NO2 - 23. kapitola – Krach (z pohledu Rose)

Pomalu ale jistě se blížíme do finále série NO2 - celkem 25 kapitol...

Jinak se dnes předem omlouvám týmu kopajícímu za Sydrian - tak mě neukamenujte v komentářích :D Třeba tohle nedopatření časem napravíme. Nechte se překvapit ;)

"Myslíme," odpověděla jsem mu za sebe a Dimitrije. "A dělej, ať tam nečeká," popoháněla jsem ho.

"Já vám říkal, abyste to nechali být," promluvil Adrian přiškrceně.

"Brácho, neblbni a pojď," ozval se už i Dimitrij. "Pouze jsme přehodili termín. O nic nešlo. Kůl je hotový, byla by škoda si ho nevyzvednout osobně, když jsme tady."

Adrian chtěl začít protestovat, ale Dimitrij ho utnul dřív, než stačil, cokoli říct: "Pokud to bude nutné, z toho auta tě vytáhnu a dostrkám tě tam. Takže pojď rovnou a dobrovolně."

"Sakra," zanadával Adrian a opravdu otevřel dveře a z auta vylezl. "Tohle vám nedaruju," pohrozil mně a Dimitrijovi Adrian odplatou.

"Nechcete nám někdo říct, co se tu do háje zase děje?" zeptal se nechápavě Mason. "Pokud vím, měli jste jít vyzvednout objednaný stříbrný kůl. Nic víc. Co s tím má společného Adrian?"

"Takže je to pravda," rozesmál se Christian. "Nic, teď necháme Adriana v klidu dýchat, on nám to poví, jakmile se všichni vrátíme do auta a vyrazíme znovu na letiště, viď? Tak a nyní fakt jdeme. Když už tě Dimitrij s Rose dostali až sem, tak to přece nezahodíš," přidal se na naši stranu i Christian.

Dimitrij položil Adrianovi ruku na rameno a řekl mu: "Tak pojď, brácho. Nějak to dopadne. Aspoň zjistíš jak." Mě chytl kolem pasu a společně jsme vešli do obchodního centra Hvězda. Před kavárnou jsme se všichni zastavili. "Připravený?" optal se Dimitrij starostlivě Adriana.

"Masone, Eddie, vemte prosím Lissu s Christianem na kávu a k nějakému stolu co nejdál od nás. Potřebujeme 15 nebo 20 minut. Nedokážu říct, uvidíme podle situace. Prostě až se zvedneme ze židlí my, odcházíme všichni společně k autu a pokračujeme v cestě," požádal Dimitrij kluky.

Nerozuměli tomu, ale kývli na souhlas. Lissa s Christianem taky, ti byli v obraze, a vešli první do kavárny. My tři zůstali před ní.

"Tak co, můžeme?" zeptala jsem se a pohledem spočívala v Adrianových očích. Nadechl se a přikývl. Dimitrij mě chytil za ruku a vstoupili jsme dovnitř.

Sydney seděla u stejného stolu jako minule. Okamžitě zvedla pohled od svého počítače. Zaklapla ho a uklidila do kabelky, aby nám udělala u stolu místo.

"Dobrý den, slečno Sageová," pozdravil ji Dimitrij.

"Pane Belikove, Rose, dobrý den," oplatila nám Sydney.

"Ahoj Sydney," oslovila jsem ji i já.

"Ahoj Syd, rád tě zase vidím," promluvil na ni Adrian.

"Adriane," vyslovila jeho jméno Sydney a pár vteřin mu hleděla přímo do očí. "Pojďte se posadit. Určitě spěcháte," vyzvala nás.

"Máme patnáct minut čas. Za tu dobu stihneme i kávu. Dojdu pro ni. Pro vás opět latté, že ano?" převzal iniciativu Dimitrij.

"Pomůžu ti s tím," honem jsem se přidala, abychom je nechali pár minut o samotě. Dimitrij u pultu všem objednal a zaplatil. Na tácu jsme skleničky přinesli k našemu stolu. Adrian se Sydney se právě o něčem bavili. Jakmile jsme se vrátili, ztichli. Rozdala jsem skleničky - Sydney její latté, Adrianovi cappuccino, sobě horkou čokoládu a soudruhovi kávu s mlékem. A sedli jsme si.

