Další kapitolka - pěkné čtení... :D
Rose se sama od sebe vzbudila v půl šesté ráno. Já plánoval, že ji probudím v šest, abych se bezpečně dostal zase do svého pokoje, než vstanou ostatní studenti. S malou dhampýrkou jsme se dohodli, že moje návštěva u ní na koleji zůstane pro ostatní z party tajemstvím. To bylo rozumné. Moc by se vyptávali.
Obul jsem si boty a vyšel nenápadně a tiše z jejího pokoje. Dole v hale seděla pouze vychovatelka. Nátlakem jsem ji přinutil, aby mi půjčila náhradní klíče od obou kolejí, Rosina pokoje i jídelny. Pak jsem si to rozmyslel a vzal si pro jistotu ještě i universální klíč od celého areálu. Ve městě si nechám udělat duplikáty. Nikdy nevím, který klíč se mi bude právě hodit. Tímhle předejdu budoucímu nedopatření. Asi tam pošlu za úplatu nějakého strážce, který nebude zrovna ve službě. Někdo do města jistě pojede. Své kontakty jsem si již opatřil při výbavě svého pokoje na koleji. Neměl by to být problém. Večer už budu mít k dispozici své vlastní klíče a strážce radši potom ovlivním, aby na tuhle malou výpomoc zapomněl.
Ve svém pokoji jsem se osprchoval, nageloval si důkladně vlasy a vybral si čisté oblečení z mého šatníku. S partou jsme se sešli v půl osmé v jídelně. Panovala docela příjemná nálada, pokud nepočítám nemluvnou Rose. Chodila jako duchem nepřítomná. Nevnímala, o čem se ostatní u snídaně baví. Nic. A oni ji ignorovali taky. Lissa trucovala. Myslela si, že takhle Rose její chování vrátí a ona se začne chovat zase normálně. Že ji tím vyprovokuje k nějaké reakci a ona se třeba naštve. Velký omyl…
Malá dhampýrka zpozorněla až ve chvíli, kdy padlo jméno Belikov. Christian s Lissou řešili návštěvu u Taši. Automaticky počítali, že je Rose doprovodí. Při představě, že by se po tom všem osobně setkala se svým "ruským Bohem", zbledla ještě víc. A vyděšeně se na mě podívala. Seděla vedle mě na židli. Nenápadně jsem pohnul rty ve větě: "Neboj se!" a stiskl jí pod stolem ruku. Řítí se na nás další komplikace. A Adrian Ivaškov, aby to všechno vyřešil. Závisí na tom všechno. Nikdy jsem nepatřil mezi zodpovědné osoby. A nyní mám na bedrech Rosino duševní zdraví.
"Belikove, nejradši bych tě roztrhl jako hada! Nepřej si mě někdy o samotě potkat! Tohle ti spočítám i s úrokama!" varoval jsem původce všech problémů v duchu. "Do prdele, jestli to s malou dhampýrkou zvorám..."
Debata o návštěvě zůstala otevřená. Setkání by mělo proběhnout následující víkend. Pak ostatní odešli na vyučování. Dhampýři do tělocvičny a Morojové na hodiny magie. S Lissou se sejdeme u naší učitelky za tři hodiny. Svůj čas jsem využil k předání klíčů strážci, který jel zrovna do města pro zásoby. Odpoledne již budu mít vlastní duplikáty. A mezitím jsem přemýšlel o tom, jakým způsobem mohu ovlivnit Rosiny noční můry. Nebudu schopný za ní chodit dennodenně na celou noc do snu. Musím to vyřešit jinak.
Nápad se mi vnuknul sám od sebe. Rose mi přece vyprávěla o nabitém náhrdelníku kouzlem chtíče. Stříbro se dá nabít morojskou magií. Normálně se používají všechny čtyři živly pro strážce na stříbrné kůly proti Strigojům. Já mám moc ovládat éterem sny, tím pádem bych mohl být schopný ovlivnit Rosiny sny tak, jak já chci. Na to však potřebuji stříbrné šperky. Měl jsem na strážce, který jel do města pro věci telefonní číslo, takže jsem mu zavolal a rozšířil svou objednávku ještě na pět stříbrných jednoduchých dámských prstenů. Pokusím se je nabít éterem. Malá dhampýrka musí v noci spát, aby si odpočinula, a ne ve spánku trpět a bát se nočních můr. Udělám tomu přítrž.
Pochyboval jsem o sobě. Nikdy jsem magií nic nenabíjel. Vůbec jsem netušil jak na to. Ale to mě neodradilo to zkusit. Moje motivace byla obrovská. Rose si zaslouží moji pomoc. A já ji nehodlám ani v nejmenším zklamat, ať to stojí, co to stojí. Už jsem se v duchu loučil s alkoholem i hřebíčkovými cigaretami. Magii éteru musím mít neustále k dispozici. Nevím, kdy se mi bude zrovna hodit. Nyní se ukáže, jak je Adrian Ivaškov odhodlaný to dodržet.
