Přeji všem Krásné Vánoce!!!
Z jídelny jsme se vrátili zpět na pokoj, abychom se převlékli. A vyrazili k tělocvičně. Stálo tam přibližně 30 studentů. To bylo hodně. Když vezmu v úvahu, že na akademii je nyní asi 60 dhampýrů celkově, jak v posledním tak předposledním ročníku dohromady. Navíc když je neděle ráno a studenti mají osobní volno. Všechny jsme přátelsky pozdravili. Rose odemkla dveře a pustila je dovnitř. "Sedněte si všichni k téhle stěně," vydala první pokyn Roza.
"Co máš v plánu?" zašeptal jsem zvědavě Roze do ucha.
"Uvidíš," schválně mi neodpověděla. A obrátila se na sedící studenty. "Všechny vás tu vítáme, nečekala jsem, že se tu sejdeme v tak hojném počtu, ale to nevadí. Spíš naopak. Pro začátek na zahřátí svalů všichni ven na dráhu a dejte si 15 koleček. První nejrychlejší bude mít dnes výhradní postavení. Tak běžte na start, až dám povel, vyběhnete."
Studenti se nadšeně zvedli a vydali se na běžeckou dráhu připravit se ke startu. Rose tleskla a zakřičela: "Start." Všichni vyběhli. Jelikož jsme měli pár minut čas, než první doběhne, ihned jsem toho využil a Rozu objal a políbil. Dlouze a něžně.
"Už mi řekneš, co hodláš dělat?" ptal jsem se znova.
"Používám tvé vlastní metody, soudruhu, takže musíš vědět, co přijde po běhu," pronesla vypočítavě.
Usmál jsem se a řekl: "Série posilování a pak figuríny s kůly." Zajiskřily jí oči. V tomhle duchu probíhaly nejčastěji naše společné tréninky tady na akademii. Případně ještě vzájemný souboj, ale na to bylo studentů hodně a nemuseli bychom uhlídat jejich bezpečnost.
Doběhl první student. Mohlo mu být čerstvých osmnáct. Byl vysoký, pouze o pár čísel menší než já, s nakrátko ostříhanými tmavě hnědými vlasy. A modrýma očima. I postavu měl slušně vytrénovanou. Bude určitě jeden z nejlepších letošních maturantů. Roza ho s pochvalou přivítala v cíli. Podala mu v kelímku vodu a nechala ho vydýchat. V závěsu za ním dobíhali další. "Gratulujeme. Jak se jmenuješ?"
"Já jsem Lucas Walker, strážkyně Hathawayová," odpověděl jí.
Zazubila se na něj a podala mu ruku se slovy: "Moc mě těší, Lucasi. Já jsem Rose a tohle je Dimitrij."
"Rád tě poznávám, Lucasi," podal jsem mu ruku i já.
"Nyní se přesuneme zpět do tělocvičny. Všichni si vezměte podložku a činky. Dáte si každý cvik na posilování 20krát. Tentokrát svým vlastním tempem a poctivě, abyste si neublížili. Až to všichni udělají, budeme pokračovat. Pořádně se po tom běhu napijte. Jestli s sebou nemáte vlastní pití, máme v batohu několik lahví s vodou a čisté kelímky. Stačí si nám říct," vedla Roza dál trénink. Měla přirozenou autoritu, studenti ji poslouchali na slovo. Viděl jsem i obdivné pohledy, které na ni vrhali jako muži na ženu. Proto jsem ji schválně majetnicky objímal.
Studenti třicet minut bez řečí posilovali. My jsme s Rozou mezitím vytáhli z nářaďovny všechny figuríny a cvičné kůly.
Spočítali jsme studenty. Bylo jich 32. To akorát skvěle sedělo, protože jsme měli 4 figuríny. Takže studenty rozdělíme do 4 skupin po 8.
