NO2 - 25. kapitola – Kompromis (z pohledu Rose)

Tak je to tady...

Jsme ve finále - poslední kapitola za série NO2

(pro info: 5 A4 textu)

Užijte si to a snad se bude líbit... :D

Probudila jsem se v posteli. Dimitrij mě objímal a krásně mě šimral konečky svých prstů po nahých zádech. Nechala jsem zavřené oči a vychutnávala si jeho blízkost, vůni a doteky. Náladu a příjemné pocity mi zkazily vzpomínky na náš noční rozhovor. Musela jsem se zeptat: "Dimitriji, kolik toho přede mnou ještě tajíš? Jak to, že ty o mně víš všechno a já o tvém předchozím životě nic? Nebo jen pár útržků?"

"Rozo, ale ty toho o mně víš strašně moc. Dokonce víc, než jsem ti kdy já sám chtěl říct. A spoustu toho jsi zjistila úplně sama. Pamatuješ na noc s kouzlem. Jak jsem byl překvapený, když jsi mi řekla, proč chodím do kostela a k přijímání ne. Už tenkrát si mě prokoukla. A já to nechápal. Nutila jsi mě se ti otevřít. Já se však snažil všemožně bránit, abych nebyl zranitelný. Jenže před tebou to nešlo. Poznala jsi na mně skoro všechno. Špatné sebeovládání, moji bolest, pocity. Dodneška tomu nerozumím, čteš mě jak otevřenou knihu. A nemusíš se strachovat, dá se říct, že nyní o mně víš všechno podstatné," odpověděl mi Dimitrij upřímně.

"Tos mě moc neuklidnil," posteskla jsem si. "Znamená to, že máš pár dalších tajemství. Nechceš mi je rovnou říct, ať to máme jednou pro vždy za sebou?" zkusila jsem.

Rozesmál se: "Ani náhodou. Tohle ostatní jsou již malé detaily. Není to nic zásadního. Vždyť všechno víš - co čtu, jakou mám rád hudbu, odkud pocházím, že mám rodinu v dhampýrské komunitě v Baje, že jsem zmlátil svého morojského otce a teď víš i to, kde jsem se naučil bojovat a získal strigojí značky. Co chceš víc?"

"Sakra," zavrčela jsem. "Tak mi ty detaily řekni, když o nic nejde." Neodpověděl mi. Místo toho mě překulil a políbil. A já ho v této chvíli nikdy nebyla schopná zarazit nebo odmítnout. On to vědět a schválně toho zneužíval, aby mě přivedl na jiné myšlenky a zavřel mi pusu. Samozřejmě se mu to povedlo.

Jakmile bylo po všem, znovu jsme leželi v objetí. "Kdy a kde provedete první zásah?" otázala jsem se ho na otázku, která mě trápila.

"Za dva nebo tři dny. Víme, kde se schovává ta banda Strigojů, která zabila ty morojské novomanžele. Je to kousek od akademie sv. Vladimíra," řekl mi.

"Dimitriji, vem mě s sebou, prosím? Budu s tebou a Sydney v autě," snažila jsem se ho přemluvit.

"Ne, Rose. To jsme včera probrali. Ty budeš doma. Pokud bych tě vzal, oba bychom byli zranitelní. Taky vím, že bys v autě jen tak neseděla. A já tě do akce v žádném případě nepustím," razantně ukončil tuto debatu.

Nemělo cenu se s ním opět hádat. Jakmile jde o moje bezpečí, neustoupí. "To budeš za Strigoji jezdit po celém světě? Je jich tolik, vůbec bych tě neviděla," napadla mě další otázka.

"Ne, ač je to k nevíře. Těchto skupin funguje několik. Královna tyto aktivity tají. Mnoho Morojů by s tím nesouhlasilo. Podle starých tradic nechtějí využívat magii k zabíjení a obraně. Což je podle mě úplná blbost. Pokud tím mají možnost zachránit sobě a svým blízkým život. Já mám na starost oblast kolem dvora po akademii. Zatím víme asi o pěti skupinách Strigojů. Nepůjdu do akce nepřipraven. Vše nejprve promyslím, naplánuji. Následně provedeme zásah. Nevystavím sebe ani své lidi zbytečnému nebezpečí," ujišťoval mě Dimitrij.

