NO3 - 1. kapitola – Akce (z pohledu Rose)

Tak tady máte první kapitolu NO3, vy nedočkavci :) A myslete na nová pravidla, aby mohla být další...

Druhý den ráno jsme se nasnídali, oblékli a šli k Sydney do bytu. Pustila nás dál. Společně jsme v obýváku plánovali zásah. Připravili vysílačky, kamery i zbraně. Rozhodli jsme se, že zásah provedeme dnes. Pro nás v půlnoci. Pro Sydney v poledne. Nemělo smysl vyčkávat a mařit další životy nevinných. Dimitrij dostal k dispozici 12 nejlepších strážců a 2 Moroje s ohnivou magií. Taky jsme měli na přepravu malé královské letadlo. Tím pádem budou strážci na místě zhruba po pětihodinovém letu.

Já zůstanu podle naší dohody doma. Vysílačku i počítač napojený na kamery jsem si rovnou vzala domů. Sydney všechno nainstalovala a připojila. Na počítače je fakt machr. Všichni strážci dostanou minikameru na připevnění do uniformy. Tím získám patnáct možných pohledů. Bude ji mít každý strážce, Moroj i Dimitrij. Alespoň ho budu mít celou dobu pod kontrolou. Všechno uvidím. I rozkazy, které bude Dimitrij se Sydney dávat z auta. Letadlem přiletí na malé soukromé letiště, kde mají zajištěné Hondy pro přepravu k domu Strigojů. Podle informátorů a fotek jich tam má být šest.

Když bylo všechno jasné, tak jsme se se Sydney rozloučili. Musí se trochu vyspat. Dimitrij ji vyzvedne ve 4:00. Vrátili jsme se do bytu. Soudruh hned napsal Christianovi a Masonovi smsku, že je zásah dnes. Proto Eddie s Masonem Christiana i Lissu přivezou ze školy a vezmou si celý den službu. Já budu po zbytek odpoledne i noc na vysílačce. Jsem nervózní už teď, když vím, co Dimitrije a ostatní čeká. Viděl to na mně. Jako vždycky poznal, co se ve mně odehrává.

"Rose, všechno dobře dopadne. Sama v přímém přenosu uvidíš, jak hladce to proběhne," konejšil mě. "Ráno mě budeš mít doma."

Nic jsem na to neřekla a dál seděla v křesle naproti němu v obýváku. Vstal a přešel ke mně: "Máš nějaký nápad, co budeme do odpoledne dělat?" Zavrtěla jsem hlavou. Ani na něžnosti jsem neměla náladu. Navíc by byl Dimitrij po tom unavený. A to jsem nechtěla.

Chvíli přemýšlel nad možnostmi a povídá: "Ale já jo. Počkej tu. Za pár minut jsem zpátky. Skočím jen do obchodu."

Překvapeně jsem vzhlédla. Rychle mě políbil a beze slova odešel. Přinesl nazpět plnou tašku. Vyskládal ji v kuchyni a já jen nechápavě zírala. Dovedl mě k židli. Posadila jsem se. První mi připravil horkou čokoládu. A sám loupal a krájel koupenou zeleninu, uzené maso, brambory. Pozorovala jsem ho u toho. Vždycky mě fascinovalo, jak se pohybuje ladně. Dokázal to i v kuchyni u sporáku. "Soudruhu, nechtěl bys mi konečně říct, co to má znamenat?" zeptala jsem se ho.

Usmál se: "Dnes vařím."

"Promiň, ale to nejde přehlédnout. Spíš by mě zajímalo co?" zjišťovala jsem.

"Neříkala jsi včera něco o mých malých tajemstvích? Právě ti jedno odhaluju," přiznal mi pobaveně. Vykulila jsem na něj oči.

Nic dalšího mi neřekl. Všechny ingredience naházel do jednoho velkého hrnce. Zalil vodou, přidal koření a dal vařit. Jeho dalším krokem bylo rozpuštění devadesátiprocentní čokolády v horké lázni. Schválně mi dvě malé kostičky nechal a podal mi je. S labužnickým výrazem jsem je snědla. Zablýsklo se mu v očích, když mě u toho sledoval. Taky si vzpomněl.