"Prosím rozdělte se do zástupů po 8 ke každé figuríně. Všichni si vemte cvičný dřevěný kůl," dala další pokyny Roza. "Soudruhu, máš slovo. Ty jsi přeborník na ty povídačky ohledně bezpečnosti a držení kůlu," řekla směrem ke mně Roza a mrkla na mě. Kdybychom tam byli sami, takhle hláška by jí jen tak neprošla. Teď jsem to však s klidem přešel a pouze očima jí sdělil, že si to vyřídíme později. Pobaveně kývla na souhlas.
Začal jsem vysvětlovat a názorně ukazovat na svém stříbrném kůlu, jak se drží a další věci ohledně bezpečnosti a zacházení s ním. Po dvaceti minutách jsem skončil. Následně jsme vysvětlili stavbu těla figuríny. Studenti celou dobu pozorně poslouchali.
"Lucasi, pojď ke mně," vyzvala ho Roza.
Přešel k ní dopředu k jedné figuríně. Rose vytáhla ze svého opasku pravý stříbrný kůl. Ten, který dostala po maturitě při hodnocení. "Lucasi, dej mi ten dřevěný kůl," požádala ho. Podal jí ho. Ona s ním přešla ke krabici s pomůckami a vrátila ho tam. Pak se na Lucase otočila a promluvila: "Ty už ten dřevěný nebudeš potřebovat, dnes budeš cvičit s opravdovým kůlem." A vtiskla mu ho do ruky. Zalapal překvapením po dechu. Takovou poctu nečekal. Připomněl mi Rozu, když poprvé v ruce držela můj kůl. Jak po něm prahla. Naše oči se setkaly. Vzpomínala na totéž.
"Teď vám s Dimitrijem ukážeme několik způsobů, jak probodnout Strigojovi srdce. Poté si to všichni vyzkoušíte. Pokud uděláte nějakou chybu, opravíme vás, abyste to dělali správně. Budete se v pravidelných dvouminutových intervalech střídat," domluvila Rose a předvedla první smrtící výpad.
Pokračovali jsme přesně, jak řekla. I my dva jsme se střídali v ukázkách a pak každý hlídali dva studenty, jestli to dělají správně.
Po třech hodinách jsme trénink ukončili. Studenti uklidili pomůcky a stále se neměli moc k odchodu. Já stál s Rozou v objetí: "Moc vám to slušelo, paní učitelko." Rozesmála se.
"Romitri, no tak, vždyť tu máte ještě studenty," pokáral nás pobaveně Adrian ode dveří tělocvičny.
"Co ty tady? A kam jedeš s tím báglem na zádech?" zeptala se ho Roza.
"Má Bohyně," vysekl jí poklonu. "Taky jsi mi chyběla. Jen si tady se soudruhem zajedeme na Sibiř. On to tam zná, tak mě trochu provede," pokračoval ve vtípcích Adrian.
"Brácho, tam ale není teď taková zima, jak si myslíš," rozesmál jsem se. "A soudě podle tvého vybavení."
"Musím být připraven na všechno. S tebou člověk nikdy neví," odvětil mi Adrian. Studenti se usmívali. Naše slovní přestřelka je pobavila.
"Rose, musím ti vrátit stříbrný kůl a chci tobě a Dimitrijovi za sebe i za všechny studenty moc poděkovat. Tohle byl nejlepší trénink v mém životě, nevím, jak ostatní, ale spoustu jsem se toho dnes naučil. Děkujeme," vzal si slovo Lucas. Studenti po jeho slovech souhlasně zatleskali. A přešel k Roze s kůlem.
Rose se usmála a řekla: "My děkujeme, jste všichni moc šikovní. Jen tak dál. A Lucasi ten kůl je ode dneška tvůj. Vyhrál jsi ho. Zasloužíš si ho."
"Ale vždyť ... to nejde. To nemůžu přijmout. Je tvůj," zakoktal se šokovaný Lucas.