"Budeš opatrný! Nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo. Nelíbí se mi to. Ale co mám s tebou dělat? Můžeme se o tom spolu donekonečna dohadovat, ale vím, že neustoupíš. Takže si nebudeme kazit společně strávený čas. Mám však podmínku," se sebezapřením jsem se rozhodla udělat kompromis a vyhnout se dalším hádkám.

"Jakou?" zeptal se zvědavě Dimitrij.

"O všem budu vědět. A budu celou dobu u dvora na vysílačce. Musím mít kontrolu, že jde vše podle plánu. Ukážeš mi všechny materiály a já s tebou naplánuju postup útoku. Alespoň teoreticky tady u dvora. Navíc bez mého souhlasu do žádné akce nepůjdeš. Slib mi to?" dožadovala jsem se jeho slibu.

"Rose," zaúpěl zoufale.

"Ber nebo neber. Tohle je kompromis pro oba. Ty mě nechceš vzít fyzicky do akce. Já nesouhlasím, abys šel beze mě. Tato nabídka je fér. A ty to moc dobře víš, soudruhu," tlačila jsem na něj.

Rozzlobil se. Zase spustil vodopád ruských nadávek. Škoda, že jim nerozumím. Měla bych si je napsat a přeložit. Asi bych se dozvěděla spoustu věcí. On mi jejich význam nikdy neřekne. Nechala jsem ho vyvztekat. Byl nalomený.

Musím vydržet a bude souhlasit. Nemá na výběr. Taky že jo. Po pár minutách nešťastně vydechl: "Tak dobře, slibuju. Stejně nemám na vybranou."

Vítězně jsem se na něj usmála a dala mu pusu. Dosáhla jsem svého. Sice částečně, ale lepší než nic.

"Kolik je hodin? Neměli bychom vstávat?" zajímalo mě.

Dimitrij sáhl na svůj noční stolek pro mobil, zkontroloval čas a odpověděl mi: "Je devět. Jo, měli. Za hodinu se tu staví Adrian a jdeme zařizovat byt pro Sydney."

"Půjdu s váma. Jak to vůbec dopadlo s tím jeho mobilním číslem? Mluvil se Sydney?" napadlo mě náhle.

"Jo, včera mu hned po tom, co jsem jí poslal jeho číslo, napsala smsku. A on za ní byl ve snu. Všechno si vysvětlili. Když Adrian zjistil, že jsem jí číslo dal já, chtěl mě uškrtit. Abych tuhle podpásovku napravil, chce po mně na oplátku Sydney u dvora a ne ve městě. Vy jste oba stejní manipulátoři," postěžoval si Dimitrij.

Rozesmála jsem se. "Jo, soudruhu, nikdo ti nikdy neříkal, že to s námi budeš mít lehký, víš?" Za tuhle hlášku mě ztrestal polibkem.

Oblékli jsme se a k snídani si dali tousty se šunkou. Ještě jsem na pohovce dopíjela čaj, když Adrian zaklepal. Dimitrij mu otevřel: "Ahoj, pojď dál."

"Ááá, koukám, že manželská hádka je zažehnaná. A to se včera u Lissy všichni báli vás nechat o samotě, že jeden druhého zabijete. Mám teorii, že to děláte naschvál. Líbí se vám to následné usmiřování. Nemám pravdu?" promluvil pobaveně Adrian, jakmile zkontroloval naše aury.

Švihla jsem po něm polštář z pohovky. Čekal to a mrštně se mu vyhnul. "To víš, malá dhampýrko, začínám mít v tom uhýbání praxi," dodal ještě vysmátě. "Brácho, můžeme? Klíče i metr mám s sebou. Udělám si seznam a rovnou to všechno objednám," otočil se Adrian na Dimitrije.

"Jo, můžem," odpověděl mu.

"Já jdu taky," zastavila jsem je. "Kdo ví, co byste spolu zase vymysleli za hlouposti. Samotné vás nenechám."

