NO2 - 24. kapitola – Zásah (z pohledu Rose)

Přeji všem čtenářům hodně zdraví, štěstí a lásky v novém roce 2015! Novoročním dárkem je další povídka ze série NO2. Je to už předposlední kapitola a tentokrát i pořádně dlouhá (5 a půl stránky A4). Příjemné počteníčko :)

Jinak prosím opravdu všechny návštěvníky tohoto blogu, aby si v menu přečetli "Pravidla" a následně komentovali. S novými lednovými povídkami "NO3 - Navždy" a "Sám proti osudu" dojde k malým změnám, ale včas je ohlásím. Třemi vánočními povídkami kolem Štědrého dne jsem si vás rozmazlila a vy jste v psaní komentářů pořádně polevili, tak se prosím v novém roce polepšete...

Co takhle novoroční předsevzetí "Kdykoli si přečtu novou povídku u VA-Ketty na blogu, napíšu jí i komentář"? - pak ani mně nic nebude bránit vám slíbit, že budu povídky přidávat pravidelně dvakrát týdně. A já sliby držím, jak už jste mohli za tu dobu zjistit. Pak budeme spokojení všichni... ;)

Jakmile jsem se ráno nebo spíš dopoledne vzbudila, ležela jsem sama v posteli a dveře do obýváku byly zavřené. Oblékla jsem se, zastlala postel a vyšla z ložnice. Dimitrij seděl v křesle, pil kávu a koukal na svůj mobil.

"Dobré ráno, Šípková Růženko," oslovil mě, když mě spatřil a trochu se usmál. Přešla jsem k němu, abych ho mohla políbit.

"Dobré ráno, soudruhu, měls mě vzbudit," vydechla jsem po našem ranním polibku. "Co se děje? Tváříš se ustaraně."

"Potřebovala sis odpočinout. Jdi se nasnídat. Byl jsem koupit koláčky. Máš je v kuchyni na stole," snažil se vyhnout odpovědi na mou otázku.

"Dimitriji, co se stalo?" nedala jsem se odbít. "Vidím to na tobě. Proč máš v ruce ten mobil?"

"Proč na mně musíš všechno poznat?!" postěžoval si zoufale. "Jdi se nejdřív nasnídat, pak ti to řeknu."

"Řekni mi to hned," nařídila jsem mu.

Zanadával pár ruských nadávek. Zase jsem ho vytočila. "Psala mi Sydney a já nevím, jestli jí mám pomoct na úkor Adriana nebo to nechat plavat," přiznal se mi se svým trápením Dimitrij.

"Coože? Nechápu. Co ti psala?" zeptala jsem se ho vyjeveně. Tohle jsem tedy nečekala. Podal mi svůj mobil s smskou: "Dobry den, pane Belikove. Predpokladam, ze o nasi situaci s Adrianem vite. Musim se s nim spojit, ale po jeho slovech vim, ze do meho snu sam od sebe znovu neprijde. Potrebuji mu neco nutne vysvetlil, ale nemam se s nim jak spojit. Byl byste tak laskavy a dal mi na nej jeho mobil. Nebo mu alespon rekl, at za mnou prijde do snu. Ze je to moc dulezite. Vim, ze po vas zadam hodne, ale pomozte mi, prosim. Sydney Sageova"

Tu smsku jsem si přečetla třikrát za sebou. Následně jsem se podívala na Dimitrije. "Noo, tohle rozhodování ti teda nezávidím, soudruhu," pověděla jsem upřímně.

"Co mám dělat? Nebo spíš co bys udělala ty? Nechci ublížit Adrianovi víc, než je to nutné. Ale na druhou stranu se ptám, proč by Sydney psala mě. Musí to být opravdu důležité. Jinak by mě z toho vynechala. Nenašla jinou možnost, jak Adriana vyhledat nebo se s ním zkontaktovat. A já mám v tomto okamžiku na svých bedrech osud jejich vztahu, štěstí i případné ještě větší bolesti. Sama od sebe mu chce něco říct. To není jen tak. Ale mám právo dát jí Adrianovo číslo? Když mu řeknu, aby za ní přišel do snu, stejně neposlechne. Je zlomený. Nechce ji vidět. Ví, že by ho to ještě víc bolelo. I v případě, že bych mu dal přečíst tuhle její smsku, nevěřím, že za ní půjde. Pokud by ho o to sama smskou požádala, je přece jen malá pravděpodobnost, že bude zvědavý a spojí se s ní. Ať už ve snu nebo přes mobil," objasnil mi Dimitrij své pocity a váhání.

