Nevím, jak je to možné. Ale připadalo mi, jako bych prožila uplynulý půlrok bez Dimitrije v noční můře nebo v mlze. Kdokoli by se mě zeptal na něco z předchozích měsíců nebo třeba i minulého týdne, nebyla bych mu schopná odpovědět.
Vybavuji si první týden po Dimitrijově odjezdu s Tašou Ozerovou. Ta hrozná prázdnota a bolest. On si vybral Tašu. Jako svoji svěřenkyni, kterou bude chránit jako strážce, při jejíž ochraně bude riskovat svůj vlastní život, i jako svou budoucí manželku a matku svých dětí.
Nikdo z akademie nepochopil, co se se mnou děje a proč. Ani Lissa. Byli ze mě zoufalí, ale pravý důvod jim nikdy nedošel. A po čase ho přestali hledat.
Lissa se mnou zkoušela mluvit jednou po dobrém, jindy po zlém. Stejně jsem jí nic neřekla. Nemělo to cenu. On už se nikdy nevrátí. S tím jsem se musela srovnat nějakým způsobem sama. Proč to říkat dalším lidem, které mám ráda, a trápit je svým zoufalstvím a beznadějí.
Nakonec zůstal jediný při mně - člověk, u kterého bych to nikdy nečekala - Adrian Ivaškov. Dříve namyšlený královský Moroj, který byl věčně v lihu nebo pod vlivem svých hřebíčkových cigaret. Nyní stál při mně jako můj ochránce. Nejenže věděl o mně a Dimitrijovi, ale chápal i moji bolest z toho, že si Dimitrij vybral Tašu, a proč to všechno nechci říct Lisse a Christianovi.
Na horách před Dimitrijovým odjezdem se mě pokoušel nějaký čas sbalit. Dost jsme spolu flirtovali. Z mé strany byl však důvod jasný, potřebovala jsem popíchnout Dimitrije, když on mě provokoval Tašou - pro srovnání skóre. Adrian to se mnou myslel opravdu vážně. To jsem pochopila, až mnohem později po jeho pomoci. O tom za chvíli.
Tenkrát to vypadalo, že se namyšlený královský Moroj nudí a potřebuje si užít s hezkou dhampýrkou, která je zrovna po ruce. Nebyla to pravda. Na rukou by mě nosil, kdybych kývla a zahrnoval by mě svou láskou. Ale moje srdce bylo jinde. Zlomené na kusy. Sám posléze pochopil, že nejsem pro jeho lásku vhodná kandidátka a svoje láskyplné srdce si stále drží u sebe, protože tu pravou dosud nenašel. Až ji najde, bude to velice šťastná a milovaná žena. Přeji mu hrozně moc štěstí.
V tuto chvíli bych řekla, že jsme ve vztahu, který je rovněž založen na lásce, ale nikoli partnerské, ale bratrské a sesterské. Přijde mi, že mám jako jedináček teď jednu sestru, tou je Lissa a jednoho bratra, tím je Adrian. Adrian mě bere taky jako svou sestru. Spíše malou sestřičku, která potřebuje ochránce. Což je dost velký paradox, já mám být ochránce - jsem dhampýrka trénovaná k boji proti Strigojům a on je Moroj, kterého bych měla chránit. Proti Strigojům máme jasno - to chráním já jeho, ale v normálním životě na akademii je můj ochránce po odchodu Dimitrije právě teď on.
Jak jsem řekla, první týden byl nejhorší. Celé dny, kdy jsem měla volno, jsem trávila v posteli ve svém pokoji. Většinou v slzách. Tělocvičnu a dhampýrská cvičení jsem začala nenávidět, protože mi každý každičký den připomínaly Dimitrije. Nejhorší však byly noci. Ty hrozné mučivé sny. Dimitrij líbající Tašu, oni dva nazí, jak se milují, jejich svatba a úplně to nejhorší. Jejich budoucí děti. Já jako dhampýrka dhampýrovi dát děti nemůžu. Taša děti Dimitrijovi dá.
A tak se do toho všeho připletl Adrian. Zrovna jsem ve spánku křičela hroznou bolestí nad představami ve snu. Když se mnou Adrian celý vyděšený zatřásl, aby mě z té noční můry vzbudil. Rozvzlykala jsem se mu v náručí a nechala se hladit po vlasech a utěšovat se od něj. Zůstal se mnou do rána. Už jsem tu noc nezavřela oči. Počkal, až se trochu vzpamatuji a pak jsme si začali povídat. Já nejdřív nechtěla, když však vytáhl, že to řekne Lisse, otevřela jsem se mu. Nejdřív jsem mu vyprávěla o těch nočních můrách a bolestivých pocitech. Z minulosti jsme probírali mé setkání a první okamžiky s Dimitrijem a jeho následný odchod. Adrian mě jen držel v náručí a poslouchal. Nechal mě vyplakat, vykřičet bolest a ukazoval mi jen porozumění a podporu.
Jakmile jsem to všechno ze sebe dostala, bylo mi líp. Nocí a snů jsem se však bála dál. Nakonec mi Adrian řekl, že se tu objevil, protože mi pomocí éteru vlezl do té strašné noční můry a přiběhl mě vzbudit. Slíbil, že zkusí nabít éterem stříbrný prstýnek proti snům. Pouze bych v noci usnula a neměla žádné sny. Ten prstýnek byl naším tajemstvím. Každý druhý den mi ho pravidelně dobíjel éterem. Muselo ho to oslabovat, nikdy si ani slůvkem nepostěžoval, že by mu to vadilo. Pro schopnost dennodenně používat éter přestal pít i kouřit. On tímto způsobem vlastně odstraňoval vedlejší nepříjemné účinky éteru, například deprese a špatné nálady. Lissa kvůli tomu brala antidepresiva.