"Pro mě, za mě. Pojďte oba, Romitri," odsouhlasil to Adrian. Honem jsem dopila čaj, obula si boty i oblékla bundu. Přes nádvoří jsme podzimní nocí došli k novostavbě s byty. Adrian odemkl hlavní vchod a po schodech jsme vyšli do druhého patra. Odemkl byt. Byl zhruba stejně velký jako náš s Dimitrijem. I uspořádáním místností. Nebyl tam žádný nábytek. Pouze vestavěná malá kuchyňská linka ve tvaru L celá v odstínu vanilky. A světlé dřevěné podlahy. Tipovala jsem to na dekor lípa nebo javor. Stěny vymalované bílou barvou. Koupelna byla obložená dlažbou také ve vanilkové barvě. Vypadalo to útulně. Adrian vytáhl z batohu počítač a rovnou vytvářel seznam všech věcí i nábytku. Dimitrij a já jsme měřili stěny, aby skříně i ostatní nábytek seděly.

"Adriane, kde jsi takhle narychlo sehnal vlastně byt? A ještě k tomu úplně nový a v morojské části dvora?" projevila se moje zvědavost.

"Je můj," šokoval mě svou odpovědí. A podle výrazu Dimitrijovy tváře i jeho. "Ježiši, nekoukejte na mě tahle! Prostě jsem si hodlal zařídit svou soukromou zašívánu."

"A nyní ji přenecháš Sydney? Až zjistí, že je byt tvůj, nebude tu chtít být," upozornila jsem ho.

"Pokud to nevykecáte, nezjistí to. Připravil jsem nájemní smlouvu, ve které je jiné jméno. Nefiguruje tam žádný Ivaškov," vysvětloval nám.

"Jseš si jistý, že je to dobrý nápad? Navíc není jisté, že opravdu Sydney přijede," ptal se Dimitrij opatrně Adriana.

"Jo, ten nejlepší. Pro ni se hodí jak velikostí, tak stylem. Vanilková je jemná, světlá a příjemná. Doplníme to trochou smaragdově zelené. Mělo by se jí to líbit. Přijede. Prostě musí přijet," ujistil nás Adrian. A my nic znovu nenamítali. Necháme to na nich. Pouze jsem doufala, že Sydney skutečně dorazí. Adriana by ranilo, kdyby ne.

"Chceš, abychom pro nábytek a vybavení dojeli?" zeptal se Adriana Dimitrij, jakmile bylo kompletně vše objednáno.

"Ne, ale díky. To není nutné. Pošlu pro to strážce rodičů. Složí i nábytek. Zbytek dodělám já sám. Až budeš vědět, v kolik Sydney přijede, zavolej mi. Přinesu ti klíče. Stejně ji sem musíš doprovodit. Mělo by to být připravené během dnešního odpoledne. Nejpozději večer. Pokusím se to co nejvíc popohnat," domlouval podrobnosti s Dimitrijem Adrian.

"Kdybys potřeboval přece jen s něčím pomoc, jsem na telefonu. Jdeme s Rose na oběd. Za hodinu musíme být před školou. Zatím se měj a večer se uvidíme," rozloučil se za nás za oba Dimitrij. Já na Adriana kývla.

Společně jsme se stavili v jídelně na oběd a vrátili se zpátky do bytu. "Soudruhu, jen pevně doufám, že Sydney dorazí. Viděl jsi to jeho nadšení?" řekla jsem mu v obavách.

"Taky doufám," přidal se Dimitrij.

"Nemůžeš to nějak ověřit?" zeptala jsem se ho.

"Bohužel ne, žádost šla oficiální cestou přes královnu a nadřízené Sydney. Snad všechno dobře dopadne. Čekám každou vteřinou vyjádření. Zásah je na spadnutí. Vlastně to stojí na alchymistech. Dnes musí dát jasné stanovisko ano nebo ne. A když ano, přidělit alchymistu. Mohou mít podmínku, že nebude přímo u dvora, ale kousek od něj. Pořád lepší, než nic. Záleží na konečném jménu. Sydney sem snad půjde. Ví, že tu je Adrian a nebudou ji zde sledovat její nadřízení," ujasnil mi stanovené postupy Dimitrij.