"Máš pravdu, ani jedna varianta není výhra. Tak jí zavolej a zjisti od ní to, co mu chce říct. Poté se můžeš rozhodnout, jestli jí kontakt dáš nebo jí rovnou řekneš, že nehodláš Adriana dál trápit. Pokud o Adriana skutečně stojí, řekne ti to. I když to pro ni nebude příjemné," navrhla jsem řešení.

"To zní dobře. Je deset. Myslíš, že bude spát? Nerad bych ji vzbudil," otázal se mě Dimitrij.

"Pro lidi to není tak pozdě. Zkus to. Za to nic nedáš. Buď ti to nezvedne vůbec, nebo ji sice vzbudíš, avšak pokud je to pro ni důležité, zlobit se na tebe nebude," ujišťovala jsem Dimitrije. Přikývl a vytočil její číslo.

Zvedla to po prvním zazvonění. Slyšela jsem úlevu v jejím hlase, když vyhrkla: "Pane Belikove, jsem ráda, že jste se mi ozval."

"Dobrý večer, slečno Sageová, potřebuji od vás podrobné informace o tom, co chcete Adrianovi říct. Jinak vám kontakt nedám. Nehodlám ho opět trápit. Dost ho to vzalo," vysvětlil Dimitrij Sydney důvod svého hovoru.

Poslouchala jsem tiše odpověď Sydney: "Ano, rozumím. Řeknu vám to. Jestli jsme to oba správně pochopili, celá ta nepříjemná situace vznikla kvůli tomu, že jsem neměla na ruce jeho prsten. Já ho doma zapomněla. Nemělo to nic společného s tím dát mu najevo, že o něj nestojím. V noci mě odvolali k případu. Další Strigojové napadli a zabili dva Moroje a jednoho jejich strážce. Byl usmrcen i jeden Strigoj. Potřebovali mě na sepsání protokolu a zničení těla. Stalo se to v 5 ráno. Vytáhli mě z postele. Honem jsem se oblékla, sbalila kabelku a jela tam. Jeho prsten jsem nechala v koupelně, když jsem ho tam před večerní sprchou položila. A ráno si na něj v tom spěchu nevzpomněla. Váš kůl jsem měla naštěstí dopředu připravený v kabelce. Zdrželi mě tam. A potom jsem musela k alchymistům na poradu. Protáhlo se to. Musela jsem se rozhodnout, jestli přijedu včas na naši schůzku do kavárny a uvidím Adriana patnáct minut nebo jestli pojedu raději domů pro prsten a zastihnu vás na posledních pět minut. Než budete pokračovat v cestě na letiště. Já se rozhodla pro delší čas s ním. Jenže on to celé pochopil špatně. Myslel si, že jsem si prsten nevzala úmyslně. Tak to není, pane Belikove. Ověřte si zásah u alchymistů nebo u někoho ze strážců z oblasti kolem akademie sv. Vladimíra. Já s Adrianem potřebuju mluvit. Sama nechápu náš vztah, ale jedno vím jistě. Nechci ho ztratit, ne takhle. Budu riskovat i nápravné centrum. Zaslouží si vysvětlení. A já mu ho nějaký způsobem dám, ať už s vaší pomocí, tím by to bylo lehčí. Nebo i bez vás."

"Ověřím si to a dám vědět, jestli vám pomohu. Děkuji za vysvětlení, Sydney. Zatím nashledanou," ukončil Dimitrij hovor. "Noo," pohlédl mi do očí.

"Vypadá to, že mluví pravdu. Je z toho vyplašená. Ověř pro jistotu ten zásah," pobídla jsem ho. Znovu vytočil na mobilu číslo. Během dvou minut měl informaci, že zásah opravdu proběhl a Sydney tam byla.

"Nelhala," sdělil mi výsledek, který jsem si sama vydedukovala pouze z poslouchání. Nerozuměla jsem úplně všemu, ale podstata mi neunikla.

"Dimitriji, to mění situaci. Adrian za ní musí do snu. Pošli jí jeho číslo na mobil. Ať ho o to sama požádá. Následky budeme řešit v okamžiku, kdy nastanou. Nyní ne. Odešli jí ho hned, než usne. Určitě na to čeká. Čím dřív si to ti dva vyjasní, tím líp," popoháněla jsem Dimitrije.