"Pane Belikove, můžu?" promluvila Sydney na Dimitrije v otázce.

"Jistě, nechám to na vás podle naší předchozí domluvy," ujistil ji a lehce natočil koutky úst do úsměvu. Nic jsem nechápala.

Sydney sáhla do své kabelky a vytáhla krásně zabalenou krabičku ve vínovém papíře i s mašlí. "Rose, tohle je pro vás," sdělila mi novinku a balíček mi podala.

"Coože?" vypravila jsem ze sebe. A překvapeně zírala na dárek. "Vždyť to má být kůl pro Dimitrije."

"Ne tak úplně. Pan Belikov sice kůl objednal, ale jeho majitelkou budete vy," vysvětlila mi jednoduše situaci. A jen taktak držela vážnou tvář, aby se nerozesmála.

Podívala jsem se na Dimitrije. On mi normálně lhal. Prej kůl s ruským citátem pro něj. A já mu to zblajzla. "Soudruhu, to lhaní si vyřídíme později a v soukromí! Nebudu Sydney zatahovat do našich hádek, ale počítej s tím, že ti to jen tak neprojde!" pověděla jsem mu naštvaně.

Adrian se rozesmál: "To bude ještě zajímavý. Brácho, sázka platí. Nepochopí to. Mám u tebe jeden vyhraný zápas v kulečníku před Eddiem a Mason. Aspoň uvidí, jaký jsem borec, že Belikova porazím. Ale prohraješ nějak nenápadně, rozumíš?"

Dimitrij to nekomentoval a promluvil přímo na mně: "Dobře, jsem si toho vědom. A přijímám. Nyní to však rozbal," nebránil se Dimitrij mému slíbenému trestu.

Co jsem mohla dělat? Napjatě na mě koukaly tři páry očí. Rozvázala jsem mašli a sundala víko krabičky. Vevnitř byl stříbrný kůl se zdobenou rukojetí. Vzala jsem ho do ruky a podívala se na vyryté znaky zblízka. Některým jsem nerozuměla, ale dvěma z nich úplně jasně, takže jsem pochopila i ty ostatní. Bylo to vyznání lásky. Věta "Miluji Tě" v různých jazycích. Poznala jsem ji v ruštině ze svého prvního kůlu a angličtině. Přejela jsem po nich prsty. A sbírala odvahu zvednout oči a zadívat se do těch Dimitrijových. Dostal mě. Zase. Tohle jsem nečekala. Ani jsem se na něj za tu lež nemohla dál zlobit.

Zhluboka jsem se nadechla, uklidnila své rychle bijící srdce rozrušením z dojetí a podívala se do těch jeho. Byly plné lásky. Nevydržela jsem to a chtěla ho políbit. Rychle jsem vstala a přešla k němu. Seděl naproti mně vedle Adriana. Políbila jsem ho. Hladově. Bylo mi jedno, že jsou všude okolo svědci. Reagoval okamžitě. Nejen že mi polibek stejnou měrou oplatil, ale ještě si mě k sobě přitáhl na klín. Zapomněla jsem na celý svět. Na Adriana i Sydney vedle nás. Kdyby Dimitrij první neukončil polibek, líbala bych ho dál.

"Noo, hezký. Předpokládám, že jsem sázku projel," pověděl Adrian poté, co si odkašlal, aby upoutal naši pozornost.

Sydney na nás zaskočeně zírala. Takovéto projevy lásky na veřejnosti asi moc často nevidí. Uvedla jsem ji do rozpaků. "Omlouvám se, nemohla jsem si pomoct," řekla jsem směrem k ní a zvedla se z Dimitrijova klína. Znovu jsem si sedla na své místo u stolu.