S učitelkou jsem schválně zavedl řeč na téma "nabíjení stříbrných předmětů" a ona mi vysvětlila podstatu jakým způsobem to zhruba dělat. To mi pomohlo a relativně mě to uklidnilo. Měl bych to zvládnout. Horší bude dát prstenu ten správný příkaz nebo funkci. Zjistím svou úspěšnost pokus a omyl. Bez toho to nepůjde.
I Lissu to zaujalo. Dohodli jsme se všichni, že to příští hodinu vyzkoušíme v praxi. Lissa zkusí dát do šperku uzdravovací kouzlo. Ihned ji napadlo, že by takhle mohla léčit Rose a já jí to radši nevyvracel.
Po společném obědě s partou se ostatní odebrali na odpolední vyučování. Já čekal netrpělivě kousek od brány na strážce, kterého jsem ráno zaúkoloval. Dorazil načas. Předal mi potřebné věci a já jemu hotovost. Pak jsem ho ovlivnil, aby zapomněl, že laskavost byla pro mě. Peníze, které jsem mu za to dal, jsem mu nátlakem vysvětlil, že vyhrál ve sportce, kde si vsadil. Tím byl jeden problém z krku. Jelikož probíhala výuka, na kolejích nikdo kromě vychovatelky nebyl. Vrátil jsem jí originály vypůjčených klíčů a donutil ji na to zapomenout. Druhá věc z krku.
Následně jsem zalezl do svého pokoje a pustil se do čarování. Nešlo mi to. Nadával jsem u toho jako špaček. Trápil jsem se s tím až do večeře. Snažil jsem se prsten nabít krásným snem - moře, slunce. Přesně jak to má Rose ráda, ale nepovedlo se mi to. Tlačil mě čas a mě selhávaly nervy i můj optimismus. Navíc jsem se éterem dost vysílil. Náhle mi zazvonil mobil. Lissa volala z jídelny: "Adriane, kde ses zaseknul? Doufám, že zase nepiješ?"
"Co tě to vůbec napadá, sestřenko?!" snažil jsem se o povznesený tón v hlasu, i když jsem se ze svého selhání vůbec necítil v pohodě. "Bez úžasného Adriana Ivaškova to není ono, viď?! Neboj, za deset minut přijdu. O svou dokonalou přítomnost tě neošidím, ani ty ostatní v jídelně."
Jakmile jsem zavěsil, pouze jsem si pomyslel, že umím skvěle lhát a přetvařovat se. Předvádím to, co se ode mě očekává. Takový prostě Adrian Ivaškov je. Samé legrácky a povznesená nálada. Mě přece nic nerozhází. Jsem pořád nad věcí a bez jakékoli zodpovědnosti. Ach jo. Kde jsou ty časy?! Je to ani ne týden a už se mi po mém starém já stýská. Cestu do jídelny jsem využil i k návštěvě u dárců. Potřeboval jsem krev. Parta již večeřela. Donesl jsem si svůj tác s jídlem a přisedl si. Probírali dnešní vyučování samozřejmě kromě Rose. Rosino vnímání odlétlo do jiné dimenze. Ani mě to nepřekvapilo. Spíš by mě zaskočil opak, kdyby tomu tak nebylo.
Její tréninky navíc s odjezdem Belikova skončily. Trávila nyní s ostatními svůj veškerý volný čas. Automaticky jsme si sedali vedle sebe. Ani sám pořádně nevím, jak k tomu vlastně došlo. Při jídle se jí uvolnil neposlušný pramen vlasů z culíku a já jsem jí ho zastrčil zpátky za ucho. Maličko se na mě za to pousmála. A její oči na pár vteřin získaly zpátky tu pověstnou jiskru. Jenže se znovu vytratila neznámo kam a mě bodlo u srdce, že ji tam nedokážu udržet. Rose se znovu dala do jídla, ale nevychutnávala si ho. Polykala ho jako robot. Já to vstřebával ve své hlavě a nabádal jsem se: "Ivaškove, tohle musíš dokázat! Ten prsten nabiješ éterem, aby dnes v noci mohla bez obav spát! Pro tuhle holku to prostě musíš dokázat! Rozumíš?!"
Rozhlédl jsem se kolem stolu. Všichni koukali zaujatě do svých talířů a večeřeli. Našeho vzájemného gesta si všiml pouze zrzek a vražedně na mě zíral. "Hlupáčku, je mi tě líto," prolétlo mi v duchu jízlivě. "To jsi skutečně tak naivní?!"
Víc jsem o něm neměl čas přemýšlet, neboť se objevil v naší blízkosti větší problém. "Nazdar, Hathawayová! Přestaň se mračit a pojď se mnou! Já ti zvednu náladu!" suverénně spustil Jesse Zeklos.
