OT - 49. kapitola – Rozvod (z pohledu Dimitrije)

 

Veselé Velikonoce!

Tady je vykoledovaná a dlouho očekávaná velikonoční nadílka ode mě v podobě nové kapitoly :)

 

V tomhle složení jsme tam celkově byli asi hodinu. „Tak bando, končíme. Rose i malá si musejí odpočinout. Převezeme je i s postelí na pokoj číslo 31. Návštěvy nejlépe znovu zítra,“ rozpustil náš dýchánek Dominic. Lucas vypnul kameru. Ani jsem si předtím nevšiml, že seznamování s malou po celou dobu natáčel. Adrian se Sydney to vymysleli a zařídili na památku pro Rosii. Patrick, Mason a David přesunuli opatrně postel s ležící Rozou na příslušný pokoj. Byla na kolečkách, takže to šlo hladce a já v náručí nesl Adrianku. Nemohl jsem se jí nabažit. Neustálými pohledy jsem kontroloval, zda se mi to nezdá. Ale ona je opravdu skutečná. Nebo jsem ji hladil po hebounké tvářičce a ručičkách.

Jediný Ben nemohl přijít do nemocnice s ostatními. Právě probíhala jeho pravidelná schůzka s královnou ohledně zásahů proti Strigojům. Poslal mi smsku, že se zastaví kolem osmé večer na pár minut, aby malou viděl. V pokoji jsme s Rozou osaměli. Obrnil jsem se před výčitkami ohledně jména. Jenže Rose překvapivě mlčela.

„Rozo,“ promluvil jsem tedy první. Předstírala, že mě neslyší. „Rose, omlouvám se. Jestli tě to aspoň trochu uklidní, budu ji já sám oslovovat pouze Adrianko. To druhé jméno používat nebudu. A doufám, že si to s tím rozvodem rozmyslíš. Nemůžu o vás přijít. Já vás miluju. Obě. Víc než cokoli na světě.“

„Měl bys malou vyfotit a poslat Oleně,“ zaúkolovala mě, aniž by se vyjádřila k mému předešlému proslovu. Musel jsem se zatvářit roztrpčeně nad představou, že dceru budu muset pustit ze svého náručí, protože se rozesmála, i když nechtěla. „Soudruhu, ona ti nikam neuteče, ani nezmizí, neboj se.“ To mě neuklidnilo. „Tak mi podej alespoň svůj mobil, já vás vyfotím sama.“ Přešel jsem k ní a ona mi ho vytáhla ze zadní kapsy kalhot. „Sedni si s ní sem na židli a trochu ji natoč, ať je vidět.“ Vyhověl jsem jejím pokynům. A ona cvakala fotky. Bylo mi to jedno. Já byl uhranutý pouze Adriankou.

Jenomže maličká se po chvíli probudila, nespokojeně se mi v náručí vrtěla a nabírala k pláči. „Ššš, miláčku, copak se nám nelíbí?“ konejšil jsem ji, ale nezabíralo to. Tázavě jsem se podíval na Rozu.

„Skvělé, myslíš, že jsem vědma?!“ pozvedla dotčeně obočí. „Jsem matka teprve něco přes dvě hodiny. Avšak tipuju to na dvě věci: jídlo nebo plínka. Co zkusíme první? Do přebalovaní se nehrnu, je tak maličká. Mám strach, že jí nějak ublížím. Ty jsi ji ještě neviděl úplně svlečenou.“

„Dobře, jsem pro jídlo,“ souhlasil jsem. Rose odkryla peřinu a rozepnula si knoflíčky u noční košile. Odhalila jedno své nádherné ňadro, pak na mě kývla, abych jí malou podal. Splnil jsem to. Ona si ji naaranžovala a Adrianka se opravdu vmžiku přisála. Předtím brečela hlady. Byl jsem rád, že jsem zrovna seděl. Ten výjev mě vyvedl z míry. Se zatajeným dechem jsem obě tiše pozoroval. Roza jí jednou rukou držela v náručí a druhou ji něžně hladila po hlavičce a naše princezna se spokojeně uvolnila a papala. Jedna na druhou při kojení koukaly. Adrianka sama odklonila hlavičku, když se nasytila.

