NO3 - 7. kapitola – Únos (z pohledu Dimitrije)

Nic nemůže být úplně růžové...

Ráno jsme se společně nasnídali, oblékli si uniformy a vydali se rovnou k výslechu. Rose šla první. Strávila vevnitř asi 20 minut. Byl jsem z toho děsně nervózní. "Na co všechno se jí můžou sakra ptát?" šílel jsem v duchu. Pochodoval jsem po chodbě, abych se aspoň trošičku uklidnil. Stejně to nepomáhalo. Dal bych cokoli, abych mohl být u toho, a věděl, co se za dveřmi odehrává.

Rose konečně vyšla. Doprovázel ji vyšetřovatel, aby zabránil našemu rozhovoru. Nebylo to nutné, poznal jsem z výrazu jejích očí, že to nepatřilo mezi příjemné záležitosti, ale zvládla to. Vykašlal jsem se opět na pravidla a jakékoli doporučení, jak bychom se k sobě během výslechů měli s Rozou chovat. Mluvit jsme nesměli, ale to mi nezabránilo v tom, abych ji na chodbě před vyšetřovatelem objal a políbil na čelo. Ona mě pohladila po tváři. Zaznamenal jsem nesouhlasný výraz ve tváři přihlížejícího vyšetřovatele, ale bylo mi to jedno.

Pak jsem vstoupil do jámy lvové. Za stolem čekal druhý dhampýrský vyšetřovatel a u stolu s počítačem seděla morojská zapisovatelka.

"Dobrý den," pozdravil jsem.

"Strážce Belikov?" ujišťoval se vyšetřovatel. Kývl jsem na souhlas. "Prosím posaďte se." Poslechl jsem ho a sedl si na připravenou židli. "Jaký máte vztah se slečnou Hathawayovou?" položil mi první otázku.

"Je to moje přítelkyně. Žijeme spolu," odpověděl jsem mu.

"Jak dlouho váš milenecký vztah trvá?" pokračoval.

"Zhruba 6 měsíců. Přesně jsme spolu začali chodit a žít týden po červnovém přidělení strážců tady u dvora. Tuto informaci jsme netajili a dozvěděli se to naši nejbližší kamarádi a nadřízení Morojové. I když jsme oficiálně nahlášení, že bydlíme v bytě svých Morojů, není to tak. Předpokládám, že tuto informaci již máte. Ale žijeme spolu v bytě lorda Christiana Ozery. On sdílí byt o patro výš se svou přítelkyní princeznou Vasilisou Dragomirové, kterou chrání má přítelkyně Rose. Kdyby s naším vztahem měli problém, určitě by nám nenechali svůj byt," pověděl jsem.

"Ano, máte pravdu. Tuto informaci jsme si ověřili. Bohužel na váš současný vztah vrhá špatné světlo vaše předchozí působení na akademii sv. Vladimíra. Jste obviněn ze zneužívání své neplnoleté studentky, která je v současnosti vaše přítelkyně. Můžete se k tomu nějak vyjádřit a specifikovat, jaký vztah jste spolu měli na akademii?" požádal mě vyšetřovatel.

"Rose s Vasilisou Dragomirovou jsem vypátral ve světě lidí, kam z akademie utekly a schovávaly se tam dva roky. V září minulého roku jsem je přivezl zpět na akademii. Aby Rose dohnala své spolužáky, dostala tréninky navíc pod mým vedením. Nic mezi námi nebylo, jestli narážíte na tohle. Uvědomoval jsem si svoje postavení učitele a trenéra. Navíc ona neplnoletá. Nejsem blázen, abych ohrozil svou kariéru, na které jsem tvrdě dřel tím, že bych si s ní něco začal. Z akademie nemáte jediný přímý důkaz o opaku. Strážce Alto se nám chce pouze pomstít. A paní ředitelka musela dát pokyn k vyšetřování, neboť nás dost otřesným způsobem obvinil veřejně před celou akademií v tělocvičně, kde byli jak všichni zaměstnanci, tak i studenti. Chápu, že taková aféra se musela prošetřit. Mnoho lidí jsme naším vztahem šokovali. Rozumím tomu, v tomhle světě nejsou obvyklé milostné poměry ani dvou dhampýrů, natož když jsme předtím zaujímali vztah učitel a studentka," snažil jsem se působit důvěryhodně, i když jsem musel lhát.