Tentokrát jsme byli s Masonem na stejné lodi a oba ho toužili zabít. Naše pohledy mluvily jasně. Napadlo mě Rose majetnicky obejmout a poslat ho do hajzlu, ale netroufal jsem si to udělat. Nebudu ji tlačit někam, kam nechce. A to bych svým objetím způsobil, protože by nás celá akademie brala jako pár, kterým nejsme a nebudeme. Proto jsem pouze zavrčel: "Zeklosi, dej si odchod!"
"Ivaškove, a to říkáš jakým právem, abych věděl?!" zeptal se mě arogantně. "Já totiž mluvil s Rose a ne s tebou!" Svými slovy i postojem mě vytočil a já si stoupnul. Vmžiku jsem se odhodlal bránit Rosinu čest klidně i svými pěstmi.
Rose se ze své apatie právě probrala a zvedla se od stolu taky. Sama mě chytila za paži a před všemi řekla: "Lásko, to je v pořádku. S ním si ruce nešpiň. Toho zvládnu sama. Jesse, vysmahni!"
Kretén Zeklosů akorát vykulil šokovaně oči a dostal ze sebe: "Vy dva jste spolu?!"
Rosinou reakcí jsem měl svolení. Z toho důvodu jsem ji obejmul kolem pasu a lehce ji políbil na rty. Bez jazyka. Pouze delší přátelská pusa. Potřeboval jsem demonstrovat, že spolu chodíme, abychom se ho zbavili a on víc neotravoval. Malá dhampýrka si to moc dobře uvědomovala. A on konečně vypadnul. Znovu jsme se posadili. U stolu vládlo hrobové ticho a všichni na nás čuměli. Kromě zrzka, který na mě žárlil, byli ostatní překvapení.
"Vy spolu chodíte?! Proč jste nám to neřekli?!" vyčítala nám Lissa.
"Nemusíte všechno vědět," odsekl jsem jí. "Máme právo na soukromí." Po mých slovech se urazila. A víc nemluvila. "Do prdele, Lisso, to jsi fakt tak blbá nebo jen slepá?! Copak ti pořád nedocvaklo, co se s Rose děje?! Otevři proboha konečně oči!" nadával jsem jí v duchu. Už mě opravdu štvala. Tímto způsobem malé dhampýrce nepomůže, spíš naopak - ublíží jí ještě víc. A ona nemá sílu se bránit ani nic vysvětlovat. Vyslovená pravda nahlas by ji pouze týrala.
Rose se na mě vděčně podívala. V jejích očích se zračil smutek, bolest i beznaděj. Na auru jsem se raději vůbec nedíval. Sám o sobě stačil její pohled. Propletl jsem si s ní pod stolem prsty a stiskl jí konejšivě dlaň a tím jasně dával najevo: "Zvládneme to spolu! Neboj se!"
Po večeři se jsme se zvedli a vydali se ke kolejím. Já na morojskou a zbytek na dhampýrskou, kde plánovali zkouknout film. Na něj jsem neměl ani čas ani náladu. Rosin prsten na spaní byl důležitější. V půli cesty jsem ji objal a vtiskl jí pusu na čelo: "Večer se stavím." Přikývla. S ostatními jsem se rozloučil slovy "Ahoj" a odpojil se od nich. Naštěstí náš vztah s Rose více nekomentovali.
S nabíjením prstenu jsem se neúspěšně trápil další tři hodiny. Zbývalo posledních třicet minut do večerky. Již jsem panikařil. Nešel mi do prstenu vložit žádný sen, ať jsem se o to snažil sebevíc. Když mě náhle osvítil duch svatý a já zkusil opak. Zamezit prstenem sny. Konečně jsem ze stříbra cítil éter. Prsten zůstal nabitý. To samé jsem zopakoval ještě i s druhým.
A modlil jsem se, aby skutečně zablokoval noční můry i ostatní Rosiny sny. Vyzkoušet to musí jen ona. Poslal jsem jí smsku, že se tajně stavím po večerce. Nejspíš kolem desáté a ať nenechává zamčeno ani klíč v zámku. Její odpověď byla krátká "OK". Oba prsteny jsem schoval do krabičky a pár minut před desátou jsem se opatrně vyplížil za pomoci klíčů od bočních vchodů z koleje. Strážce jsem taky žádného nepotkal. Zrovna musel obcházet zbytek kampusu. Pokoj malé dhampýrky jsem si sám odemkl. Zvedla překvapeně hlavu od knížky. Psala právě nějaký úkol do školy. Dobrá strážkyně potřebuje i pěkné známky v ostatních předmětech.
"Adriane," vydechla. "Od kdy máš klíč od mého pokoje?"
"Ode dneška. To neřeš. Jak se cítíš? Neprudili tě, když jsem odešel?" strachoval jsem se nad důležitějšíma věcma. Uhnula pohledem. Takže prudili. Sakra!
Žádné komentáře:
Okomentovat