NO2 - 22. kapitola – Udobření (z pohledu Rose)

Dáreček od Ježíčka! Snad se bude aspoň trochu líbit...

"Slibuju a už se na mě prosím nezlob," vyhrkla jsem.

Po těch slovech mě políbil. Tvrdě a naléhavě. Potřebovali jsme se navzájem. Nevím, jak dlouho jsme se jen nenasytně líbali, objímali a mapovali rukama obličej toho druhého. Ale bylo to dlouho. Dimitrij se ode mě potom odtáhl: "Přiložím do krbu. Je tu dnes zima a dáme si i blíž židli."

"Nechceš ještě čaj? Udělám ho," vstala jsem z jeho klína s otázkou.

"Jo, rád," odpověděl mi a sám přešel ke krbu a přiložil do ohně několik polen. Poté přenesl dvě židle blíž, abychom na jedné mohli sedět a na druhou položili hrnky s čajem. Z postele vzal složenou deku. Jakmile jsem na židli dala oba hrnky, zabalil mě celou do deky a znovu si mě přitáhl na klín.

"Dimitriji, proč mi tyhle věci nedojdou dřív?" zeptala jsem se ho nešťastně.

"Rozo, protože ty nejdřív konáš a pak teprve myslíš, víš? Já si na to už ve spoustě ohledech zvykl. Tohle ale jen tak přejít prostě nedokážu a hlavně ani nechci. Dokud jsem tě nepoznal, nikdy mě nenapadlo, že může relativně šťastná opětovaná láska bolet. Ona však bolí. Strašně moc. V jednu chvíli je mi nádherně a v té druhé cítím strach, bolest a další pocity. Bojím se, co zase vyvedeš. A to mě mučí. Nerad tě pouštím z očí. Bohužel některé věci nejsem schopný ovlivnit, i když tě na očích mám. To mě děsí. Ty mě děsíš. A to jsou zatím všechno situace v bezpečí akademie nebo dvora. Nelíbí se mi, když bojuješ s cizími protivníky. Ani ti mladí kluci včera se mi nelíbili. Přitom vím, že se ubráníš. Jsi silná, trénovaná, rychlá, odvážná a spousta dalších věcí. Mně to ale poslední dobou vadí. Když bojujeme spolu, mám jistotu, že ti neublížím, ale u těch dalších ne. Ještě Masona s Eddiem bych skousnul. Je to paradox, co? Před rokem jsem tě já sám učil pořádně bojovat a teď? Co se mnou dělá láska? Co se mnou děláš ty? To je přesně ta slabina, to zaváhání, o kterém jsem dřív mluvil a já sám ho nikdy neměl. Nyní ho mám," vysvětlil mi své pocity Dimitrij.

"Miluju tě," zašeptala jsem a znovu jsem se oddala něžné láskyplné hře z polibků.

Zůstali jsme v chatce zbytek odpoledne. Pouze jsme seděli v objetí před krbem, užívali si blízkost toho druhého a mlčeli. Chvilkami se políbili. Ve 4:30 jsme se zvedli, já opláchla všechny hrnky i po partě. Dimitrij uhasil oheň a vybral popel. Vrátil židle ke stolu a složil deku. Naposledy jsme se po chatce rozhlédli a v objetí vyšli lesem do kampusu sbalit věci na pokoj, abychom se po večeři nezdržovali.

Během půl hodiny jsme měli tašky sbalené. Oba jsme se převlékli. Ochladilo se. Proto jsem měla připravenou i bundu a Dimitrij svůj kovbojský kožený kabát.

"Rose, co dělají Lissa s Christianem? Jsou u sebe? Nerad bych je rušil v nevhodnou dobu," zeptal se mě trochu rozpačitě Dimitrij. Nerad mluvil o soukromí svém i druhých. Avšak než aby Lissu s Christianem vyrušil při něčem intimním, radši se zeptal.

Zavřela jsem oči, aby se mi lépe soustředilo, a vklouzla Lisse do hlavy. "V pořádku, soudruhu. Právě balí. Nemusíš se bát, že bys je vyrušil při něčem dalším, to už mají za sebou" ujistila jsem ho pobaveně.

"Dobře, dojdu k nim domluvit zastávku v kavárně. Nechci, aby o tom věděl dopředu Adrian. Chceš jít se mnou nebo tu počkáš?" otázal se mě. A moji poznámku přešel bez komentáře.