"Souhlasím, z akademie důkaz nemáme, ale jako svědka jsme oslovili pana Viktora Daškova. Řekl nám o kouzle chtíče, které na nás a vaši studentku Rose uvrhl, aby mohl unést slečnu Dragomirovou. Co mi k tomu řeknete?" vytáhl vyšetřovatel jediný jejich důkaz.

S klidem jsem se usmál: "To myslíte skutečně vážně? Věříte tomu padouchovi více než mně? Opět je to pomsta. Já s Rose jsme ho dostali do vězení a zachránili Vasilisu Dragomirovou. Taky to nebylo kouzlo chtíče, ale pro fyzické napadení. Trvalo mi 15 minut, než jsem Rose zpacifikoval a odstranil náhrdelník s kouzlem. Napadla mě v mém strážcovském pokoji. Kdyby náhrdelník obsahoval kouzlo chtíče a já k ní opravdu choval city a sympatie, o kterých mluvíte, nemyslíte, že bych se tu noc prozradil? A zdržení by nezahrnovalo pouze pár minut, ale několik hodin, než bychom vyhlásili poplach a pátrání? Vasilisu jsme našli jedině díky Rose a jejich poutu. Přiznávám, že náš vztah s Rose je dost kontroverzní, ale neděláme nic nezákonného ani zakázaného. Tyhle vaše důkazy jsou směšné. Navíc celé toto vyšetřování hodně poškodilo moje jméno. Nevím, co víc bych vám k tomu měl říct."

"Mně to stačí, pane Belikove. Pro vaši informaci dnes vyšetřování uzavírám pro nedostatek důkazů. Vaše vina se neprokázala. Vypadá to, že se opravdu jedná pouze o pomstu. Můžete jít," propustil mě po 20 minutách vyšetřovatel.

"Děkuji, jsem rád, že tyto nepříjemnosti konečně skončí. Nashledanou," rozloučil jsem se a vyšel na chodbu.

Rose tam nervózně čekala. V okamžiku, kdy mě spatřila, se mi vrhla kolem krku, aby mě objala a políbila. Já jí objetí i polibek úlevně oplácel. Bylo mi z toho lhaní zle, avšak jinak to nešlo.

"Miluju tě, Rozo," zašeptal jsem jí do ucha. "Je to za námi. Dnes to uzavřou. Řekl mi to teď vyšetřovatel." Radostí se ke mně přitiskla ještě víc.

"Miluju tě, Dimitriji. Konečně," vydechla. "Jdeme domů. Už tu nehodlám strávit ani minutu," zavelela Rose.

"Zase mi čteš myšlenky," usmál jsem se na ni. Propletli jsme si prsty a přes nádvoří se vrátili domů. Do našeho bezpečného království, kde nemusíme nikdy nic předstírat. Cestou jsem napsal ještě smsku Adrianovi. Aby neměl strach.

Doma jsme bez zábran mluvili o svých pocitech. Tady nás nemohl nikdo poslouchat. A my to ze sebe museli dostat.

"Tak nerada lžu, soudruhu. Je to něco jiného, než zamlčet nebo neříct úplnou pravdu. Hnusilo se mi úmyslně lhát o tom, že jsem k tobě nic necítila. Jenže to byla nutnost. Kdyby se ti někdy do ruky dostala moje výpověď, ani ji nečti. Nic z toho, co jsem jim tam dnes napovídala, nebyla pravda," posteskla si Roza.

"Nápodobně. Udělal jsem ze sebe kariéristu. Až mi ze sebe samého bylo zle. Ale vyšlo to. Ode dneška máme pokoj. Chtělo by to malou oslavu, co říkáš? Alespoň nás to přivede na lepší myšlenky. Mohl bych ti něco dobrého uvařit? Máš na něco chuť?" plánoval jsem odreagování.

Roze zajiskřily oči: "Mám, ale jídlo to není. Mám chuť na tebe, soudruhu. Vaření necháme na víkend. Já tě chci."

