OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 9.část

 

Dárek k Vánocům od blogového Ježíška :)

A Adrian ochotně pokračoval ve vysvětlování: „Rose je strážkyně princezny. A ti dva další kluci jsou kolegové Dimitrije a Rose při hlídacích službách. U dvora dělají na střídačku. Já svého osobního strážce vyloženě nemám. Necestuju sám. Tohle byla výjimka.

„Můžu být hodně zvědavá? Kdo je Belikovova přítelkyně? Dost mě překvapilo jeho přání na vyrytí kůlu. Ženám se většinou dávají květiny nebo šperky. A ne stříbrné kůly na zabíjení,“ otázala jsem se Adriana. „Vypadalo to, že ji dobře znáš.“

          Rozesmál se. Pár minut mu trvalo, než se znovu uklidnil. Poté mi odpověděl: „Chodí s Rose, s tou malou tmavovláskou, co byla s námi.“

          „Cooože? On chodí s dhampýrkou? Ale vždyť je to u vás, dá se říct, zakázané! Nebo dejme tomu nevhodné! Néé?!“ nechápala jsem.

          Adrian nad mojí reakcí škytal smíchy: „Sageová, kdybys znala naši bandu, věděla bys, že zakázané věci a porušování pravidel je naše specialita. A u Rose a Dimitrije obzvlášť.“

          „Noo, jsou oba dhampýři, strážci. Asi je spojuje práce a společné zájmy jako bojování a podobně. Jen mě zarazilo, že Rose vypadá oproti Belikovovi mladě. To je další pravidlo, které porušují?“ vyptávala jsem se dál.

          „Sedmiletý věkový rozdíl není tolik. Za pár let to nikdo nepozná,“ mávl nad tím rukou Adrian. A mě znovu šokoval.

          „Oni jsou o sedm let?! Když jsem četla spis, bylo Belikovovi 24 let. Takže dejme tomu, že mu je o rok víc, tedy 25 a Rose je tím pádem pouhých 18?!“ kroutila jsem nevěřícně hlavou.

          „Jo, plnoletá je od konce června. To vadí? Nedělají nic zakázaného. Jen se do sebe zamilovali. Jsou to oba blázni. Domnívám se, že by se ti Rose líbila. Je to takové éro. To nejde popisovat, musela bys ji poznat a mluvit s ní,“ přemýšlel nahlas Adrian.

          „Hm, to nevím. Když myslíš. A co znamenala ta tvoje hláška: Už zase? To ti to na poprvé nestačilo?“ kladla jsem další otázky.

          „Ono už to tady totiž jednou bylo, víš? Rose od něho jeden vyrytý kůl má. Je na něm rusky „Miluji Tě“, ale naše Rose, ačkoli chodí s Rusem, neumí rusky ani slovo. Dimitrij jí to neřekl a ona na to nepřišla. A já to pak provalil před partou. Tak z toho bylo trochu haló. Je to šílenec, když to chce po tom všem zopakovat. Zamilovaný blázen,“ objasnil mi pobaveně Adrian.

          „To se mi nechce věřit, že by si nevšimla ruských písmen v azbuce?!“ nedávalo mi smysl, jak to mohla Rose přehlédnout.

          „Ne, je to tam ve zdobení rukojeti dobře schované a Rose pořádně netuší, jak azbuka vypadá. Vůbec ji to nenapadlo,“ bránil ji Adrian. „Ještě nějaké otázky?“

          Rozpačitě jsem sklopila oči: „Promiň mi ten výslech.“

          „Klidně se ptej. Na cokoli, co tě zajímá. Nevadí mi to. Spíš naopak. Jsem rád, že konečně mluvíš,“ ujišťoval mě. „Ptám se proto, že budu muset jít. Dneska jsem to nějak natáhl. Normálně jsem u tebe maximálně hodinu, teď však už 90 minut. Sen již dlouho neudržím. Je to náročné. Navíc ten přehozený režim noci a dne i sluneční světlo…,“ stačil říct, než jsem ho přerušila.

          „Jsi vyčerpaný,“ docvaklo mi. A konečně jsem si všimla tmavých kruhů pod jeho nádhernýma smaragdovýma očima, do který jsem celou dobu koukala. „Musíš si odpočinout! Ukonči to!“

          „Do háje! Tolik se mi od tebe nechce,“ povzdechl si nešťastně. A mě tato jeho věta neskutečně zahřála u srdce.