Abyste nepřišli o dvě kapitoly týdně :) Poslední kapitolka podle originálu R. Mead - od šesté části je povídka pouze v mé vlastní režii...
"Ahoj tati," pozdravil jsem ho.
"Ahoj, to jsem si mohl myslet, že už budeš od rána nasávat," zpucoval mě hned ve dveřích. V ruce jsem držel skleničku s whiskou. "Aspoň že to nevidí máma. Chtěla přijet taky. Jsem tu jen na otočku na ten Priscillin banket. Po něm se vracím zpět ke dvoru. Půjdeš tam se mnou a opovaž se udělat nějakou ostudu."
Ještě mi řekl číslo svého pokoje a v kolik se tam sejdeme. Pak mě nechal svobodně dýchat a odešel. Odevzdaně jsem poslechl. A vyfiknul se. Přesně na čas jsem vcházel po boku otce na banket. Bylo tam hodně královských. Docela smetánka. Mladí i staří. Strážci hlídali okolo jako stíny. Všiml jsem si i Belikova. Probodl mě pohledem a já na něj s lehkým úsměvem kývnul. Vládla tu dost nuda. Jídlo ucházelo i luxusní šampaňské. Bral jsem si již třetí skleničku, když se v sále strhla trochu vřava ohledně ochrany Morojů a útoku na Strigoje. Zaznamenal jsem Lissu a Rose. Sestřenka se zapojila do hovoru a konflikt s grácií i logikou bezvadně vyřešila. A mého rozčileného tatíka pěkně utnula a vzala mu vítr z plachet. Ve fialové jí to slušelo a Rose v červené ještě mnohem víc. Vycouvala od královských. Připadala si tu nepatřičně jako jediná dhampýrka, která tu byla jako host a ne jako strážce ve službě. Belikov ji nespouštěl z očí, ale vypadalo to, že si ho nevšimla. Jinak by se její aura rozzářila láskou v jeho blízkosti. Jako ta jeho. V těch šatech vypadala fantasticky. Pár kluků z lázní ji svlíkalo očima. Její přítomnost tady odvedla pozornost a rozproudila zábavu. Zaslechl jsem, jak se sází o peníze, kdo ji dneska dostane do postele. Jednoho kreténa dokonce napadlo, že jí nasype do pití nějakou drogu, aby ji omámil. Tak by se nebránila ani sexu, ani pití krve.
Nikdo z nich se jí ani nedotkne. Takhle holka je moje. A já jim to ukážu a ohlídám si to. "Belikove, tohle jsi měl slyšet. Tady by se hodily tvoje pěsti," pomyslel jsem si s povzdechem a podíval se na něho. Vycítil můj pohled a opětoval mi ten svůj, který na pár vteřin odvrátil od Rose. Zajímalo mě, co si myslí. Dneska nevypadal vyloženě nepřátelsky. Chvilku mi přišlo, jako kdyby mě za malou dhampýrkou posílal. Ale to byla hloupá dedukce. Nesnášel mě. Natož v její blízkosti. Pouze jsme si oba uvědomovali, jak je na banketu sama ztracená a hlídali ji. Naše předchozí nevraživost v konkurenci o stejnou ženu šla na vedlejší kolej. I jeho žárlivost. Vyklopil jsem do sebe rozpitou skleničku a vydal se na druhý konec za opuštěnou Rose.
Právě se ptala servírky, zda na podnosu, který nese, nejsou husí játra. Zavrtěla hlavou a Rose se natáhla, že si tedy jeden kousek vezme. Slovu "pankreas" nerozuměla, jinak by to nejedla.
"Je to slinivka," objasnil jsem jí. Podle předpokladu rukou rychle ucukla.
"Co?" vyjekla. Servírka odešla. "Děláš si srandu?" otázala se mě. "Pankreas je slinivka?" A přitom se zhnuseně otřásla.
"Je to vážně delikatesa," neodpustil jsem si.
"No jo. Boháči vymýšlejí kraviny," odmávla to.
To mě pobavilo. "Co tady vůbec děláš, malá dhampýrko? Sleduješ mě?" rýpnul jsem si a čekal na bouřlivou reakci. Nezklamala.
"Jasně že ne," zamračila se. "Po tom maléru, do kterého jsi nás ráno dostal, bych tě asi těžko sledovala."
"Nebylo to zrovna bezproblémové setkání," prolétlo mi hlavou trochu provinile. "Ale co už?! Stalo se. Kdo to mohl předem tušit?!"
