OT - 46. kapitola – Kontrakce (z pohledu Rose)

Slíbený dárek od blogového Ježíška :)

PS1: Než mě zastřelíte, musím vás upozornit, že skutečný porod fakt trvá... Nelze to dát do několika vět... Je to dřina a čekání... Tak si počkejte i vy! Pěkně si to odtrpte kolegiálně s naší úžasnou Rose!

PS2: Pokračování s opravdovým narozením miminka bude hned 1.ledna 2021! To vydržíte ;)

Soudruh mi s nevyslovenou otázkou pohlédl do očí. „Pokud chceš?!“ Přikývl, pak pustil Dominica dovnitř. Nalepil mi elektrody na bříško a na monitoru hlasitě bušilo moje srdce i zrychleně to naší dcery. Rovnou to spočítalo tlak a počet tepů za minutu. Následně lékař vytáhl zvláštní přístroj. Byl to vlastně vodotěsný vnitřní ultrazvuk, který normálně používal v ordinaci. Sama jsem si ho ve vaně podle jeho instrukcí opatrně vložila do klína a on zmáčknul na ovládání nějaké tlačítko, které mu spočítalo na kolik centimetrů jsem zrovna otevřená.

„Paráda, voda tě uvolnila a máme skoro o další dva centimetry víc. Jsme na sedmi a půl. Zbývají necelé tři. Jsou dvě hodiny odpoledne. Poslední bývají nejhorší. Kontrakce se budou opakovat téměř nepřetržitě každé dvě minuty ve velmi bolestivých intervalech. Ani voda ti už od největší bolesti neuleví, na to tě musím bohužel upozornit předem. Pokud to půjde tímto stylem mezi čtvrtou a pátou hodinou, jdeme na sál. Vedeš si skvěle, Rose. Jen tak dál. Na chodbě už se srocuje banda. Je tam i Ben a tvoji rodiče. Lissa je prozatím doma s Erikem. Na sál ale půjde s tebou. Christian Erika pohlídá. Od všech mám vyřídit pevné nervy a hodně sil. A samozřejmě drží palce a na Rosii se těší,“ sdělil nám Dominic potřebné informace.

Poté se s námi zase rozloučil s tím, že přijde za další hodinu a provede stejné vyšetření. Měl pravdu. Bolesti začínaly být nesnesitelné a už po třech minutách. Nevěděla jsem, jak si ve vaně sednout nebo lehnout. Nic mi nepomáhalo. A Dimitrij byl vzteky i bezmocí úplně bez sebe. Přes bolesti jsem se na něj usmála: „Soudruhu, potřebuju vizuálně rozptýlit. Sundej si to tričko s kalhotami.“

„Rozo,“ vydechl nesouhlasně.

„Prosím,“ žadonila jsem. Pak jsem bolestí zalapala po dechu a zavřela oči. Další hnusná kontrakce. Dimitrij se odlepil od stěny a rychle ke mně přispěchal. Hladil mě po bříšku. Pohledem jsem ho vyhledala až po minutě. Klečel u vany. Tričko na sobě neměl. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla toho dokonalého těla. A kochala se pohledem i hmatem. „Děkuju,“ zašeptala jsem s vděčností v hlase.

„Dobře víš, že bych to neudělal, kdybys právě netrpěla bolestí při porodu naší dcery. Jestli je tohle to jediné, co ti to zpříjemní, splním to,“ vyslovil a stoupl si, aby si svlékl kalhoty, ponožky i boty. Zůstal v boxerkách.

„Není to to jediné, soudruhu, ještě mě něco dalšího napadá… Ten poslední kousek oblečení kazí celkový dojem,“ chopilo se své příležitosti mé drzé já, aby vytěžilo maximum.

