SPO - 7. kapitola – Rosina bolest

Zlatíčka, korekturu jsem naštěstí stihla, takže tady to je... :)

Déle jsem ji nenechal z noční můry mluvit a zatřásl s ní. Se slzami v očích se zmateně i vyděšeně rozhlédla kolem sebe. "Ššš, malá dhampýrko, jsem u tebe. Už je to pryč," konejšil jsem ji v objetí, do kterého se mi sama od sebe vrhla. Vtiskl jsem jí i polibek na čelo a otíral jí slzy, protože se rozplakala bolestným pláčem nanovo. Ten pohled na ni mě upaloval na hranici. Počkal jsem, až se maličko uklidnila a zeptal se jí: "Proč jsi ho proboha poslala sama pryč? Vždyť tě to ničí. A proč tě ten debil Belikov poslechl?!"

"Nemůžeme být spolu, nesmíme být spolu..." začala, než jsem ji příkře utnul.

"Blbost! Jak jsi na takovou kravinu vůbec přišla?!"

"To není kravina. Oba jsme měli být Lissinými strážci. Nemohli bychom ji plnohodnotně chránit, když bychom se milovali navzájem. Je starší než já. Navíc můj učitel a trenér. A mně nebylo ani blbých osmnáct. Se mnou ho štěstí nečeká. Nejsem pro něj vhodná partnerka a nikdy nebudu. S Tašou se bude mít dobře. Může si ji vzít, mít s ní děti a normální hezký partnerský život," odůvodňovala mi to.

Měl jsem na ni tendenci zařvat: "Ale on tě miluje taky! Viděl jsem jeho auru!" avšak v poslední chvíli jsem to z pusy nevypustil a mlčel. On k tomu musel mít důvod, který mi uniká a který musím co nejdříve odhalit...

Proto jsem to zkusil z jiného soudku. "Rose, tyhle bludy ti nakecal on, viď? Správňácký a zásadový ruský Bůh Belikov!" ironicky jsem pronesl, co už jsem si složil do skládanky jako puzzle. Přece se nezaplete se svou neplnoletou studentkou, že ano?! Tím by hrozně klesnul. Jeho morální zásady by utrpěly velkou újmu. Z toho důvodu odolal touze a nakonec se s ní nevyspal.

"Jo, ale je to pravda. Morojové mají přednost. Lissa má přednost a my máme povinnost Moroje chránit," zastávala se stejného názoru, kvůli kterému se od ní Belikov snažil držet dál. Nyní mi to bylo jasné jako facka.

"Skvěle vám Morojové vymyli mozky. Potlačovat v sobě city i všechny ostatní hodnoty," zanadával jsem rozladěně. "Za co? Pro koho? Tenhle zákon ode dneška nenávidím, abys věděla! Je to blbost, kravina, hovadina! Každý má právo na lásku a partnerský život, rozumíš?! I ty! Proto to tajíš před Lissou. Rose, prober se! Nemůžeš se obětovat! Vždyť tě to ničí a zabíjí! Já sám nikdy nebyl skutečně zamilovaný, ale to, co k němu cítíš ty, hraničí pomalu s patologií a přitom jsi s ním ani nic neměla. Jaký paradox?! Nikdy by mě nenapadlo, že můžeš někoho milovat tak moc. A k tomu jenom platonicky!"

"Tak platonicky, jak si myslíš, to nebylo," přiznala se mi. Povytáhl jsem obočí, abych ji přinutil pokračovat. Povedlo se. "Jednou jsme spolu skončili v posteli."

"Ááá, nepovídej!? Belikov nebude takové neviňátko, jak vypadá, když si to rozdal s neplnoletou studentkou," provokoval jsem ji dál, abych zjistil podrobnosti o této situaci. Navzdory tomu, že k ničemu vážnému mezi nimi nedošlo.

"On za to nemohl. To Viktor Daškov a kouzlo chtíče v mém náhrdelníku při únosu Lissy. Potřeboval nás zabavit, abychom po nich nepátrali a jim se podařilo zahladit za sebou stopy. Ale Dimitrij to po pár minutách poznal a náhrdelníku se zbavil a my jeli pro Lissu. A tím ho dostali do vězení," odhalila.

Šokovaně jsem na ni zíral. Tohle jsem neočekával ani ve snu. "Takhle to tedy bylo? Proto to do dneška neví Lissa a Rose to před ní neustále tají," šrotovalo mi v duchu.

"A on ti namluvil, že za to, co se mezi vámi stalo, mohlo to kouzlo a on je v tom nevinně?!" zakroutil jsem hlavou a skládal si dohromady další a další střípečky. Belikov před ní své city tají, aby si ji udržel co nejvíc od těla.

"Jo, to zkusil a já mu to zblajzla. Jenže potom mi Viktor ve vězení odhalil, že by kouzlo bez našich vzájemných citů nefungovalo. A Dimitrij mi to i sám potvrdil, když mě tam málem zabila Viktorova dcera Natálie, která se proměnila ve Strigojku. Vím, že mě taky miluje."

