S těmi komentáři to bylo o fous, už jsem počítala, že kapitolku dneska nepřidám... Polepšete se! ;)
Máte pro tentokrát z pekla štěstíčko :D
První setkání v Idahu s Rose bylo něco. Stál jsem sám na verandě v hotelu v drahém teplém kašmírovém kabátu a kožených botách s mou obvyklou hladinkou alkoholu v krvi a kouřil své hřebíčkové cigarety opřený ve tmě o stěnu kousek ode dveří. Díval jsem se na zasněženou krajinu a přemýšlel o tom, jak bych ji namaloval. Ale vyrušily mě něčí kroky. Byla to malá holka. Dhampýrka. Otřepala si z bot sníh a chystala se vejít do dveří. Nevšimla si mě. Oslovil jsem ji tedy první: "Ahoj, malá dhampýrko."
Zvedla ke mně své oči a já poprvé ve svém životě při pohledu na ženu přestal na pár vteřin dýchat. Byla krásná. Dlouhé tmavé vlasy jí spadaly přes ramena a v hnědých očích jí plály plameny, které působily jak nebezpečně, tak přitažlivě. Tatáž kombinace vyzařovala z jejího těla, ačkoli tam jen tak ledabyle stála ve sportovních kalhotách a jedno oko jí zdobil dokonce monokl.
A Adrian Ivaškov ihned využil své šance a nechutně ji balil. Aury jsem kvůli alkoholu neviděl, takže mi uniklo tenkrát to černé ohraničení. Vracela se nejspíš z lyžování, protože na sobě měla teplé sportovní věci. Svým vampýřím čichem jsem cítil její pot. Omamně voněla svou přírodní vůní. Přitahovala mě. Toužil jsem ji získat a nebudu si hrát na neviňátko, z jednoho prostého důvodu, abych se s ní vyspal.
"No, díky za lekci z hygieny, ale já žádnej parfém nevlastním a teď se jdu osprchovat. Měj se," ukončila naši krátkou konverzaci a chtěla odejít.
Nabídl jsem jí cigaretu. Odmítla. Docvaklo mi, že je z akademie sv. Vladimíra, proto jsem konstatoval: "Takže z tebe bude strážkyně, až budeš starší."
"Nejspíš," byla skoupá na slovo.
"Kdy doděláš školu? Možná budu potřebovat strážce," nevzdával jsem se.
"Na jaře maturuju. Ale je mi líto, už jsem zadaná," vzala mi naději.
"Fakt? Kdo je ten šťastlivec?" vyptával jsem se dál. A tiše záviděl.
"Šťastlivkyně," zdůraznila. "Vasilisa Dragomirová."
"Aha," usmál jsem se potěšeně a pokračoval: "Hned jak jsem tě uviděl, věděl jsem, že jsi potížistka. Ty jsi dcera Janine Hathawayový."
"Jsem Rose Hathawayová," opravila mě příkře.
"Rád tě poznávám, Rose Hathawayová," pronesl jsem upřímně a zdvořile k ní natáhl ruku v rukavici. Královské vychování. "Adrian Ivaškov."
"A to tvrdíš, že já jsem potížistka," zamumlala, když zjistila s kým má tu čest.
"Dobrý, co? Oba nás předchází naše pověst," přiznal jsem pobaveně.
Zavrtěla hlavou: "Nic o mně nevíš. A já znám jenom tvou rodinu. O tobě taky nevím vůbec nic."
"A chtěla bys?" poškádlil jsem ji. Typický Adrian Ivaškov.
"Promiň, do starších kluků nedělám," udělala mezi námi jasno vmžiku Rose.
"Je mi jednadvacet. Nejsem zas o tolik starší," smlouval jsem s ní.
Můj pokus ji sbalit utnula v zárodku s tím, že je zadaná. "Mám přítele."
Nemohl jsem být oproti ní o tolik starší. Maximálně tři nebo čtyři roky. To není tolik. "Zvláštní, že ses o tom nezmínila hned," neodpustil jsem si malé rýpnutí. "Ale toho monokla ti neudělal on, že ne?"
Zčervenala. Ale během pár vteřin našla opět svůj důvtip: "Kdyby to udělal, tak už by bylo po něm. Přišla jsem k tomu… při tréninku. Učím se bojovat jako strážkyně a naše hodiny jsou vždycky drsný."
"To mě rajcuje," prohlásil jsem neomaleně a zahodil vajgl od vykouřené cigarety.
