Tak za odměnu další kapitola, že jste to vy :D
"Cože?" vyhrkla překvapeně Sydney.
Adrian si zrovna srkl z cappuccina a měl co dělat, aby ho nevyprskl, jak se rozesmál. Po chvilce se trochu uklidnil a polkl ho. Pobaveně vydechl: "Už zase? To ti ta ruština na poprvé nestačila? Ona tomu stejně nebude rozumět."
"Neboj, tentokrát jí to dojde," usmál jsem se. "Sydney, určitě tam potřebuji větu v angličtině a ruštině. Dobrá by byla i ve francouzštině, španělštině, italštině, němčině. Pak třeba ještě v japonštině. To budou zajímavé znaky. Zbytek nechám na vás. Nevím, kolikrát se to tam může vejít. Je to pro moji přítelkyni jako dárek," dovysvětlil jsem.
"To je tedy skutečně neobvyklý požadavek," zašeptala rozpačitě.
"Myslíte, že to půjde?" zeptal jsem se jí. "Peníze nejsou problém. Spíš bych chtěl ještě před výrobou vidět návrh. O zachování diskrétnosti ve vašem případě nemusí být řeč."
"Půjde. Ale dnes už to nestihnu. Zítra bych vám byla schopná říci další informace a ukázat návrh v počítači," odpověděla mi přesně tak, jak jsem doufal.
"Skvělé, můžeme se tu zítra opět sejít? V kolik by vám to vyhovovalo? Já mám pouze jedno časové omezení, aby to bylo během lidského dopoledne, musíme se s Adrianem stihnout včas vrátit ke dvoru," vyslovil jsem jedinou svou podmínku.
"Není problém. V 10:00 zase tady. Nashledanou a děkuji za kávu," poděkovala Sydney a odešla.
"Jak jsi to proboha dokázal?" vyhrkl Adrian, jakmile Sydney zmizela.
"To bys chtěl vědět, co?" utahoval jsem si z něho. "Výhoda mého postavení a jména u strážců, víš?"
"Musím konstatovat, že už po dnešku chápu hlášku Bůh Belikov," řekl mi uznale.
"Nech toho," utnul jsem ho. "Pojď, najdeme nějaký hotel. Musíš se na ten zítřek trochu vyspat," a chtěl jsem se zvednout k odchodu.
"Dimitriji, počkej. Děkuju za pomoc. Sám bych neměl šanci se s ní vidět. I za to předvedené divadlo. Vymyslel jsi to perfektně," zarazil mě Adrian.
"Doufám, že jste se za tu chvilku, co jsem vás nechal samotné, nestihli znovu pohádat?" pronesl jsem starostlivě.
"Ne, spíš jsme na sebe vyjeveně koukali a nevěřili, že se vidíme i naživo a né jen ve snu," ubezpečil mě. "Stále nechápu, jak jsi to všechno stihl zorganizovat tak rychle?" divil se nevěřícně.
"A na co jsem měl čekat, nevíš? Až se opiješ do bezvědomí? To bys mi tu nebyl k ničemu. A vyčkávat další týden nemělo cenu. Tohle potřebovalo rychlou akci," vysvětlil jsem mu.
"Rose, to ví?" zeptal se mě Adrian.
"Ví, ale ne všechno. O schůzce se Sydney jsem jí pověděl, ale o kůlu nic netuší. Opovaž se to zase vykecat," pousmál jsem se.
"Co si myslíš o Sydney? Nebo spíš o případném vztahu nás dvou? Mám šanci?" zašeptal v otázce.
"Adriane, já sám nevím. To je taky jeden z důvodů, proč jsme tady. Chtěl jsem vidět, jak na tebe reaguje," přiznal jsem.
"Aaa?" ptal se dál Adrian.
"Mám být upřímný?" otázal jsem se ho.
"Ani v nic jiného nedoufám. Nešetři mě. Zvládnu to. Chci znát tvůj názor," vyzval mě Adrian k upřímnosti.