"Omyl, musíš. Je tvůj. Já mám svůj vyrytý, ke kterému mám vztah. Dala jsem ti svůj náhradní, který jsem dostala k maturitě od školy. Prosím nech si ho. Ale buď při zacházení s ním opatrný na sebe i své soupeře. Albertě to řeknu. Dostaneš výjimku," ujistila ho Rose.
"Dobře a děkuju. Jinak jsem ještě chtěl říct, že se půjdeme převléknout a umýt do svých pokojů, abychom vás nezdržovali v tělocvičně. Už jste kvůli nám ztratili neplánovaně celé dopoledne. Mějte se. Rádi vás všichni zase někdy uvidíme. A moc děkujeme za úžasný trénink," dodal ještě Lucas a pokynul spolužákům k odchodu z tělocvičny.
Zůstali jsme tam s Adrianem. "Můžu si to tady prohlídnout, nikdy jsem tu sám nebyl?" Ani nečekal na odpověď a sešel po schodech do šaten. S Rozou jsme nad jeho šíleným jednáním pouze zakroutili hlavami. A využili chvilku samoty k polibkům. Vrátil se po pár minutách a nakoukl ještě do nářaďovny.
"Tak jdeme, ne? Co tady?" navrhl jsem. Rose kývla.
Přešli jsme všichni i s Adrianem ke vstupním dveřím. Předběhl nás a před dveřmi nám zastoupil cestu. Sundal si ze zad batoh a podal mi ho s hláškou: "Já myslel, že se půjdete po tréninku vysprchovat. Tady máte oba věci na převlečení, ručníky i sprchové gely se šampony. Fén je tam taky."
S Rozou jsme oba ztuhli. Vyloženě si užíval náš šok: "Všichni studenti jsou pryč, zkontroloval jsem to. Věci jsem vám přinesl, zamkněte se a klíč nechte v zámku. Tělocvična je minimálně hodinu vaše. Alespoň si na ni uděláte nové příjemnější vzpomínky než tu scénu se Stanem. Kdyby to včera nezkazil, měl jsem připravené klíče, že vás sem večer pošlu. Ale po tom všem na to nebyla vhodná doba ani podmínky. Nyní ale je. Takže záleží na vás, jestli o to stojíte. Rozmyslete se, jak chcete. Já mizím. Čau." Položil na podlahu batoh, otočil se na patě a vyšel ze dveří. Nás tam nechal překvapené stát.
Brácha mě zase převezl. Nějakým pro mě záhadným způsobem se dozvěděl naše tajemství o páteční sprše v šatně tělocvičny. Tuhle jedinou věc jsme před ním tenkrát dokázali utajit. Mluvil jsem s ním, zajímal se, proč má Rose v auře ty zvláštní bublinky, které nikdy v životě u nikoho nezaznamenal. Dost se vyptával na podrobnosti, co jsme na tréninku prováděli. A já taktně mlčel. Pouze jsem mu odvětil něco ve stylu: "Co bychom tam asi dělali?! Normálně - to co vždycky!" Zahrál jsem to do autu. Ani by mě nenapadlo se s Rosinou první rozkoší zrovna jemu svěřovat. Lezl mi na nervy. Ty jeho kontroly mi hýbaly pěkně žlučí. V té době jsem netušil, že nás s Rozou hlídal a pomáhal nám v předešlých šesti měsících, když jsme byli od sebe. Na to jsem přišel až u dvora. A úplně všechno pochopil po výstupu s Rosinou matkou. Chodil mi půl roku inkognito do snů. Ale co vím z našich pánských dýchánků, přestal to praktikovat po první nebo druhé noci v chatce, kdy se začala Rose vracet. Pak mu stačila zářivost aur, se kterou se spokojí dodneška. Nechápal jsem, kdy na sprchu kápnul. Ještě v půli srpna nic nevěděl. Nezapomněl by se mi s tím pochlubit… Rád mě provokoval.
