OT - 47. kapitola – Naše holčička (z pohledu Rose)

 

Milí čtenáři,

přeji vše nej v novém roce 2021 a hlavně v této době covidu hodně zdraví!

Tady máte slíbený dáreček v podobě další kapitoly - miminko je na světě :) 

Po dvou minutách jsem své úsilí pomoct svojí holčičce na svět zopakovala. Jen jsem si pomohla výkřikem. Nemohla jsem to kontrolovat. Sám mi vylétl z mých rtů. V následující pauze mi Lissa otřela zpocené čelo: „Rose, jde ti to skvěle. Klidně křič nebo nadávej. Cokoli. Pomůže ti to a mysli na to, jak za pár minut budeš držet v náručí Dimitrijovu dceru.“

„Já už nemůžu. Nedokážu to,“ hlesla jsem vyčerpaně.

„Ale dokážeš! Zvládla jsem to já. Křehká princezna. Obávaná a slavná strážkyně Hathawayová to zvládne úplně s přehledem. Venku před dveřmi na vás čeká Dimitrij. Pro něj to musíš dokázat, rozumíš?! Bude z něj ten nejlepší táta na světě. Připrav se a jdeme na to. Jsem s tebou,“ motivovala mě Lissa.

A já ji poslechla. Dokážu to. Ona to taky zvládla. Dokonce beze mě. Pouze s Dominicem, zdravotní sestrou a Sydney. Musím to udělat pro Dimitrije a naši dceru. Potřebuje pomoct od své mámy, aby mohla na tento svět. A já ji podruhé nezklamu. Nadávala jsem u bolestného tlačení: „Kkkuuurrrvvvaaa!“

„Rose, už vidím hlavičku. Vydýchej se a v další kontrakci pořádně zatlač a bude to za tebou,“ nařídil mi Dominic.

A já se obrnila před způsobenou bolestí a skutečně zatlačila neuvěřitelnou silou, i když jsem cítila, jak to mé tělo trhá na kusy. Moje: „Sssaaaaakkkkkrrrrraaaaa!“ mi v tom pomohlo. A najednou bylo po tlaku i po ohromné bolesti.

Uslyšela jsem ten druhý nejkrásnější hlas ve svém životě. Svou holčičku. Rozplakala se, když se vydrala z mého těla na svět. Dominic mi ji dal hned na prsa a já ji s úžasem objala. Byla celá pomačkaná a od krve, jak se probojovávala za námi z bříška. Ještě ji se mnou stále spojovala pupeční šňůra.

Já na ni fascinovaně hleděla. Maličké pěstičky i nožičky, drobounké tělíčko. Na hlavičce pár mých tmavých vlásků. Můj nos i pusa. Maminčina malá kopie. Dimitrijovi se splnil sen. Nechtěl, aby mu byla podobná. Trochu mě to zamrzelo. Toužila jsem po tom, aby měla jeho nádherný úsměv nebo vlasy. Ale hlavně, že je zdravá a v pořádku.

Lékař ji prohlédl a podvázal pupečník, aby mohl odstřihnout pupeční šňůru. Pak ji zabalil do nějaké látky. Pořád trochu vzlykala. „Miláčku, neplakej. Už je to za námi. Zvládly jsme to. Tatínek na nás bude pyšný,“ šeptala jsem jí uklidňující slova a nepřestávala jsem ji jemně hladit. A ona se umoudřila. Přestala brečet a zvědavě se poprvé rozhlédla kolem sebe. Celou dobu měla očička při pláči zavřená. A já si tím pádem nemohla všimnout jedné podstatné věci, která mě naprosto odzbrojila, a mně se oči zalily slzami dojetí. Dívala se na mě hlubokýma upřímnýma oříškovýma očima. Dimitrijovýma očima, které zdědila po svém otci.

„Je jeho! Je opravdu jeho! S tímhle důkazem to nikdo nemůže popřít! Dhampýr má s dhampýrkou dítě! Dceru! Z každého z nás má něco,“ letělo mi hlavou.