"Máš pravdu, o moc horší už to být nemůže. Buď to vyjde, nebo ne. Šanci si však zaslouží. Oba," rozhodl se Dimitrij jednat a odeslal Sydney Adrianovo číslo. "A ty se jdi teď konečně nasnídat," pobídl mě.

"Jo, už jdu," řekla jsem a rovnou šla do kuchyně. Udělala jsem si čaj. Snědla jsem snídani a vrátila se za Dimitrijem do obýváku. "Co budeme dnes dělat, soudruhu?"

Nestačil mi odpovědět, protože se ozvalo zaklepání. "Kdo to může být? Čekáš někoho?" ptala jsem se Dimitrije. Zakroutil hlavou, že ne. "Seď, otevřu. Na Adriana bude brzo. To je divný a nikdo další mně nenapadá," přemýšlela jsem nahlas.

Otevřela jsem dveře a překvapeně koukala na dhampýrského strážce v uniformě, kterou nosí osobní ochranka královny Taťány. "Dobrý den, hledám strážce Dimitrije Belikova. Je tady?" ptal se mě.

"Ano, to jsem já," objevil se za mnou Dimitrij, který to všechno slyšel. "Co se děje?"

"Mám pro vás předvolání k dnešnímu jednání s královnou. Zde máte pozvánku. Prosím o diskrétnost. Bližší informace jsou uvnitř v obálce. Přeji pěkný den a nashledanou," rozloučil se s námi.

Dimitrij za ním zavřel dveře a pozorně si prohlížel královskou pečeť na obálce. Následně ji roztrhl a vytáhl z obálky složený list papíru, který přelétl očima. Já na něj se zvědavostí koukala: "Řekneš mi, o co jde? Doufám, že to není výslech ohledně Viktora a zneužívání na akademii. To by přece neřešila sama královna. Obzvlášť, když nejsou žádné důkazy, ale pouze domněnky."

"Je to pozvánka na dnešní tajnou schůzi. Koná se za hodinu v paláci," odhalil mi informace z pozvánky.

"Coože? Jaká tajná schůze? O čem?" nedávalo mi to smysl.

"Rose, já o tom nesmím mluvit. Jedná se o Strigoje. Sám pořádně nechápu, proč se mám schůze účastnit. Až se vrátím, budu vědět víc. A slibuju, že ti to povím, i když bych neměl. Musím zavolat Christianovi a vzít si volno. Nevím, jak dlouho bude schůze trvat. Nemá cenu, abys pro Lissu jezdila sama. Stejně by musel nazpátek Eddie nebo Mason řídit druhé auto. Domluvím to s nima. Počkáš na ně tady a já za vámi k Lisse pak přijdu," přizpůsobil se Dimitrij v momentě vzniklé situaci. A ihned vytočil mobilem Christiana. Nezvedl mu to. "Mají hodinu. Pošlu mu smsku, ať o přestávce zavolá."

"Já to nechápu. Co máš společného se Strigoji a královnou?" potřebovala jsem získat další informace.

"Rose, teď ne. Vysvětlím ti to večer doma. Jdu se převléknout do uniformy," odbil mě Dimitrij. To bylo poprvé, kdy mi na přímou otázku neodpověděl. Něco přede mnou tají. A je to vážné.

"Co přede mnou tajíš?" zeptala jsem se ho v ložnici přímo, když se převlékal. Zvláštně na mě pohlédl. Ten výraz jsem neznala. Kdybych mu tak uměla v tuto chvíli číst myšlenky. Jeho mlčení mě dráždilo. Rozdmýchávalo ve mně vztek.

Než mi stačil cokoli říct, rozvibroval se mu mobil. Byl to Christian. Vše s ním domluvil. Já na ostatní počkám doma. Měli by dorazit za tři hodiny. Dimitrij za námi po schůzi přijde k Lisse.

"Rose, musím jít," promluvil tiše.

Nic jsem neřekla a beze slova jsem si to namířila do obýváku, kde jsem si naštvaně sedla do křesla. Dokud mi neřekne, co se děje, nebudu s ním mluvit ani já. Já vím - dětinské gesto, ale já si nemohla pomoct. Sakra. Nechci se s ním zase hádat.

