NO2 - 5. kapitola – Bratři (z pohledu Dimitrije)

Užijte si volno a státní svátek s další kapitolkou :)

Ačkoli jsem tomu sám nevěřil. Dnes Adrian dokázal, že vše, co tenkrát řekl, myslel zcela vážně a doslova. On si nás s Rose opravdu adoptoval. Nikdy bych nevěřil, že může mít Moroj takový vztah ke dvěma dhampýrům. U Lissy a Rose to bylo něco jiného. Jejich vzájemný vztah posilovalo pouto. Ale se mnou a Rose neměl Adrian vlastně nic společného. A přitom se ke mně choval, jako nikdo na světě. Jako skutečný bratr, kterého jsem neměl.

V okamžiku, kdy se Rose trochu uklidnila, ji odvedl k pohovce. "Brácho, udělej jí horkou čokoládu a rovnou dvojitou dávku," požádal mě Adrian.

Hned jsem ho poslechl. Lissa s Christianem si sedli k nim do křesel. Vrátil jsem se s kouřícím hrnkem a posadil se vedle Rozy. Pohladil jsem ji po koleni a podal jí hrníček, aby se mohla napít. Musel jsem jí ho přidržovat. Stále se jí třásly ruce. Oči měla zarudlé od pláče.

"To bychom měli," promluvil po chvilce Adrian. "Jak vůbec zjistila, že jste tu? Rose je hlášená přece u Lissy," nechápal.

"Na chodbě potkala Eddieho a zeptala se ho, kde najde Rose. Nesmíte se na něj zlobit, nedošlo mu, co tím způsobí. Už nás bere automaticky jako pár. A nenapadlo ho, že někteří další lidi okolo s tím budou mít problém," vysvětlil jsem.

"Do háje," zavrčel Adrian. "Věděl jsem, že to Rosina matka nevezme v pohodě, ale pořád jsem doufal, že až ta chvíle přijde, řeknete jí to někde v klidu v restauraci na večeři a ona to časem vydýchá. Ty debilní předsudky ohledně vztahů dhampýrů nebo Morojů s člověk."

"No nic, počkáme a uvidíme, jak se to dál vyvine. Třeba přece jen překvapí," pronesl po pár minutách zamyšleně Adrian. "Kdyby se tu objevila, dejte mi ihned vědět. Rozumíte?" nařídil nám.

Kývl jsem mu na souhlas. Rose dopila čokoládu. Přestala se třást a plakat. Adrian ji stále držel za ruku.

"Liss, můžete jim dát dnes s Christianem volno?" požádal je za nás Adrian.

"Jo, jasně. To je samozřejmé," souhlasila Lissa.

"Tak my půjdem," zavelel Adrian k odchodu. Lissa se s Christianem zvedli. Já taky vstal, abych je mohl doprovodit ke dveřím. Lissa objala Rose. Mezitím se ke mně přitočil Adrian.

"Přiveď ji na jiné myšlenky, jasný?" zašeptal tiše.

Trpce jsem se usmál: "Myslíš, že to půjde?"

"Já ti věřím, brácho. Belikov pro Rose funguje na všechno. A když promilujete zbytek odpoledne a celou noc, určitě jí to neublíží. Spíš naopak," mrkl na mě povzbudivě. "Hlavně to spolu moc nerozebírejte. A nic si nevyčítejte. Není to tvoje vina. Její matka by prudila, i kdyby Rose chodila se mnou nebo s kýmkoli jiným. Má ji za malou holčičku," uklidňoval mě Adrian.

* * *

Poté co odešli, jsem se vrátil na pohovku k Roze. Objal jsem ji kolem ramen. "Omlouvám se, že jsem tě tu s ní nechal samotnou. Ale nevěděl jsem, jestli se mezi vás můžu plést," omlouval jsem se Rose.

"Kdyby to bylo obráceně a tvoje rodina, taky bych odešla," ubezpečila mě.

"Mrzí mě to, Rose. Nechtěl jsem být důvod vaší hádky," promluvil jsem.

"Ty za to nemůžeš. Pohádala bych se s ní kvůli něčemu jinému. Vždyť víš, jaký máme vztah. Trochu se divím, že jsme si nedaly navzájem pěstí," usmála se přes slzy. "A navíc za tebe stojí bojovat, soudruhu."

"Miluju tě," pošeptal jsem a setřel jí palcem slzu z tváře.

"A já tebe, Dimitriji," ujistila mě a naklonila hlavu k polibku. Vytáhl jsem si ji na klín a pokračoval v něžném líbání. Byla náhle tak zranitelná. Lámalo mi to srdce.