"Syd, ber to tak, že se kůl líbil," vyjasňoval mou reakci Adrian Sydney. "S nima nikdy dopředu nevíš, jestli se budou chtít zabít nebo ulíbat k smrti. Navíc se to u nich každou vteřinou mění, víš? Sama jsi ji viděla před tím, než dárek rozbalila. Chtěla ho za lhaní uškrtit, ale po tom, co ho rozbalila, si to rozmyslela."

"Uff," vydechla Sydney. "Upřímně, tuto reakci jsem neočekávala. Ale sama jsem chtěla být u předání, takže je to můj problém."

"Sydney, omlouvám se. Je to moje chyba. Občas nejde zkrotit. Pusťte se do toho kafe, než úplně vystydne. Taky musíme za pár minut odjet. Zdrželi jsme se. Za to mohu já. Jak to uděláme s placením?" vzal si slovo Dimitrij.

"Pošlu vám v smsce číslo bankovního účtu," navrhla Sydney. "Stačí uhradit do konce tohoto týdne."

"Dobře, to zařídím," souhlasně přisvědčil Dimitrij. Potom jsme se všichni chopili svých skleniček a pomalu upíjeli. Vychutnávala jsem si božskou chuť horké čokolády a v ruce držela svůj nový stříbrný kůl.

"Sydney, mohu mít otázku? Můžete mi vylíčit, jakým způsobem proběhla objednávka tohoto kůlu. Ráda bych si alespoň částečně představila, co se tu beze mě odehrálo?" požádala jsem Sydney.

"Noo, s panem Belikovem jsme si tu domluvili po telefonu schůzku. Znělo to naléhavě. Proto jsme se sešli během 12 hodin od jeho volání. Když mi řekl, že chce stříbrný kůl, byla jsem naštvaná. Takové objednávky se dělají po telefonu. Ale on mi pověděl, že je to trochu delikátní. Že chce kůl vyrýt. A když jsem se zeptala jak a odpověděl mi - chci tam větu "Miluji Tě" v několika jazycích - myslela jsem, že špatně slyším. On to upřesnil - angličtina, ruština, němčina, italština, španělština, francouzština a japonština. Prostě kolikrát se to tam vejde a další jazyky jsou mu jedno. Nakonec se tam vešla věta ještě v češtině. Musím přiznat, že takovouto objednávku jsem zařizovala poprvé ve svém životě. A to jsem jich dělala hodně," pověděla mi Sydney. "Věděla jsem od něho, že to bude dárek pro vás. A jakmile jsem vás v pátek poznala, dovolila jsem si být u předání, abych na vlastní oči viděla, zda se kůl líbí. Zajímala mě vaše reakce."

"Noo, muselo to být hodně přesvědčivé. Umím si soudruha docela živě představit," usmála jsem se pobaveně. A pohled stočila na Dimitrije, který se tvářil jako neviňátko a nedával na sobě znát žádné emoce, ani to jak se skvěle baví. "Já totiž měla jiné informace. Měl to být stříbrný kůl pro něj s nějakým ruským citátem, víte?" dovysvětlila jsem Sydney situaci.

"Aha," rozesmála se. "Potom už vás zcela chápu."

Upíjela jsem čokoládu. Najednou mi přišlo divné, že Adrian mlčí a nesměje se s námi. Podívala jsem se na něj. Byl bledý, smutný a hypnotizoval Sydneyiny ruce. Podívala jsem se na ně taky. A došlo mi, co se stalo. Neměla jeho zlatý prsten se smaragdy. Samozřejmě Adrianovi v hlavě secvaklo jediné možné řešení, proč si ho nevzala na schůzku, na které měl být i on. Chtěla mu dát najevo, že o něj nestojí.

"Do háje," zaklela jsem v duchu a podívala se na Dimitrije. Ten už to zaznamenal taky. "Tohle se nemělo stát. Ne dneska. Adrian si po tom všem, co pro nás na akademii udělal, nezasloužil takový konec. Jakoby to tušil, když nechtěl vylézt z auta na parkovišti. Chudák. Bude se hrozně trápit. Má ji rád," přemítala jsem v myšlenkách.