Zaváhal. Nechtěl to splnit. Avšak rozleželo se mu to v hlavě a beze slova si boxerky svléknul taky. Ani jsem si ten nádherný pohled na jeho tělo neužila. Skoro jsem vykřikla bolestí. Naštěstí se mi bolestný sten povedlo trochu ztlumit. I bez hlasitých projevů se jen taktak ovládal. A jeho trpělivost přetekla. Uslyšela jsem ránu. Praštil pěstí do zdi s nějakou ruskou pořádně peprnou nadávkou. V kontrakci jsem ji i přes svou nyní už ucházející znalost ruštiny nebyla schopná přeložit.

„Jdi na chodbu za ostatními. Dej si panáka z Adrianovy placatky a zůstaň tam. Nebo běž do tělocvičny, ale slib mi, že si vezmeš na ruce chrániče, ano?!“ poslala jsem ho pryč, aby už nebyl přímým svědkem mého utrpení.

„Nikam nejdu. Dominic tě neměl nechat rodit spontánně. Na císařský řez by tě uspal a Adrian nebo Lissa by ti pak stehy s ránou ihned zahojili. Té bolesti jsme tě mohli ušetřit. Ne, tomu nečinně přihlížet,“ lamentoval.

„Soudruhu, tohle je nejpřirozenější způsob. Rodí, rodily i budou takhle rodit všechny ženy a žádné to neublížilo. Pořád lepší než jít dobrovolně pod kudlu. I pro malou je to takhle vhodnější. Přestaň šílet a jdi pryč,“ bránila jsem Dominica.

„Nehnu se odtud ani na krok. Stačí, že u vás nebudu na sále,“ odporoval mi. A já nedokázala vzdorovat, protože mě zasáhla zase kontrakce. „Co mám udělat?! Jak ti mám pomoci?!“ ptal se mě s narůstajícím zoufalstvím.

V krátké přestávce mezi bolestmi jsem již málem nahlas vyslovila: „Pojď za mnou do vany a pevně mě drž za ruku.“ Nakonec jsem svou pusu zastavila včas.

Ale Dimitrij to zaznamenal a naléhal: „Rozo, dopověz to! Co po mně chceš?! Jen mě od vás prosím neposílej pryč nebo se zblázním!“

„Pouze jsem přemýšlela nad tím, zda by mi pomohlo to, co Lisse,“ přiznala jsem část pravdy.

„Ty jsi s Lissou celý porod stejně prožila, viď? Nezabránili jsme tomu,“ řekl tiše.

„Přímo ne, jen skrz pouto a vzpomínky. Byly to jen záblesky. Přinutila jsem tě nedobrovolně se svléknout, nebudu tě nutit ani prosit, abys se mnou byl ve vaně a objímal mě jako na tom míči. Christian s ní ve vaně byl skoro čtyři hodiny. Neměla jsem ti to vůbec povídat,“ odhalila jsem nerada svou slabost a touhu po jeho blízkosti.

„To mi za sebou musíš nejdřív udělat místo, Rozo,“ pousmál se. „Za deset vteřin jsem zpátky,“ dodal poté. A já netušila, co má v plánu. Z pokoje přinesl židli a dal ji k vaně. Na ni položil stopky od Dominica, blok i tužku. Svoje vodotěsné hodinky si nechal na ruce a opatrně si za mě vlezl do vody. Víc jsem nevnímala. Vlna bolesti mě přemohla. A najednou jsem ji zvládla trochu blokovat a nesoustředit se jen na utrpení. Moji pozornost od ní odvedly Dimitrijovy doteky. Hladil mi stahující se bříško a rty mě líbal na krk a klíční kost. Něco tiše šeptal. Slovům jsem nerozuměla. Uvolnila jsem se a stahům jsem se přestala bránit. Lehla jsem si do soudruhovy náruče a v klidu čekala, až to přejde. A on mě bez přestávky konejšil. Až později mi docvaklo, že mluví rusky. Šeptal mi zamilovaná slovíčka a jak je na svoje dvě holky pyšný, že jsou takové silné bojovnice.