Za této jeho pomoci jsem zvládala každodenní povinnosti na akademii. V noci jsem mohla v klidu spát. Na tréninky a vyučování jsem se nějakým záhadným způsobem obrnila. Pořádně jsem kolem sebe nic nevnímala. Přestala jsem se smát, být středem pozornosti a se svými drzými připomínkami. Z očí mi koukala bolest a smutek.
Vše se začalo po půlroce měnit až před 14 dny. Přišla šokující zpráva o Tašině smrti. Úplně mě to položilo. Jestli je Taša mrtvá po napadení Strigoji, tak musí být mrtvý i můj milovaný Dimitrij - to on ji chránil, nedopustil by, aby ji zabili. Nejdřív musel padnout první.
K mé velké úlevě jsem se posléze dozvěděla od Christiana, že Dimitrij byl na týdenní dovolené v Rusku u své rodiny, když se to stalo. Jak jsem ho znala, musel si to neskutečně vyčítat. Na druhou stranu já byla vyloženě šťastná, že žije.
Z důvodu Tašina pohřbu a bolesti Christiana, že ztratil posledního člena rodiny - svou tetu, jsme museli všichni (já, Lissa, Adrian i kluci Mason s Eddiem) na její pohřeb. Což mě děsilo, měla jsem se setkat po půlroce s Dimitrijem, který přede mnou bude na pohřbu truchlit pro svou ztracenou lásku - Tašu.
Tohle mé srdce nemůže vydržet. Naštěstí Adrianovi to došlo taky. Než jsme odjížděli na pohřeb, vtiskl mi do ruky prsten. Již při doteku jsem poznala účinky éteru.
A tiše, aby ho ostatní kamarádi neslyšeli, dodal: "Neboj, budu u tebe." Následně jsme nastoupili do auta, které nás tam vezlo.
Za půl hodiny jsme vystupovali z auta u kaple, kde se měl konat smuteční obřad. Lissa se chytla rámě Christiana pro vyjádření své podpory a účasti na jeho velké bolesti.
Já přijala nabízené rámě Adriana. S vděčností jsem se ho chytila, jako tonoucí svého stébla pro svou záchranu. Společně jsme vykročili ke kapli, vstříc nepříjemným okamžikům. Tašu jsem měla docela ráda. Náš kamarádský vztah se změnil v momentě, jakmile jsem zjistila, že chce Dimitrije pro sebe. Nemohla jsem se jí divit. Dimitrij byl vždy krásný muž. Pro mě vyloženě Bůh, k němuž jsem s úctou a láskou vzhlížela. Začala jsem na ni děsně žárlit.
Kaple byla smutečně vyzdobená. Všude okolo byly květiny. Vepředu byla černá rakev s bílým zdobením a spousta květin. Poklekli jsme všichni na okamžik před rakví a vrátili se posadit do lavic. Christian s Lissou si sedli hned do první. My ostatní za ně do druhé.
Těsně před začátkem obřadu se objevil Dimitrij celý v černém. Upravený, čerstvě oholený. Prostě nádherný. Ale ve tváři měl strhaný výraz. Vyčítal si, že u útoku nebyl. Pokynul nám všem hlavou na znamení pozdravu a sedl si do první lavice z druhé strany Christiana, než byla Lissa. Zády byl kousíček ode mě. Cítila jsem jeho vůni a vodu po holení. Jak omamné to po té dlouhé době bylo.
Potom nastal obřad. Adrian mě celou dobu držel za ruku. Já nekoukala dopředu na rakev, ale na stažené vlasy a záda Dimitrije. Vše ostatní se rozplynulo v mlze. Nebrečela jsem. Vnímala jsem pouze jeho.
Obřad proběhl poměrně rychle. Vstali jsme k odchodu. V kapli zůstal pouze Christian s Lissou při svém posledním soukromém rozloučení s Tašou. Bylo toho na mě moc. Účinek éteru se pomalu vytrácel. I když mě Adrian celou dobu pevně podpíral, klopýtla jsem. Natáhly se pro mě dva páry mužských paží. Adrianovy i Dimitrijovy. Adrian byl rychlejší, chtěl zabránit Dimitrijovi v doteku. Věděl, že by účinek éteru nadobro selhal. Honem se ke mně sklonil a vzal mě do své náruče. Dimitrijovy ruce se stáhly zpět z mého dosahu. K Adrianovi přiskočili s pomocí posléze i Mason s Eddiem. Ale Adrian pouze řekl: "V pohodě, já to zvládnu. Odnesu ji do auta, kde počkáme na Lissu s Christianem."
Adrian byl na Moroje silný. Bez problémů mě odnesl do auta, kde mě posadil na sedadlo. Pohladil mě po tváři a řekl: "Rose, už je to v pořádku a za námi. Ještě malou chvilku vydrž. Napij se vody, udělá se ti líp." Přijala jsem nabízenou vodu a maličko se mi ulevilo. On se ke mně přisedl a v konejšivém gestu mě objal kolem ramen. "Děkuju," vydechla jsem těžce.
Dimitrije jsem ještě jednou zahlédla z auta. Naše oči se setkaly a já v nich zaznamenala jeho bolest. Christianovi potřásl rukou na znamení upřímné soustrasti. Poté jsme odjeli zpět na akademii.
Zase se všechno vrátilo do starých kolejí. Noci s prstenem, přežít výuku a tréninky. Vše ostatní probíhalo klidně, tiše a relativně normálně. Klid před bouří tak bych to nyní nazvala. Před velkým životním hurikánem.
Žádné komentáře:
Okomentovat