OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 3.část

 

Dárek k Vánocům od blogového Ježíška :)

PS: Doufám, že jste si užili pohodový Štědrý den...

Za jeho odlišnost mohl nejspíš ten zpropadený éter. Hrabe mu z něho. Vypůjčila jsem si nějaké vzdělávací knihy na téma „morojská magie“ v alchymistické knihovně. Nikdo z vedení se nad tím nepozastavil. Naopak kvitovali, že si doplňuji své vzdělání. Adrian nebyl rozhodně jediný uživatel éteru, kterému z toho přeskočilo. Fakta, dějiny a statistiky mluvily zcela jasně.

Asi po dvou týdnech mě i ve snech z toho věčného stání rozbolely nohy. Navíc to civění do zdi. Nenáviděla jsem to. Tolik zbytečně promarněného času. Mohla jsem místo toho smysluplně pracovat nebo si číst. Vzdala jsem to a mlčky si sedla naproti svému nezvanému morojskému návštěvníkovi do druhého křesla. V jeho zorničkách jsem na kratičký okamžik zaznamenala překvapení. I on se divil, že jsem změnila svou obvyklou taktiku. Avšak naštěstí to nekomentoval. Propalovali jsme se jen navzájem pohledy. Kdo z nás dvou to déle vydrží. Trvalo to docela dlouho, posléze se rozloučil a opět přislíbil svou brzkou návštěvu.

Ty jeho smaragdové oči. Tolik se mi líbily a přitahovaly mě, avšak nikdy bych to nahlas nepřiznala. Čím častěji jsem se do nich dívala, tím to bývalo horší. Pravidelně se objevoval třikrát týdně. Snažila jsem se všemožně vzdorovat. Toužila jsem, aby svých nočních návštěv u mě ve snu zanechal. Abych ho odradila.

Chtěla jsem si ho vyhnat z hlavy, proto jsem zkoušela všechny možné taktiky. Jednou jsem mlčela. Jindy na něho ječela, ať vypadne. Při další návštěvě jsem se k němu otočila zády a ignorovala ho. Dokonce jsem po něm ve vzteku hodila jednou i vázu s těmi jeho prokletými květinami. Rychle sklonil hlavu pod stůl a voda i váza se roztříštila o protější stěnu. Střepy se rozlétly po celé místnosti.

„Hezké,“ okomentoval to. „Tak to zase uklidíme.“ Potom na vteřinu přivřel víčka. Střepy a další nepořádek zmizely. Na stole znova stála netknutá váza s květinami, jako bych ji před chvílí nerozbila. Měla jsem chuť ji po něm opětovně hodit. Asi to nějak poznal, protože mě včas upozornil: „Klidně to zopakuj. Střepy nosí štěstí. Třeba je přinesou i nám dvěma, Syd. Ulev svému přetlaku uvnitř. Potřebuješ to.“

„Víš, co potřebuji?! Abys konečně vypadl a nechal mě být! To mi nejvíc na přetlak pomůže! Vypadni a už se nevracej,“ odsekla jsem mu vztekle.

Přikývl: „Fajn, dnes ti to přání splním, ale zase se vrátím. Není to konečná. Ale dám ti větší prostor, aby sis odpočinula. Místo třech, čtyři dny beze mě. Poté se objevím. Zatím ahoj.“ A sen se rozplynul.

Své slovo dodržel. Ať jsem reagovala jakkoli, nic nepomáhalo a on chodil stále. Někdy mlčel taky, jindy ne. Až po několika dalších návštěvách v mém snu změnil i on taktiku a začal mi sám od sebe něco vyprávět. Netrval na tom, abych mu odpovídala nebo s ním zapředla dialog. Vedl si prostě svůj monolog. Když vše odvyprávěl, rozloučil se a odešel. Nikdy však nezapomněl dodat, že se uvidíme.

Navenek jsem působila, že ho neposlouchám, ale ve skutečnosti jsem poslouchala a velmi pozorně. Měl příjemný hlas. A témata jeho vyprávění bývala zajímavá. Ta první patřila počasí, hudbě, filmům, seriálům a podobně. Následně mi povídal o sobě. O svém dětství. Jak se učil tančit, vařit. A další legrační historky ze školy. Třeba jak se mu povedlo při chemickém pokusu evakuovat celou školu, protože kvůli dýmu a nesnesitelnému zápachu špatně smíchaných chemikálií nemohl nikdo dýchat i hrozilo, že to bouchne. Sama jsem se v duchu uchechtla nad vzpomínkami mých chemických začátků u alchymistů. Taky to nebyla žádná sláva.