Následně do čokolády přidal trochu mléka a mouky. Osladil to a vyšlehal. Nalil do malého pekáčku a dal péct. Celá kuchyň v tu dobu nádherně voněla. A mně se sbíhaly sliny. Dopekl dezert, vypnul troubu a zkontroloval obsah hrnce na plotýnce. Vylovil z kapsy telefon a řekl mi: "Tak teď máme dvě hodiny čas, než nám zazvoní mobil." Myslela jsem, že si ke mně sedne a bude odpočívat. Místo toho si však přede mě klekl. Jeho oči nyní byly v úrovni těch mých, když jsem seděla na židli. Hnědé, hluboké a plné touhy. "Hlavní jídlo máme na sporáku, dezert se chladí a jediné, co chybí, je předkrm. A ten mám přímo před sebou," vysvětlil své jednání. Než jsem se z jeho informace vzpamatovala a pochopila význam, jeho ruce se kolem mě obtočily. Posunul se ke mně blíž celým svým tělem, uvěznil mě na židli a políbil. Vášnivě.

"Musíš odpočívat," snažila jsem se vyprostit, dokud mi to stále myslelo.

"Já právě odpočívám, a to tím nejpříjemnějším způsobem, víš?" ubezpečil mě a ruce mu nebezpečně bloudily po mém těle. Znovu jsem otevřela pusu, abych něco namítla, ale využil toho. Svým jazykem vklouzl do mých úst a umlčel mé protesty. A moje ovládání bylo pryč. Dotýkal se mě přes oblečení. Pak mi ho pomalu svlékal. Mně nic nedovolil. Kromě polibků, při kterých spolupracoval. Nevím, jak ale po chvilce jsem byla na židli nahá. A on mě nepřetržitě laskal. Obtočila jsem kolem něj své nohy i ruce a nehty se mu zarývala do zad, abych ho měla blíž. Pevně mě chytil a zvedl se z kleku i se mnou. Odnesl mě do ložnice, kde jsme pokračovali až do zazvonění mobilu. Vypnul ho. Měl ho v kapse kalhot, které se válely vedle postele. "Lež, přinesu oběd," nařídil mi.

Po pár minutách přinesl na tácu dvě veliké misky, lžíce a pečivo. Jídlo nádherně vonělo. "Povíš mi, co to je?" ptala jsem se poněkolikáté.

"Nejdřív ochutnej," vyhnul se Dimitrij odpovědi, co vařil.

Nabrala jsem lžící první sousto a vložila si ho do úst. Bylo to výborné. Dimitrij mě probodával pohledem. Musel poznat, že mi to chutná. Hned jsem si nabrala totiž další. "Je to ruský boršč," objasnil konečně.

"Coože, to je bor...?" neuměla jsem to po něm ani zopakovat.

Rozesmál se: "Boršč. Je to něco jako ruské národní jídlo. Někdo to jí jako hlavní chod, někdo pouze jako polévku. Je to dost syté. Zkus k tomu i pečivo."

Zdlábla jsem celou misku. "Soudruhu, chci přidat. Jestli se u vás takhle báječně vaří, tak se mi v Rusku bude líbit. Měl bys v kuchyni trávit více času, a ne přede mnou skrývat své ruské kvality," pochválila jsem ho.

"Rozo, ty jsi neskutečná. Pořád nechápu, jak mě dokážeš těma svýma hláškama stále překvapit," kroutil hlavou Dimitrij. Vstal a došel mi nandat ještě jednu porci. "Nech si místo i na dezert. Ten teda ruský není, ale tobě to vadit nebude. Hlavně že je z čokolády, viď?" Měl ho rovnou s sebou nakrájený na talířku.

Snědla jsem i druhou misku. A pak se zakousla do dezertu. "Ježiši, ten je božský," vyhrkla jsem. Dimitrij moje oslavné ódy raději nekomentoval. "Tak já nechodím pouze s Bohem mezi strážci, o jehož božském vzhledu radši ani nemluvím. Ale já mám Boha i v kuchyni," podotkla jsem uznale.

Políbil mě: "Mlč, o Bohovi nechci slyšet už ani slovo."

"Zapomněla jsem ještě na Boha v ložnici," zašeptala jsem při nádechu. "O tom však na veřejnosti pomlčím. Poté by tě chtěla každá ženská. A já se nehodlám dělit." Zdusil mě polibkem a dokázal mi, že je opravdu Bůh.