Víc jsem o tom neměl čas přemýšlet, neboť se Roza první vzpamatovala a rychle otočila klíčem. Následně se na mě podívala. Nevím, jak popsat ten její výraz. Byl plný ohně, touhy, vášně a chtíče. Jako při tom našem včerejším boji. Všechna to zvířecí touha se najednou vrátila. Vzal jsem ze země položený batoh od Adriana. Beze slov jsem chytil Rozu za ruku a společně jsme seběhli schody dolů do dívčí šatny. Nohou jsem kopl do dveří, abych je zavřel a z Rozy už horečně sundával tričko. Byla na tom stejně. A pomáhala s tričkem zase mně. Nepřestávali jsme se líbat a přesunuli se do sprchy. Schválně jsme si vybrali stejnou jako tenkrát poprvé. Nastavil jsem teplotu vody, abychom se nespálili. Poté jsme oba v objetí a polibcích vlezli pod vodu. Kde jsme se po krátké předehře vášnivě a divoce pomilovali. Prvně s takovou vervou a s absolutní ztrátou kontroly. Já se většinou snažil Rozu korigovat. Dnes však ne. Věděl jsem, že jí neublížím. Líbilo se jí to. Nám oběma. Za pár minut bylo po všem. Stáli jsme na vratkých nohách opření o dlaždičky a teplá voda na nás pořád tekla. "Miluju tě, Rozo," zašeptal jsem ochraptěle.
"A já tebe, Dimitriji," vydechla Rose v dalším polibku.
Zůstali jsme tam v objetí minimálně dalších patnáct minut. Za tu dobu se nám zklidnil srdeční tep a těla se postupně vzpamatovala. Pak jsme vypnuli vodu a pomalu v objetí vyšli do šatny. "Sedni si, ať mi nespadneš," promluvil jsem v obavách na Rozu. Ještě omámená láskou si opravdu raději sedla. Posbíral jsem rozházené oblečení a položil ho na lavičku na jednu hromadu. Následně jsem zvedl ze země batoh a rozepnul ho. Měli jsme tam oba džíny, trička, svetry, spodní prádlo, ponožky. Dva velké ručníky, hřeben, fén, šampony, sprchové gely a dvě coly. Úplně vespodu byla ještě tabulka mléčné čokolády. Adrian opět zabodoval. Vše jsem vyskládal. Roza mě celou dobu pozorovala. Cítil jsem její stále pálivý pohled. Když jsem to všechno měl. Podíval jsem se jí přímo do očí. "Jak mu to vrátíme?" zeptal jsem se.
"Nevím. Tohle nejde jen tak vyrovnat. Co pro nás všechno udělal a stále dělá… Já ho miluju, jiným způsobem než tebe. Ale miluju. Nikdy nepochopím, jak tohle dokáže. Jak předvídá a plánuje. On nám do batohu sbalil naše osobní věci. Musel mít klíč od mého pokoje. Určitě i od bočního vchodu koleje, aby ho nikdo neviděl. Taky řekl, že má svoje klíče od tělocvičny. Připravil chatku. A ještě mi dal do batohu colu a čokoládu. Já nemám slov, Dimitriji. A přitom to dělá nezištně bez jakékoli odměny nebo vděku," vyjmenovala dojatě Roza. A já jen němě přikývl. Dostal nás znovu. Po několikáté.
"Třeba se nám to povede trochu splatit tou schůzkou se Sydney," zadoufal jsem. "Rose, tady máš ručník. Osuš se. Není tu žádné velké teplo. Nechci, abys mi tu nastydla. Taky budeme muset jít. Za chvilku je čas oběda. Musíme za ostatními do jídelny."
Poslechla mě a lehce se otírala ručníkem. Napodobil jsem ji a oblékl se do čistého oblečení, které přinesl Adrian. Následně jsem do batohu nacpal zpocenou hromadu oblečení ze cvičení. Vrátil tam šampony a sprchové gely. Rose už byla taky oblečená. Společně jsme snědli čokoládu a vypili obě coly. Přišly vhod. Ještě zbývaly naše mokré vlasy. Já si je vysušil pouze ručníkem. Během oblékání mi skoro uschly. Rose to měla složitější. U zrcadla si je fénem sušila a rozčesávala. Sbalil jsem oba ručníky a nakoukl opět do sprchy, jestli jsme tam něco nenechali. Byly tam na zemi naše gumičky do vlasů. Sebral jsem je a schoval taky do batohu. Plus prázdné obaly od coly a čokolády. Roza akorát vypínala fén. Přidal jsem ho nahoru i s hřebenem a batoh zapnul.
