Vámi velice očekáváná kapitola. Jen doufám, že se bude líbit :) Těším se na komentáře...
Na akademii jsme dorazili ve 3:00 ráno. Alberta nám dala klíče od pokojů. Abychom se mohli alespoň trochu prospat. Byli jsme domluvení, že se sejdeme všichni v 9:00 na snídani. "Co vy dva? Chcete jeden pokoj nebo raději dva?" zeptala se nás s Dimitrijem Alberta.
Nerozhodně jsme na sebe pohlédli. Vyřešila to za nás. "Klíče si vezměte dva. Oba pokoje jsou kousek od sebe. Rose, ty spíš ve svém," usmála se na nás a podala nám klíče.
Rozebrali jsme si své tašky a šli do svých pokojů. Lissa s Christianem měli pokoj společně. Adrian svůj. Všichni Morojové byli ubytovaní v hlavní budově pro návštěvy. Eddie, Mason, já i Dimitrij jsme dostali klíče od dhampýrské koleje. Jinde nebylo místo. Nikomu z nás to však nevadilo. Dimitrij mě u mého pokoje zastavil. Rozhlédl se po ztichlé chodbě a políbil mě. Potom vzal z mé ruky klíč a odemkl. Myslela jsem, že mi pouze pomůže s taškou a popřeje dobrou noc a půjde k sobě. Ale on mě překvapil.
Jakmile jsme vešli do mého pokoje, zavřel za námi dveře a zamkl. S otazníkem v očích jsem na něj pohlédla. Přistoupil ke mně, objal mě a políbil. Přestala jsem myslet. A poddala se touze. I když jsme byli oba utahaní z cesty, něžně jsme se pomilovali a spokojeně v objetí usnuli. Dimitrij nařídil budík na 8:00. Oba jsme se ráno vysprchovali a vyšli nenápadně z mého pokoje na snídani. Zase jsme pokračovali ve schovávání naší lásky. Šli jsme vedle sebe, ale za ruce jsme se nedrželi. Udržovali jsme si odstup. V jídelně už čekaly natěšeně Jill s Miou. Dorazili jsme s Dimitrijem z party poslední. Obě se na mě vrhly a vzájemně jsme se objaly. S Dimitrijem si podaly holky ruce a vyměnily si úsměv. Bylo to trochu rozpačité. Kromě skypu se s ním neviděly a na akademii k němu předtím měly respekt. Moc se neznaly.
Společně jsme posnídali a vyšli z jídelny. Před jídelnou nás zastavili Stan s Kirovou. "Princezno Dragomirová, lorde Ozero, pane Ivaškove, vítám vás opět na akademii. Jsem moc ráda, že jste přijali mé pozvání," oslovila Kirová naše Moroje.
Lissa byla vždy zdvořilá. Pozdravila Kirovou i Stana. Potom se Kirová obrátila na nás ostatní. Přejela nás očima. "Pane Belikove," kývla na pozdrav Dimitrijovi. Oplatil jí kývnutí. "Strážci Castile a Ashford, vás také ráda vidím," mluvila dál Kirová. Mě však očividně přehlížela. Potom přešla k Lisse a líčila jí své představy o průběhu oslav. Mezitím se k nám připojila Alberta a několik studentů postávajících poblíž zvědavě poslouchalo.
Oslovil mě Stan: "Hathawayová."
"Omyl Stane, strážkyně Hathawayová," opravila jsem ho. Zbytek party se pobaveně rozesmál.
Stan mě zpražil přísným pohledem a řekl: "Koukám, že žádná změna ve tvém chování nenastala. To bych čekal asi moc."
Následně se obrátil na Dimitrije: "Ahoj, Dimitriji." A podal mu ruku. Naší slovní výměny si všimla i Kirová a spustila: "Drzá Hathawayová. Vy jste nám tady opravdu vůbec nechyběla."
Arogantně jsem se její hlášce ušklíbla a řekla jsem: "Vy mně taky ne."
Zalapala po dechu a pokračovala: "Pane Belikove, opravdu vás lituji. Být s ní v neustálém kontaktu při službách musí být učiněné peklo. Tato studentka je nenapravitelná," pronesla Kirová.
Otevírala jsem pusu k nějaké hlášce, ale Dimitrij mě předběhl a vyrazil všem okolo dech. Přistoupil ke mně. Objal mě kolem ramen a promluvil: "Já to tak neberu, paní ředitelko. A to peklo si rád užívám i ve svém volnu. Alberto, děkujeme, ale jeden pokoj nám nakonec bude stačit." Potom podal Albertě druhý klíč.