"Rose, budu muset jít," promluvil Dimitrij poté, co zkontroloval na hodinkách čas. "Jsou tři. Musím se obléct a svolat ostatní z mise. Rozdat jim ty kamery a vyzkoušet, zda všechno opravdu funguje. Ve čtyři zajdu pro Sydney a hned vyrážíme na cestu," pověděl mi nevyhnutelnou informaci, které jsem se celý den podvědomě bála. Smutně jsem přikývla.

Oba jsme vstali z postele a oblékli se. Dimitrij do uniformy královských strážců, kterou si na zásahy bude oblékat jako velitel. Strašně mu slušela. Já pouze do domácích džín a trička. Dnes nikam ven znova nepůjdu.

Doprovodila jsem ho ke dveřím: "Buď opatrný, soudruhu a brzy se mi vrať. Miluju tě."

Přitáhl si mě k sobě a zašeptal: "Budu v pořádku. Zásah proběhne hladce a podle plánu. Budu na vysílačce. Hlavně nenech přihlížet Lissu s Christianem a zůstaň tu raději sama. Možná se objeví Adrian. Ten nevadí. Ale před Sydney ani slovo, že tu je. Vrátím se co nejdříve. Hned jak to půjde. Slibuju. Miluju tě, Rozo."

Políbil mě dlouhým něžným polibkem a odešel. Tak moc jsem chtěla být s ním, i v nebezpečí. To by mi nevadilo. Nesnášela jsem, když jsme byli každý zvlášť. Pustila jsem hned počítač. Alespoň uvidím zkoušku kamer. Vše fungovalo. Pak mi obrazovka potemněla. Chystají se na cestu.

"Rose," ozval se ve vysílačce Dimitrijův hlas.

"Ano, Dimitriji," reagovala jsem okamžitě.

"Vše funguje. Vyrážíme na cestu. Ozvu se ti znovu, až budeme připraveni před zásahem. Na vysílačce máš k dispozici dvě frekvence. Jednička je pouze ke mně a Sydney. Dvojka je na všechny," informoval mě ještě.

"Rozumím," ukončila jsem hovor.

Zůstala jsem sedět na pohovce. Odpoledne se za mnou stavili naši školáci. Vypili jsme si spolu čaj a já jim dala na ochutnání Dimitrijovy dobroty. Nechtěli mi věřit, že to vařil a pekl on. Moc jim to chutnalo. Prý se k nám pozvou v neděli na oběd. To můžou zkusit, ale nepřála bych jim, kdyby vaření zrovna vyšlo na mě. Haha. Trochu mě jejich návštěva rozptýlila a utekly mi tak příjemně tři hodiny, které Dimitrij trávil v letadle.

"Rose, nemohli bychom zůstat u tebe a koukat se taky?" zeptal se za všechny Mason.

"Omlouvám se, ale mám zákaz. Dimitrij už udělal velký ústupek, že to dovolil mně," snažila jsem se je jemně odmítnout.

"Vždyť by se to nemusel vůbec dozvědět. Byli bychom potichu," přemlouval mě Christian.

"Christiane, nebudu Dimitrijovi lhát a podvádět ho. To po mně nechtěj. Slibuju, že vám to zítra všechno do podrobností povyprávím," zavrhla jsem jeho nápad.

"Christiane, Rose má pravdu. Tohle by nebylo fér. A už půjdeme. Dimitrij se ti musí každou chvilkou ozvat. Nebudeme rušit. A neměj strach. Určitě to dobře dopadne. On ví, co dělá," uklidňovala mě Lissa slovy i přes pouto příjemnými pocity a svou vírou v Dimitrije.

"Snad máš pravdu," zadoufala jsem. Ostatní vstali a odešli. Uklidila jsem nádobí v kuchyni, abych se zabavila a následně vytáhla znovu tu Dimitrijovu knížku, kterou neměl v ruštině a já ji zkoumala na akademii. Začetla jsem se do druhé kapitoly. Potřebovala jsem být s ním a sdílení jeho koníčků mi v tom aspoň trochu pomohlo.

Právě jsem dočítala už čtvrtou kapitolu, když se ozvala vysílačka: "Rose, jsme na místě. Za deset minut budou k dispozici pohledy z kamer. Budeme se rozmísťovat kolem domu."

"Ano. Co cesta letadlem? Neobjevily se nepříjemnosti?" řekla jsem do vysílačky.