Roza ucítila můj pálivý pohled: „Teď jsi na řadě ty, soudruhu. Přebaluješ.“ Měla pravdu, královské dělení úkolů. Z tašky jsem vytáhl čistou plenku. Teoreticky jsem věděl jak na to, ale praxe byla jiný oříšek. Naše princeznička byla tak maličká a drobounká. Avšak povedlo se mi to bez větších komplikací. Rose nás přitom ještě i fotila. Malou jsem totiž přebaloval na její posteli, tak nás měla jako na zlatém podnosu. „Hm, jde ti to. Úkoly jsme si právě natrvalo rozdělili.“

Pousmál jsem se: „Je mi odpuštěno? Rád bych dal své úžasné manželce a matce mé dcery polibek, ale trochu se bojím, abych místo něj nedostal pěstí.“

„Budeš to muset risknout, soudruhu,“ provokovala mě.

A já si k ní v náručí s Adriankou přisedl na kraj postele. Sama mě i malou pohladila po vlasech a vyhledala mé rty. „Miluju tě,“ zašeptala mi po několika minutách líbání do ucha.

„A já tebe i malou, Rozo. Měla bys zkusit usnout. Určitě jsi vyčerpaná,“ staral jsem se. „Taky bys měla něco sníst. Na co máš chuť? Seženu to.“

„Taťko, nic nesháněj. Jídlo i pití právě nesu,“ poznal jsem mužský hlas za zády. „Jak se mají naše dvě růžičky? Staráš se o ně pořádně?“

„S tebou nemluvím, vyděrači!“ odsekla mu Roza.

„Tvůj problém, malá dhampýrko, já klidně tu hawaiskou pizzu zase odnesu. A jen tak ze zvědavosti: jak jsi na tom po porodu s čokoládou?“ nebral si osobně Rosino nepříjemné chování Adrian.

„Čokoláda?“ vyslovila Roza zasněně a zcela automaticky si olízla rty, jak se jí sbíhaly sliny. Její averze i nevolnost porodem odezněla. Následek éterového těhotenství. Opět se všechno vrací do starých zajetých kolejí.

„Než se pustíš do té pizzy, potřebuju si sáhnout na prsten, jestli se porodem vybil. Jinak nesu pomerančový džus s pizzami k večeři. Pokud budeš hodná, možná ti potom někde vykouzlím i tu čokoládu,“ smlouval s ní.

„Dobře, ale rychle,“ popoháněla ho. Italskou pochoutkou si ji naklonil na svou stranu a když donese čokoládu, usmíří si ji docela.

Sáhl na snubní prsten, který nikdy nesundávala. „Jo, je zcela vybitý. Přitom byl ještě v přípravné porodní místnosti silně cítit éterem. Porod energii éteru sám vyčerpal. Snězte tu večeři, dokud je teplá. Já si pochovám mezitím Rosii.“

Roza kupodivu jeho oslovení naší dcery víc nekomentovala. Brácha si choval malou. A my spořádali přinesené pizzy i džus. Přišly vhod. Ani jeden z nás celý den nejedl. V tom stresu to nešlo. V půl osmé se Adrian zvedl a požádal mě, abych s ním šel na chodbu. Adrianku předal Rose. Netušil jsem proč, ale poslechl jsem ho.