"Cooože?!" vypravila ze sebe Kirová.
"To je nějaký vtip?!" ptal se nechápavě Stan, který nevěřil svým očím.
Alberta se pobaveně usmála a přijala od Dimitrije klíč. Tohle jednání jsem od něj nečekala ani já. Překvapeně jsem se mu podívala do očí. Usmál se na mě s jiskrami v očích a přede všemi mě krátce políbil na rty. Aby dokázal, že to žádný vtip není.
Přistoupil k nám Adrian. Dimitrije poplácal po ramenu a uznale pronesl: "Teda brácho, já zírám! Tohle bylo dobrý!"
Jill s Miou se právě vzpamatovaly a nadšeně výskaly: "Tak a je to oficiální! Bůh a Bohyně jsou spolu!"
"To nemyslíte vážně! Učitel a studentka!" rozohnila se Kirová.
"Omyl, paní ředitelko, oba jsou strážci. Ani jeden z nich tady na akademii nezůstal. On už není učitel. A ona není neplnoletá studentka, aby bylo jasno. A co dělají dva dospělí dhampýři ve volném čase u dvora, vám může být jedno. Pokud vím, sama jste pozvala jejich Moroje na oslavu. Oni pouze plnili služební příkaz a přijeli s nimi, aby je mohli chránit. Nic víc, nic míň," vzal si slovo Adrian, který nás opět důrazně bránil. "A jestli se vám něco nelíbí, tak se zase můžeme všichni ihned sbalit a odjet. Nikdo tyhle dva nebude urážet. Ani vy, ani Stan. Ani kdokoli další."
"Paní ředitelko, obávám se, že má Adrian pravdu. Pokud s tím máte nějaký problém, můžeme odjet. Do našich strážců se nikdo navážet nebude," zastala se nás okamžitě i Lissa.
"Tohle je nepřípustné! Musí se to prošetřit! Udržovat vztah s neplnoletou studentkou! Vždyť je to zneužití!" ječela nepříčetně Kirová.
Adrian se arogantně a vypočítavě usmál: "A on je někdy někdo na akademii chytil? Protože pokud já vím, chodit spolu začali až po týdnu u dvora. A to Rose byla dávno plnoletá. Výuku měla úspěšně ukončenou. A jako skvělá strážkyně měla zabité už i tři Strigoje. Nic na ně nemáte, ani mít nebudete."
"To je fakt a my jim to dosvědčíme," ozval se i Christian. "Takže být vámi nedělám zbytečný povyk. Vám ani akademii to nebude dělat dobrou reklamu. Prostě se smiřte s realitou - Hathawayová s Belikovem jsou pár."
"Paní ředitelko, přece nechcete kvůli tomuhle rušit nebo kazit oslavu na akademii? Vždyť se vlastně nic tak hrozného nestalo. Jen je to trochu překvapivé. Spíš bychom si měli pospíšit s přípravami na zítřek. Vezmu je všechny do tělocvičny a dojednáme pravidla soutěží," snažila se zachránit a trochu uklidnit vzniklou situaci Alberta.
"Dobře, ale vás dva tady na akademii nechci vidět spolu!" nařídila mně a Dimitrijovi Kirová. "To se bude vaše matka pěkně divit, až to zjistí," rýpnula si ještě zákeřně.
"Moje matka už to ví. Nemějte péči," objasnila jsem jí situaci rovnou. "S tím nepočítejte! Nebudeme se schovávat! Nemáme k tomu důvod! Nic špatného neděláme!" odsekla jsem jí. "Pojď, soudruhu, jdeme do tělocvičny. Myslím, že bude lepší, když dám pěstí nějaké figuríně a né paní ředitelce," oslovila jsem Dimitrije.
Zakroutil hlavou, usmál se v polovičním úsměvu a odpověděl mi: "Jo, to bude lepší. Máš pravdu. Jdeme."
"Omluvte nás," schválně jsem ještě sladce pronesla ke všem přítomným. S Dimitrijem jsme se chytili za ruce, propletli si prsty a vykročili k tělocvičně. Ostatní jsme tam nechali. Většina přítomných na nás zírala s otevřenou pusou.
V odemčené tělocvičně nikdo nebyl. Jakmile jsme tam vstoupili, zastavila jsem Dimitrije slovy: "Proč jsi to udělal? Tos neměl."