"Jdi sám, ale vrať se mi co nejdřív, ano? Vychutnám si naposledy svůj pokoj." Polovičatě se usmál, objal mě a políbil.

"Hned jsem zpátky," pronesl a vyšel ze dveří.

Lehla jsem si na postel, pod hlavu si dala polštář a vzala do ruky jeho knížku připravenou na cestu. Jeden z mála výtisků, který nebyl v azbuce ale v angličtině, a začetla se do první kapitoly. Vždycky mě fascinovalo, co na těch románech má. Ale v ruštině jsem je číst nemohla. Bylo to přesně, jak jsem čekala. Divoký Západ, Indiáni, kovbojové, střílečky, loupeže. A jeden pan dokonalý a spravedlivý, který dával vše do pořádku. Že neuhádnete, s kterou osobou z románu se ztotožnil můj soudruh?

Ani jsem ho neslyšela přijít zpět. Ale ucítila jsem na sobě jeho pálivý pohled. Byl opřený o dveře a se zájmem mě pozoroval.

"Teda soudruhu, fakt nechápu, jak tohle dokážeš číst. První kapitola mi stačila a už vím, jak dopadne konec," zavrtěla jsem nechápavě hlavou a zaklapla knížku.

Ve vteřině byl u mě v posteli. Jedním kolenem klečel mezi mýma nohama. Každou svou rukou chytil mé zápěstí. A uvěznil mě v sevření. Potom se ke mně sklonil a zašeptal do mého ucha: "Nikdo tě nenutí to číst, Rozo."

Ta blízkost, jeho dech i vůně mě zase dostala. Kdyby mě nedržel, stáhla bych ho k sobě a políbila. Takhle jsem však nemohla. A on si to moc dobře uvědomoval a udělal to schválně.

"Soudruhu?" oslovila jsem ho.

"Ano?" řekl s pohledem v mých očích.

"Tohle není fér," řekla jsem mu.

"Co není fér?" zeptal se mě nevinně a přitom přiblížil své rty k mému krku, ale nedotkl se ho.

"Přesně tohle - co právě provádíš. Já vím, že tě baví mě týrat. Nemohl by sis to však nechat na jindy?!" požádala jsem ho rozladěně.

"Co konkrétně myslíš?" ptal se vypočítavě dál. A svými rty se jemně dotkl mého ucha. Se zasténáním jsem vydechla. Rozesmál se mé reakci. "Rozo, ty jsi neskutečná," zakroutil hlavou a dodal: "To jsem si myslel, že už máš dneska dost, ale jak teď vidím, tak ne."

"A nechceš s tím něco udělat?" navrhla jsem omámeně.

"Zapomeň! Za patnáct minut máme být v jídelně," zamítl můj nápad, ale stejně mě nepustil. Znovu sjel rty k mému krku a zmapoval ho polibky.

Ztěžka jsem dýchala. Během další sekundy mě pustil a rychle vstal. Sám se opřel znova o dveře. Taky toho na něj bylo hodně. Nechtělo se mu ode mě. Už z jeho pohledu jsem poznala, že kdyby byl čas, realizaci mého nápadu by se vůbec nebránil. Noo, dobře. Počkám domů. Nebylo by však špatné tu naší dnešní hádku udobřit milováním. V chatce byla zima a vlastně po všech těch informacích nebyla ani nálada. Stačily polibky a blízkost. Nyní se však opět objevil ten oheň mezi námi. Ta magnetická síla, která nás k sobě táhla obrovskou přitažlivostí.

"Kavárna je domluvená?" zkusila jsem změnit téma, abych své rozdrážděné tělo rychleji uklidnila.

"Jo, bez problémů. Mason a Eddie to vědí taky, takže v kavárně vezmou zase Lissu s Christianem stranou a pohlídají je," ubezpečil mě Dimitrij.

"Cos jim řekl o Adrianovi?" zajímalo mě.

"Že si zamiloval zdejší cappuccino," vysvětlil s vážnou tváří.

"Soudruhu, a to o mně říkáš, že jsem neskutečná?! Podívej se nejdřív laskavě na sebe! A tohle ti jako sežrali?!" nevěřila jsem svým uším.