"Počkej! Ty to víš?! A přesto jsi ho sama poslala s tou Ozerovou pryč?!" zaskočila mě Rose docela. Teď jsem už fakt ničemu nerozuměl. Ona i Belikov by potřebovali na psychiatrii! Jsou to daleko větší šílenci a magoři než já kvůli éteru! Ona miluje jeho, on miluje ji a místo toho, aby byli spolu, snaží se o opak. Mají schizofrenii a rozdvojenou osobnost. OBA. Profackovat je je málo!

"Ano, ale zajímá mě, jak to víš ty?! Kolik jsi toho slyšel z té naší hádky? Asi víc, než jsem doufala, co?!" chytila se jiné věci.

Rozesmál jsem se: "Rose, já bych nemusel slyšet ani slovo a stejně bych poznal, že se milujete. Vaše aury spolu září. Je jedno, že jste se zrovna hádali nebo si slovy ubližovali navzájem. Tím city nepopřete, i kdybyste oba tisíckrát chtěli. Docvaklo mi to při prvním éterovém pohledu na aury. A vaše žárlivá scéna mi to pouze potvrdila. Celou tu dobu na horách jsem si uvědomoval, že u tebe nemám šanci a nikdy mít nebudu. Ale lákala mě ta výzva to alespoň zkusit. Tys mi navíc v jeho blízkosti sama pomáhala. Kdybys jen tušila, jak to s ním mávalo. Párkrát už to vypadalo, že se neudrží a jednu mi opravdu vrazí. Jenom hlupák zrzek si myslí, že dostal kopačky kvůli mně. Takže buď tak hodná a nevyvracej mu to, jo?! Rád zůstanu ve frontě za Belikovem aspoň na druhém místě před třetím Masonem."

Rose po mých slovech vykulila oči. "Co se divíš?! Jen nechápu, proč jsi ho sakra poslala pryč a on tě poslechnul!" pronesl jsem vážně.

Posmutněla. "Taša mu nabídla funkci svého strážce. A zároveň mu dala najevo, že ho chce i jinak. Nejlépe jako milence, manžela a otce jejich společných dětí. Dimitrij má právo být šťastný a milovaný. Se mnou by nic z toho nikdy nezískal. Taková nabídka se neodmítá. Oba jsme na toho druhého zkoušeli zapomenout. Já pomocí Masona a částečně tebe, ale nedopadlo to. S nikým jiným chodit nemůžu. Avšak jemu to, zdá se, vyšlo. Nebudu ta, která mu brání v jeho štěstí obzvlášť, když vím, že...," zadrhl se jí hlas.

"Že co?!" naléhal jsem.

"Že nejsem Morojka! Ale jen neplodná dhampýrka," zašeptala do ticha a oči se jí při té větě zalily novými slzami.

"Do prdele!" zaklel jsem a pevně si ji znovu přitáhl do svého náručí. "Ty si připadáš méněcenná! Rose, to není pravda! Prosím tě vzpamatuj se! Ví důvod, proč jsi ho poslala pryč s Tašou?!"

"Ne a nikdy se to nesmí dozvědět, rozumíš?! Slib mi to! Ani Lissa a ostatní!" tlačila mě do přísahy.

"Rose, nechtěj to po mně. Tebe ničí pouze představa, že s Tašou něco má. Jak to přežiješ, pokud se to stane skutečností?! Může být natolik blbej, že na tebe bude zkoušet zapomenout přes postel. A podle toho, co mi tu říkáš, mu ji Ozerová sama nabídne. Mám na něj telefon, zavolám mu, ať se vrátí..."

"Ne!" vyhrkla zděšeně. "Nejsem žádná chudinka! Nebudu ho prosit, aby se ke mně vrátil a miloval mě! Náš vztah je zakázaný! Navíc proti všem jeho zásadám! Zvyknu si na to!"

Ušklíbl jsem se ve stylu: "To chci vidět! Nelži mně ani sama sobě laskavě!"

"Časem," dodala poté.

Měl jsem chuť zařvat bezmocí. Kam tohle spěje?! Jedině do hajzlu! To je jistý! Rose je tu sesypaná, nešťastná. "Co mám kurva dělat?! Ivaškove, do jakého průseru ses to zase namočil?!" běželo mi hlavou obrovskou rychlostí. "Tímhle tempem se malá dhampýrka nejpozději za měsíc zblázní. Musíš něco vymyslet a to hodně rychle. Jdi na to logicky... Na kom Rose kromě Belikova záleží??? Na Lisse..."

"Jak si to představuješ dobudoucna? Hodláš tu probrečet zbytek života nebo se pohneš o krok dál? Co Lissa? Má o tebe strach. Netuší, co se s tebou děje. Pokud se vykašleš na školu a trénování, nikdy nebudeš její oficiální strážkyně, abys ji mohla plnohodnotně chránit. To proč jste si od sebe s Belikovem drželi odstup, bude čistě k hovnu. Navíc mu akorát ukážeš, jaký jsi slaboch a lempl, když to nezvládneš, rozumíš?!" rozhodl jsem se pro přímý útok bez servítek. Jestli ji ani tohle neprobere z nejhorší, tak už nic.