Láska k ní narostla do obrovských rozměrů. Moje srdce nabobtnalo láskou. Mateřskou láskou. Pro tohoto tvorečka bych udělala všechno! Bude v bezpečí! Nikomu nedovolím, aby jí někdy jen slůvkem ublížil! Za svoji rodinu budu bojovat do posledního dechu! Je to můj nejcennější poklad i životní dar!

Slzy mi stékaly po tvářích. Vděčností, úžasem, zázrakem. Adrian to dokázal! Lissa mi otřela uplakaný obličej a já se ni konečně podívala. Brečela dojatě taky: „Má tátovy oči.“

Dominic si malou se zájmem prohlížel taky. I pro něj to byl éterový zázrak. Sám musel do poslední chvíle pochybovat o pravdě. Všechny lékařské zákonitosti moje těhotenství vyvracely. Ať jsme mu já, Dimitrij i Adrian tvrdili cokoli. „Ivaškov je génius! Ta holka je opravdu dcera dvou dhampýrů! Éterový zázrak!“ kroutil nevěřícně hlavou lékař. Kvůli utajení našeho tajemství neměl u mého porodu k dispozici ani zdravotní sestru.

„Rose, gratuluju k překrásné holčičce. Vidíš, jak jste to zvládly. Jste holky šikovné a bojovnice. Počkej, až ji uvidí Dimitrij. Mám takový pocit, že tohle dostane na kolena i ruského Boha,“ usmála se na nás Lissa. A já přes knedlík v krku nebyla schopná odpovědět.

„Dobře, placenta je pryč. Trochu se nám natrhla hráz. Lisso, uzdravíš Rose nebo to mám nejdřív sešít?“ zeptal se morojské princezny doktor.

Nad představou jehly v mém klíně jsem zbledla. Lissa mi stiskla rameno: „Klid, žádná jehla nebude. Od čeho máš nejlepší kamarádku, která umí léčit? Za pár minut nikdo nepozná, že jsi dneska rodila. Dominicu, vezmi si malou. Já se o Rose postarám,“ rozhodla se Lissa.

„Já ji mezitím změřím, zvážím, umyju a obléknu. Taťka musí být na chodbě už netrpělivý. Doufám, že nám to tam ještě nezdemoloval,“ obával se celkem oprávněně lékař. Opatrně si vzal mou dceru. Ihned se znovu rozplakala. Nelíbilo se jí to.

„Uvolni se,“ nabádala mě Lissa. Poslechla jsem ji. Své ruce položila na mé dosud velké těhotenské bříško a magií éteru začala léčit. Pomalu se vstřebávalo a mizelo. Až zůstalo moje normální ploché břicho. Rovnou se hojily i zevní rány v mém klíně. Všechna bolest odezněla doztracena.

Lissu mé uzdravování dost vyčerpalo. Trvalo to asi tři minuty. Spotřebovala velkou dávku magie i své energie. Všimla si mého ustaraného pohledu: „Neboj, za chvilku si dojdu k dárci a Adrian má pro mě připravený prsten nabitý éterem na odstranění vzniklé temnoty. Budu v pořádku. Teď vypiješ colu, abys doplnila cukr a pak ti pomůžu se opatrně vysprchovat. V čisté noční košili si lehneš do postele, zkusíš nakrmit malou a poté konečně zavoláme novopečeného tatínka,“ chlácholila mě.

Cola mi pomohla, ale nohy jsem měla zesláblé. Lissa mě přidržovala v podpaží. Pár kroky jsme došly do koupelny mezi přípravnou porodní místností a sálem. Sedla jsem si na židli, kterou jsme tam s Dimitrijem nechali a Lissa horkou vodou opláchla vanu, aby mě nestudila. Za její asistence jsem tam vlezla a sedla si. Hadicí se sprchou jsem se teplou vodou osprchovala. Nemělo cenu napouštět vanu, když by byla voda vmžiku od krve. A že jsem jí v klíně a po stehnech měla dost. Celá jsem se sprchovým gelem umyla. Následně se osušila a zase s Lissinou pomocí vylezla z vany. Oblékla jsem si kojící noční košili. Vepředu byla na knoflíčky, abych si ji nemusela stále přes hlavu vysvlékat a lehla si do velké pojízdné postele připravené v porodním sále.