"Skoro. Christian se zeptal, jestli nemá náhodou to cappuccino blonďatý vlasy," přiznal barvu soudruh.

"Sláva, že jim to konečně došlo! V kolik tam vůbec máme sraz?" pokračovala jsem v otázkách.

"V 8:45. Budeme to mít akorát," prozradil mi. "Rose, měli bychom jít na večeři, ať nejsme zase poslední," promluvil po chvilce znovu Dimitrij. "A vem si tu bundu. Venku je opravdu zima."

Vyhrabala jsem se z postele a bundu si fakt bez řečí oblékla. Nechtěla jsem soudruha po dnešku vytáčet a zbytečně se s ním hádat kvůli takové malichernosti. Zamkli jsme pokoj a společně ruku v ruce vyšli kampusem naposledy do jídelny. Studenti nás cestou zdravili. Poznala jsem několik tváří z dopoledního tréninku z tělocvičny. Do jídelny jsme dorazili z party úplně první. Nandali jsme si jídlo - rýži s kuřecím masem a zeleninovou směsí a posadili se k našemu obvyklému stolu. Během pár minut přišli i ostatní. Jill a Mia byly smutné. Musejí tu skoro ještě rok zůstat. Mia, která chodí s Masonem, to nesla skutečně těžce. Mason jí bude chybět, ani skype blízkost a objetí nenahradí. Jill do Eddieho byla sice zamilovaná a on do ní taky, ale vztah byl prozatím v mezích kamarádství a platoniky. Ani jeden z nich se tomu druhému ze svých citů ještě nevyznal. I když nám ostatním to bylo pouze z jejich pohledů jasné.

Nikdo moc nemluvil, když nepočítám organizační věci. "Hej, lidi, nechte si ty smutky. Uvidíme se přece všichni na Vánoce," zkoušel zlepšit atmosféru Adrian. "To uděláme pořádnou pařbu a turnaj v bowlingu i kulečníku. Tentokrát budou s návštěvou na řadě holky."

"Jo, to je pravda. Počkejte, až to u dvora všechno uvidíte. Budete nadšené," přidala se i Lissa. "Nebojte, rok uteče jako voda a od léta tam budete natrvalo s námi."

"Už aby to bylo," vzdychla si nešťastně Mia. A Mason jí po těch slovech objal kolem ramen a políbil do vlasů. Taky mu nebylo nejlíp.

Dojedli jsme a zvedli se od stolu. "Zbývá půl hodiny. Sejdeme se v 6:30 před hlavní budovou," připomněl všem Christian.

Zastavila nás všechny Alberta: "To jsem ráda, že vás vidím všechny pohromadě. Přišla jsem se s vámi rozloučit. Mám službu, proto nepřijdu za vámi k autu. Moc ráda jsem vás všechny viděla a někdy v budoucnu zase ráda uvidím. Děkuji za krásný program."

"Rádi jsme přijali pozvání, Alberto," ujistila ji za všechny Lissa.

"Rose, Dimitriji, vám se za strážce Alta moc omlouvám. Tohle se nemělo stát," omlouvala se nám Alberta. "Jestli opravdu proběhne vyšetřování, ode mě se nic nedozví."

"Alberto, za to nemůžeš. Netrap se tím. Nějak to ustojíme. A děkujeme," uklidňoval ji Dimitrij.

"My to zvládneme, neboj se. Budeš mi chybět, Alberto," řekla jsem a objala ji. Netuším, jak je to možné, ale s Albertou jsem měla zvláštní vztah. Brala jsem ji skoro jako matku. A ona to se mnou měla podobně. Uměla to se mnou. Byla jsem jako její neposlušná, nevychovaná a drzá dcera, kterou stále krotila.

S ostatními si podala ruku a odešla. Každý šel na svůj pokoj dobalit poslední věci a připravit se na cestu.

"Rose, jdu pro auto. Počkáš tu nebo jdeš se mnou?" zeptal se mě Dimitrij.

"Soudruhu, to je jasný. S tebou. S pokojem jsem se již rozloučila," odpověděla jsem mu trochu vyčítavě.

