OH - 4. kapitola – U dvora (z pohledu Sydney) – 5.část

 

Předem avizovaná kapitola :)

Snad se bude líbit...

Rychle jsem zamumlala něco jako dobrý den a posadila se, abych nezdržovala. Dimitrij se posadil za volant, nastartoval a vyjel směrem do centra královského dvora. Po další minutě se ozval zvonivý, příjemný a dobře mi známý hlas: „Ahoj Sydney, vítám tě u nás.“

A má nervozita se rozplynula do ztracena. Moje pusa se automaticky roztáhla do širokého úsměvu a reagovala na vřelé přivítání: „Ahoj Rose, ráda tě zase vidím.“

„Já doufal, že vám tímhle setkáním udělám radost, slečno Sageová,“ promluvil i Dimitrij. Rovněž se uvolnil. V přítomnosti své Rozy byl jiný. Takový milejší a přístupnější.

„Děkuji, pane Belikove,“ děkovala jsem mu za nápad vzít s sebou Rose.

„Hej, vy dva, nechtěli byste si náhodou začít tykat,“ navrhla drze Rose. „To vaše pane Belikove a slečno Sageová začíná být trapné…“

Víc nestačila říct, protože ji Dimitrij okřikl: „Rose!“

„Co je, soudruhu?!“ nedala se Rose se svou vyřídilkou. „Mám pravdu. Je to trapný. Budete spolu pracovat každý den. To si fakt chcete vykat? Nebude tykání příjemnější?!“

„Rose, nemůžeš dát Sydney alespoň jeden jediný den na rozkoukání?!“ lamentoval. „A navíc tykání má muži navrhovat žena. Ne on jí. Je to dost neslušné.“

„Jenže ona tě bude brát jako svého šéfa, tak ti z principu tykání taky nenabídne,“ rozhodila bezradně Rose rukama. Měla vlastně pravdu. Logicky bych si s Dimitrijem od prvního dne určitě netykala.

„Ty se mi snad zdáš,“ vrtěl hlavou nad svou přítelkyní Belikov. Trapas. „Můžeš to jednou jedinkrát nechat v mé režii?! Na to, abychom si se slečnou Sageovou potykali, bude příležitostí dost. Jen to nemusí být právě teď, když u toho navíc řídím. Buď tak laskavá a nech to na nás, jo?“

„Pro mě, za mě,“ povzdechla si smířeně Rose. „Dávám vám týden. Potom se do toho zase vložím, soudruhu.“

Dimitrij si pro sebe tiše rusky zaklel. Já ho ale stejně slyšela a dokázala si to přeložit, protože rusky umím. Řekl obdobu „sakra“. Jeho přítelkyně ho umí pořádně vytočit. Já jejich rozhovor raději nekomentovala.

Belikov dojel do garáže. Ukázal mi mé parkovací místo, předal mi kartu pro vstup a klíče i technický průkaz od vozu. Toto auto budu mít u dvora i mimo dvůr k dispozici. Hned jsem se cítila jistěji a bezpečněji. Mohu odtud kdykoli odjet.

Jen mi Dimitrij řekl, že by byl rád předem informovaný o mých případných výletech mimo královský dvůr. A z důvodu bezpečnosti by se mnou raději posílal alespoň jednoho dhampýrského strážce ze zásahovky. Naše první pracovní pravidlo. Souhlasila jsem. Chce mě mít pod kontrolou. Zodpovídá za mě. Navíc to podal jako prosbu. Nebyl to z jeho strany striktní příkaz, který jsem znávala od alchymistů.

Následně mi s Rose vzali i přes mé protesty všechny tašky a odvedli mě do mého nového bytu. Bála jsem se. Netušila jsem, co si představují pod pojmem standardní bydlení pro alchymistku, jak se o tom u mých šéfů před souhlasem jednalo.

Pevně jsem doufala, že budu mít minimálně svou soukromou malou garsonku s vlastní koupelnou. Taky nějakou skříň, kuchyň, stůl a postel. Bez ostatních věcí se snad obejdu, případně si je časem dokoupím.

Trochu jsem se uklidnila, když jsme vstupovali do nového moderního bytového domu a vyjeli výtahem před dveře mého budoucího bytu. Vypadalo to tam celkem hezky a hlavně čistě. Takže to na nějakou zatuchlou tmavou místnost nesedělo. Asi si mě u dvora považují. To jsem jim kvitovala.