"Bouchání do oka?" pozastavila se nad mou divnou touhou.
"To zrovna ne. Rajcuje mě, když si představím, jak bychom to spolu dělali drsně. Mám rád kontaktní sporty," uvedl jsem to na pravou míru.
"To jistě," poznamenala Rose suše a trochu zhnuseně. Z konverzace nás vyrušila další holka.
"Čau, Mio," oslovila ji Rose. Příchozí Morojka zírala z jednoho na druhého.
"Další kluk?" podivila se Mia jízlivě a pozvedla obočí. Na malou dhampýrku se holt stála dlouhá fronta. Tahle její narážka mi to pouze potvrdila. Rose bude u mužů hodně žádaná. A po chvilce mě dorazila úplně: "Rose se tahá jen s chlapama a psychopatama."
"Aha," konstatoval jsem radostně. "No, já jsem chlap i psychopat, takže to vysvětluje, proč jsme s Rose tak výborní kámoši."
"My dva taky nejsme kámoši," vyvedla mě malá dhampýrka z omylu. Já si z toho, ale nic nedělal. Jen tak mě něco nerozhází. Umím být hodně nad věcí.
Z toho, jak se k sobě Mia s Rose chovaly, se neměly vůbec rády. Mia mi práskla, že Rose monokla udělala její máma strážkyně Janine Hathawayová. To byla překvapivá informace. Jakmile Mia odešla, neudržel jsem svou zvědavost na uzdě a vyptával se na Vasilisu i únos. Rosemarie se tvářila hrozně obezřetně a vlastně mi nic kloudného neřekla.
Další naše téma patřilo cigaretám. "Já myslím, že kouříš jen proto, abys měl co dělat, než vymyslíš další moudrou větu," podotkla suverénně.
Zrovna jsem popotahoval ze své nově zapálené hřebíčkové cigarety a tato její hláška mě rozsekala. Začal jsem se smát. Kouř v mých plicích mě pak donutil rozkašlat se, abych popadl znovu dech. "Rose Hathawayová, nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím. Jestli jsi takhle okouzlující, když jsi utahaná a zpruzená, a takhle nádherná, když jsi zraněná a v hadrech na lyže, musíš bejt jinak úplně zničující."
"Pokud tím "zničující" míníš, že by ses měl bát o život, tak jo, máš pravdu," odsouhlasila mi to se svou drzostí. Otevřela dveře se slovy: "Dobrou, Adriane." A i ona odešla spát.
"Brzo se uvidíme," těšil jsem se na další setkání. Vyloženě jsem se nemohl dočkat.
"To asi ne. Už jsem ti řekla, že do starších kluků nedělám," připomněla mi znovu. A vešla do ubytovny.
"Jasně, že ne," zakřičel jsem za ní ještě přes zavřené dveře.
Abych se s ní opět potkal, vytvořil jsem druhý den v noci sen. Spíš už to bylo třetí den časně ráno. Vzbudil jsem se poměrně brzy a navodil si stav pro vstupování do snů. Vybral jsem stejnou terasu, akorát změnil zimu za léto. Vše kolem se zelenalo. Slunce svítilo a ptáci zpívali. Rose byla naprosto zničující. Monokl jí zmizel. Z pupíku jí visel jako piercing ochranný přívěsek ve tvaru modrého oka a na ruce měla strážcovské čotky. Zmátl jsem ji, když jsem jí prozradil, že je to můj sen a ne její. Nechápala to.
Poprvé jsem použil svou divnou sílu na její auru a zvážněl jsem: "Proč máš kolem sebe tolik temnoty?" Nerozuměla mi, tak jsem pokračoval: "Jsi obklopená černotou. Nikdy jsem neviděl nikoho jako ty. Všude jen stíny. To bych do tebe nikdy neřekl. Dokonce, i když tady stojíš, ty stíny pořád rostou."
Její odpověď na moje otázky mě zarazila: "Jsem stínem políbená…"
"Co to znamená?" zajímal jsem se.
"Že jsem jednou umřela," vysvětlila mi. "A vrátila jsem se." To mě ohromilo. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Víc jsme si nestihli povědět, protože se z ničeho nic náhle probudila.
Ten samý den jsem se s Rose znovu setkal. Vyrušil jsem ji v dost choulostivé situaci s jedním strážcem. Hádali se. Ne špatně - byla to vyloženě žárlivá scéna. Jejich rozzářené aury mluvily samy za sebe. Poznal jsem city. Lásku, vztek i žárlivost, která se v nich zračila. Navzájem jeden druhého milovali. Když jí on slovy v hádce ublížil, v Rosině auře probleskla bolest. A v jeho následně lítost, kdy litoval svých vyslovených slov.