Dimitrij dopil svou kávu a pověděl: "Sydney, moc vám děkuji za ochotu a bezchybné zařízení mé objednávky. Bylo mi potěšením s vámi jednat. Nyní však musíme pokračovat v cestě na letiště." A zvedl se ze své židle. Sydney také vstala a podala Dimitrijovi ruku, aby se s ním rozloučila. Já i Adrian jsme si stoupli ihned po ní.

"Nemáte zač, pane Belikove. Přeji příjemnou a bezproblémovou cestu zpět ke dvoru," loučila se s ním Sydney. "I vám, Rose," podala ruku i mně.

"Adriane," podívala se na něj Sydney.

"Rád jsem tě poznal, Sydney. Sbohem," řekl jí Adrian a ani ruku si s ní nestiskl. Okamžitě jsem pochopila, co tím myslel. Je to naposledy, co se vidí. Nesetkají se v dalším éterovém snu. Adrian to dnešní nevydařenou schůzkou vzdal. To že neměla jeho prsten, se ho hodně dotklo. Vlastně to od ní byl vzkaz pro něj, že o vztah Moroj a alchymistka nestojí. Všechny naděje krachly.

Sydney rozluštila jeho vyslovená slova taky. Bolestí se jí stáhl obličej. A zoufale vyslovila jeho jméno: "Adriane." On se na ni znovu nepodíval a prošel k východu z kavárny.

"Nashledanou, Sydney," rozloučil se za nás za všechny ještě jednou Dimitrij a vyšel se mnou z kavárny za Adrianem. Ten stál hned u východu. Opřený o stěnu. Měl zavřené oči. "Promiň, brácho, tohle jsem nechtěl," omlouval se mu nešťastně Dimitrij a sevřel mu rameno na znamení podpory.

"To jsi nemohl vědět," zašeptal smutně Adrian. "Nechte to být. Stejně to ani jinak dopadnout nemohlo. Co jsem si sakra od začátku nalhával?! Moroj a alchymistka! Jsem blbec! Dobře mi tak!" nadával si tiše Adrian.

"Adriane," stihla jsem říct, než mě zarazil.

"Nebojte se o mě, budu v pohodě. Jen o tom teď nechci mluvit," vyhnul se Adrian jakékoli komunikaci s námi. Víc jsme si nestačili říct, protože se u východu objevili kluci s Lissou. Když uviděli Adriana, ztuhli. Poznali, že se něco stalo. Už otevírali pusu, aby se zeptali co. Ale Dimitrij v němém gestu zavrtěl hlavou, ať to nedělají. Lissa přikývla na souhlas a mlčela. Kluci taky.

"Jdeme do auta a pokračujeme v cestě," zavelela jsem. Poslechli. V autě bylo dusno. Adrian si sedl na své místo, připoutal se bezpečnostním pásem a zavřel oči. Nikdo nemluvil a ostatní na něj koukali se starostlivým pohledem. Dimitrij pustil po chvilce tlumeně rádio, aby tam nebylo cítit to hmatatelné napětí. Trochu to pomohlo. Lissu i Christiana to ukolíbalo ke spánku. Mason i Eddie se tiše dívali z okýnka na cestu. Já se každých pár minut otáčela na Adriana. Dimitrij zase sledoval Adriana přes zrcátko při řízení. Držela jsem ho za ruku na řadící páce. Oba jsme o něj měli strach.

Vyčítali jsme si, že jsme ho tam dnes vytáhli. Zbytek cesty proběhl v klidu. Na letišti jsme nechali zaparkované auto a Dimitrij donesl techničák i klíče do úschovny pro dalšího strážce, který si je má podle pokynů Alberty zítra vyzvednout. S taškami jsme se vydali do letištní haly, prošli kontrolou a nasedli do letadla.

Vzlétli jsme načas. "Rose, zkus se trochu prospat," navrhl mi Dimitrij. "Teď už to ani jeden z nás zpátky nevrátí. Já budu hlídat. Musíš být unavená. Stále nejsi po tom boji zcela v pořádku. Musíš se šetřit."

"Zkusím to, ale nezaručuji ti, že usnu," souhlasila jsem.