V okamžiku pochopil, co se ve mně odehrává. Ani se mě nesnažil jinak uklidnit. Zvedla jsem k němu své oči. Ve dveřích se zarazil. Otočil se na mě a rychle přešel k mému křeslu a na čelo mě políbil. Následně beze slova odešel.

Po jeho odchodu jsem byla jako na trní. Obálku si vzal s sebou, takže jsem nemohla zjistit, co tam stálo. Protože mi zbývalo spoustu času do příjezdu Lissy, rozhodla jsem se, že půjdu do tělocvičny a vymlátím ze sebe ten vztek. Vytáhla jsem si jednu figurínu a pořádně jí zmlátila pěstmi, kopy a poté ještě probodla několikrát novým kůlem od Dimitrije. Trochu mi to pomohlo. Doma jsem si napustila vanu s pěnou a třicet minut relaxovala. Ale myšlenky mi odbíhaly k Dimitrijovi. A já si to nevychutnala.

Tři dlouhé hodiny konečně uplynuly a já šla před dům čekat na ostatní. Přijeli po dalších deseti minutách. Společně jsme se přesunuli do Lissina bytu.

"Rose, co se stalo? Jaká schůze?" ptala se mě Lissa.

"Do háje, já nevím, nic mi neřekl a odešel!" vyhrkla jsem. "Takhle se normálně nechová. Něco vážného se děje a on mi nechce říct co. Ale já to z něj dostanu, jakmile se vrátí. Buď po dobrém, nebo po zlém!"

"Rose, když ti to nechce říct, má k tomu určitě své důvody. Dimitrij nedělá nic jen tak. A další hádkou to nevyřešíš. Minule to stačilo," uklidňovala mě Lissa.

"Kluci, jděte si domů odpočinout," uvolnil je ze služby Christian.

"Můžeme u vás zůstat? Chceme vědět, co se děje," otázal se za sebe i Eddieho Mason. "Nejsme utahaní. Rádi bychom byli u toho, až se Dimitrij vrátí."

"Dobře, jak chcete. Pustíme nějaký film, aby ten čas rychleji utekl. Může to trvat i pár dalších hodin. Vůbec neměl představu, jak dlouho tam bude," vymyslel program odpoledne Christian.

Posedali jsme si u Lissy v obýváku. A pustili film. Ani netuším, co to bylo. Nevnímala jsem to. Vytáhla jsem z pouzdra nový kůl a prohlížela si ho. V hlavě se mi honila spousta myšlenek. Nevím, kolik uběhlo času, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vyskočila jsem a šla rychle otevřít. Byl to on.

Vešel dovnitř. Někdo z kluků musel vypnout televizi. V místnosti bylo najednou ticho. Každý z nás čekal na vysvětlení.

"Ahoj," pozdravil nás všechny Dimitrij. "Jak vidím, nemá smysl chodit kolem horké kaše. Takže to řeknu rovnou. Byl jsem pověřen velením skupiny strážců, která vyhledává a likviduje Strigoje. Je to tajná organizace. Proto prosím o mlčení."

"Cooože?" dostala jsem ze sebe šokovaně. "Co to znamená?"

"To znamená, že máme své informátory a pokud se někde natrvalo usadí skupina Strigojů, my o nich zjistíme informace, připravíme plán akce a provedeme zásah vedoucí k jejich zabití," objasnil Dimitrij.

"Počkej, to mi chceš jako říct, že budeš riskovat svůj život tím, že budeš dobrovolně vyhledávat Strigoje?" nevěřila jsem svým uším.

"Ano, Rose, mohu takhle zabránit dalším útokům na nevinné. Včera Strigojové zabili dva Moroje. Byli to manželé na líbánkách. I jejich jednoho strážce. Druhý ztratil spoustu krve a byl vážně zraněný. Vypadá to, že to snad přežije. Byla na ně přesila Strigojů podobně jako na nás. Ale oni se neuměli bránit magií. U tohoto zásahu byla Sydney," vysvětloval mi dál Dimitrij.

"Výborně, takže jestli hodláš riskovat svůj život pro dobrou věc ty, budu ho riskovat i já! Jdu s tebou!" rozhodla jsem se.

"V žádném případě! Rose, ty zůstaneš doma! Nevezmu tě s sebou!" zamítl můj nápad přísně Dimitrij.

"Tak to ne! Buď půjdeme oba, nebo ani jeden! Vyber si!" dala jsem mu na výběr.

