OT - 52. kapitola – Moje oči (z pohledu Dimitrije)

 

Drazí čtenáři, doufám, že si užíváte plnými doušky léto.

Tady je předposlední kapitola ze série OT :)

Snad se bude líbit... Těším se na Vaše komentáře ;)

           Nedalo mi to a šel jsem se podívat na přidělení strážců. Moje dvě holky zůstaly doma. Roza mě tam vlastně sama poslala. Chtěla vědět novinky z akademie sv. Vladimíra. Navíc ceremoniál většinou netrval déle jak devadesát minut.

Z nových absolventů jsem nikoho neznal, ale oni mě jo. Spousta z nich na mě s úctou kývla nebo mě pozdravili. Hledal jsem známé tváře z akademie. A jednu jsem našel. Bohužel o tohle setkání jsem za mák nestál. Mohlo mě napadnout, že tu bude se studenty i Stan Alto. Naštěstí byl ode mě přes celý sál. Všiml si mě také a v obličeji pobledl. Nakonec mi slušně kývl na pozdrav. Oplatil jsem mu stejnou měrou. Od vyšetřování mého údajného zneužívání nezletilé studentky jsem měl od něho pokoj. Skoro pět let.

            „Dimitriji,“ ozvalo se za mými zády. Stál jsem poblíž vchodových dveří do sálu. Už podle hlasu jsem poznal, kdo to je.

            „Alberto,“ oslovil jsem ji s úsměvem a otočil se čelem k ní.

            „Ráda tě zase vidím,“ přiznala se mi.

            „To jsme dva,“ reagoval jsem na to. Každý rok jsme se na konci června potkávali na přidělení strážců, když doprovázela ke dvoru právě odmaturované studenty z akademie sv. Vladimíra. A navíc jsme se viděli loni v srpnu na naší svatbě s Rozou, kam jsme ji jako čestného hosta pozvali.

            „Doufala jsem, že se tu setkám i s Rose. Ale nikde tu není,“ pronesla smutně. Měla Rozu ráda a ona zase ji.

            „Rose sem dnes nešla. Nemohla. Co děláš po ceremoniálu?“ zeptal jsem se. Důvody, proč tu Roza není, jsem nevysvětloval.

            „Mám volno,“ odpověděla, jak jsem očekával.

            „V tom případě tě zvu na kávu. Neboj, Rose tam bude taky,“ uklidňoval jsem Albertu, že o setkání s Rozou nebude ochuzena.

            Potěšeně přikývla. Víc jsme si nestihli říct, protože se rozběhlo přidělení strážců. Oba jsme se opřeli kousek od sebe o zeď a tiše přihlíželi. Alberta mě pouze upozornila na tři nejlepší letošní dhampýrské studenty z akademie.

            Po skončení jsem ji dovedl přes nádvoří a park do našeho bytu. Zdráhala se, že do našeho soukromí nepůjde. Že postačí kavárna. Nenechal jsem si to vymluvit. U nás doma nikdy předtím nebyla. Navíc bude lepší, když tohle setkání proběhne za zavřenými dveřmi bez cizích uší.

            Odemkl jsem a zavolal na Rozu: „Rose, vedu návštěvu.“ Pak jsme s Albertou oba vstoupili do bytu a já zavřel dveře. „Zvládli jste to tu beze mě?“ strachoval jsem se.

            „Zvládli, akorát se trochu vztekáme, že nám chybíš,“ slyšel jsem hlas Rozy z ložnice. Ani ne za deset vteřin se i s malou v náručí objevila ve dveřích do obýváku. Alberta při tom pohledu vykulila šokovaně oči. O tom, že je Rose těhotná vůbec nevěděla. Přešel jsem k nim. Rozu políbil, poté jsem si naši dceru od ní vzal a vtiskl jí pusu na čelo.

            „Alberto,“ vykřikla radostně Roza, když si jí všimla a objala ji. Alberta nebyla schopná slova a jen koukala na malého tvorečka v mém náručí. Zcela vypadla z role a ostražitosti strážkyně. Ne, že bych se jí já sám divil.

            „Alberto, dovol mi ti představit naši dceru,“ ujal jsem se slova.