„Rose, rozepni si tu košili. Zkusíme malou přiložit poprvé k prsu. Čím dřív se napije, tím lépe,“ sděloval mi Dominic. Odhalila jsem ňadro a on mi ji podal do náručí. A kupodivu se ten náš drobeček okamžitě přisál. Musela mít hlad. To probojovávání na svět jí dalo zabrat.

Pocit při kojení byl zvláštní. Ale ne nepříjemný. Tento človíček vyrostl v mém těle, dostal se do mé dělohy i z ní ven na svět skrz můj klín. Nepřišlo mi divné, že nyní pije mateřské mléko z mých prsů. Jevilo se mi to jako zcela přirozené. Aby se vytvořilo mléko, vystřídala jsem oba prsy. A maličká spokojeně papala. Pokud svůj apetit zdědila po mně, mám se na co těšit. Nebude totiž nikdy pořádně sytá. Uff!

Dominic během kojení uklidil stopy po mém porodu. Vše krvavé zmizelo. Porodní křeslo odšoupl ke straně a na prostředek naaranžoval postel se mnou a malou. Byla oblečená do maličkých růžových dupaček a bílé košilky a zabalená do světle růžové zavinovačky. Spokojeně spinkala v mém náručí.

„Liss, přiveď nám taťku,“ požádal ji Dominic. A ona s úsměvem jeho žádosti vyhověla. Přešla přes přípravnou místnost a otevřela dveře na chodbu. Slyšela jsem několik hlasů, ale na tu dálku jsem slovům nerozuměla. A během třiceti vteřin jsem zaznamenala rychlé mužské kroky.

Napjatě jsem čekala, až se objeví Dimitrij mezi dveřmi. Zarazil se na prahu a vpíjel se do mých očí, posléze jimi sklouzl na růžový uzlíček v mém náručí. Ten údiv a něhu v jeho pohledu si budu pamatovat po zbytek života.

Konečně se sebral a pomalými kroky přešel k mé posteli. Pohladil mě po tváři a jemně políbil na rty: „Tolik vás miluju, Rozo! Děkuju!“

„Miláčku, tatínek je tady,“ zašeptala jsem a pohladila malou po zaťaté pěstičce. Ani to s ní nehnulo. Dál spokojeně spinkala. Byl to náročný den. „Sedni si k nám,“ obrátila jsem svůj pohled opět na Dimitrije.

Bránil se. Ale přemluvila jsem ho, že od něj chceme obě obejmout. A on nedokázal odmítnout. Strachoval se o moje poranění způsobené porodem. Když jsem ho ubezpečila, že jsem zdravá díky Lisse, konečně se opatrně posadil ke mně na postel a palcem pohladil hebounkou tvářičku naší dcery. Fascinovaně ji pozoroval. S takovou otcovskou láskou a něhou.

„Má tvoje vlasy, lícní kosti, pusu i nos. Je nádherná po mamince,“ všiml si mé podoby v jejím vzhledu.

„Na,“ podala jsem mu ji.

„Rozo, neblázni! Ještě jí nějak ublížím! Je tak drobounká,“ zdráhal se ji vzít do své náruče, a přitom po tom strašně toužil. Jeho oči ho prozradily.

„Soudruhu,“ pokárala jsem ho a malou mu vložila do dlaní. Přivinul si ji na svá prsa a vtiskl jí polibek na čelíčko. Ten dotyk jeho rtů ji probudil. Zavrtěla se a otevřela na tátu poprvé své oči. A Dimitrij vykuleně zíral a šokovaně otevřel pusu. Tohle nečekal. „Ale nejkrásnější oči na světě zdědila po svém tatínkovi.“ Dimitrijovi se výraz tváře změnil na dojetí. Podruhé jsem ho ve svém životě zažila se slzami v očích. Poprvé to bylo, když lékař potvrdil, že jsem skutečně těhotná. Nevypravil ze sebe jediné slovo. Jen se na mě zahleděl hlubokým a vroucným pohledem. Natáhla jsem hlavu a z každé tváře mu slíbla jednu slzu, která se tam objevila. Než jsem spojila naše rty v dlouhém francouzském polibku, pronesla jsem: „A my milujeme tebe, Dimitriji.“