Asi půl hodiny jsme se líbali. Potom se Rose na chvilku odtáhla. "Adrian byl dnes boží," řekla mi a rozesmála se se slzami v očích.

"Jo, to byl. V životě jsem ho neviděl takhle rozzuřeného," přidal jsem se k ní. "Nečekal jsem, že zrovna on se za nás bude bít do krve," přiznal jsem.

"Je to náš poklad. Když si vzpomenu, s čím vším nám pomáhal a nemusel. Kdo ví, jak by to s námi dvěma dopadlo, kdyby se do toho všeho nevložil," pronesla pravdivě Roza.

"Máš pravdu. Myslím, že jsem dneska získal skutečného bratra. Nechápu, čím jsem si jeho náklonnost, důvěru a pomoc zasloužil. Avšak udělal toho pro nás tolik. Rád bych mu to někdy splatil," vyslovil jsem své pocity ohledně Adriana nahlas. "Cítíš se alespoň trochu lépe?" otázal jsem se Rozy.

Kývla na souhlas. Znovu jsme se políbili a v objetí beze slov strávili další hodinu.

"Rose, jsi celá ztuhlá a napjatá. Co bys řekla horké vaně a masáži? To tě přivede na jiné myšlenky," snažil jsem se ji rozptýlit.

Usmála se a vypočítavě pronesla: "Zní to dobře, soudruhu, ale mám jednu podmínku."

"Jakou?" zeptal jsem se. Podle jisker v jejích očích jsem už dopředu poznal, že to bude nějaká provokace.

"Chci nahého maséra. Pokud mě chceš rozptýlit, v tom případě musíš i vizuálně," vysvětlila s nevinným kukučem.

"Rozo," zaúpěl jsem. Tuhle podmínku jsem tedy nečekal. Vstal jsem a šel napustit plnou vanu. Přidal jsem tam trochu pěny s vůní kokosu. Předpokládal jsem, že se při masáži namočím, proto jsem se vysvlékl taky, naschvál jsem si však nechal boxerky.

Rose za mnou přišla po pár minutách rovnou nahá. Vlasy si vyčesala do drdolu, aby je nenamočila.

"Má krásko, vaše koupel je připravená," přivítal jsem ji škádlivě. Došla ke mně a objala mě. Políbil jsem ji. Ale nenechal jsem ji bloudit rukama po mém těle. "Vystydne vám voda."

Přistoupila na moji hru a opatrně vlezla do vany. Položila se tam. "Co mi můžete nabídnout za masáže?"

"Úplně nejlepší je masáž celého těla."

"Ano, to se mi bude líbit," zavrněla spokojeně.

Přistoupil jsem k vaně a sedl si na okraj. Něžně jsem z vody vytáhl Rosino chodidlo a jemně ho masíroval. Zavřela oči. Domnívám se, že kdyby byla kočka předla by blahem. Po patnácti minutách jsem vyměnil její nohy a vše zopakoval.

Potom jsem vstal a přešel k jejím zádům a krku. Rose si ve vaně sedla, abych měl lepší přístup. Ani si nevšimla, že jsem se úplně vysvlékl. Pořád měla zavřené oči. Kroužky jsem přejížděl po jejím ztuhlém krku. Po pár minutách mi tála pod rukama. Nepřestával jsem s masírováním. Rozšířil jsem masáž na celá záda. Asi dvacet minut jsem se dotýkal pouze zad a krku. Skončil jsem a znovu Rozu položil celou do vody. Pod pěnou nebyla její kůže vidět. Ponořil jsem ruku pod vodu a jemně ji hladil po nohách, bříšku a dalších částech jejího úžasného těla.

Změnilo se to v docela žhavou předehru. Schválně jsem vynechával ty nejcitlivější místa, a tím víc ji vlastně dráždil.

"Dimitriji, pojď za mnou," vydechla.

"Rozo, tohle maséři nedělají," zašeptal jsem jí do ucha pobaveně.

Otevřela oči, ve vaně se posadila a rukama si mě přitáhla k sobě, aby mě políbila. Podlehl jsem. Vlezl jsem za ní. Navázal jsem v předehře, kde jsem předtím skončil a potom jsme se ve vaně pomilovali.

Zbytek odpoledne a večer jsme strávili v ložnici v posteli. Jedinou pauzu jsme si udělali na jídlo. Objednal jsem poslíčka s pizzami přímo do bytu. Neměl jsem sílu cokoli dnes Roze upřít. Chtěla se milovat, tak jsme se milovali. Potřeboval jsem vidět, že je šťastná a spokojená.