Zavřel za námi dveře pokoje a došel k oknu u lavičky na nemocniční chodbě. Na parapetu tam byly dva kelímky. Již podle vůně jsem poznal kávu a horkou čokoládu. „Nebyl jsem si jistý, jestli éterová nesnášenlivost čokolády odezní porodem nebo až přestane i kojit. Podle Rosiny reakce je to jasné. Tak jí to tam vezmi. A tady je taška s tvými věcmi a nějaké další oblečky pro malou. Určitě tu hodláš zůstat, co? Takhle nemusíš vůbec domů. Mluvil jsem s Dominicem. Zítra obě holky pořádně vyšetří. Udělá krevní testy a podobně. Když bude všechno v normě, pustí je možná domů už zítra odpoledne, případně následující den ráno. Prostě maximálně dvě noci v nemocnici. Jakmile odejde po návštěvě Ben, vyspěte se. Oba toho máte plné kecky a ten malý dáreček vás bude budit na krmení, proto využijte každou minutu ke spánku. A jen pro tvou informaci: Rose je zdravá. Jako kompletně. Takže nevyšiluj, jo?! A kdyby ji náhodou přepadla nezvladatelná touha po manželovi, tak můžete bez váhání plnit manželské povinnosti. Nikdo by nerozpoznal, že před třemi hodinami porodila dítě,“ ujišťoval mě.

„Tohle jsem neslyšel. Pěkně si odbyde své šestinedělí v celibátu,“ nesouhlasil jsem s jeho nápadem.

Zavrtěl odevzdaně hlavou: „Brácho, s tebou je to fakt marný! Víš co?! Dělej si, co chceš! Ale až bude Rose naštvaná, že ji opětovně odmítáš, tak za mnou nechoď! Někdy opravdu pochybuju, zda jsi normální chlap! Protože kdokoli jiný by skákal nad touto skutečností radostí! Jen ty ne! Já tě varoval předem! Místo abys sexem vyžehlil tu svou údajnou zradu ve jméně, radši budeš šest týdnů mnich! Přitom bych se klidně vsadil, že ti Rose navrhne milování ještě dneska v noci tady v pokoji…“

„Mlč a nestarej se,“ zarazil jsem ho. Jeho proslov mi bohatě stačil. Přehodil jsem si tašku přes rameno a uchopil oba kelímky, rozloučil se a následně vešel za svými holkami zpět do pokoje.

Roze se při pohledu na kelímek s horkou čokoládou rozzářily oči. Položil jsem tašku na zem a oba nápoje na noční stolek. Od Rose jsem si přebral Adrianku a ona vypila s chutí půlku čokolády na ex. Musel jsem se smát.

„Soudruhu, co je to za tašku?“ ptala se zvědavě.

„Moje věci. Zůstanu s vámi po celou dobu v nemocnici,“ vysvětlil jsem.

„Dimitriji, to není nutné. Můžeš jít normálně na noc domů,“ oponovala mi.

„Vyhazuješ mě?“ otázal jsem se narovinu.

Vypadala zaskočeně. Tuhle moji otázku neočekávala. „Ne, jasně, že ne. Pouze se tady pořádně nevyspíš. Nemáš tu svou postel a Adrianka se bude budit s pláčem na krmení. Užij si doma klidu, dokud to jde,“ nabádala mě.

„A já bláhově spoléhal na to, že mi daruješ půlku své postele,“ posteskl jsem si hraně. „To jsem dopadl. Třicátník v rozvodovém řízení, bez manželky, bez milenky, bez bytu a nyní i bez postele. Ach jo! Já jsem troska. Tak já se domluvím s Adriankou. Třeba se jí zoufalého otce zželí a aspoň ona mě u sebe nechá přespat v postýlce.“

Kdybych nedržel v náručí malou, hodila by po mně Roza za moje slova polštář. „Za ten rozvod si můžeš jedině ty sám, soudruhu!“ durdila se.

„Rozvod?!“ zůstal stát na prahu dveří šokovaně Ben.

„Ahoj Bene, ano rozvod. S Dimitrijem jsme se na něm právě domluvili. Nebudeme se dál navzájem trápit, tak to ukončíme. Pro jedno kvítí, slunce nesvítí. Znáš to,“ zachovala si vážný výraz ve tváři Roza a úmyslně balamutila chudáka Bena. „Byt je můj! Ty se odstěhuj třeba na ubytovnu! Je mi to fuk! Hlavně ať jsi pryč, než se vrátíme s malou z nemocnice!“

„To nebude problém! Sbalím se ještě dneska večer a zítra ráno ti přinesu k podpisu vyplněné rozvodové papíry,“ pokračoval jsem v její hře.

