatě na verdikt. Doktor jim přetlumočil to, co mně a přijde nás za dvě hodiny zkontrolovat do přípravné místnosti. Adrian stráví dobu, než porodím na nemocniční chodbě. V přidělené místnosti jsem si znovu oblékla dlouhou volnou noční košili. Nemělo smysl brát si kalhotky. Při porodu jsou trochu navíc a lehla jsem si do postele. Soudruh byl u mě. Skoro hodinu se nic nedělo. Ležela jsem na boku a hlavu jsem měla položenou na jeho hrudníku. Dimitrijův tlukot srdce i vůně mě uklidňovaly. Nemluvili jsme. On mě konejšivě hladil po zádech a vlasech. Dominic nás upozornil, že injekce u někoho zabírá už po 30 minutách a u jiných to trvá klidně i dvě hodiny. Tak se prý nemáme stresovat. To se mu lehko řekne, ale nám hůř udělá. Klasika.

Bylo už půl desáté dopoledne a pořád se nic nedělo. Nevydržela jsem to a vstala. Pochodovala jsem nervózně po místnosti sem a tam. Dimitrij zůstal sedět na posteli a propaloval mě očima. „Rozo,“ pronesl a jeho tón hlasu mluvil sám za sebe. Stoupl si a obtočil kolem mě své paže, abych se nemohla vykroutit. Pak mě donutil se mu podívat zpříma do očí.

„Nesnáším nečinné čekání,“ zavrčela jsem naštvaně. A moc dobře jsem si uvědomovala, že on je na tom úplně stejně. „Ať už se sakra něco děje! Tohle mě zničí!“ Jen jsem to dořekla, zkroutila jsem se tupou bolestí v podbřišku. První kontrakce.

„Bezva, chtěla jsem přece, aby se něco už dělo. Tady to mám,“ pomyslela jsem si hořce.

„Rose,“ oslovil mě s bolestí v hlase soudruh. Nenáviděl, když trpím.

„Máš smůlu, dneska si se mnou a naší dcerou užiješ „nádherný den“. Tímhle to teprve nevinně začíná,“ v hlavě mi prolétla další ironická poznámka. Nahlas jsem ji, ale naštěstí, nevyslovila. Nač ho plašit ještě víc. Díky poutu s Lissou jsem od ní podle vzpomínek částečně věděla co očekávat, jaké to bude a že tohle je jen malé rozehřívací kolo na to, co přijde za dalších pár hodin.

„Hlídej čas a napiš ho do bloku od Dominica,“ vypravila jsem ze sebe těžce a prodýchávala způsobenou bolest podle rad lékaře.

Mezi kontrakcemi jsem chodila po pokoji. Bolesti se s pravidelností opakovaly nejprve po patnácti minutách a pomalu se zkracovaly. Asi po padesáti minutách se objevil Dominic, zrovna jsem zatínala pěsti v další způsobené bolesti. Pochválil mě. Dimitrij na vyšetření odešel na pár minut za Adrianem na chodbu. Podle toho, jak se tvářil, tam rád na chvilku utekl. Pohled na moje utrpení ho spaloval zaživa. A to chtěl být i na porodním sále. Blázen! Ani náhodou! To nedopustím!

Kdyby byla v přípravné místnosti figurínu nebo boxovací pytel, u soudruha by to mělo stoprocentně kladné hodnocení. Vymlátil by ze sebe při mých bolestech ze svého těla nejspíš i duši. Moc dobře jsem si totiž všimla, jak ho svrbí dlaně a sám je zatíná v pěsti a velice těžce se ovládá, aby do něčeho nepraštil.

Jakmile ho Dominic zavolal nazpět, objevil se ve dveřích i Adrian. Zjišťoval zářivost aur. Soudruh nutně potřeboval uklidnit. Jeho kývnutí na Dimitrije znamenalo všechno v pořádku. Ani to nemusel vyslovit. Oba se pak tázavě podívali na lékaře.

„Rose je otevřená na tři centimetry. Jde to trochu pomaleji. Odhaduji, že se malá narodí k večeru kolem páté, šesté. Přijdu zase za hodinu. Pište opět časy kontrakcí a jejich intervaly. Budou se zkracovat,“ po těchto slovech odešel a Adrian s ním.

„Neměl bys tady být. Ničí tě to. Běž domů nebo do tělocvičny, ale vem si na ruce chrániče, ano?!“ navrhla jsem mu.

„Nenechám vás tu samotné,“ pohladil mě po bříšku. Já jsem si stoupla na špičky a políbila ho dlouhým něžným polibkem. Když jsme polibek po pár minutách ukončili, zakroutil nevěřícně hlavou: „Ty máš na tohle náladu?!“

Blýskla jsem po něm zářivým drzým úsměvem: „Ty ne, soudruhu?! Po zkušenostech se mnou bys už dávno měl vědět, že mám na tyhle věci chuť i náladu vždycky!“ Trochu se uvolnil.