"Aspoň to zkus, to mi stačí," ujistil mě Dimitrij a přikryl mě svým kabátem, který po něm celý voněl. Zatočila se mi z jeho nádherné vůně hlava. Opřela jsem se o něj a během pár dalších minut skutečně usnula.

Vzbudil mě polibkem na čelo: "Rose, Rozo, probuď se. Za pár minut přistáváme."

Protáhla jsem se a sundala ze sebe jeho kabát. Krásně mě při spánku hřál. Přistáli jsme, vyzvedli si zavazadla a došli společně k našim dvěma autům.

"Rose, Dimitriji, pojedeme teď s Masonem a Eddiem," pronesl Christian. Chtěl nám dát prostor být s Adrianem o samotě. My jediní mu mohli trochu pomoci. Zbytek netušil, co se přesně stalo. Adrian to nekomentoval a sedl si k nám do auta. Vlezla jsem si k němu na zadní sedadlo. Překvapeně se na mě podíval. Ale nic neřekl. Zapnuli jsme si pásy a Dimitrij vyjel zpět domů ke dvoru. Eddie řídil druhé auto a jeli hned za námi. Adrian zavřel cestou oči. Nechtěl s námi mluvit. Nenutili jsme ho. Na jeho ruku jsem nedosáhla, proto jsem mu stiskla alespoň koleno. I se zavřenými víčky se pousmál: "Díky." A dal na mou ruku i tu svou.

Odepla jsem si pás a přesedla jsem si na místo uprostřed, abych u něj byla blíž. Objal mě kolem ramen. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a druhou jeho ruku držela ve svých dlaních. "Teď jsem tu pro tebe já. Na to nikdy nezapomínej," zašeptala jsem a jemně stiskla Adrianovi ruku.

"A já taky," přidal se hned i Dimitrij, který nás každou chvilku kontroloval v zrcátku.

"Vždyť já vím, Romitri. Jen to musím pár dní rozdýchat. Budu v pořádku. Nic bláznivého ani nebezpečného se udělat nechystám. Slibuju," přísahal nám Adrian.

Zbývající cestu jsme zůstali v objetí a znova nemluvili. Dimitrij vyhodil Adriana před jejich domem na náměstí.

Eddie to samé udělal před bytem Lissy. Mason s ní i Christianem vystoupil a pomohl jim nahoru s taškami. Pak jsme jeli zaparkovat do garáže. "Předpokládám, že mi neřeknete, co to mělo znamenat a proč je Adrian úplně v háji?" promluvil na nás vyčítavě v garáži Eddie. I on si dělal starosti.

"Musí ti stačit vysvětlení - nešťastná láska," řekla jsem Eddiemu.

Šokovaně zamrkal, když mu to došlo: "On se zamiloval do té alchymistky?! A sakra!"

"Jo," přikývla jsem. "A nedopadlo to. Prosím na nic se ho neptejte a nemluvte o tom. Musí se z toho vzpamatovat."

"Dobře, tak se mějte a zítra odpoledne u školy. Jdu se trochu prospat," rozloučil se s námi Eddie.

S Dimitrijem jsme pobrali svoje tašky a vrátili se do našeho bytu. Byla to úleva. Po takové době být zase doma. V našem malém společném království.

Tašky jsme nechali taškama. Vybalíme je ráno. "Rose, jdi se první umýt," řekl mi Dimitrij. Poslechla jsem ho. Rychle jsem se vysprchovala a zalezla do peřin. On mě po pár minutách následoval. Přitulila jsem se k němu.

"Co budeme dělat s Adrianem?" zeptala jsem se smutně.

"Tohle budeme řešit ráno. Nyní se oba potřebujeme vyspat. Dobrou noc, Rozo. Přeju ti krásné sny. Miluju tě. Je úleva být konečně doma, viď?" byla Dimitrijova slova těsně před spánkem.

"A jaká. Zase v naší posteli. Miluju tě, Dimitriji. Dobrou noc," vydechla jsem v polibku. Poté jsem upadla do hlubokého spánku.