Absolutně jsem nebyl proti. Pevně jsem si ji k sobě přitáhl a hladově líbal. "Ještě nějaké požadavky? Jako místo a způsob?" pošeptal jsem v polibku a otázce. A rukama rozepínal knoflíky u její košile.

Omámeně pronesla jedno jediné slovo: "Vana."

To mi stačilo. Za zadeček jsem ji chytil a zvedl do svého náručí. Obtočila kolem mě své ruce i nohy a v polibcích jsem nás přesunul do koupelny. Rozu jsem opatrně posadil na okraj vany. Poté jsem pustil horkou vodu a napouštěl plnou vanu. Protože to pár minut potrvá, než bude plná, mohl jsem se věnovat své nádherné Bohyni. Vydráždil jsem ji k nepříčetnosti už při vysvlékání a ústy ji převedl k vrcholu. Když byla vana plná, opatrně jsem Rozu položil do vody, aby mi nespadla, než se zase vzpamatuje. A s láskou ji pozoroval a jemně hladil po tváři i vlasech. Po několika málo minutách otevřela oči. Ještě je měla rozostřené a zamlžené láskou a rozkoší. Tohle jsem miloval. Potom tiše promluvila: "Pojď za mnou."

"Přinesu nějaké svíčky, ať můžu zhasnout velké světlo a nařídím budík. Jinak bychom zapomněli na čas a Lissu s klukama nechali u školy. Za chvilku jsem u tebe. Odpočívej. Pak se mě dlouho nezbavíš," sklonil jsem se k ní v polibku.

"Pospěš si," popoháněla mě.

To byla celá ona. Aby ani sekunda nepřišla nazmar. Celý svůj život žila naplno. Užívala si ho plnými doušky. Až s ní jsem cítil, že i já volně dýchám. A s její pomocí se postupně učil, jak si život vychutnávat. Vzal jsem z obýváku tři svíčky. Rovnou je zapálil a donesl je do koupelny. Jednu jsem dal na umyvadlo, jednu do rohu na vanu, aby nám nepřekážela a poslední na skřínku s ručníky. Zhasl jsem. Z kalhot, které jsem měl stále na sobě, protože mi je Rose nestihla sundat, jsem vyndal mobil. Nastavil ho na 11:30. Následně jsem vytočil číslo jídelny a objednal na 12:00 poslíčka s pizzami s donáškou do bytu. Roza mi věnovala souhlasný úsměv. Mobil jsem položil na skříňku a vysvlékal jsem si zbývající oblečení. Košile se již válela na zemi. Té mě Rose stačila zbavit.

Rozepnul jsem knoflík i zip u kalhot a vzhlédl. Neskutečně mě pálil Rosin pohled, jak si mě z vany prohlížela. Nedalo mi to a pobaveně jsem promluvil a použil její vlastní slova: "Rozo, vidíš snad něco, co se ti líbí?"

"Jo, a představ si, že by se mi to líbilo daleko víc, kdyby to už nemělo žádné oblečení. Děsně ti to trvá, soudruhu. Chceš mě umučit?" vyčítala mi roztrpčeně.

To jsem tedy nechtěl. Honem jsem ze sebe shodil zbývající oblečení a vlezl za ní do vody…

Ani jsem se nestačil vzpamatovat a zvonil nám na mobilu budík. "Do háje! Proč je ten čas tak neúprosný vždycky, když jsem s ní sám?!" pomyslel jsem si hořce. Musel jsem vylézt z vany a vypnout ho.

"Sakra!" zanadávala Roza, která by mobil nejraději odpálila jako bombu očima, že si dovolil právě zazvonit. "Ještě chvíli," prosila mě, ať se za ní vrátím.

"Ani náhodou. Já vím, jak ty naše chvíle vypadají. Z minuty je hodina a z hodiny celé odpoledne. Večer budeme pokračovat, neboj," slíbil jsem.

"Jen večer? Já chci i celou noc a navíc s ruštinou," řekla nahlas své představy Roza.

"Dobře, ale teď vylezeš z té vany, osušíš se a oblékneš se do uniformy. Za dvacet minut tu jsou pizzy," vyjednával jsem s ní. Zatvářila se nabručeně, ale poslechla.