Zasáhl jsem a Rose rádoby překvapeně oslovil, že jsem ji nečekaně potkal: "Malá dhampýrko." Usmál jsem se na ni a kývl hlavou na toho strážce místo pozdravu. Rose přistiženě zčervenala. "Nechci vás vyrušovat, ale až budeš mít chvilku, rád bych s tebou mluvil."
Již otevírala pusu, že mi odsekne, že se mnou mluvit nebude, ale vmžiku si to rozmyslela při pohledu na toho muže, který si mě nesouhlasně měřil. Aby srovnala skóre a ublížila mu zase ona, vykouzlila na tváři ohromující zářivý úsměv. "Zrovna čas mám," s těmito slovy mi položila ruku na moje rameno.
Hrála to dobře. Kdybych nečetl aury, oblafla by mě. Na strážce to zapůsobilo jako ledová sprcha, ale ve tváři mu zůstal naučený nečitelný výraz bez emocí. Obdivoval jsem ho, že se dokáže takhle ovládat. V jeho nitru to vřelo zničující válkou. Nejradši by mi dal pěstí a Rose by ulíbal k smrti. Udivovalo mě, proč se téhle nádherné holce brání, když ji navíc miluje. A především když je to vzájemné. Moc dobře si to uvědomoval. Jiskřilo to mezi nimi na dálku. Polibkem před mýma očima by mi dal jasně najevo, kdo z nás je vítěz. Po chodbě nikdo další nešel. Mohl to udělat. Sice byl od Rose starší, ale určitě ne o víc jak osm let. Nad pětadvacet mu rozhodně nebylo. I vzhledově se k sobě hodili. Slušelo by jim to spolu. Ale on zůstal stát jako socha a tiše trpěl. Proč???
Musím chtě nechtě přiznat, že byl pohledný. O pár centimetrů vyšší než já. Většinou jsou Morojové většího vzrůstu než dhampýři. Výjimka potvrzuje pravidlo, která stála právě proti mně. Taky byl hodně namakaný a přitom štíhlý. Hezký obličej a v něm ostře řezané rysy. Kdyby se trochu usmál, holky by padaly do mdlob, jen kdyby kolem nich prošel. Což podle reakce Rose padají i bez toho úsměvu. Hnědé delší vlasy až po bradu mu rámovaly obličej. Sympaťák už od pohledu. Jeho oříškové oči mě však nesouhlasně i vražedně probodly. Vadil jsem mu. Hodně. Rvalo ho to na kusy. Ale nezasáhl. Odevzdaně se mnou nechal Rose odejít. V zádech jsem cítil jeho pálivý pohled, jak nás s Rose vyprovázel.
Rose se s ním ještě provokativně rozloučila: "Tak zatím, strážce Belikove." A mě docvaklo, s kým mám tu čest. Belikov - jeden z velice uznávaných strážců. Myslel jsem si, že mu bude minimálně třicet, aby zvládl mít takovou pověst, ale po osobním setkání s ním teda ani náhodou. Přezdívají mu "ruský Bůh" nebo "Bůh Belikov", po tomhle mě to ani nepřekvapuje. Je na něm něco… Nevím, jak to správně popsat.
Nevydržel jsem to a o samotě si do Rose s úšklebkem rýpnul: "Takže ty neděláš do starších kluků?"
"Něco si namlouváš," odpověděla mi. "Moje omračující krása ti zjevně zatemnila rozum," držela se i dál své role, aby se přede mnou neshodila.
Tím mě odzbrojila a já ji přestal týrat. Rozesmál jsem se: "To je dost možný." Rozhodla se couvnout, já jí to však nedovolil a objal ji kolem ramen. Musel jsem svou šanci chytit za pačesy. Bez její pomoci se k Vasilise nedostanu. "Ne, ne. Chtěla sis se mnou hrát na kámoše, tak si tím musíš projít."
Navíc jsem se v její společnosti cítil příjemně. A získat tuhle holku pro sebe pro mě byla hodně lákavá výzva. Pokud by se mi to povedlo, hodně bych pozvedl svoje mužské ego. Především v konkurenci mužů, kteří o ni stáli taky. Největší konkurent bude jednoznačně Belikov. Ale já nejsem béčko…
Žádné komentáře:
Okomentovat