Že jste to vy, tak další kapitola... :) Docela hezky jste se naučili dodržovat pravidla blogu :D
"Je ti líp?" ozvalo se venku za mými zády. Překvapeně jsem se otočil. O zeď ubytovny strážců se ležérně opíral Adrian.
"Moc ne," odpověděl jsem mu pravdivě.
"Viděl tě někdo k němu jít?" ptal se dál.
"Myslím, že ne. Akorát dole na recepci mě viděl jeden strážce, co měl zrovna službu," řekl jsem mu.
"Zmaloval jsi ho hodně?" otázal se znovu.
"Ne, bude mít jednoho monokl, ale nejraději bych ho dnes zmlátil do bezvědomí jako tenkrát svého morojského otce," vydechl jsem těžce.
"Jestli tohle zjistí Rose, bude se pěkně vztekat. Je ti to jasný, brácho," pověděl mi Adrian.
"Jo, je. Ale copak bys to tak sám nechal?! Co tady vůbec děláš?" napadlo mě náhle. "Ty tu na mě čekáš, viď? Zase jsi dokonale odhadl, jak budu reagovat."
Usmál se: "Jsi moc průhledný. Vrať se k Rose na pokoj. Já musím zpátky za partou. Usadili se ve vaší chatce a čekají tam všichni na nás. Předpokládám, že tam dnes nepůjdete. Pokud možno, udrž Rose v pokoji. A opravdu se pořádně vyspěte. Potřebujete to oba jako sůl."
"Ostatní jsou v chatce?" nechápal jsem.
"Jo, řekl bych, že nás čeká válečná porada ohledně vyšetřování. Díky tomu výstupu Stana před celou akademií určitě proběhne. Kirová to nenechá nyní být. Ani nemůže. Bylo tam spousta učitelů a strážců i skoro všichni studenti. Miu s Jill musíme uvést do obrazu. Stejně něco tuší po těch dvou výstupech s Kirovou a Stanem. Navíc ty narážky ohledně chatky na vaši adresu. Nejsou hloupé," vysvětlil důvod Adrian.
"Nemůžu po všech z party chtít, aby kvůli mé ochraně lhali," řekl jsem Adrianovi.
"Nikdo lhát nebude. Lissa, Christian, Mason i Eddie se o vás dozvěděli opravdu po týdnu u dvora. To, že jste jim dali dodatečné vysvětlení, že to trvalo dýl, na tom nic nezmění. Jill s Miou netušily ani to. Jediný, kdo bude lhát, budu já. A mně to nedělá nejmenší problém. Alberta bude mlčet. Taky zjistila pravdu, až když vás viděla držet se na letišti za ruce," ujistil mě Adrian. "Nic nenajdou, i kdyby svědčil Daškov. Nemají jediný hmatatelný důkaz."
"Ale ...," stačil jsem říct, než mě Adrian opět přerušil.
"Žádný ale, je to jasný?! O nás se nestarej! Navíc nemají proč lhát, nic jsi Rose neudělal! Nikdy žádné zneužívání studentky neproběhlo! To bys měl sám moc dobře vědět! Raději jdi zpátky za Rose!" nařídil mi Adrian.
"Kdybych tušil, že vás do toho všeho takhle blbě namočím, držel bych radši hubu!" nadával jsem si.
"Udělal jsi to nejlepší, cos mohl. Rose si zaslouží být veřejně s tebou. Taky ji dost hnusně uráželi a přehlíželi. Zachoval ses správně. Pokud by ses neozval ty, pár vteřin po tobě bych to řekl já. Tím pádem bychom byli tam, kde jsme teď," ujistil mě. "A to si piš, že bych nemlčel! Na to mě znáš už dobře!" Trpce jsem se na něj usmál. Měl pravdu.
"Tak tady nestůj a jdi za ní," napomenul mě opět Adrian. "To ti teda povím, brácho, my jsme fakt dvojka. Že nám jde tak skvěle dávat rozumy tomu druhému, když se to netýká přímo nás, viď?" rozesmál se posléze.
"Sakra," vydechl jsem bolestně.
"Nemusíš se bát, ohledně Sydney mi to opět rychle vrátíš," hořce zvlnil své rty do úsměvu Adrian. Rozloučili jsme se a já se vrátil na dhampýrskou kolej.
Tiše jsem odemkl dveře Rosina pokoje a vstoupil. Roza naštěstí stále spala. Svlékl jsem své oblečení a přitulil se k ní v posteli. I ve spánku mě objala a z mého hrudníku si udělala polštář. Hladil jsem ji jemně po vlasech. Uklidňovalo mě to. Po pár minutách jsem se propadl i já do bezesného spánku.