"Ne, bez problémů. Kdybys něco potřebovala, ozvi se," pověděl mi Dimitrij. V následujících minutách se ukazovaly pohledy z jednotlivých kamer. Strážci i Morojové měli každý své číslo. Dimitrij měl jedničku. Naběhly mi na obrazovku ve třech řadách po pěti. Na jakýkoli z nich jsem si mohla kliknout a zvětšit ho na celou obrazovku, případně i přiblížit nebo oddálit. Tohle všechno mě naučila Sydney.

Dimitrij zkontroloval, jestli jsou všichni na svých místech. Každý se mu ozval do vysílačky a řekl: "Připraven". "Nezjistil někdo nějaké znepokojivé informace, když se dostával na své místo? Jestli ano, ať ihned promluví. Pokud mlčíte, beru to jako ne," zeptal se zkušeně Dimitrij, aby se vyhnul pozdějším možným komplikacím při zásahu. Nikdo nereagoval. Vše jde podle plánu.

"Rose, my jsme připraveni. U tebe taky všechno OK?" ptal se mě Dimitrij na soukromé frekvenci.

"Ano, ostatní jsem vystrkala ven, jestli se ptáš na tohle, soudruhu. Jsem tu sama," pochopila jsem jeho otázku.

"Přesně," slyšela jsem z jeho hlasu náznak smíchu. "Počkáme patnáct minut na svých pozicích a jdeme na to. Nemá smysl, čekat do 12:00. Slunce vyšlo. Žádné komplikace se prozatím neobjevily. Spustíme útok," rozhodl se.

"Dobře, souhlasím," odpovídala jsem, když se ozvalo zaklepání.

Dimitrij ho musel ve vysílačce slyšet taky, protože se zeptal: "A tohle je co? Někdo se k tobě dobývá do bytu. Néé, že je tam pustíš."

"Klid, soudruhu. Zjistím, kdo to je i co chce a ozvu se ti. Vydrž chvíli," odpověděla jsem mu a rovnou šla otevřít. Byl to Adrian.

"Ahoj Rose, myslel jsem, že zůstanu doma, ale nemohl jsem to vydržet. Můžu se koukat u tebe taky. Já mám o ně oba strach," odůvodnil svůj příchod. "Už to začalo?"

"Ještě ne. Propukne to každým okamžikem. Jsou nachystaní. Ahoj Adriane, pojď dál. Čekala jsem tě. Ale buď potichu. Sydney nesmí vědět, že jsi tady. Rozhodilo by ji to," ustoupila jsem ze dveří. Souhlasně přikývl a posadil se vedle mě na pohovku, aby viděl na záznamy z kamer.

Vzala jsem vysílačku a spojila se s Dimitrijem: "Soudruhu, to byl jen Mason. Chtěl se sem nacpat, ale neboj. Vyhodila jsem ho."

"Chápu. Za pět minut spustím útok," pochopil Dimitrij, že nepřišel Mason, ale Adrian a je se mnou.

"Sydney, omlouvám se, ale já to musím říct, kdyžtak si zacpi na pět vteřin uši. Dimitriji, miluju tě! Opovaž se něco zvorat! Přísahal jsi, že přijedeš domů živý a zdravý! Rozumíš?!" vyhrkla jsem do vysílačky.

Z druhé strany jsem uslyšela smích. Jak soudruha, tak i Sydney. "Já čekal, kdy to přijde. Proto ty dvě frekvence. Jinak bys pobavila celou skupinu. Miluju tě, Rozo. Co jsem slíbil, to platí. Jdeme na to, ať jsem co nejdřív u tebe," oplatil mi.

Adrian se usmál a stiskl mi ruku, jakmile jsem položila vysílačku. Sdílel se mnou všechny mé obavy, ale věřil, že to dobře dopadne. Sevřela jsem mu ji taky. Budeme se držet celý útok.