Oba jsme se v ložnici převlékli do uniforem a jeli pro Moroje ke škole. Schválně jsme před nimi s Dimitrijem sehráli divadlo, že spolu stále nemluvíme. Adrian tam nebyl, aby jim podle aur oznámil, že jsme se stihli udobřit. A Lissu nenapadlo se podívat. Navíc vymyslela odpolední plán, jak nás s Dimitrijem dát znovu dohromady. Jednalo se o turnaj v bowlingu ve dvojicích podle společného bydlení. Musela jsem se smát, když jsem to přes pouto zjistila. Je skvělá.

Po pár minutách na bowlingu jsem to nevydržela a promluvila na Dimitrije: "Soudruhu, musím ti říct, že bych se jako herečka neuživila. Vzdávám to."

"Já taky," sdílel se mnou stejný názor. Pak mě před partou objal a dlouze políbil. "Doufám, že ti bowling půjde líp než herectví. Musíme Masona s Eddiem rozdrtit. Tak se snaž."

"Ty vole, to není možný?! My kolem nich našlapujeme po špičkách. Snažíme se je usmířit. Děláme si starosti, aby se navzájem nezabili, a oni nám tady hrajou divadlo a přitom zase zamilovaně vrkají," rozohnil se Christian.

"Já vás dva fakt nechápu," zakroutil pobaveně hlavou Mason.

"Rose, ty jsi potvora," rozesmála se Lissa.

"Bez komentáře. Čert, aby se v nich vyznal," ozval se i Eddie.

Bowling jsme s Dimitrijem opravdu vyhráli. Celou dobu jsme se objímali nebo drželi za ruce. Bylo to poprvé od návratu z akademie, kdy jsme byli ve společnosti. Neschovávali jsme se. A už nikdy nebudeme. Na akademii jsme si vytrpěli své, včerejší hádka nám taky nepřidala. A nyní, když jsme byli zase šťastní, jsme si to dávali najevo. Bylo nám jedno, kdo na nás civí.

"Neráčili byste nám říct, kdo z vás hádku vyhrál? Eddie, vsadíme se? Já tipuju, že jí Dimitrij zase ustoupil a ona jede na misi s ním. Pokud vyhraju, tento víkend uklízíš ty," vsadil si Mason.

"Beru, tomu nevěř. Dimitrij neustoupil. Budeš uklízet ty, Mase," přijal vmžiku sázku Eddie. "Tak co, kdo z nás vyhrál?"

"Hoši, obávám se, že uklízíte oba," zklamal je Dimitrij.

"Cože?" nechápali.

"Remíza," dovysvětlila jsem pobaveně a znovu Dimitrije políbila.

"Počkejte, jak remíza?! Buď Rose s tebou jede, nebo nejede. Nic mezi tím neexistuje," dožadovali se upřesnění kluci.

"Ona fyzicky nejede, ale vlastně tam bude celou dobu se mnou," ujasnil to Dimitrij.

"Do háje, on na mě snad mluví rusky, že mu vůbec nerozumím," kroutil hlavou Mason. "Copak to jde, tam napůl být a napůl nebýt?!"

Vyprskla jsem smíchy: "Mase, zapoj mozek. Nejedu, zůstávám u dvora, ale celou dobu budu s nimi na vysílačce a kontrolovat zásah odtud. Tomu se říká kompromis, víš?"

"Divím se, že něco takového vy dva vůbec znáte," promluvil kousavě Christian. S dobrou náladou jsme si došli všichni společně na večeři. Pár podobných hlášek na naši adresu ještě padlo. Ale nám to dnes bylo úplně putna. Těšila jsem se domů. Až budeme zase sami. Jenže to pár hodin potrvá.

Dimitrijovi při večeři zavibroval mobil. "Co se děje, soudruhu? Padlo rozhodnutí?" ptala jsem se ho hned při rozkliknutí smsky.

"Jo, ale nic víc nevím. Musím na schůzi. Je za 30 minut. Až se vrátím, všechno ti řeknu," informoval mě. Přikývla jsem. Dojedl večeři, dal mi polibek a odešel.