"Rose, já tě nežádám o svolení! Já ti to jenom oznamuju! Jdu pouze já a ty budeš doma s Lissou a Christianem! Dál o tom nehodlám diskutovat!" utnul mě razantně Dimitrij.

"To nemyslíš vážně!? Tohle je ten krásný společný život, který jsi mi sliboval?! Že se necháš při první příležitosti zabít?! A se mnou ve svém rozhodování vůbec nepočítáš?!" zakřičela jsem na něj se slzami v očích a s bouchnutím dveří utekla od Lissy zpět do našeho bytu.

"Sakra, sakra!" nadávala jsem a bušila pěstmi do polštáře na pohovce. Přitom mi po tváři stékaly slzy. Musela jsem tam po několika hodinách vysílením usnout. Když jsem se vzbudila, byla noc. Ležela jsem na pohovce. Přikrytá peřinou a Dimitrij seděl v křesle vedle mě. Díval se na strop. Poznal, že jsem se vzbudila.

"Budeš mě poslouchat? Nebo se chceš dál hádat?" pronesl tiše v otázce. Neodpověděla jsem mu a schválně jsem se otočila na druhý bok, aby mi neviděl do obličeje.

"Rose, není to poprvé, co jsem v této skupině. Neřekl jsem ti to. Přísahal jsem tenkrát mlčenlivost a vlastně o tom ani mluvit nechtěl. O těchto věcech jsem přemýšlel v kostele při mších. O zabíjení, smrti, zmařených životech lidí, Dhampýrů i Morojů, kteří se dobrovolně i nedobrovolně změnili v krvelačné zrůdy. Na Sibiři jsem odmaturoval jako nejlepší dhampýr. Můj spolužák a dobrý kamarád Ivan Zeklos mě požádal, abych mu dělal strážce. Bylo to fajn. Sblížili jsme se ještě víc. Dva roky po mé maturitě vše fungovalo. Vzal jsem si dovolenou a odjel na Vánoce po několika letech do Baji za svou rodinou. Službu měl můj kolega Igor. Napadli je Strigojové a oba je zabili. Ztratil jsem smysl života, bral jsem to jako své osobní selhání a částečně jsem i já sám chtěl zemřít. Hodně jsem riskoval a sám vyhledával Strigoje, abych splatil svůj osobní dluh Ivanovi. Takhle jsem zabil dva Strigoje. Při své další misi jsem se připletl k profesionálnímu zásahu strážců. Jejich kapitán mi u nich nabídl místo. Jmenoval se Evžen Pavlov. Byl o patnáct let starší než já. Zažil i něco podobného se svým Morojem. Bral to jako své poslání. Já neměl zábrany. Nikdy jsem se o svůj život nebál. Nejdřív jsem byl v přední nejnebezpečnější linii, která vstupuje do doupat Strigojů. Tak jsem získal další čtyři značky. Následně jsem se vypracoval až na Evženova zástupce a některé zásahy i sám řídil. Byl jsem u nich tři roky. Jenže pak se stala ta hrozná věc. A já ze skupiny sám odešel. Podal jsem si žádost, že chci pryč z Ruska. Bylo mi jedno kam. A oni mě převeleli na akademii sv. Vladimíra, kde jsem dostal za úkol vypátrat tebe s Lissou," zpovídal se mi Dimitrij.

"Pane Bože," vyhrkla jsem a otočila se na něj. Trpce se na mě usmál. "Jaká hrozná věc se stala, žes od nich odešel?" zjišťovala jsem podrobnosti.

"Strigojové zabili Evžena. Podcenil zásah. Normálně jsme útočili na Strigoje během lidského poledne a naší půlnoci při denním světle. Tenkrát však posunuli zásah až na 6 ráno morojského času. Domníval se, že pět Strigojů za dvě hodiny, než se úplně setmí, bez problému vyřídíme. Jenže tam nebylo pouze pět Strigojů, ale třináct. Měli sklepem probouraný tunel a my to nevěděli. A jakmile se setmělo, zaútočili na nás. Ve skupině bylo i pár Morojů ovládajících oheň a zapalovali Strigoje. Tak jsem vlastně poznal Tašu. Trénovala s nimi v Rusku. Do ostré akce s námi nikdy nešla kvůli Christianovi. Nemohla riskovat svůj život, když byl na světě sám a přišel strašným způsobem o své rodiče. Ale na záchranu akce to nestačilo. Spousta kolegů tam tu noc zemřela. I Evžen. Měl zůstat na vysílačce v autě a zásah řídit. Když zjistil, jak to zvoral, šel bojovat taky. A Strigojové ho dostali," odpověděl mi Dimitrij.

