OH - 3. kapitola – Ďábelský plán (z pohledu Adriana) – 8.část

 

Další pokračování...

Ještě z pohledu Adriana.

Následující bude už tolik očekávaný pohled Sydney. Těšte se :)

První vystoupil brácha. Nesl v ruce tašky. Nebyly zrovna malé, ale Dimitrij je hora svalů. Jemu se v jedné ruce těžké určitě nezdály. Dávno znám z posilovny jeho obvyklé zátěže na činkách a dalších strojích. Druhou rukou otevíral.

Po něm vystoupila má Sydney. Ačkoli jsem ji spatřil na kratičký okamžik vypadala nádherně. Blonďaté vlasy se jí rozprostíraly po zádech. Na sobě měla bílou košili a bledě modré společenské kalhoty. Na nohou obuté bílé nízké balerínky a v dlani držela větší bílou kabelku. Určitě v ní opět měla malý notebook. Ten nedala z ruky.

Za ní z výtahu vystoupila Rose. Nesla jí její stříbrný alchymistický kufřík. Dimitrij předal do ruky Sydney klíče. Ona si tedy odemkla a zůstala stát na prahu. Tohle nečekala. Její nové ubytování ji zaskočilo. Díky auře jsem stoprocentně věděl, že mile. Líbilo se jí to. Předtím jsem zaznamenal strach a nervozitu. Nyní tyto dva pocity ustoupily do pozadí.

Litoval jsem jediné věci a tou bylo, že jsem nemohl přímo spatřit její výraz, když dveře otevřela. Vše jsem viděl zezadu. Brácha s Rose ji informovali o možnostech nákupů až domů. Taky jí dali nejdůležitější čísla, aby věděla, kam se v případě problému obrátit. I si domluvili schůzku na zítra.

Naivně jsem doufal, že se na mě možná Sydney Dimitrije nebo Rose zeptá, ale nic. Snažil jsem se být nad věcí, avšak mrzelo mě to. Furt jsem si říkal, že tu práci u královského vampýrského dvora vzala především kvůli mně. Že chce být v mé blízkosti, tak jako já v její. Třeba jsem hlupák a není tomu tak.

Časem pravdu zjistím. Ať je jakákoli. Malá dhampýrka s bráchou s rozloučením odešli. Sydney vešla do bytu a zabouchla za sebou dveře. Slyšel jsem i jak zamyká zevnitř. Bála se krvelačných zrůd všude kolem. Bude to tady pro ni těžké. Přesto jí odvaha nechybí a je tady.

Sešel jsem v maskování tiše schody a poslouchal jsem kapku neslušně za dveřmi. Musela otevřít a prozkoumat všechny zavřené skříňky v bytě. Poté se jí rozehrála melodie na telefonu. Hovor přijala se slovy: „Dobrý den, paní Kingová, ano, jsem u dvora… ve svém novém pronajatém bytě. Teď mě nechají se zabydlet. Schůzka ohledně zásahovky bude v osm večer. Přivítal mě osobně pan Belikov. Určitě se vám potom ozvu. Na shledanou.“

Asi její nadřízená alchymistka. Budou ji stoprocentně v přítomnosti nestvůr často kontrolovat. Aspoň telefonicky. To je jasné. Trochu jsem očekával, že Sydney zavolá své rodině. Jenže nic. S nikým dalším se nespojila.

Zhruba po další hodině jsem to vzdal. Zaslechl jsem jenom, že si vaří v kávovaru kávu. Jinak byla tichá jako myška. Ani hudbu nebo televizi si nepustila. Abych si drobet odpočinul a mohl ji zahlédnout později zase na několik vteřin, musím se jít nyní vyspat. Používání magie mi už také dávalo zabrat. Skoro tři hodiny jsem se bez přestávky maskoval. Začínala se mi točit hlava. Poznal jsem prvotní příznak únavy a vyčerpání. Takže jsem, chtě nechtě, šel domů. Cestou jsem se zastavil ještě znova u dárců a doma během chvilky usnul.

Chodil jsem ji takto každý den nebo večer minimálně jednou kontrolovat. Bývala tichá. I přes stěny a dveře jsem se pokoušel zachytit její momentální auru. Dost nemile mě šokovalo, když jsem ji zaznamenal večer co večer při usínání plakat. Stýskalo se jí. Nedokázal jsem takhle z dálky odhalit bližší důvody. Zda je to stesk po její rodině, lidech obecně nebo tím, že se jí prostě u morojského královského dvora nelíbí.

A na to, abych z ničeho nic zaklepal a prostě se jí přímo zeptal, proč brečí, jsem neměl koule. Odhalil bych tak své tajné špehování, takže jsem to logicky zavrhl.