Nepřeložila jsem všechno. Moje mysl v současné chvíli víc věcí najednou nepobírala. Dimitrij se mě na něco po skončení kontrakce zeptal. Zůstal hovořit v ruštině. Poraženě jsem musela anglicky vydechnout: „Soudruhu, já ti nerozumím.“ Normálně jsem rodný ruský jazyk z jeho úst milovala a rozuměla mu. I dnes. Avšak význam slov mi unikal.

Přešel ihned do angličtiny taky a tiše mi do ucha pošeptal: „Ptal jsem se na to, jestli je to takhle aspoň trošičku snesitelnější? Promiň za tu ruštinu. To nebyl dobrý nápad. Ještě tě v tuhle dobu trápit zbytečně překlady. Jsem blbec!“

„Ne, prosím pokračuj. Já jen nejsem schopná v tomto stavu chápat význam vět, ale to nevadí. Pomáhá mi to…,“ víc jsem nestačila říct, protože mě opět omráčily porodní bolesti.

A Dimitrij mou prosbu vyřešil po svém. Vždycky vyslovil větu v ruštině a pak mi ji rovnou i přeložil. Ten jeho smyslný hlas, doteky i polibky, kterými pokrýval můj krk, ramena i klíční kosti. Šeptal mi toho tolik: „jak mě i naši dceru miluje, jak jsem krásná a nepochybuje o tom, že maličká zdědí krásu po mně. Jak jsme obě statečné. Jak se těší, až ji poprvé bude držet v náručí díky mně. Jak mi všechno tohle utrpení bude doma vynahrazovat celý zbytek našeho života doma v ložnici.“ A spoustu dalších vyznání lásky…

Hodina s ním utekla rychle. Dominic nás oba překvapil. Zase zaklepal a čekal za dveřmi, než ho pustíme sami do koupelny. Soudruh chtěl vylézt z vany a obléknout se, ale, než tak učinil, přepadla mě silná kontrakce, až jsem bolestně zasténala nahlas. Zůstal se mnou ve vaně a přitáhl se mě zpátky k sobě v pololehu do své náruče. Lékař mě slyšel přes dveře a otázal se: „Dimitriji, jsi s ní ve vaně? Jestli jo, tak tam zůstaň. Jen ji vyšetřím jako minule a za pár minut odejdu. Mohu dovnitř?“

„Jo,“ svolil soudruh. I když mu tato naše intimita nebyla před Dominicem vůbec příjemná. Ale co by pro mě a naši dceru dneska neudělal?!

Navíc ačkoli byl i on nahý, seděl těsně za mnou. Z jeho těla byly pod vodou vidět maximálně nohy a paže, kterými mě stále objímal. Mě doktor viděl za moje těhotenství milionkrát na daleko choulostivějších místech, než jsou právě teď obnažená prsa. A na porodním sále toho spatří ještě mnohem víc. Stud šel stranou.

Vyšetření dopadlo docela dobře. Další centimetr. Jsme na 8,5 a blížíme se pomalu ale jistě do cíle první doby porodní. Následující kontrola opět za hodinu. Šlo opravdu do tuhého. Kontrakce po dvou minutách. Téměř nepřetržitá bolest.

Kdyby u mě nebyl Dimitrij, dávno bych to vzdala s tím, že to nezvládnu a brečela bych nesnesitelnou bolestí. V jeho blízkosti jsem bojovala. S ním jsem byla silná. On mi poskytoval svoji sílu, podporu i výdrž. Prala jsem se za sebe, za něj i za naši dceru. Nesmím zklamat. Nejpozději za tři hodiny budeme tříčlenná rodina.