„Vy jste dočista zešíleli! Oba! Právě se vám narodila společná dcera a vy se hodláte rozvádět?! Po tom všem, čím jste si prošli?!“ rozohnil se Ben. A my s Rozou sehraně vyprskli smíchy. Dostali jsme ho. Naše herecké umění zabralo.

„Vy jste blbci! To se jinak říct nedá! Budete laskavě někdy aspoň trochu normální?!“ rozčiloval se Ben, když pochopil, že jsme si z něj dokonale vystřelili. „Doufal jsem, že po narození malé oba dospějete, ale ono ne. Všechno je ve starých kolejích. Ubohá holka. Co ji to s vámi čeká?!“

„Přece úžasný život, Bene,“ korunovala to Roza.

„Tak mi ji ukažte,“ domáhal se Ben seznámení. A já mu ji opatrně vložil do dlaní. Ben děti neměl. Chyběla mu i životní partnerka. Celý život zasvětil pouze své práci strážce a osobní život šel stranou. Byla to škoda. Od té doby, co zapadl do té naší bandy, s námi tráví společně svátky a oslavy narozenin. U Adrianky bude fungovat jako další hodný strejda. Zamiloval si ji na první pohled. „Celá máma,“ vydechl.

S Rozou jsme na sebe spiklenecky mrkli. Každý dělá tu stejnou chybu – unáhleně hodnotí předem. Ben se bude časem divit. Po chvilce se s námi rozloučil a odešel. Vrátil mi spící poklad. „Zkus usnout, Rose,“ pohlédl jsem na Rozu zavrtanou v peřině. Vypadala najednou tak jinak. Zvykl jsem si na to vzdouvající těhotenské bříško, které bylo nyní pryč. Musím tu změnu vstřebat.

„Bez tebe spát nebudu. Já ti tu půlku postele nakonec přece jen dám,“ toužila po mé blízkosti jako já po její. Poprvé jsem položil Adrianku do postýlky vedle Rosiny postele a zachumlal ji do přikrývek. Potom jsem se rychle ve sprše na pokoji umyl a zalezl k ní do postele. Sama se ke mně přitulila. A po pár vteřinách vyhledala moje rty. A její touha při polibcích narůstala.

„Sakra! Proč to ten Adrian umí vždycky dokonale odhadnout?! A jak je možné, že má Roza po dnešku ještě chuť na milování?! To jí ten porod nestačil?!“ přemýšlel jsem v duchu.

Její ruce nebezpečně bloudily po mém těle, až skončily na mém nahém břiše pod tričkem od pyžama. Musel jsem ji zarazit. „Rose, neblázni! Vždyť jsi před pár hodinami rodila,“ vymlouval jsem jí nápad se sexem.

„Neodmítej mě, Dimitriji,“ zašeptala nešťastně. „Nepoznáš to. Já tě chci.“

„Rozo, ne! Právě ti odstartovalo šestinedělí! Nehodlám porušovat nepsané pravidlo! Je mi jedno, že jsi zdravá,“ rázně jsem jí to zatrhnul.

Uraženě se odtáhla se slovy: „Už se ti nelíbím!“

Chytil jsem ji za bradu, aby ke mně musela zvednout oči. A ztuhnul jsem zděšením. Zalily se jí totiž slzami. „Proboha, co blbneš?! Líbíš se mi a vždycky se mi líbit budeš, rozumíš?! Jestli se s tebou pomiluju dneska nebo za šest týdnů, nic to nezmění. Jsi utahaná a přecitlivělá, Rose. Lehni si ke mně a zkus prosím usnout,“ přivinul jsem si ji něžně zase k sobě. A ona se naštěstí víc nebránila. Z mého hrudníku si udělala polštář a během několika dalších minut usnula. Hladil jsem ji konejšivě po vlasech. Stále mě dokázala zaskočit svými myšlenkovými pochody. Nikdy jsem nádhernější ženu v náručí nedržel. Netuším, jak ji mohlo zrovna dneska napadnout, že není dost atraktivní...