Vysíleně usnula asi v deset večer. Ležel jsem vedle ní a doufal, že má nějaké krásné sny. Sám jsem si v hlavě přehrával dnešní hádku s její matkou.

Asi po čtyřiceti minutách mi na nočním stolku zavibroval mobil. Rozklikl jsem smsku: "Jsi v pohode, bracho? Rose je. Zda se ji o vas hezky sen. Proc nespis taky? Nerad rusim, ale delas mi starosti."

Starostlivý Adrian. Zase myslí víc na nás, než na sebe. Odepsal jsem: "Nechces se stavit na pokec?"

Jeho odpověď: "Myslis, ze je to dobry napad? Co kdyz se Rose vzbudi. Nechci vam tam prekazet. Pokud bude realizovat do praxe to, co se ji prave ted zda, budes mit hodne prace :D"

Naťukal jsem: "Prijd." Potichu jsem se oblékl a vyšel z ložnice. Zavřel jsem dveře, abychom Rozu nevzbudili a počkal v obýváku na Adriana. Za patnáct minut se ozvalo tiché zaklepání.

Vstal jsem a šel otevřít. "Ahoj, pojď dál," pozval jsem ho dovnitř.

"Brácho, vykašli se na to. Měl by ses pořádně vyspat a ne se trápit něčím, co nezměníš, i kdybys stokrát chtěl," promluvil Adrian.

Sedli jsme si v obýváku. "To cos pro mě a pro Rose dneska udělal …" nedokončil jsem větu.

Adrian mě přerušil: "Tohle neřeš. Kdybych to nechtěl udělat, tak bych to nedělal. Rozumíš? Nepotřebuju projevy díků. O to nestojím."

"Ne, poslouchej chvilku, Adriane, chci říct, že si toho vážím. Tohle pro mě nikdo v životě neudělal. Nechápal jsem to tvoje pomáhání na akademii, ani tady u dvora. A už vůbec jsem nevěřil, že se za nás budeš veřejně prát. Bojovat nebo rvát do krve je výstižnější. Tys mě překvapil."

Adrian se pobaveně usmál: "Já jsem ti říkal, že jste moji dhampýří mazlíčci."

"Ne, ty sis nás vyloženě adoptoval," oponoval jsem mu.

"To je totéž, brácho," odmávl to Adrian.

"Takže já mám opravdového bratra?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Pokud o něj budeš stát?" odpověděl otázkou.

"Celou dobu jsem myslel, že ten bratský vztah máš pouze s Rose a mě jen trpíš kvůli ní. Ale tak to není, viď?" ubezpečoval jsem se pro jistotu. Nikdy předtím jsem jeho oslovení "brácho" nepřikládal důraz. Až dneska jsem si uvědomil, že takhle nazývá pouze mě. Nikomu dalšímu z party takhle nikdy neřekl. Dokonce mě takhle párkrát oslovil už tenkrát na akademii.

"Máš pravdu, není," přisvědčil.

"Dobře, já bráchu chci," řekl jsem a podal Adrianovi pěst v našem tajném pozdravu. "Rád bych ti tu tvoji pomoc někdy splatil. Snad budu mít příležitost."

"Nedělám to pro vděčnost nebo dluh," nesouhlasil se mnou Adrian.

"Já vím," vyhrkl jsem rychle. "Tak to nemyslím, rád ti taky pomohu."

"Přines radši skleničky. Potřebuješ panáka, abys přestal blábolit," utnul mě vysmátě Adrian a vytáhl z kabátu placatku s vodkou.

Podal jsem mu dvě skleničky. Nalil do nich vodku a jednu mi podal. Ťukl si se mnou se slovy: "Na mého dhampýrského bratra".

Usmál jsem se a vrátil mu jeho slova: "Na mého morojského bratra." Oba jsme do sebe obrátili své panáky.

"Co Rose? Bylo to hodně zlý?" ptal se.

"Odpoledne to nebylo nic moc, ale už se z nejhoršího vzpamatovala," odpověděl jsem mu pravdivě.

"Neboj, zvládne to. Má tebe. Ty jsi pro ni ten nejdůležitější," ujistil mě Adrian. "Nic nebudu rušit. Potřebuješ se taky vyspat," zvedl se z pohovky.

Doprovodil jsem ho ke dveřím a podal mu pravou ruku. Stiskl mi ji. "Dobrou, brácho. A díky," poděkoval jsem. Kývl hlavou a odešel.