            „Vaši dceru?“ vydechla Alberta. „Já vůbec netušila, že je Rose těhotná. Jen o Lisse a narození Erika jsem byla informovaná.“

            „Pojď si sednout. Uvařím ti kávu a pak si popovídáme. Musím ti toho tolik říct,“ pronesla Rose a táhla za paži Albertu k pohovce, aby se posadila. Sama zaznamenala její šok. Ještě se nevzpamatovala.

            Alberta si sedla, ale svůj pohled nepřestala upírat na naši malou. Rose během chvilky donesla z kuchyně pro všechny šálky. Nám s Albertou klasickou kávu a pro sebe horkou čokoládu. Konečně si ji nemusí odříkat a dohání zameškané množství, kterého se nutně vzdala v době těhotenství. A jde jí to skutečně dobře. Pije totiž minimálně tři čokolády denně a sní i jednu tabulku. Čokoládová královna. Je to pro ni droga.

            Sedl jsem si do křesla taky. Rosie se mi v náručí zavrtěla a zatřepala pěstičkami. Sklonil jsem k ní svůj obličej a na každou ručičku jí dal další polibek. Nemohl jsem se jí nabažit a věčně ji choval. Taky jsem si užíval okamžiky, kdy se probudila a dožadovala se pozornosti. První její starostí po probuzení bývalo jídlo, případně sucho v plenkách. Uměla pěkně křičet a svou nespokojenost dávat najevo. Jakmile ji Roza nakojila, bývala hodná. Následně zavřela očička a začala usínat.

            „Soudruhu, teta Alberta by si ji taky určitě ráda pochovala. Mohl by ses o ni alespoň na pár minut podělit. Já vím, že ti dělení dělá poslední dobou velké problémy, ale jedna výjimka by ti neuškodila,“ neodpustila si rýpnutí Roza.

            S úsměvem jsem vstal a malou opatrně předal Albertě do náručí s hláškou: „Když jinak nedáte ... Ale vrátit co nejdřív.“ Rosie pomalu usínala. Oči měla zavřené. Takže Alberta stále neviděla moji podobu v její tvářičce.

            „Ta je nádherná,“ rozplývala se dojatě na drobka ve svém náručí. „Má Rosinu pusinku a vlásky. Jak je stará a jak jí říkáte?“

            „Narodila se 15. května, takže měsíc a půl a jmenuje se ...,“ stačila pouze říct Roza, než ji předběhl jiný drzý hlas.

            „A jmenuje se Rosie,“ dodal Adrian, který se objevil ve vstupních dveřích. Ani jsem neslyšel cvaknout zámek. Chodil tiše, aby malou nevzbudil a sám si odemykal vlastním klíčem od našeho bytu. „Povedla se mi, co?“

            „Neříkej jí tak,“ zavrčela podrážděně Roza, když uslyšela z jeho úst obdobu svého jména. Pořád se úplně nesmířila, že naší dceři tak říká a tohle jméno má navíc i oficiálně v rodném listě. Kvůli mně. Dost jsme se skrz to dřív hádali. Doteď mi zcela neodpustila mou zradu ohledně jména.

            Alberta samozřejmě po jeho slovech pochopila, že bude právě Adrian jejím biologickým otcem, protože dhampýři jsou mezi sebou neplodní. Vždycky kroutila hlavou nad mým vztahem s Adrianem. Nad touhle možností se ani nepozastavila. Navzájem jsme si s Adrianem pomáhali. Společné dítě ji nepřekvapilo. Dech i slova jí ovšem došly po tom, co Rosie poznala Adrianův hlas. Milovala ho a ráda se od něj nechávala chovat. Takže otevřela ve snaze nalézt strejdu Adriana na Albertu poprvé své oči. Moje oči. Po minutě zírání na Rosii střelila Alberta pohledem po mně, aby se přesvědčila, že nemá halucinace. Neměla. Zalapala po dechu.