"To snad ne," zaúpěla jsem zoufale.

"A poté se celý příběh opakoval s Tašou znova. Odjel jsem do Ruska a ji zabili stejně jako Ivana. Toho, čeho se Taša nejvíc bála, se stalo, Christian zůstal na světě sám. Já tomu nezabránil. Budu si to vyčítat do konce svého života. Každý, koho jsem pustil do svého života, do svého srdce, je vinnou Strigojů mrtvý. Proto jsem takový, jaký jsem. Neměl jsem kamarády, známé, lásku. Nic a nikoho. Byla to obrana před bolestí a ztrátou. Nedovolím, aby mi vzali tebe nebo někoho z party. Už ne. Málem se to již stalo. Nebýt těch vašich superschopností máme to všichni za sebou. Ale my vyvázli živí a zdraví. Nyní přišla řada na ty stvůry," přiznal mi svou skrývanou bolest.

Zděšeně jsem se vymotala z peřiny a vstala. Přešla jsem k Dimitrijovi. Pohladila jsem ho po vlasech: "Já zase nezvládnu, pokud se stane něco tobě. A tímto způsobem budeš neskutečně riskovat."

"Neboj se o mě, já nejsem Evžen. Nezvorám to. Všechny zásahy budou za denního světla, kdyby se něco zvrtlo, strážci můžou z doupěte utéct na slunce. Tam za nimi Strigojové nepůjdou. Je jedno, jestli budou obývat dům, sklep nebo jeskyni. Slunce je únikový východ. A já zůstanu v autě na vysílačce. Přísahám ti, že za všech okolností. Dostal jsem k dispozici nejlepší královské bojovníky a špehy. I několik Morojů s ohňovou magií. Rozo, já se nehodlám nechat zabít. A teď co jsem tě poznal už vůbec ne. Ale abych mohl při zásahu správně fungovat, musím mít jistotu, že jsi v bezpečí. Proto tě tam nevezmu, ani nikoho z party. A tohle jim neřeknu. Jakmile by se to dozvěděl Christian, chtěl by jít pomstít Tašu. S myšlenkou na pomstu by byl zranitelný. Tohle musí zůstat jen mezi námi. Je to tajná skupina strážců, která vyhledává a zabíjí Strigoje, ale Christian se nesmí dozvědět, že nám pomáhají Morojové s magií ohně. Rozumíš?" dopověděl Dimitrij.

"Ano, rozumím. To ale nemění nic na faktu, že se o tebe bojím a nelíbí se mi to. Nemůže to za tebe vzít někdo jiný?" otázala jsem se ho, i když jsem dopředu znala odpověď, kterou mi řekne.

"Ne," reagoval přesně tak, jak jsem čekala. "Navíc jsem mluvil s Adrian. Potřebuji k ruce někoho z alchymistů. Mají k dispozici chemikálie a výbornou sledovací techniku i zbraně. Dostanu ke dvoru Sydney. Pokud to ona sama odmítne, jejich další vztah jde do háje. Je to Adrianova zkouška. Mohla by bydlet ve městě poblíž dvora, ale Adrian ji chce sem. Jestli se toho zalekne, je konec. Zítra pro ni zařídíme u dvora vlastní byt. Adrian ho celý vybaví. A uvidíme, jak to dopadne."

"Počkej, to mi chceš říct, že s tebou Sydney bude jezdit na zásahy proti Strigojům a Adrian s tím souhlasí?!" ptala jsem se nevěřícně.

"Jo, nic jiného mu nezbylo. Pod jinou záminkou ji sem nedostanu. Nemusíte se ani jeden bát. Zůstane se mnou celou dobu v autě. Oba budeme v pořádku. Slibuju. A ty na mě budeš čekat v naší posteli a budeš ji pro nás zahřívat. Já se za tebou vždycky vrátím. A dokážu ti, jak hrozně jsi mi za tu dobu chyběla. I za cenu toho, že bych neměl další dva dny spát. Miluju tě, Rozo," přitáhl si mě k sobě Dimitrij na křeslo, aby mi dokázal svou lásku, jak předtím slíbil.