Bohužel jeho uvolnění trvalo pouze do další kontrakce. Bříško se mi roztřáslo a stahovalo se. Taky mi spadlo dolů víc do podbřišku. „Rozo, co mám dělat?! Jak ti mám pomoct?!“ ptal se mě se zoufalstvím v očích.

Musela jsem ho nějak zaměstnat. Když bolest odezněla, sedla jsem si na velký míč. „Chci masáž.“ Podíval se na mě jako na cvoka. „Já to myslím vážně. Namasíruj mi ztuhlý krk. Ptal ses, co máš dělat. Právě jsem ti to řekla. Tak co stojíš?! Nebudu čekat jako tvrdé Y do aleluja!“

Zaváhal, ale přešel ke mně. Ze svých vlasů si sundal gumičku a moje vlasy stáhl do drdolu, aby měl volný přístup k mému krku. A jemnými kroužky ho masíroval. Kupodivu mi to opravdu pomáhalo. Dokonce i přímo při kontrakcích. Takhle jsme vydrželi další hodinu. Bolesti se vracely každých deset minut zhruba na padesát vteřin.

Potom Dominicova kontrola a o dva centimetry víc. Jsme na pěti. První lehčí půlka otevírání je úspěšně za námi. Jakmile doktor odešel, svlékla jsem si noční košili. Soudruhovi se to nelíbilo: „Nastydneš, Rozo.“

„Nenastydnu, je tu teplo. Chci masáž po celých zádech, ale přes noční košili to půjde dost blbě,“ objasnila jsem své jednání.

„Dobře, avšak oblékneš si alespoň župan. Z ramen ti ho snadno stáhnu, ale budeš částečně zahalená, abys neprochladla,“ stanovil si pravidla. Ani jeden z nás se netoužil hádat, proto jsem poslechla. V županu jsem si sedla zpátky na míč. Kontrakce přišla záhy. Dimitrij mě znovu masíroval. Bylo mi to příjemné. Milovala jsem jeho ruce na svém těle. Vždycky mě na pár sekund pustil, aby zapsal do bloku časy, které stopoval na svých hodinkách.

Bolesti sílily a opakovaly se po pěti minutách. A mně můj optimismus pomalu docházel. Byla jsem unavená a celá rozbolavělá. Vyhlídka na zlepšení v dohledné době nulová. Jen opak. Z rukávů županu jsem vytáhla ruce a Dimitrij mě masíroval po celých zádech. Klečel za míčem na kolenou. Ani nevím, jak se to pořádně stalo, ale v další hodně bolestivé kontrakci jsem si pololehla do jeho náruče. Obejmul mě kolem pasu a rukama se dotýkal mého bříška, které něžně hladil. Svými rty mi líbal zezadu krk a ramena.

Když bolest odezněla, pořád jsem zhluboka dýchala a měla zavřené oči. Políbil mě na ucho a zašeptal: „Lepší?“

„Mnohem. Děkuju,“ odpověděla jsem mu vděčně. Tak jsme to praktikovali až do doby, kdy znovu dorazil Dominic na kontrolu. O jeden centimetr víc. Nosil si s sebou malý monitor na měření srdečního tepu miminka i mně. A ultrazvuk.

„Rose, zkuste vanu. Teplá voda ti uleví. Můžeš tam být až do konce, než půjdeme na porodní sál. Klidně i s Dimitrijem,“ poradil mi dobrosrdečně.

Musel to nařídit na chodbě soudruhovi, protože šel hned do koupelny napouštět plnou vanu. A já se nebránila. Pomohl mi opatrně vlézt dovnitř. Skutečně se mi hodně ulevilo. Teplá voda odplavila bolesti i vyčerpání. A mně se mezi kontrakcemi vrátil i lehký humor. Dimitrij stál opřený o stěnu naproti vaně a bedlivě mě sledoval.

„Soudruhu, žádní Strigojové tu nejsou,“ zahlásila jsem.

Pousmál se, odlepil se od stěny a naklonil se ke mně v polibku. „Právě tady někomu teplou vodou otrnulo,“ vrátil mi to. Tato hodina do další Dominicovy kontroly se mi docela líbila, pokud nepočítám bolest přibližně každé čtyři minuty. Se soudruhem jsme se mezi kontrakcemi líbali. Seděl na okraji vany. Masíroval mi chodidla nebo mě hladil po bříšku. Já jsem ležela po krk v teplé vodě a cítila jsem se navzdory okolnostem fajn.

Z našeho mazlení nás vyrušilo, zaklepání na dveře koupelny. Čas utekl rychle. Lékařská kontrola. Dominic pootevřel dveře a promluvil: „Rose, z vany nevylézej. Mám s sebou zařízení, které tě vyšetří i ve vodě. A Dimitrij u toho může být klidně taky. Záleží na něm.“ Stále korektně čekal za dveřmi, než ho pustíme sami dál…