            „Jmenuje se Adriana Rosie Belikovová, Alberto,“ odtajnil jsem celé jméno. A pokračoval směrem k Adrianovi: „Máš pravdu, brácho. Povedla se ti.“

            Po mých slovech Alberta střídavě koukala z jednoho na druhého. „Neptej se. Nemůžeme ti nic říct,“ zastavil Adrian včas budoucí příval jejích otázek. Sám si v kuchyni připravil cappuccino a přisedl si k nám. Alberta ji s úžasem v očích chovala asi patnáct minut. Pak znovu promluvil Adrian: „Alberto, měla by sis vypít kávu, než bude úplně studená. Já maličkou Rosii mezitím podržím.“

            „Jak ty podržíš?!“ ozval jsem se dopáleně.

            „Klid, taťuldo, právě si vybírám svou jednu třetinu,“ odpálkoval mě s přehledem. A skutečně si převzal od Alberty sedící vedle něho na pohovce mou dceru. Zvedl jsem se z křesla a přesedl si k němu a Rosii na pohovku taky, abych na ni alespoň viděl. Hned jsem se natáhl, protože jsem ji toužil aspoň pohladit něžně po hlavičce, ale Adrian s ní schválně uhnul se slovy: „Pracky pryč, teď je moje.“ Potom se podíval na hodiny a ještě dodal: „Vrátím ti ji za dvě hodiny, když nebudeš otravovat. Jdi si pěkně zpátky do křesla. Budu ti za každý pohled nebo sáhnutí připisovat v minutách penále. S tvým neovladatelným nutkáním na ni v jednom kuse sahat ji nezískáš ani zítra.“

            „Sakra,“ ulevil jsem si rusky.

            Rose s Albertou se rozesmály. „A takhle to je u nás od té doby, co se Adrianka narodila,“ dodala na vysvětlenou Roza.

            „Rosie, jestli nás ta tvoje máma bude neustále vytáčet tímhle blbým jménem, ovlivníme jí, aby tě na matrice přejmenovala pouze na Rosii Belikovovou. Tohle se totiž nedá. Takhle debilní jméno mohla vymyslet jen ona. Bohužel za mými zády. Jinak bych to řešil včas a tohle by se nikdy nestalo,“ mluvil Adrian na malou, i když ho ve spánku vůbec nevnímala.

            „Dobře ti tak,“ neodpustil jsem si.

            „Ty mlč! Jels v tom s ní. Ten tvůj malý ústupek v rodném listě nic neřeší. Měls mě na to upozornit předem,“ utnul mě Adrian.

            „Prý malý ústupek?! Od té doby zažívám peklo na zemi, abys věděl. A všechno kvůli tobě! Rose jméno Rosie stále nepřenesla přes srdce a pokud vezmu v úvahu, jak se chová i po šesti týdnech od porodu, asi mi to nikdy nezapomene. A tobě se člověk stejně nezavděčí. Jsem mezi vámi jako mezi mlýnskými kameny,“ bránil jsem se dotčeně.

            „No, jo, no. Rosie, tak tátu si teda necháme, ale jenom na hodinu denně. To bude stačit ažaž,“ zlobil mě dál.

            Abych Albertě názorně předvedl, jak to celé bylo, pustil jsem jí na notebooku video natočené po Rosině porodu a první seznámení Rosie s kruhem věrných. Nic tajného tam nebylo. Pokud nepočítám hlášku o mých očích, ale to stejně každý pozná sám. Alberta se skvěle pobavila. Rose s Adrianem byli oba nafouknutí. Ani jeden z nich se dodneška nesmířil se jménem malé. Pro Adriana přicházelo v úvahu pouze „Rosie Belikovová“ a pro Rozu zase „Adriana Belikovová“. Svým kompromisem „Adriana Rosie Belikovová“ jsem se nezavděčil ani jednomu z nich. A oba mi to dávali neustále sežrat.

            Hezky jsme si povídali, když asi po 40 minutách dorazila Sydney v doprovodu Lucase i Davida. Oba kluci Albertu rádi viděli. Na akademii sv. Vladimíra je učila. Sydney si stoupla za pohovku a zezadu kolem krku objala Adriana. Natočil hlavu, aby ji mohl políbit. Poté spolu oba koukali na malou v jeho náručí při spánku. Lucas s Davidem ji pohledem zkontrolovali taky.

„Ale že se nám povedla, Sageová. Pro tyhle dva je jí škoda. Ještě mi ji zkazí. Dnes jsem se definitivně rozhodl, že si ji přestěhujeme k nám,“ oznámil Adrian.