V půl jedné jsme seděli v kuchyni u stolu. Pizzy jsme snědli. Já pil svou kávu a Roza čokoládu. Po dlouhé době jsme si užívali uvolněnou atmosféru po skončení vyšetřování, když náhle Rozu pohltilo pouto a ona začala křičet: "Pomoc, pane Bože, Eddie."

Něco vážného se stalo. Rychle jsem k Rose přiskočil a zatřásl s ní: "Rozo, co se stalo? Mluv?"

Napůl se ke mně vrátila a chrlila informace: "Lissu s Eddiem napadli před školou u auta Strigojové. Odpadla jim výuka, tak nás chtěli překvapit a přijet sami. Christian si v lavici zapomněl učebnici, tak se pro ni s Masonem vraceli. A Eddie s Lissou čekali u auta sami. Napadlo je asi šest Strigojů. Eddie krvácí. Naložili je oba do dodávky a vezou pryč."

V ten samý okamžik mi zazvonil mobil. Christian. "Vím to. Vraťte se do školy. Jedeme pro vás. Nikam sami nechoďte ani nejezděte. Já to zařídím. Jdeme do akce s mojí skupinou a Sydney. Dostaneme je oba zpátky, slibuju," vysypal jsem rychle do telefonu a zavěsil.

Následně jsem vytočil Adriana: "Ahoj brácho, to jsem rád, že je to za náma …, stihl povědět, než jsem ho přerušil.

"Lissu a Eddieho mají Strigojové! Jdi okamžitě k Sydney a vyhlaste poplach! Za patnáct minut chci mít u aut všechny své strážce i Moroje a připravené vybavení! Zkuste lokalizovat Lissin i Eddieho mobil! Musíme zjistit, kde mají úkryt! Jakmile to uděláte, přijďte oba ke mně do bytu! Rozumíš?!" nařídil jsem mu.

"Rozumím!" odsouhlasil, než jsme oba típli hovor.

"Rose, co se děje teď? Vidíš něco z té dodávky? Kudy jedou? Jak ta dodávka vypadá? Cokoli? Jak jsou na tom Eddie s Lissou?" snažil jsem se zjistit vše, co by nám mohlo pomoci v pátrání.

"Nic nevidím, je tam tma. Vyjeli z města. Z Eddieho pili. Je na tom špatně, ale zatím živý. Lissa kromě pár modřin zraněná není. Bojí se. Neví, co s nimi bude. Strigojů je s nimi šest. Vypadají hladově. Mohou se na ni kdykoli vrhnout a zabít ji," sdělila mi děsivé informace Roza.

"Rose, víš, jakým směrem vyjeli z města? Sever, západ?" nevzdával jsem se.

"Kousek od školy odbočili na západ po výpadovce. Další ceduli jsem neviděla. Dimitriji, musíme je dostat zpátky. Živé, rozumíš?" stanovila cíl Roza.

"Dostaneme je zpátky a živé, slibuju," přísahal jsem Roze. I když jsem sám netušil, jestli to zvládneme. Všechno záleželo na čase, než vypátráme, kam je vezou.

Bytem se rozlehlo naléhavé klepání. Adrian a Sydney jsou tady. Rychle jsem otevřel. Oba vypadali vyděšeně, ale neztráceli nad sebou kontrolu ani jasnou hlavu v tak vyhrocené situaci.

"Za pět minut je celá skupina i s auty připravená před tímto domem. Zaměřila jsem Lissin mobil. Míří na západ do lesů. Snad neztratíme signál. Každý strážce má kameru a vysílačku jako vždycky. Můžeme jet," vyjmenovala Sydney splnění svých úkolů.

"Děkuju, avšak ty a Adrian zůstanete tady. Budete na vysílačce a na kamerách. Neohrozím ještě i vás. Stačí, že musím vzít Rose, Christiana a Masona. Sydney, zkus prosím v lesích lokalizovat potencionální místo úkrytu. Nějaká jeskyně v horách a podobně. Kdybychom ztratili signál. Než půjdou do úkrytu, určitě je prošacují. Nečekají, že jsme jim tak rychle v patách. Jen doufám, že je skutečně vezou jako svačinku na později pro svého strigojího šéfa. To by nám pomohlo získat čas potřebný pro jejich záchranu," rozdal jsem rozkazy.

