OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 10.část

 

Novoroční dárek :)

„Přijdeš zase zítra? Nebo to je na tebe moc brzy? Nechci, abys byl unavený. Počkám,“ potřebovala jsem vědět, kdy ho znova uvidím.

          „Pokusím se zítra, ano? Ať se ti zdají krásné sny, Syd,“ rozloučil se se mnou a liliová louka se pomalu rozplývala. Ještě jsem uslyšela tiché zašeptání: „Podívej se do své kabelky. Máš tam ode mě dárek. Snad se ti bude líbit.“

          Ráno v 7:30 mě probudil budík na mobilu. Honem jsem vstala, snědla bílý jogurt, vypila svou ranní porci kávy, oblékla se a připravovala si potřebné věci na alchymistickou poradu, která měla být v 9:00. Sáhla jsem pro notebook do bílé kabelky, kterou jsem měla včera na setkání s Adrianem a vzpomněla si na jeho slova. Celou kabelku jsem vysypala na stůl, abych prohledala její obsah.

          Všechny věci v ní byly moje až na malou zelenou krabičku ze semiše. Se zatajeným dechem jsem ji sevřela v dlaních a opatrně otevřela. Následně jsem nevěřila svým očím. Ležel v ní prsten. Určitě drahý. Jednalo se o tenký zlatý kroužek, který zdobil kamínek smaragdu. Barvou Adrianových očí. Byl překrásný.

          „On mi daroval prsten. Proč to udělal? Co tím chtěl asi říct?“ letělo mi hlavou. Na tyto otázky jsem neznala odpověď. A když mě něco přece jen napadlo jako: „Záleží mu na mně. Líbím se mu. Možná mě má rád,“ okamžitě jsem si vynadala, že to nemůže být pravda. Moroj a alchymistka. Taková blbost!

          Z prstenu jsem byla unešená. Navlékla jsem si ho na prst a celý den na něj zasněně koukala. Dočkat se noci bylo utrpení. Chtěla jsem od Adriana vysvětlení, ale zároveň se ho i bála. Odpoledne jsem strávila v kavárně u našeho stolu a pila latté. Oči jsem přitom nespouštěla z prstenu, jako bych se při pohledu na smaragd topila v jeho hlubokých očích.

          „Sydney, proboha vzpamatuj se,“ snažila jsem se přijít opět k rozumu. Ale nešlo to. Byla jsem ztracená.

          Domů jsem dorazila večer. Hned jsem se umyla. Na koupání jsem si prsten sundala, abych ho nějak nepoškodila, a po koupeli si ho znovu navlékla. Potom jsem zalezla do peřin. Spánek však nepřicházel. Byla jsem tak nervózní, že jsem nemohla usnout. Propadala jsem panice, že Adriana dnes v noci neuvidím a konečně někdy k ránu vysílením usnula.

          Ocitla jsem se na písečné pláži u moře. Vanul mírný příjemný vlahý větřík a já seděla na kamenu hned vedle Adriana a koukala před sebe do malých přílivových vln. Slunce zapadalo za obzor. Na sobě jsem měla plátěné šaty v barvě cappuccina a holé nohy se mi bořily do písku. Otočila jsem hlavu, abych se podívala na Adriana. Měl na sobě džínové tříčtvrteční kalhoty a zelené tílko. Vypadal fantasticky.

          Musel vycítit můj pohled, protože stočil oči na mě. „Ahoj, Syd, sluší ti to. Přemýšlel jsem nad tím, že bych ti vytvořil šaty v červené barvě. Ale asi by ses v nich necítila dobře, co? Vždycky na tobě vidím samé bledé a neutrální barvy i odstíny. Světle modrou, béžovou, bílou, hnědou a podobně. Přitom by ti červená, zlatá nebo zelená neskutečně slušela. Tak třeba někdy příště,“ pronesl a pohledem zabloudil na mé ruce. Znervózněla jsem. Prsten jsem měla na prstě levé ruky. „Líbí se ti? Já nevím, jaký máš vkus. Kdyžtak seženu jiný, pokud máš radši jiné kameny než smaragdy. Stačí říct. Zařídím to.“

          „Ne, je krásný. Smaragdy miluju,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení a nejradši bych si nafackovala. Adrian ihned zvedl své smaragdové oči do mých a uvěznil mě svým pohledem. Nic neříkal. To mě mučilo. Tak strašně moc jsem chtěla vědět, co si myslí nebo se mu honí v hlavě.