Podíval jsem se na Rozu: "Můžeme?"
"Malý moment," zastavila mě Rose. Čekal jsem, co se bude dít. Přešla ke mně a políbila mě. "Nyní je vzpomínka dokonalá," usmála se. "Soudruhu, nevím, jak to děláš, ale v téhle místnosti umíš tvořit výborné vzpomínky. A tím nechci říct, že ti to na koleji, v chatce nebo doma jde hůř. Rozumíš, jak to myslím, viď?"
"Já myslím, že jo," ubezpečil jsem ji. K těmhle místům na akademii bude mít vždycky hezké vzpomínky, na které nezapomene, protože byly zlomové. První rozkoš, první milování a ten dnešek. Jak to jen výstižně nazvat? Nezkrotná vášeň nebo živočišný sex? Čas ukáže, který název se bude hodit víc…
Naposledy jsme se rozhlédli kolem. Batoh jsem si dal na jedno rameno a za ruce vyšli z tělocvičny. Stavili jsme se na pokoji, abychom tam batoh s důkazy nechali. Do jídelny jsme přišli poslední. Parta již hodovala. "Romitri konečně dorazili. Ten trénink se vám nějak protáhl, ne?" pronesl Adrian směrem k nám před partou jakoby nic. Přitom na nás nenápadně mrkl. Viděl aury, naše rozpuštěné vlasy a oblečení, které jsme měli na sobě a on ho připravil do batohu.
"Musíte mít po těch výkonech hrozný hlad. Jděte si pro jídlo," nabádal nás Christian dobrosrdečně. Aniž by věděl, jaký řekl dvojsmysl.
Adrian to nevydržel a rozesmál se: "Jo to máš pravdu, Ozero. Podali ohromný výkony."
"Celá škola nemluví o ničem jiném než o vašem dopoledním tréninku nebo o včerejším zápase. Jste pro ně hvězdy," přisadila si i Lissa.
"Radši jdeme pro to jídlo, soudruhu," navrhla rozumné řešení jak z téhle konverzace na tenkém ledě vybruslit Roza. Vděčně jsem souhlasil.
Každý jsme si s Rose vzali svůj tác a vybrali si jídlo. Tentokrát zvítězil steak se sýrem a broskví a k tomu opečené brambory. Mívali jsme i stejné chutě. Pokud se to netýkalo tuny čokolády, kterou dokázala spořádat Roza. Když jsme se vrátili zpět ke stolu, konverzace se pohnula na další téma. Mason, Eddie a holky líčili, jak trávili dopoledne ve čtyřech. Snědli jsme všichni svůj oběd. Roza se rozhlédla po jídelně a zaznamenala u několika studentů na talíři palačinky. Úplně jsem viděl, jak se jí sbíhají sliny. Už jsem chtěl vstát, když mě zarazil Adrian: "Brácho, seď. Jdu já. Předpokládám, že tobě stačí pouze káva."
"Jo, díky," odpověděl jsem mu. Za pár minut před Rose postavil talíř s obrovskou palačinkou, spoustou šlehačky, jahod a čokolády. Plus klasickou horkou čokoládu ve skleničce. Mně podal slíbené kafe.
Jakmile se Rose pustila do palačinky, parta šla opět do kolen. Roza totiž vypadala, jako by týden nejedla a né tak, že před pár minutami spořádala steak. Tenhle její apetit jsem na ní miloval. Bylo to znamení, že je v pořádku a spokojená.
Žádné komentáře:
Okomentovat