"Budeš to mít těžké a sám nevím, jestli máš šanci. Zatím jsi prohrál bitvu, ale válku ještě ne. Nemám problém s tím, že jsi Moroj a ona člověk. Já sám s Rose porušil a porušuju neustále pravidla. Ať už vztahem učitel a studentka nebo teď jako dhampýrský pár. Tady jde o víc. Uvědomuješ si, že ta holka nikdy s nikým nechodila? Jestli si myslíš, že Rose byla nevinná, tak oproti Sydney byla zkušená. Uvědomovala si, jak působí na muže. Využívala svých ženských zbraní. S muži měla nějaké zkušenosti. Ale Sydney? Ta v životě nedostala ani polibek. Měl bys to u ní těžké i jako lidský kluk, než by vztah mohl zajít dál. Ale jako Moroj a alchymistka to máte ještě tisíckrát těžší. Ona se tě bojí. Děsí ji magie, vampýří zuby a pití krve. Je vychovaná alchymisty k odporu a strachu. Nepočítám nápravná centra alchymistů. O těch jsi určitě neslyšel. Avšak Sydney určitě zná následky, co by jí sblížení s Morojem nebo dhampýrem přineslo. Stačil by pouze kamarádský vztah a ne milenecký. Na druhou stranu po vašem setkání musím říct, že se jí líbíš. Možná si to sama nechce přiznat, ale je to tak. Proto říkám, že hádkou v éterovém snu jsi prohrál bitvu. Ve válce však šanci máš. Jenže bez bližšího kontaktu se nikam neposunete. Kdybychom ji na čas dostali pod nějakou záminkou ke dvoru, třeba by se vše vyjasnilo dřív. Ať už v tvůj prospěch nebo neprospěch. Prozatím bojuj všemi dostupnými zbraněmi," vylíčil jsem mu svůj pohled na situaci.
"Můžeš mi říct, kdy jsme si vyměnili role? Doteď jsem byl vždycky nad věcí já. Na cokoli, co se týkalo tebe a Rose, jsem znal řešení. Nyní jsem ohledně Sydney bezradný," postěžoval si Adrian smutně.
"Z toho si nic nedělej. Jakmile se do toho vloží city, nevidíš jasně a nemyslíš rozumně. Prostě máš v hlavě temno. A jenom tu jedinou ženskou. To mluvím vážně a z vlastní zkušenosti. Sám víš, co jsme na akademii s Rose vyváděli," usmál jsem se na něho povzbudivě. "Jdeme, potřebujeme se oba vyspat," zavelel jsem k odchodu.
Vyšli jsme z kavárny k východu. Náhle mě Adrian zastavil: "Mám bojovat všemi zbraněmi? Tak budu bojovat. Pojď, pomůžeš mi vybrat dárek pro Sydney." Než jsem stačil zareagovat, vešel Adrian do zlatnictví.
"Dobrý večer, chci vidět všechny šperky, které máte v kombinaci zlato a smaragdy," požádal Adrian zlatníka.
Zlatník vytáhl schované šperky a vyskládal je Adrianovi na pult. Ten si je se zájmem prohlížel. Nejvíce se mu líbila celá sada - prsten, náhrdelník, náušnice, náramek a spona do vlasů. Všechno ze žlutého zlata zdobené smaragdy.
"Adriane," oslovil jsem ho. "Jestli jí tohle všechno dáš najednou, hodí ti to rovnou na hlavu. Nenechá se koupit. V tomhle případě znamená méně více," radil jsem mu.
"Máš pravdu. Zase. Ach jo," povzdechl si. "Prosím vás, sadu si vezmu celou, ale potřebuji zvlášť do krabičky prsten a zbytek do druhé," vyslovil svůj požadavek zlatníkovi. Ten ho ihned poslechl a nabídl mu různé krabičky. Adrian vzal dvě tmavě zelené celé ze semiše. Zaplatil kartou a společně jsme vyšli k zaparkovanému autu.
Projeli jsme město a ubytovali se ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Pokoj jsme si vzali dohromady s rozdělenými postelemi. Oba jsme se vysprchovali a zalezli do postelí.
"Adriane, jestli ti můžu dát ještě jednu radu, opovaž se jí dnes lézt do snu. To si nech zpátky až ke dvoru," poradil jsem mu před spaním dobrosrdečně.
"Neboj, neuvidí mě," odpověděl mi.
"Říkám ti, nelez tam, ani inkognito. Do zítřka to vydržíš," zarazil jsem jeho plán v zárodku.
"Já to nevydržím," vydechl zoufale.
Rozesmál jsem se: "Tys mě mučil týdenní podmínkou na akademii a sám jeden den nevydržíš nelézt do snu?"
"Sakra, já nejsem jako ty. Nemám takové ovládání. Nechápu, jak to děláš," zakroutil smutně hlavou. "Dobře, zkusím to," řekl nakonec.
* * *
Ráno jsme se vzbudili v 8:00, došli si v hotelu na snídani a sbalili si věci. Zavolal jsem ještě Roze. Akorát šla podle morojského režimu spát. Strašně mi chyběla. A taky na letiště a vybral na otevřené zpáteční letenky dnešní datum a odlet ve 2:30 odpoledne.
V 9:30 jsme s Adrian seděli v kavárně a povídali si. "Tak co? Byl jsi v tom snu nebo ne?" ptal jsem se zvědavě, jak uspěl v ovládání své touhy.