Ze srandy Sydney stále oslovoval jejím rodným příjmením, i když se ho po jejich sňatku vzdala a nechala si pouze Adrianovo. Sydney Ivaškovová. Bylo to pro ni lepší. Zmizelo nadobro její spojení s alchymisty a rovněž jí to usnadnilo její život u dvora. Nyní je přece královská. Vztah lidské dívky, navíc alchymistky, s královským Morojem a malířem je stále skandální. Ale my nejsme typy lidí, které by to nějak rozházelo. Co si ostatní myslí, je nám zcela fuk.

            „Zapomeň!“ vyhrkl jsem na to. „Není tvoje!“

            „Tvoje taky ne. Výsledky jejích krevních testů mluví samy za sebe. Ty nejsi její tatínek,“ argumentoval mi s klidem.

Minulý týden získal náš zasvěcený doktor a kamarád Dominic White výsledky genetických testů, které nechal dělat v laboratoři tajně a pod jinými jmény. Můj, Adrianův a Rosin vzorek krve se porovnával s krví Rosie. Já s Adrianem jsme neměli žádnou shodu. Přitom bylo jasné, že jsem biologický otec já. Její DNA bylo na pár drobností totožné s Rosiným i stejná krevní skupina. Maličká je chráněná před prozrazením. I kdyby ji někdo tajně zkoumal a zabýval se její podobou s dhampýřími rodiči, nikdy mi nedokážou, že jsem její biologický otec skutečně já. Všem nám díky tomu spadl obrovský kámen ze srdce. Obávali jsme se o její bezpečí.

            „Pokud vím, ani ty v její krvi nemáš zastoupení, kamaráde. Tím pádem na ni nemáš ani ty sebemenší nárok. Používá moje příjmení a já žiju s její matkou, abys věděl. Můj nárok na ni je daleko větší než tvůj,“ oháněl jsem se fakty.

            „Zlato, nerada ti beru iluze, ale Dimitrij má pravdu. Tohle ti neprojde,“ připojila se Sydney na moji stranu.

            „Pomůžeme mu nátlakem a on mi ji ještě sám a dobrovolně dá. A podepíše nám i souhlas se změnou jejího jména a otce v rodném listě. Uděláme si z ní Rosii Ivaškovovou. To zní, co?“ provokoval dál Adrian.

            Zbytek osazenstva bytu šel z naší slovní přestřelky do kolen. „Lucasi, vsadíme se o to, kdy se tihle dva přestanou hádat o Rosii, co říkáš?“ navrhl David.

            „Hm, beru a určitě vyhraju, protože tohle nikdy neskočí. Jsou oba jako malí. Až Rosie povyroste a k jednomu z nich se upne víc, normálně se natvrdo poperou,“ smál se Lucas, který sázku v momentě přijal.

„Rosii nejsou ani dva měsíce a oba je má obtočené kolem prstu. Nyní je to v pohodě, ale dovedete si všichni představit, až to bude slečna na vdávání a budou se kolem ní točit kluci?! Tihle dva otcové je budou odhánět a prověřovat, aby byli hodni její ruky. Chudáci nápadníci,“ chechtal se David.

Tak takhle daleko jsem fakt ještě neuvažoval. „Brácho, ty je zmlátíš a já je vyděsím ve snu. Nevhodní kandidáti utečou. To zmáknem,“ těšil mě Adrian svou spoluprací. „Navíc já už jí ženicha vybral. Jen ho budeme muset umravnit a srazit mu Ozerovic ego, které po tatínkovi získal v nadměrné velikosti. Ale toho se nebojím. Ona Rosie bude po mamince a vycepuje si ho sama. Erik bude poslouchat jako hodinky, uvidíš!“

Přesně v té chvíli se otevřely dveře a objevil se Christian s Erikem v náručí a za ním Lissa, Eddie i Mason. „To nedovolím! Můj syn a Hathawayová?! Zbláznil ses?! Čeká na něho ve světě jiná. Vždyť bude celá maminka! Užil by si s ní peklo na zemi! To si ohlídám,“ nesouhlasil s nápadem Adriana Christian.