Přesně ve čtyři dorazil znovu doktor: „Rose, zbývá půl centimetru. Vydrž. Za třicet minut se přesouváme na sál. Nechám poslat pro Lissu. V půl páté vypusťte vanu a oblékni si noční košili, aby ti nebyla zima.“

Zuby, nehty jsem to se sebezapřením vydržela. Za pět půl páté uvolnil Dimitrij špunt. Sám opatrně vylezl, osušil se ručníkem a oblékl se. Ve vypuštěné vaně mě otřel a pomohl mi vstát i dostat se z vany. Posadil mě na židli a oblékl mi košili. Potom si přede mě klekl na jedno koleno, aby mi zpříma pohlédl do očí: „Rozo, skutečně nechceš, abych s tebou byl i na porodním sále? Nepřekážel bych tam, jen bych tě držel za ruku. Slibuju.“

„Dimitriji, omlouvám se, ale ne,“ stála jsem si za svým, i když jsem si uvědomovala, že mu tímto rozhodnutím ubližuju. A nemůžu připustit, aby mě viděl křičet nebo brečet bolestí, potrhanou a celou od krve. Tento pohled mu nedovolím spatřit. Nikdy by ho ze své hlavy nevytěsnil. Stačí, že se mnou prožil dnešní den v přípravné místnosti, který taky nebyl procházka růžovou zahradou.

„Jak myslíš. Přemlouvat ani nutit tě nebudu. Kdybys sis to náhodou rozmyslela, stačí říct. Celou dobu budu na chodbě před dveřmi, ano?! Miluju vás,“ vtiskl mi krátký něžný polibek na rty a dlaněmi hladil bříško s naší dcerou.

Přesně v tom okamžiku zaklepal na dveře koupelny Dominic. „Můžeš, jsme připravení,“ zavolal na něj Dimitrij. A já zaúpěla v další kontrakci. Soudruh mě chlácholil svými jemnými doteky. Lékař otevřel. Oba s Dimitrijem počkali, až bolest odezní. Potom mě soudruh v náručí přenesl na porodní sál a položil mě na velké porodní křeslo. V očích se mu zračily obavy. Představa, že tam má mě a dceru nechat o samotě svému osudu, se mu absolutně nezamlouvala.

„Tak jdi, táto,“ vyhnal ho ze sálu Dominic. „A zavolej nám Lissu.“

Dimitrij se nadechoval, aby něco řekl. Muselo to být něco ve stylu: „Já nikam nejdu a zůstávám u svých holek i na sále.“ Ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Pohladil mě po tváři a malou po bříšku, pak poraženě sklopil hlavu a vyšel ze dveří.

A já zaskučela v další kontrakci. Dominic mě napojil na monitor. „Ještě pár minut a je to za tebou, Rose.“

„Rose,“ přispěchala ke mně Lissa a chytila mě za ruku. Druhou nechala na bříšku.

Dominic na nás promluvil: „Připravené? Jdeme na to?“ A já přikývla. Lissa mi pomohla vyhrnout noční košili až k prsům. Zády jsem se opřela pohodlně do křesla a nohy vložila do úchytů. Lékař na bříško znovu nalepil elektrody. Vše zkontroloval a mě vyšetřil. „Bezva, máme deset centimetrů. Rose, při další kontrakci zavřeš oči a budeš co nejvíc tlačit. Bude to bolet, ale nesmíš přestat, rozumíš? Klidně se můžeš i trochu předklonit, pokud ti to tak půjde líp. Lissa tě bude držet za ruku. Nepřestávej správně dýchat, jak jsme se to učili.“

Když to dořekl, netrvalo to ani půl minuty a zasáhla mě vlna bolestí. Lissa mi stiskla povzbudivě ruku, já se zhluboka nadechla, zavřela oči a vší silou celou kontrakci tlačila. Pane Bože, to bolelo! Kdybych neměla zavřené oči, rozbrečela bych se.

Jakmile kontrakce skončila, zhroutila jsem se vyčerpaně z předklonu zpátky do porodního křesla. „Do prdele, proč to tak bolí?!“ ptala jsem se nešťastně.

Dominic se pousmál: „To ti nepovím, Rose. Ale příroda to takhle zařídila. Zabila jsi několik Strigojů, jeden porod přece zvládneš levou zadní.“