Lidičky, strašně dlouho jsem na blogu nebyla. Takže vám to zkusím během vánočních svátků trochu vynahradit. Tady máte kapitolu od dnešního blogového Ježíška.
Zítra 25.12. a pozítří 26.12. bude další. Pak pokračování zveřejním 1.1.2024 :)
Užijte si klidné pohodové Vánoce ;)
Do
obchodního centra jsem přijela 8:35. O pět minut později. Nenáviděla jsem
pozdní příchody, natož na dnešní domluvenou schůzkou s Belikovem. Rychle
jsem pospíchala z parkoviště do kavárny. Naštěstí mi obsluha nechala opět
rezervaci u mého stolu. Sedla jsem si na své místo. Adrian ani nikdo
z jeho kamarádů tam nebyl.
Vydýchávala
jsem se. Srdce mi splašeně tlouklo. Netušila jsem, zda obavami z toho, že
se s Adrianem mineme nebo strachem, jak naše třetí osobní setkání dopadne.
Nejspíše na mě působilo obojí.
Vylovila
jsem z kabelky mobil, abych ho zkontrolovala. Bála jsem se. Nepřála jsem
si na něm najít zmeškaný hovor nebo smsku s tím, že se setkání ruší. Nebo
že tu byli dříve a odjeli, když mě tu nenašli.
Naštěstí
jsem to stihla. Abych na blížící se schůzce nepůsobila tak rozhozená,
potřebovala jsem se uklidnit. Vždy mě do klidu hodila práce. Nutnost
soustředění. Proto jsem vytáhla svůj notebook a pustila se do psaní zprávy
z dnešní náročné pracovní noci. Zvládla jsem napsat asi půl stránky, když
jsem je periferním zrakem zaznamenala. Akorát vcházeli do kavárny. Rychle jsem
uložila svou rozdělanou práci a zaklapla notebook. Poté jsem ho uklidila do
kabelky, aby na stole nepřekážel.
Se
všemi jsem se přivítala. Nejdéle můj pohled spočinul na Adrianovi. Netušila
jsem, kolik mají času. Nakonec to nebylo tak špatné. Za patnáct minut si
v klidu společně vypijeme i kávu. Stejná objednávka nápojů jako minule.
Rose odešla s Dimitrijem k pultu. S Adrianem jsme osaměli.
„Sluší
ti to,“ odrovnal mě královský Moroj svou první větou. Zrudla jsem. Vůbec jsem
nevěděla, co na to říct. Nevadilo mu to a pobaveně to sám okomentoval. „Koukám,
že nejsi na komplimenty zvyklá.“
„To
tedy opravdu nejsem,“ přiznala jsem s rozpaky a honem jsem měnila téma:
„Proč jste včerejší schůzku rušili?“
Adrian
se zachmuřil: „To je na delší povídání. Povím ti to potom ve snu. Ne všechno
tam bylo zalité sluncem.“
„Aha,
to mě mrzí. Kdy tě mám čekat?“ zajímala jsem se, kdy mě poctí svou snovou
návštěvou.
„Zkusím
zítra. Dneska už to asi nezvládnu,“ zesmutněl. „Nevadí?“
„Jasně,
že nevadí. Musíš si odpočinout. Počkám,“ řekla jsem ihned. Domnívala jsem se,
že bude chtít na odpočinek aspoň dva nebo tři dny.
„Tak
dohodnuto. Budu se těšit,“ pousmál se.
„Já
taky,“ stihla jsem říct, než se Rose s Dimitrijem vrátili i s nápoji
k našemu stolu. Rose nám je rozdala. Využila jsem chvíle a zeptala se
Belikova, zda smím předat dárek jeho přítelkyni.
Souhlasil,
takže jsem Rose do ruky vložila vínovou krabičku s kůlem. Podle očekávání
byla zcela zaskočená. Dimitrij s Adrianem jí předem nic neprozradili.
Avšak
nakonec jsem byla nejvíce vykolejená já sama. Protože mě náruživá líbací reakce
dhampýrského páru dvou strážců naprosto odrovnala. Nečekala jsem, že se přede
mnou budou chovat takto důvěrně. Připadala jsem si jako voyer, když jsem je při
líbání pozorovala. Rose i Dimitrij ztratili zábrany. Nyní z nich vzájemná
láska přímo sršela. Až mi ta situace byla bytostně nepříjemná. Na tohle nejsem
zvyklá ani z vlastní rodiny, natož od alchymistů. To jsou takoví studení
čumáci bez citů.
Adrianovi,
Rose i Belikovovi došlo, že jsem po této události dosti mimo. Omluvili se mi.
Adrian mě konejšil, že to má s nimi stejně. Že nikdy neví, zda se budou
chtít navzájem zabít nebo ulíbat. Rose totiž v prvním okamžiku byla na
Dimitrije naštvaná, protože ji celou dobu vodil za nos a promyšleně lhal.
Žádné komentáře:
Okomentovat