"To nemyslíš, vážně?! Jedu taky!" rozzlobil se Adrian.

"Nejedeš, je to rozkaz! Víc nám pomůžete se Sydney tady. Je možné, že budeme potřebovat posily. Až zjistíme místo úkrytu, spojíme se s Benem. Snad bude mít k dispozici další strážce. Je lidská noc. Nesvítí slunce. Strigojů tam může být hodně a mají na své straně všechny výhody. My však déle čekat nemůžeme. Udělám všechno pro to, abych dostal Lissu i Eddieho zpátky živé. Slibuju. A nehodlám se o tom s tebou hádat. Ztrácíme tím zbytečně drahocenný čas. Sydney, můžeš prosím zapnout Rosin počítač a vysílačku, dám si to do auta, ať jsme ve spojení. Rose, vezmu tě do náruče a odnesu do auta. Zůstaň s Lissou. Kdyby se cokoli změnilo, hned mi to řekni," domluvil jsem.

Adrian mi otevřel dveře a já s Rozou v náručí sešel schody. Moje skupina už stála nastoupená před domem. Rose jsem posadil do auta na přední sedadlo, abych na ni viděl. Sydney mi vzápětí podala vysílačku, počítač a malou kameru, kterou mi připnula na uniformu. "Nasedat, další informace vám řeknu v autě do vysílaček," zavelel jsem k odjezdu. Vzbudili jsme u dvora dost velký poprask, ale bylo mi to jedno. Utajení, neutajení. Tady jde o životy mých kamarádů. Ať mě za to po zásahu klidně odvolají nebo vyhodí. Hlavně když bude Lissa a Eddie v pořádku i ostatní z party. O nic jiného nejde.

V čele skupiny jsem vyjel ze dvora následován kolonou aut s mými lidmi. "Rose, žádná změna?" zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou. Sáhl jsem po vysílačce a spojil se se svými muži: "Skupino, děkuji za rychlé zformování. Nevím, co vám Sydney stačila říct, ale jedná se o únos princezny Vasilisy Dragomirové a jejího strážce Edisona Castila. Drží je Strigojové. Právě teď jsou se šesti Strigoji v dodávce a míří na západ do lesů. Mají tam někde úkryt. Snažíme se rozklíčovat přesné místo. Dnes nemáme prostor na chyby ani na čekání do východu slunce. Akce proběhne s největší pravděpodobností do hodiny, maximálně dvou. Bude to náročné. Netušíme kolik Strigojů tam celkem bude. Pokusím se sehnat posily. Držte se za mnou. Musíme udělat malou zastávku u morojské školy na vyzvednutí lorda Ozery a jeho strážce. Viděli celý útok. Jim se naštěstí nic nestalo."

Po deseti minutách jsem zastavil u školy. Mason s Christianem se k nám rozběhli. "Rychle do auta, pokračujeme v cestě," popoháněl jsem je. Poslechli.

"Rose, co víš? Jsou živí?" ptal se vyděšený Christian.

"Sedí v dodávce se šesti Strigoji. Lissa má jen pár modřin, ale Eddie je na tom špatně. Je zraněný a navíc z něj pili. Ztratil spoustu krve. Je mimo. Je tam tma. Jedou po silnici, která vede lesem na západ. Víc nevím," odpověděla mu Roza.

Christian s Masonem po sobě střelili očima. Je to zlý. Mluvil jejich výraz sám o sobě. To jsem věděl taky.

"Dimitriji," ozvalo se z vysílačky.

"Ano, slyším tě, Adriane. Co se děje?" reagoval jsem na to.

"Ben právě formuje druhou zásahovou skupinu a nějaké dobrovolníky. Pojedou za vámi. Jakmile se dozvím víc, ozvu se. Co Lissa a Eddie? Nějaká změna?" ptal se Adrian.

"Ne a díky za informace," řekl jsem do vysílačky. Dalších patnáct minut jízdy proběhlo v tichosti. Připadalo mi to jako věčnost.