"Že se vůbec ptám, co?" reagoval okamžitě. Vzali jsme své tašky, naposledy se po pokoji rozhlédli a vyšli ven. Na recepci jsme ještě vrátili půjčený klíč. Garáže byly v podzemí pod administrativní budovou kousek od hlavní brány. Pozdravili jsme se tam se strážci a výtahem sjeli dolů. Do kufru jsme dali zavazadla a vyjeli z garáže před budovu, kde byli ubytovaní naši Morojové. Mason, Eddie i holky tam už taky čekali. Kluci naložili své tašky a využili posledních pár chvil k loučení. Vůbec jsem jim to nezáviděla. Když odjel na půl roku Dimitrij, bylo to hrozné. Nelíbil se mi ani jeho víkendový výlet s Adrianem. A to jsem bez něho byla jen pár hodin. Natož vědět, že další setkání bude o Vánocích.

Po deseti minutách se objevili Adrian, Lissa i Christian. Pomohli jsme jim s taškama a všichni se rozloučili s holkama. Obě měly v očích slzy. Nejraději bych je vzala s sebou. Všichni se objali, pouze Dimitrij si s nima podal ruku. Ten ostych tam byl stále z obou stran. Až budou s námi u dvora, samo se to zlomí. O to jsem se nebála. Poslední v objetí setrvali Mason s Miou. A dlouze se políbili.

"Jakmile budete v pořádku doma, zavolejte nám, ať nemáme strach," nabádala nás za obě Jill. Z auta jsme jim zamávali a vyjeli směr letiště. Akorát začínalo svítat.

"Soudruhu, nebudeš, doufám, zase pouštět ty svoje pecky z osmdesátejch, že ne?" zaútočila jsem na Dimitrije, abych ostatní přivedla na jiné a veselejší myšlenky.

Zabralo to. Rozesmáli se. A vyčkávali na reakci Dimitrije. Ten je nezklamal: "Asi ti zastavím u krajnice, ať si jdeš po svých, když se ti to nelíbí. Ale jsem zvědavý, jestli svým tempem stihneš letadlo. My na tebe čekat nebudeme." A naschvál pustil hned rádio.

"Nemůžeš tam dát něco trochu normálního? Tohle mi trhá uši. Zkusím to přeladit, určitě tam najdu něco poslouchatelného," navrhla jsem řešení a rovnou sáhla po knoflíku na rádiu, které bylo uprostřed palubní desky. Bleskurychle mi chytil ruku. Reflexy měl neuvěřitelně rychlé.

"Opovaž se a opravdu ti zastavím," pronesl a ruku mi stále držel ve své. Stáhnul ji i s mou dolů, potřeboval přeřadit.

"Soudruhu, ten tvůj hrozný vkus na hudbu a knížky nikdy nepochopím," nepřestávala jsem s provokováním. Jen po mě střelil ohnivým pohledem a před partou to nekomentoval. Mně však stiskl ruku silněji na řadící páce a konečkama prstů ji pohladil. Zase jsem ucítila ten elektrický výboj. A jeho příslib sladké pomsty, až budeme sami doma.

"Rozumíte jim někdo?" zeptal se nevěřícně Christian zbytku party. "Jednou jsou jako hrdličky, jindy by se snad zabili a občas se objeví tato mezifáze, kdy pouze čekám, na kterou stranu se to zase zvrtne."

"Christiane, ber to tak, že se spolu nikdy nenudí," navrhl mu Eddie.

"Ty bys to snad vydržel? Já mít něco s Hathawayovou, tak je jeden z nás mrtvý po pár minutách. A Dimitrij jí to stále trpí. Vždyť je to šílený," pokračoval Christian.

"Omyl, ne jeden z nás! Ty, Ozero!" utnula jsem ho. Adrian, Eddie i Mason vyprskli smíchy. Dimitrijovi cukaly koutky taky.

"Hej, vy dva - mír!" nastolila přísně Lissa. I když se sama smála. Věděla, že je to jen hrané. S Christianem se máme docela rádi. Ale bez toho by nebyla sranda. Jinak než příjmením se ani neoslovujeme.

Díky tomuto provokování utekla cesta k obchodnímu centru celkem rychle. Dimitrij zkušeně prokličkoval křižovatkou a zastavil na parkovišti.

Schválně jsem se otočila na Adriana, abych na vlastní oči viděla jeho reakci. Zmateně se rozhlédl kolem a v momentě, kdy mu došlo, co se děje, zbledl.

"Ne, to nemyslíte vážně?!" vysoukal ze sebe zděšeně.