"No já nevím," utahoval jsem si z ní přesto. "Potkáváme se totiž docela často, že? Teď je to, tuším, popátý? Začíná to vypadat podezřele. Ale neboj. Tvému příteli to nepovím. Žádnému z nich." Neodpustil jsem si neupozornit na zástup Rosiných obdivovatelů.
Trochu se jí do tváří nahrnula barva a zarazila se. Uvažovala o chlapech, kteří se drží v její blízkosti. Jakmile si vzpomněla na Belikova, její aura se rozzářila láskou. Určitě přemýšlela i o zrzkovi.
Když zase nalezla svoji ztracenou rovnováhu, odpověděla mi: "Mám jenom jednoho. Ten je něco jako přítel. No, možná už ne. A stejně není co komu povídat. Ani se mi nelíbíš."
"Ne?" zahrál jsem úžas. "Tak proč ses navoněla parfémem ode mě?"
Chudinka zrudla jako rak. Všechny parfémy jsem měl spočítané a zkontroloval je podle účtenky. Jeden chyběl "Amor" - voněl po rybízu a já ho cítil smyslně smíchaný s Rosinou kůží.
Zčervenala jako rajče a o krok ode mě couvla. "Nenavoněla," zkusila zalhat. Prozradila ji nejen aura, ale i chybějící krabička.
Rozesmál jsem se: "Samozřejmě, že ano. Když jsi odešla, spočítal jsem ty krabičky. Navíc ho teď na tobě cítím. Je to hezká vůně. Ostrá…, ale přesto sladká - ty jsi v hloubi duše určitě taky taková. A víš, žes ten parfém použila správně? Jen trošku, ale ne tolik, aby přehlušil tvou přirozenou vůni."
"Hele," získala zpátky svou drzost. "Měla jsem právo si jeden nechat. Nabízels mi je. Ale pleteš se v tom, když si myslíš, že to něco znamená. Neznamená. Tak akorát, že by sis měl dávat bacha na to, abys nerozfofroval všechny svý prachy."
"Lidi, Rose Hathawayová si zahrává," zakroutil jsem vysmátě hlavou. Tahle holka mě nikdy nepřestane bavit. Je úžasná! V té chvíli kolem nás procházel číšník s dalším šampaňským. Natáhl jsem se pro skleničku. "Dáš si taky?"
"Já nepiju," odmítla můj návrh Rose. Předešlá kocovina jí stačila.
"Správně," pochválil jsem ji a přesto jsem jí do ruky vrazil skleničku a sám si vzal další. Moje čtvrtá. "Tak. Vypadá to, že naše milá Vasilisa zahnala mýho tátu do kouta."
"Tvýho…" pozvedla překvapeně Rose obočí a ohlédla se po skupince. "To je tvůj táta?"
Přikývl jsem a upřesnil to: "Aspoň máma to tvrdí." Moji poznámku o otcovství nekomentovala.
"A ty s ním souhlasíš? Taky myslíš, že když budou Morojové bojovat, bude to pro ně sebevražda?" konverzovala malá dhampýrka.
Pokrčil jsem rameny a lokl si šampaňského. "Vlastně na to žádný názor nemám."
Rose se rozčílila: "To snad není možný. Jak to, že se k něčemu nepřikloníš?"
"Nevím, neuvažuju o tom. Mám na práci lepší věci," bránil jsem se chabě a vymlouval jsem se.
"Jako lepit se na mě a na Lissu," zabručela nesouhlasně. Podle její reakce a zvědavosti v auře, dosud netušila, co u mě její kamarádka pohledávala.
S úsměvem na tváři jsem tedy dodal: "Říkám ti, že to ty sleduješ mě."
"Jasně, jasně, potkali jsme se pětkrát…" zaváhala. "Pětkrát?" A já souhlasně pokýval hlavou. "Ne, viděli jsme se jen čtyřikrát." Vyčkával jsem, až jí to dojde. Volnou rukou to počítala na prstech a nahlas jmenovala: "Ten první večer, pak v lázních, potom, když jsem přišla za tebou na pokoj, a teď."
Tajnůstkářsky jsem se pousmál: "Když to říkáš?"
"To teda říkám…" hlas se jí při slovech zlomil. "Nemůžeš přece myslet…"
Dál jsem hrál svou roli: "Co?" Blýskl jsem po ní očima a nemohl se dočkat, až to konečně vysloví.