Po dvou minutách prořízl ticho v místnosti Dimitrijův ostrý hlas z vysílačky: "Útok!" Bylo přesně 11:15. Všechny pohledy z kamer se daly do pohybu a přibližovaly se z různých úhlů k domu Strigojů. První strážce vykopl dveře, uhnul stranou a další dva vpadli dovnitř. Okamžitě ho systematicky pročesávali. Obývák s kuchyní byl čistý. Okna zatemněná proti slunci. Strážci závěsy schválně rozdělali. Aby tam Strigojové nemohli uniknout. Část z nich se vydala nahoru do patra a druhá část do sklepa. S každou partou šel i jeden Moroj. Nahoře již byli připraveni na útok čtyři Strigojové, které varoval způsobený hluk. Strážci držící v rukách stříbrné kůly se pustili do boje. Moroj ukázal svou rukou na jednoho Strigoje a ten vmžiku celý vzplanul. To bylo jiné kafe, než uměl Christian svou ohnivou koulí. Zaječel a zhroutil se k zemi. Jeden byl z kola ven. Jiný strážce bojoval s druhým Strigojem. Jeho kolega v pravou chvíli probodl Strigojovi nechráněná záda a přes páteř i srdce. Zbývali dva. Moroj po dalším Strigojovi vypálil ohnivou kouli jako Christian, vzplálo mu oblečení. Nechránil se a nejbližší strážce ho ihned probodl. Ve stejné chvíli se k zemi zhroutil i poslední Strigoj, kterého další strážce zabil kůlem. Vrchní patro bylo čisté. Mezitím probíhal boj ve sklepě. Nakonec tam bylo Strigojů více. Protože dole byli tři. Celkem tedy ne šest, ale sedm. S tím si ale naši útočníci hravě poradili. Jednoho Strigoje měli z krku během pár vteřin. Moroj ho zapálil stejně jako morojský kolega nahoře. A zbývající dva Strigoje si rozdělili strážci. Ani ne za patnáct minut bylo po boji. Dhampýři ještě důkladně prohlídli celý sklep. Nic neobjevili. Mrtvá těla Strigojů vynosili před dům, aby je slunce zničilo. Sydney na ně ještě nasypala nějakou chemikálii, aby proces uspíšila. Dům byl v ústraní. Nemuseli se obávat lidských svědků. Dimitrij sám znovu prošel celý dům i sklep. Poděkoval všem účastníkům a dal povel k návratu ke dvoru. Nikomu se nic nestalo. Kromě jednoho strážce, který měl roztrženou paži. Rána mu krvácela. Tipovala jsem, že pět stehů to spraví. Nebylo to nic vážného. Sydney vytáhla lékárničku a ránu mu obvázala. Trochu mu to i vyčistila. Na pár hodin to postačí, než se dostane u dvora k doktorovi.

Účastníci mise následně vypnuli minikamery a sundali je ze svých uniforem. Sydney si je od všech vybrala nazpátek a schovala do speciální krabičky, aby se nepoškodily. To samé i vysílačky. Jediný Dimitrij si nechal tu svou. A já tak mohla slyšet, jak vydává pokyn: "Všichni do aut a vracíme se zpět na letiště. Ještě jednou děkuju za bezchybné provedení zásahu. Takhle by to mělo vypadat i příště."

"Rose," ozvala se vysílačka po dalších asi deseti minutách.

"Ano?" pronesla jsem v otázce.

"Za pár hodin jsem doma. Slib jsem dodržel. Vypínám vysílačku. Jdi si lehnout. Nečekej na mě. Musíš se vyspat. Už je po všem. Krásné sny," nabádala mě Dimitrijova slova.

"Rozmyslím si to," nedala jsem mu souhlas.

"Nemůžeš mě alespoň jednou jedinkrát poslechnout?" posteskl si.

"Ne," usmála jsem se. "A pospěš si."

"Vynasnažím se. Vypínám vysílačku," reagoval na to. Po chvilce vysílačka ohluchla. Já svou také vypojila i vypnula počítač.

Adrian se zvedl z pohovky: "Jdi se vyspat. Má pravdu." Doprovodila jsem ho ke dveřím. "Dobrou noc, malá dhampýrko. A pěkné sny. Za pár hodin ho máš doma. Zvládli to skvěle."

"Dobrou, Adriane. A děkuju, žes přišel. Příště to uděláme, taky tak," poděkovala jsem mu. Před odchodem mě ještě objal a políbil na čelo. Pak jsem se vysprchovala a zalezla do peřin. Vzala jsem si tam i soudruhovu rozečtenou knížku a znovu pokračovala ve čtení.

Ani nevím jak a v kolik, ale musela jsem usnout. Protože mě vzbudil polibek, Dimitrijovo objetí a jeho úžasná vůně. "Jsem u tebe, Rozo. Nádherné sny. Co jsi dělala v posteli s mojí knížkou, mi vysvětlíš ráno. Miluju tě," zašeptal.

Já se k němu přitulila a opět upadla do klidného spánku.