Ticho prořízl hlas Sydney: "Dimitriji, pravděpodobně vím, kam mají namířeno. Je to jeskyně u Bílé skály. Pokud je můj odhad správný, za pět minut změní směr. Případně vystoupí z auta, prošacují Lissu i Eddieho a zničí jejich mobily. Tím ztratíme signál. Pak půjdou nejspíš půl kilometru pěšky lesem do jeskyně."

"To bude ono, Sydney. Díky," našli jsme konečně pravděpodobný úkryt.

"Dimitriji, Ben je na cestě za vámi. Má s sebou dvacet mužů. Se Sydney zkusíme propojit vysílačky, abyste mohli být v přímém kontaktu. Pokud to situace dovolí, počkejte na ně. Jsou od vás ve skluzu maximálně 15 až 20 minut," měl povzbudivé zprávy Adrian.

"Zastavili," vyhrkla Roza. "Vedou je lesem. Rozdupali jejich mobily. Svázali jim ruce."

Na to ihned reagovala Sydney: "Ztratila jsem signál."

"Dobře, jeskyně u Bílé skály. Sydney, prosím pošli celé skupině souřadnice do GPS. Skvělá práce."

"Skupino, právě jsme zjistili, kde se ukrývají. Je to jeskyně u Bílé skály. Během pár vteřin budeme mít GPS souřadnice. Za několik minut zastavíme. Pokud se nestane nic nepředvídatelného, počkáme dalších patnáct minut na posily. Následuje nás 20 strážců. Zůstaňte v pohotovosti. Situace se každým momentem mění," rozdal jsem pokyny celé zásahovce na druhé frekvenci vysílačky.

"Proboha, to ne! Je jich tam moc!" zděšeně zalapala po dechu Roza.

"Rose, Rozo, kolik? Spočítej je," naléhal jsem na ni.

"Já nevím, všechny nevidím. Tak dvanáct nebo patnáct. Možná i víc. Já fakt nevím. V jeskyni mají udělanou celu. Eddieho s Lissou tam zavřeli. Všichni na ně hladově koukaj. Musíme je dostat ven. Hned," panikařila Roza.

"Rose, to nejde. Musíme počkat na posily. Tohle by byla učiněná sebevražda, jak pro Lissu, Eddieho, tak nás i mojí celé skupiny. Za deset minut jsou tu. S nimi máme velkou šanci, že to zvládneme. Takhle však ne," vyslovil jsem nahlas realitu, která nás čeká, pokud sami bez posil zaútočíme.

"Říkám to nerad, ale Dimitrij má pravdu. Tímto způsobem bychom všichni skončili jako žrádlo, které jim samo přilétlo až do huby," pochopil Mason, co jsem nechtěl přímo vyslovit.

"Sydney, povedlo se přímé spojení s Benem? Nebo nás neslyší?" zeptal jsem se.

"Dimitriji, bohužel nepovedlo. Mají jiný typ vysílaček a na jiných frekvencích. Nesehnala jsem takhle narychlo vybavení, abych vás mohla propojit," omlouvala se mi Sydney.

"Za to nemůžeš. Řekni mu, že je tu asi 15 Strigojů, možná i víc. Potřebujeme je tady co nejdřív a hned přejdeme do útoku. Zjisti, za jak dlouho jsou u nás," požádal jsem ji.

"OK, ozvu se," reagovala Sydney. Za minutu se ohlásila zpátky: "Dimitriji, jsou od vás 8 minut. Souřadnice jsem jim poslala a informace o Strigojích sdělila. Ben vzkazuje, že máme vydržet a počkat na ně."

"Děkuju, čekáme na ně," odsouhlasil jsem postup akce.

"Eddie, Eddie!" zakřičela Roza a já sebou leknutím trhl.

"Rose, co se stalo?" vyhrkl Christian.

"Zase se z něho napili, už je bílý jako stěna. Přišel skoro o všechnu krev. Mělce dýchá. Lissa používá poslední zbytky svých sil a éterem ho drží při životě. Sama je na pokraji zhroucení. Jestli Eddie ztratí jedinou kapičku krve, zemře," vyslovila Roza smutnou pravdu a vyhrkly jí z koutků očí slzy zoufalství, strachu a vzteku, že s tím nemůže nic udělat a pomoci jim…