Probudil jsem se brzy ráno a zkontroloval čas na mobilu. Měl jsem tam i smsku od Sydney. Souhlasí s posunutím schůzky. Aspoň tak. Nechtěl jsem Adriana o setkání připravit.
Spal jsem v kuse 9 hodin. Na to jsem nebyl absolutně zvyklý. Rose ještě déle. Minimálně o další tři hodiny. Musela být neskutečně vyčerpaná. Oba jsme leželi stulení na boku a já ji jednou rukou objímal. Byla nádherná. A přitom tak zranitelná zároveň. "Nenechám nikoho dalšího jí ubližovat. Už nikdy," přísahal jsem si v duchu.
Po zhruba 20 minutách se probudila. Spokojeně se protáhla a otočila se čelem ke mně: "Dobré ráno, soudruhu."
"Dobré ráno, Rozo. Odpočinula sis pořádně?" zeptal jsem se s pohledem zabodnutým do jejích očí.
"Jo," ujistila mě. "Kolik je vůbec hodin?"
"Kolem šesté," odpověděl jsem. "Dnes nás čeká poslední den na akademii. Večer odjíždíme. Se Sydney se uvidíme v kavárně při zpáteční cestě. Doufám, že to Lisse ani Christianovi nebude vadit."
"Adrian to ví?" otázala se.
"Ne, necháme si to jako překvapení," usmál jsem se.
"Soudruhu, ty jsi opravdu hrozný kuplíř," zakroutila nevěřícně Roza hlavou. "Ale moc by jim to spolu slušelo, viď?" Kývl jsem na souhlas. "Teď jsem si uvědomila, že máme posledních pár hodin na tvoření nových vzpomínek. Musíme toho ihned využít," pronesla hravě a rukama bloudila po mém těle.
"Rozo, dnes budeš odpočívat. Na tohle zapomeň. Stále jsi zesláblá," zarazil jsem ji a chytil obě její ruce.
"Tak vymysli způsob, jak se nebudu moc namáhat a zároveň budu mít i nové vzpomínky. Předpokládám, že určitě něco takového znáš. Pouze mi o tom musíš říct nebo mi to ukázat," navrhla řešení.
"Rozo," zaúpěl jsem. Zase mě svým návrhem převezla a zaskočila. Jak to pořád dělá?!
"Já tě chci - teď, tady a hned," zašeptala a jemně se otřela svými rty o mé.
Jak má sakra tomuhle normální chlap odolat? Vždyť mě smyslně svádí. Pár minut jsem sám se sebou vnitřně bojoval, nakonec jsem však podlehl. Jako obvykle. Nedokázal jsem jí nic upřít. Navíc jsem po ní toužil úplně stejně jako ona po mně. Převzal jsem iniciativu a přivedl nás oba do nebe. Celou tu dobu jsem ji dusil polibky. Kdybych to neudělal, celá kolej by věděla, co právě provádíme. Roza je vášnivá ve všech ohledech. A při jistých věcech ztrácí kontrolu okamžitě. Za tlustými zdmi doma a v chatce ji v tom sám ještě víc podporuju, tam nejsou svědci okolo. Ale tady v pokoji jsem tu vášeň musel tlumit dneska, včera i první noc, kterou jsme tu něžnostmi trávili.
Spokojeně mi odpočívala v náručí. "Soudruhu, víš o tom, žes mě dnes málem udusil?" dodala škádlivě.
"Jo, vím, ale já musel. Kdybych tě totiž nechal, způsobila bys na koleji poplach," rýpnul jsem si pobaveně.
Zčervenala. "Když já za to nemůžu. To ty. S tebou ztrácím jakoukoli kontrolu," vysvětlila rozpačitě. Musel jsem ji za to přiznání políbit.
Zbýval čas akorát na to se obléknout a jít na snídani. Adrian mi včera řekl, že se sejdeme opět v 8:00 v jídelně.
Společně jsme vyšli z pokoje. Drželi jsme se za ruce a vydali se kampusem k jídelně. Na to, že byla neděle ráno, jsme potkali cestou spoustu studentů. Překvapilo mě, jak se na nás koukali. Se zájmem a uznáním. Někteří odvážnější nás cestou i pozdravili a popřáli nám dobré ráno. S Rozou jsme jim odpověděli a přidali i úsměv.