„Nerad ruším, ale než sem vtrhnou ostatní, je nutné vyplnit papíry. Podle předpisů nemocnice to musí být nahlášené nejpozději do hodiny od narození. A třicet minut je pryč,“ promluvil Dominic. Stál opřený o stěnu. Úplně jsem na jeho přítomnost zapomněla a soudruh nejspíš taky. „Já vím, že je to jen formalita. Rosie Belikovová, narozená 15.5. v 5:05 odpoledne, 3100 g, 51 cm a vaše dva podpisy. Avšak čím dřív jí vystaví rodný list, tím dřív se právně vyřídí celé osvojení.“

„Doufám, žes tam to jméno už nenapsal, Dominicu?! Jinak budeme potřebovat nový a prázdný formulář,“ strachovala jsem se.

„Ne, nenapsal. Ale já myslel, že to platí podle té tvé těhotenské průkazky, Rose,“ vypadal zmateně lékař.

„Trochu změna. Potřebovali jsme to utajit. Za chvilku zjistíš proč. Podej mi to prosím, já to správně vyplním a podepíšu,“ objasnila jsem. Mé pokyny splnil. A já poprvé napsala jméno naší dcery a podepsala se. Dimitrij mě pozoroval s pobaveným úsměvem. Pak jsem mu formulář na tvrdých deskách podala a on ho jednou rukou podepsal taky, zatímco druhou stále držel naši dceru. Papír jsem otočila a podala ho Dominicovi se slovy: „Nekoukej na to a počkej si na překvapení!“

V tu chvíli se otevřely dveře a celá parta se nahrnula dovnitř. Nechyběli ani moji rodiče. Nejdychtivější výraz na to spatřit malou měl samozřejmě Adrian a hlasitě se dožadoval své jedné třetiny: „Tak mi Rosii ukažte! Povedla se mi? Chci si ji pochovat! Brácho, půjč mi ji, prosím!“

„Půjčím, ale až si sedneš na židli. Dřív ti ji nedám,“ kladl si podmínky Dimitrij. Předem jsme byli domluvení, jak budeme postupovat. Protože na porodním sále žádná židle nebyla, přinesl mu ji David z přípravné místnosti. Adrian si netrpělivě sedl. Báli jsme se, aby to s ním po této informaci neseklo. A soudruh pokračoval: „Rádi bychom vám s Rose a naší malou dcerou poděkovali za podporu a pomoc. Nebylo to lehkých devět měsíců, ale zvládli jsme to…“

Adrian ho přerušil: „Sakra, tohle si můžeš povídat, až ji budu chovat já! Dej mi ji, mám na Rosii právo z jedné třetiny! Chci ji vidět, hned!“

„Máš naprostou pravdu, brácho. Je z jedné třetiny tvoje. Bez tebe bych ji v náručí nikdy nedržel, takže ti patří mé velké díky. Ale musím tě zklamat. Nejmenuje se Rosie,“ plnil náš plán do puntíku Dimitrij.

„To je fuk! Tak mi dej malou Rose,“ odmávl to Adrian. S možností, že se bude jmenovat úplně jinak absolutně nepočítal.

„Nejmenuje se ani Rose, víš?!“ přiznal s úsměvem Dimitrij.

„Tak jak se do háje jmenuje?!“ rozčílil se Adrian. Jeho trpělivost dosáhla své hranice.

„Kdybys mě pořád nepřerušoval, dávno bych vám to řekl. Naši milí a věrní členové kruhu, dovolte mi vám dnes představit mou a Rosinu dceru. Nejmenuje se ani Rose ani Rosie, jak jste si všichni zvykli jí říkat, ale ADRIANA Belikovová,“ odhalil naše obrovské střežené tajemství konečně Dimitrij.