Zklamala, protože nakonec řekla pouze: "Nic." Napila se ze své skleničky a přelétla očima dav. Ústa se jí roztáhla do spokojeného úsměvu i v auře se objevila radost.
"Proč se usmíváš?" nerozuměl jsem náhlé změně.
"Protože Lissa zpracovává ten dav," odhalila mi.
"To mě nepřekvapuje. Ona patří k těm lidem, co okouzlí, koho chtějí, teda pokud se snaží. Zabírá to dokonce i na lidi, co ji nesnášejí," odmávl jsem to. Tohle pro mě nebyla žádná novinka.
Změřila si mě pohledem: "Tenhle pocit mám, když se bavím s tebou."
"Ale nedá se říct, že bys mě nesnášela," poznamenal jsem sebevědomě a dopil jsem své šampaňské. "To rozhodně ne." Její aura na mě reaguje vcelku kladně.
"Ale ani tě nemám ráda," pokusila se mi vzít naději.
"Tak to říkej dál," přistoupil jsem k ní blíž a zašeptal: "Já to přežiju."
"Rose!" ozvalo se důrazně a hodně rozzlobeně za našimi zády. Oba jsme se s malou dhampýrkou jako na povel otočili.
"Co to vyvádíš?" zakřičela na Rose cizí žena.
"Nic. Já…" koktala Rose zaskočeně.
"Omluvte nás, lorde Ivaškove," omluvila se mi malá dhampýrská strážkyně ještě menšího vzrůstu než Rose. A rázně ji táhla za předloktí z místnosti ven. Čuměl jsem jako vrána a nic nechápal. "Kdo to sakra byl?" přemítal jsem v duchu.
Ta ženská se za pět minut vrátila, měla někoho vystřídat na stráži. Jeden strážce se odlepil od stěny, ale Belikov k němu rychle přešel a něco mu řekl. On odevzdaně kývnul a zůstal na svém místě. To mě zaujalo, proto jsem přešel nenápadně blíž. Zrovna k nim kráčela i ona. "Strážkyně Hathawayová," oslovil ji ruský Bůh. A mě konečně blikla zelená. Rosina matka.
"Strážce Belikove," oplatila mu. Auru měla hroznou - samá lítost, vztek, strach. Všechno to v ní vřelo. To nasvědčovalo hádce.
"Střídáme se spolu. Mohu se zeptat - to s Rose…, vy jste se zase pohádaly?" zeptal se jí. Smutně kývla. "Nic tu neprováděla, já ji hlídal. Nevypila ani jednu skleničku alkoholu a chovala se slušně. Tohle nebylo nutné. Lissa neměla doprovod, tak ji vzala s sebou. Jinak by sem sama od sebe nešla. S panem Ivaškovem si jen povídali. Stála v místnosti sama a on jí jen dělal společnost."
"Neměla sem chodit! Ne mezi královské Moroje a v žádném případě ne v tom, co si oblékla! Vypadala jako děvka a k tomu flirtovala s Morojem! Navíc s Ivaškovem!" nebrala si servítky Rosina máma. "Nehodlám čekat, až se nechá jako hloupá husa někým zbouchnout!"
"Měla byste jí víc věřit. Poslední dobou se chová naprosto vzorně. Tohle si nezasloužila. Nashledanou," rozloučil se s ní Belikov. Zastal se malé dhampýrky před její matkou. Pohlédl jsem mu do očí a on na mě nepatrně kývnul. Pak odešel z místnosti. Šel jsem na chodbu taky. Slyšel jsem ho, jak se ptá, jestli neviděli dhampýrku v červených šatech. Poradili mu směr, kterým odešla. Najde ji. Asi jí po tomhle výstupu nebude nejlíp. Znal jsem to ze své vlastní zkušenosti a svého vztahu s otcem. Litoval jsem ji. Doufám, že jí Belikov zvedne náladu… Právě se zachoval jako bezva chlap. Hodně u mě stoupnul v ceně.
Já se vrátil zpátky na banket za Lissou. Akorát se po Rose začala shánět. Vysvětlil jsem jí situaci. Jen zásah Belikova jsem si nechal pro sebe. Navíc by to mohla Rosina matka slyšet. Měřila si mě dost nesouhlasným pohledem. Pozorovala nás s Lissou celou dobu. A ji hlídala jako ostříž. Sestřenka si vyčítala, že donutila Rose, aby šla dneska s ní. Co naplat, stalo se…
Žádné komentáře:
Okomentovat