Následující dvě hodiny jsem strávila u Lissy v pokoji. Christian se díval v obýváku na televizi a my si za zavřenými dveřmi povídaly. Chtěla vědět podrobnosti hádky a pozdějšího usmiřování. Ona mi zase vylíčila, jak to tu u nich probíhalo včera večer, když jsem po hádce s Dimitrijem utekla. Já to přes pouto nevnímala. Můj vztek a slzy pouto utlumily. Zůstali všichni u Lissy a Dimitrij jim objasnil podrobnosti ohledně mise. Zachytila jsem její vzpomínku, jak Dimitrij říkal, že nemá cenu, aby za mnou hned šel. Že musím nejprve z nejhoršího vychladnout. Už měl moje záchvaty v malíku. Sakryš, to se hádáme tak často?! Mně to ani nepřijde.

Když jsme si s Lissou všechno pověděly, šla jsem domů. Bylo asi osm. Dimitrij byl stále pryč. Dorazil po dalších dvaceti minutách. "Rose, můžeš jít prosím se mnou?" požádal mě.

"Ano, o co jde?"

"Za pár minut přijede Sydney. Půjdeme jí ukázat byt. Bude se určitě cítit líp, když tam budeš se mnou taky," vysvětlil mi.

Oblékla jsem si bundu a šli jsme k bráně počkat na Sydney. Přijela přesně načas. Dimitrij jí ukázal garáže. Poté jsme ji zavedli k jejímu bytu a pomohli s taškami. Předali jsme jí klíče. Odemkla a já na prahu koukala dovnitř. Bylo to úžasné. Adrian si s tím skutečně vyhrál. Dokonalost sama. Barvy, doplňky. Voněla tam i vanilková vůně. Sydney překvapeně otevřela pusu a vykulila oči. Takové ubytování vskutku nečekala. Natož u morojského dvora. Líbilo se jí to.

"Slečno Sageová, děkuji, že jste s misí souhlasila. Teď vás nebudeme s Rose rušit. Určitě si chcete vybalit a zabydlet se. Nevím, jestli chcete zůstat na lidském režimu dne a noci, nebo zda se přizpůsobíte nám. Zásahy budou vždy během lidského dne kolem poledne. Nechám to na vás. Komunikaci a přípravy zásahu bychom vždy směřovali na mezičas ať už ráno nebo večer mezi 8 a 10 hodinou. Vyhovuje? Jinak tady máte pro jistotu důležitá čísla. Moje, Rose, strážci u brány, garáž, obchod a jídelnu. Tam stačí pouze zavolat a oni vám potřebné věci donesou až k bytu. Nikam sama nemusíte. Chápu, že by to pro vás nebylo příjemné. My s Rose jsme kdykoli a s čímkoli k dispozici. Neváhejte se na nás obrátit. Zatím nashledanou," dohodl se se Sydney na podrobnostech Dimitrij.

"Vyhovuje, děkuji za milé přivítání. Zatím nashledanou," rozloučila se s námi i Sydney.

Vraceli jsme se s Dimitrijem do našeho bytu. Jelikož byl zrovna jeden z posledních podzimních slunečných dnů, udělali jsme si ještě hodinovou procházku parkem. Oba jsme milovali slunce.

"Nějaké novinky ze schůze?" ptala jsem se ho cestou.

"Ne, akorát Sydney. Zítra ráno domluvíme podrobnosti a připravíme techniku na zásah. Budou nutné vysílačky a kamery. Joo, ještě bych zapomněl. Adrian se bude Sydney vyhýbat, jak u dvora, tak i ve snech. Nechce na ni tlačit. Ona potřebuje prostor a trochu se vzpamatovat z toho, že se ocitla mezi samými Moroji a Dhampýry. Pokud ho bude chtít vyhledat, určitě si ho najde nebo mu zavolá na mobil," vzpomněl si Dimitrij na domluvu s Adrianem.

"To zní rozumně," souhlasila jsem. "Dnes je krásně, viď? Slunce mi tolik chybí."

"Já vím," ujistil mě Dimitrij. U fontány mě objal kolem pasu a políbil. Pár minut jsme tam stáli. "Pojď, zítra musíme dřív vstávat. Nechci, abys byla utahaná. Taky mám v plánu před spánkem realizovat pár věcí. Tvůj trest za podvádění při našem boji na akademii. Ještě jsme spolu nesrovnali účty za ten podlý polibek. Na to ale potřebuji naši postel," zašeptal mi smyslně do ucha. Na nic jsem nečekala, chytla ho za ruku a společně jsme se rozběhli domů…