"Nebyl. Místo toho jsem přemýšlel, jak jí dnes dám ten prsten. Musím to udělat nějak tajně. Strčit jí ho do kabelky nebo saka. Jinak si ho nevezme a večer jí o něm řeknu ve snu. Pomůžeš mi to nějak nenápadně provést?" požádal mě o pomoc.
"Jasně," ujistil jsem ho. "Adriane, o čem se v těch snech bavíte nebo co děláte?" vyptával jsem se dál. "Doufám, že na ni nemáš nějaké sexistické narážky. To by ti moc nepomohlo. Zaměřil bych se nejdřív na kamarádství. Vyprávěj jí své zážitky z prožitého dne, dětství a zájmy. Ať se lépe poznáte," řekl jsem mu svůj pohled na věc.
"Já povídám blbosti a ona mlčí nebo se se mnou hádá, ať jí z toho snu okamžitě pustím," vypověděl pravdivě Adrian.
"Zkus ji rozesmát. Třeba jí vyprávěj naše zápasy v kulečníku a bowlingu. Všechny nás jednou viděla. Udělá si svůj názor," vymýšlel jsem dál strategii na Sydney.
"Jdu pro latté, za chvilku tu musí být," zvedl se pár minut před desátou Adrian. Akorát ho nesl k našemu stolu, když do kavárny vstoupila Sydney.
"Dobrý den, slečno Sageová," pozdravil jsem ji.
"Pane Belikove," lehce natočila rty do úsměvu.
"Ahoj Sydney, tady je tvoje latté," pozdravil ji i Adrian a položil před ni na stůl skleničku.
"Ahoj a děkuju," odpověděla mu a posadila se k našemu stolu. Rovnou vytáhla z kabelky notebook a otevřela návrh stříbrného kůlu pro Rozu. Vypadal skvěle. Malým ozdobným písmem tam byly věty "Miluji tě" v různých jazycích podle mých požadavků. "Pane Belikove, je tam všechno podle vašeho přání a navíc ještě jeden nápis v češtině. Víc se tam nevešlo. Vyhovuje vám to?" chtěla znát můj názor.
"Je bezvadný," ubezpečil jsem ji. "Jak to uděláme s platbou a převzetím kůlu?" domlouval jsem s ní podrobnosti.
"Kůl by měl být hotový do čtrnácti dnů, smskou bych vám poté zaslala číslo účtu a částku za jeho výrobu. Vyrobený kůl bych vám poslala do vlastních rukou ke dvoru na vámi udanou adresu," navrhla Sydney řešení.
"Ano, souhlasím. A moc děkuji za ochotu, vstřícnost a rychlost," poděkoval jsem jí za její služby.
"Nemáte zač. Dopiji rychle latté a musím běžet," snažila se spěšně ukončit naše jednání. Adrian využil její nepozornosti a honem jí do otevřené kabelky vhodil krabičku s prstýnkem.
Dopila kávu a vstala. Ještě se zarazila a s úsměvem mi řekla: "Snad se bude vaší přítelkyni líbit. Přeji příjemnou cestu ke dvoru. Nashledanou."
"Doufám, že ano. Ještě jednou moc děkuji, Sydney. Nashledanou," poděkoval jsem znovu a rozloučil se.
"Ahoj Adriane," otočila se Sydney přímo na Adriana a podívala se mu do očí.
"Naviděnou, Sydney," rozloučil se s ní Adrian a zablýsklo mu v očích. Musela pochopit, že se uvidí ve společném éterovém snu. Následně odešla.
S Adrianem jsme dopili každý svou kávu a vydali se na cestu zpět domů.
Když jsme dorazili ke královskému dvoru, vyhodil jsem Adriana před jejich domem na náměstí. V garáži jsem zaparkoval auto a šel do našeho bytu.
Byla akorát neděle ráno kolem 8:30. V neděli jsme mívali službu až po obědě. Roza už byla vzhůru, v županu seděla na pohovce a pila ze svého hrnku čaj. Jakmile uslyšela klíč v zámku, vzhlédla. Nevěděla, kdy se přesně vrátím, čekala mě spíš k večeru. Schválně jsem jí neřekl, v kolik přijedu.
"Rozo," vydechl jsem omámeně z její krásy. "Hrozně jsi mi chyběla." Zavřel jsem dveře do bytu a položil cestovní tašku.
"Dimitriji," zašeptala překvapeně Rose. V okamžiku, kdy se vzpamatovala, se ke mně rozběhla. Objal jsem ji a hladově políbil. Víc už jsme si nestačili říct. V objetí jsme se přemístili do ložnice a vynahrazovali jsme si čas strávený bez toho druhého.
Žádné komentáře:
Okomentovat