Vešli jsme do jídelny ke stolu party. "Ááá, Romitri jsou tu," ozval se Adrian, jakmile nás zahlédl. Přivítali jsme se s nimi. Lissa se Rozy musela poutem zeptat, jestli jsme oba v pořádku. Protože jí Rose odpověděla, že jo. Ale že to pak proberou někde v soukromí.
"Jděte si pro jídlo. Rose, mají skvělá vajíčka," doporučila nám Lissa.
"Mňam, to nezní vůbec špatně. Neměla jsem je, ani nepamatuju," dostala na ně Roza chuť.
"Sedni si. Já to přinesu," pokynul jsem Roze k židli a sám jsem šel k jídelnímu pultu. Na jeden tác jsem narovnal příbory, opečené tousty a dva talířky s míchanými vajíčky. Ještě jsem udělal horkou čokoládu a kafe, poté se vrátil zpět k ostatním.
Sedl jsem si vedle Rozy, pohladila mě za odměnu nenápadně pod stolem po stehně. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil její rty.
Napravo od našeho stolu jsem zaslechl: "Týjo, Bohyně a Bůh spolu. Škoda, že nezůstanou na akademii dýl. Víš, jaký by to s nimi byl trénink?!"
Rose to musela slyšet taky, protože v momentě, kdy jsme polibek ukončili, se na pár vteřin setkaly naše oči, a pak jsme je oba obrátili ke stolu, od kterého jsme hlášku zaslechli. Studenti přistiženě sklopili oči do svých talířů.
"Liss, máme dnes stanovený program?" zeptala se Rose.
"Ne, jsme tu poslední den, každý si ho užijte, jak je libo. Povinnosti jsme včerejším programem splnili," odpověděla nám všem Lissa a dala tím vlastně všem strážcům volno.
"Skvělé," pronesla nadšeně Rose a vstala od stolu. Vrhl jsem na ni zmatený pohled. Odpověděla mi očima beze slov: "Vydrž, vysvětlím ti to." Přešla přes jídelnu za Albertou. O něčem s ní chvilku mluvila. Albertě se rozzářila tvář do úsměvu, kývala souhlasně hlavou a potom podala Roze klíče. Při návratu k našemu stolu se zastavila u toho, kde jsme zaslechli tu hlášku, a řekla: "Kluci, jestli chcete trénink, tak ho máte mít. Za 30 minut v oblečení na cvičení před tělocvičnou. Řekněte to i kamarádům, ať je nás co nejvíc. Budeme se těšit."
Sedla si opět vedle mě. "Zařídila jsem nám dopolední program, soudruhu," vysvětlila Roza, co jsem již pochopil.
"Měla bys po včerejšku odpočívat a né trénovat," nebyl jsem zrovna nadšený.
"Vždyť je to maximálně na dvě nebo 3 hodiny, to zvládnu a přísahám, že se budu šetřit. Stačí?" ubezpečila mě Roza. "Uděláme jim radost a sami získáme na tělocvičnu příjemnější vzpomínky než ty se Stanem."
"Co mám s tebou dělat?" zakroutil jsem nešťastně hlavou. "Ale pořádně se najíš, rozumíš? Přinesu něco sladkého, potřebuješ zásobu cukru. Nebudu se koukat, jak mi tam znovu zkolabuješ vysílením. A jakmile řeknu dost, přestaneš trénovat. Slibuješ?" zařídil jsem pro nás oba kompromis.
"Slibuju," přikývla a pohladila mě po tváři.
Vstal jsem a došel pro talíř sladkostí. Čokoládový muffin, čokoládový croissant, tvarohový koláček, štrůdl, šáteček s marmeládou, kobliha. A udělal Roze ještě jednu horkou čokoládu. Když mě náš stůl viděl jít s tímto nákladem nazpět, ozval se výbuch. "Snad nechceš, aby tohle všechno snědla?" škytala smíchy Lissa.
"Stačí půlka," ujistil jsem ji pobaveně.
"Skončí na kapačkách. Z toho bude mít hyperglykemický šok," smál se i Christian. "Vy dva jste fakt neskuteční."
Bavila se celá jídelna. "Soudruhu, tohle jsi opravdu přehnal," poznamenala i Roza, když jsem to před ni všechno položil.
"Vyber si dva kousky, na které máš chuť. Ty sníš. Zbytek si nabídnou u stolu ostatní," vysvětlil jsem množství.
"Tak jo, ale dáš si taky," souhlasila nakonec. Kývl jsem. To jí stačilo. Sama si vybrala čokoládový croissant a tvarohový koláček. Já si vzal koblihu. Ostatní si rozebrali ten zbytek.
Žádné komentáře:
Okomentovat