"Rozo," vydechl a pohladil mě po tváři. "Nesnesu, aby ti kdokoli ubližoval. Takhle jsem se měl zachovat už při výstupu s tvou matkou. A né mlčet. Říct to těmhle dvěma je proti tomu nic. Chci být s tebou. Nebudu se dál přetvařovat, že to tak není. Mučí mě jen to pomyšlení, že bych měl být sám bez tebe v jiném pokoji. Nemoct tě pohladit, políbit, obejmout tě. A znovu předstírat, že k tobě nic necítím. Když to není pravda. Ty jsi to nejcennější, co mám. A nehodlám to ztratit. Ty mi za pár blbých keců stojíš, víš? Oni to časem skousnou. Ani jim nic jiného nezbyde. A když ne. Jejich problém. Víc mě to mrzí s tvojí mámou. Rád bych to nějak urovnal. To však musí chtít obě strany," vysvětlil své jednání a pocity Dimitrij.
"Miluju tě," zašeptala jsem a políbila ho.
"A já tebe, kdybys jen tušila jak moc," vyznal se ze svých citů ke mně i Dimitrij.
"Můžeš z toho mít pěkný malér. Budou zkoušet něco najít," bála jsem se způsobených důsledků našeho odhalení.
"Neboj se, nic neudělají. A kdyby přeci nic na nás nemají. Navíc my máme na své straně Adriana, Lissu i Christiana. Ti nás v tom nenechají. Jsme pod ochranou dost vlivných královských Morojů," uklidňoval mě Dimitrij. "Kromě nich a Eddieho s Masonem o nás nikdo nevěděl. Alberta bude taky mlčet. Nemusíš mít strach," ubezpečoval mě dál.
"A co Viktor?" napadla mě další osoba.
"Ten? I kdyby se ho do vězení přišli zeptat a on řekl pravdu, nikdy svoje tvrzení nedokáže. Je to jeho slovo proti našemu," snažil se mě Dimitrij uklidnit.
"Měls mlčet. Těch pár dní bychom nějak přežili. Řeči Kirové a Stana nebyly tak hrozné. Jsem na ně zvyklá, pamatuješ? Nemusel jsi zasahovat. Ne takhle," šeptala jsem nešťastně.
"Nemusel, ale já chtěl. Ten poslední týden tady s tebou jsem ty pravidla, omezování a schovávání úplně nesnášel. Málem jsem si kvůli tomu nechal utéct tvoje závěrečky. Na oslavu jsem ani nepřišel. Přitom jsem tě chtěl celý den držet v náručí. Nehodlám to zažívat znova. Ne po tom všem, co jsme prožili. Teď když to ví i tvoje máma, je to absolutně jedno. Nemusíš se bát, Rozo. A o mě už vůbec ne," přitáhl si mě ještě pevněji do náruče.
Po chvilce jsme zaslechli kroky. Blížily se k tělocvičně. Dimitrij mě stále objímal. Dveře se otevřely a v nich stál Adrian. Usmál se: "Malá dhampýrko, všechno v pohodě. Nemusíš plašit. Žádné vyšetřování nebude. Tvýho Belikova se nikdo ani nedotkne. Mně můžeš věřit. Pojď, radši mě nauč, jak dát té figuríně pěstí, aniž bych si zlomil ruku. Ale vždyť je to vlastně jedno. Jestli si ji zlomím, Lissa mě zase uzdraví. Kde ji máte schovanou? Doufám, že je Kirový dostatečně podobná."
Rozesmála jsem se. Adrian je skvělý. Periferním zrakem jsem zaznamenala, jak Dimitrij nenápadně pohnul rty ve větě "děkuju, brácho", která patřila Adrianovi nejspíš za můj úsměv a přivedení na jiné myšlenky.
Honem jsem políbila Dimitrije a následně přešla k místnosti s nářadím na cvičení. Stály tam hned čtyři figuríny. Vytáhla jsem jednu ženskou se stejnou barvou vlasů, jako měla Kirová a jednoho muže. To bude Stan. Za ty roky si taky zaslouží pořádnou přes hubu. Co se mě při hodinách natrápil.
Ukázala jsem Adrianovi, jak má rukou provést úder. Dimitrij se usmíval a pozoroval nás. Pak na chvilku zmizel do nářaďovny. Nechápala jsem proč.
Vrátil se k nám se slovy: "Brácho, vezmi si raději tohle. Tu ruku si fakt nemusíš zlomit." A hodil po Adrianovi boxovací rukavice.
Žádné komentáře:
Okomentovat