OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 4.část

 

Lidičky, přidávám novou část povídky OH...

 

Trvalo to.... Čekala jsem dlouho na vaše komentáře. Chválím holky, které to u minulé povídky připomínaly. Díky moc

Dejte si příště pozor, prosím. Nebo budete čekat místo jednoho týdne, opět celý měsíc jako teď...

Adrian byl jednoduše chytrý a vzdělaný. Věděl, o čem mluví. Oplýval i vtipností. Někdy jsem se zuby nehty držela, abych se nerozesmála nahlas. Obvykle jsme sedávali proti sobě někde v prázdné útulné kavárně v pohodlných křeslech, kde se měnila akorát barva a design.

Když mi cukaly koutky, zvedla jsem se z křesla a na moment od něho odešla. Záminka. Jenom jsem se potřebovala uklidnit a skrýt před ním svůj úsměv. Takže jsem si vybrala něco k pití nebo vykoukla ven ze dveří kavárny, abych si prohlédla okolí. Jednou jsem to nestihla a maskovala jsem svůj smích kašlem. On se pobaveně pousmál. Nejspíš mě prokoukl, ale byl natolik taktní, že to nekomentoval a nedobíral si mě. V duchu jsem mu za to děkovala a sobě nadávala, že jsem se neovládla včas.

Uběhlo takhle několik měsíců. Na sny s jeho přítomností jsem si zvykla. Svým způsobem jsem se na ně i těšila. Jenže pak nastal zlom. Zrovna mi vyprávěl o magii. Dá se říci, že prvně. Asi mu došla témata pro jeho monology. Nebo předpokládal, že když nevyšiluju z jeho přítomnosti, s magií jsem se smířila a vzala ji na milost také. Opak byl pravdou.

Podrobně mi začal vysvětlovat, jak funguje jeho zvláštní u Morojů málo rozšířená magická moc. O mé auře. Jak září a že to vidí přes éter, který ovládá. To jsem ještě skousla. Jenže pokračoval tím, že připomněl naše první setkání. Barvitě mi líčil, jak se ubránili tenkrát těm Strigojům. Prý umí maskovat. Asi se mylně domníval, že mě tím třeba ohromí. Než jsem stačila říct, aby změnil téma, ukázal mi to a mě to hrozně vyděsilo. Třásla jsem se strachy a neovládala se. V afektu jsem mu řekla, že je krvelačná zrůda a ať už mě nechá konečně na pokoji.

A on mě poslechl a bez rozloučení vmžiku zmizel. Viděla jsem, jak se mu stáhl bolestí obličej. Svými slovy jsem mu ublížila. Hrozně jsem ho svým výrokem ranila. Bral to jinak. Moje výlevy s podobnými slovy padaly z mých úst ten první měsíc. Tenkrát to toleroval a mávl nad tím v našich začátcích vždy velkoryse rukou. Neodradilo ho to přijít do mého snu znovu. Jenže nyní jsem to po dlouhé době zopakovala a jeho se to právem dotklo. Byla to z mé strany podpásovka. Asi naivně žil v představě, že jsem svůj odpor k němu jako Morojovi překonala. Ano, k němu samotnému ano. Dávno jsem ho nevnímala jako ohavnou stvůru. Nikdy mi nic neudělal. Jeho společnost bývala příjemná a já to teď podělala.

Ochromil mě strach a neuvažovala jsem jasně. Prostě se jakékoli morojské magie jen šíleně bojím. Holt jsem taková. Alchymisté mi celý život lijí do hlavy, že je špatná a nepřirozená. Stejně jako všichni vampýři. U Adriana jsem dokázala udělat výjimku. Avšak mělo to své podmínky. Musel se chovat jako obyčejný lidský kluk. Žádná magie, ostré špičáky a pití lidské krve. Bohužel mi mou dnešní nastavenou iluzi zrušil a opět mi připomněl, že obyčejný lidský mladý muž skutečně není a nikdy nebude. Škoda.

Uprostřed noci jsem se probudila v posteli. A uvědomila jsem si, co jsem způsobila. „Co když už se nikdy nevrátí?“ prolétlo mi hlavou. Ta myšlenka mě bodla jako nůž. Nechápala jsem, co máme za vztah, ale přijít o Adriana jsem nechtěla. Jeho návštěvy ve snech byly mým tajemstvím a únikem ze světa alchymistů a samoty. Ty jeho oči jsem milovala. Dva krásné smaragdy.

Proč nemůže být zcela obyčejný lidský kluk?! Ale musí být královský Moroj?! Navíc k tomu ještě synovec samotné královny ovládající hodně divnou magii a pijící krev vampýřími zuby. Těch jsem si nikdy naštěstí nevšimla, ani když mluvil, ani když se smál. V mé společnosti to nebývalo často. Spíš se pouze lehce pousmál.