Zabralo to. "Jo, já vím. Taky jsem to pochopila. Proto jsem dneska šla normálně na vyučování. Dva dny v posteli stačily, ale bolí to. Strašně to bolí. Být v tělocvičně. Vidět žíněnku, na které vždycky ležel a četl si ty svoje westernový romány, zatímco jsem já cvičila..."

Chápal jsem ji. Bylo to vyloženě sadomasochistické týrání. "Já vím, Rose! Ale ty to musíš překonat! Jsi silná holka! Nejsilnější, kterou jsem zatím poznal. Ty se s tím popereš a já ti pomůžu, ano?! Zvládneme to spolu. Těch šest měsíců do závěreček uteče jako voda. Abys to ale dokázala, musíš pořádně jíst, spát i odpočívat. Troufám si tvrdit, že ani jedno od jeho odjezdu nedodržuješ."

"Snažím se. Fakt se snažím. Dokud jsem ve škole a mezi lidma, tak to docela jde, ale večer to na mě na pokoji všechno padne a ....," opět se bála něco dodat.

"A?!" otázal jsem se.

"A ty sny mě děsí," sklopila oči, jak se styděla odhalit svou slabost.

"To se ti tyhle šílenosti zdají každou noc od té doby, co Belikov odjel?!" vydechl jsem hrůzou. Vzhlédla a probodla mě pohledem. "Jo, vím to. Vlezl jsem ti tajně do snu, abych zjistil, co se s tebou stalo?! A pak jsem tě přiběhl probudit z té ohavné noční můry." Rose se po mých slovech roztřásla, když si vybavila detaily, které jsem zahlédl. Celé si to pamatovala.

"Jááá... vzbudím se vždycky celá zpocená a vystrašená během noci, a pak se bojím opět usnout, aby se mi to znovu nezdálo," ztratila zábrany a konečně se mi se vším svěřila.

Pohladil jsem ji po tváři: "Jsem s tebou, Rose! Neopustím tě! Na mě se můžeš spolehnout! Kdykoli! Jasný?!"

Očima zalitýma slzama vděčně přikývla a přitulila se do mého náručí. "Zůstaneš do rána u mě, prosím?" požádala mě.

"Neváhej," zazubil jsem se na ni. "Lehni si a zkus se ještě trochu prospat." Podívala se do mých očí. Výraz strachu a paniky v její tváři mluvil sám o sobě. "Lehnu si k tobě - samozřejmě bez postranních úmyslů, vždyť znáš dobráka Adriana Ivaškova. Nikdy by na tak nádhernou holku nesáhl. To by si radši nechal useknout prsty. A představa čisté a nevinné panny v jeho blízkosti ho vůbec neláká. Navíc oděné pouze do pánského trička a kalhotek. Ó můj Bože, za co mě trestáš?!" zaúpěl jsem hraně. Nápad přivést ji na jiné myšlenky zafungoval. Usmála se a hodila po mně polštář.

"Děkuju, Adriane! Za všechno," poděkovala mi s vděčností.

"Já si to vyberu, malá dhampýrko, neboj se! I s úrokama," ubezpečil jsem ji prohnaně a v očích mi zajiskřilo. Potom jsem zvážněl: "Mám jít na židli nebo chceš vleže obejmout? Kdyby se ti zdálo něco hnusného, vzbudím tě. Zůstanu vzhůru, slibuju. Možná tě navštívím i ve snu."

"Obejmout," vybrala si možnost. Lehl jsem si oblečený k ní do postele. Pouze jsem si sundal boty. Ona se zavrtala do peřiny a hlavu si položila na můj hrudník. Oběma rukama jsem ji objal a hladil po vlasech. Cítil jsem, že se uvolnila. Asi po patnácti minutách vyčerpaně usnula. Nevyspala se pořádně několik nocí.

"Belikove, Belikove, tys tomu dal. Jestli pro svoje jednání nemáš pádný důvod, tak si mě nepřej!" varoval jsem ho v duchu. Zítra v noci vyvolám éterový sen. Nejdřív inkognito, až po zjištění potřebných informací se rozhodnu, zda s ním i osobně promluvím.

Zbytek noci jsem nespal. Hlídal jsem Rosin spánek, jak jsem slíbil. Zkontroloval jsem ji i ve snu, kde jsem vytvořil moře, písek a slunce. Milovala ho. Na pár okamžiků se rozzářila i její aura. Sama mě po několika minutách poslala pryč, abych přestal éter používat. Skrz pouto s Lissou věděla o depresích a změnách nálady, které způsobuje jeho nadměrné používání a temnotu v mysli. A já ji poslechl. Zítra mě čeká náročný úkol.

Rose se ke mně celou noc tulila, jen párkrát změnila polohu. Vystřídala oba boky a asi dvě hodiny ležela i na zádech. Vždycky jsem ji pořádně přikryl, když se odkopala. Vypadala tak zranitelně...