První dva éterové sny s Dimkou - snad se bude kapitola líbit ;)
"Zůstaneš tu zase se mnou přes noc?" zašeptala.
"Mám lepší nápad," ujistil jsem ji a vytáhl krabičku s prsteny. Zvedla nechápavě obočí. "Oba prsteny jsou nabité éterem. Zabrání jakýmkoli snům. Těsně před spaním si jeden z nich navlékni. Nevím, jak dlouho bude fungovat, kdyby se ti přece jen něco zdálo, navlékni si hned ten druhý a mě zavolej nebo napiš. Okamžitě bych přišel, ano?"
"Proč mi pomáháš?" otázala se mě tiše. "Pokud si myslíš, že na něj někdy zapomenu, jsi na omylu. Plýtváš na mě svým drahocenným časem. Za to s Jessem se omlouvám, jestli jsem ti tím dala naději. Využila jsem tě, abych se ho zbavila a neotravoval mě."
To mě donutilo k mému typickému arogantnímu úsměvu: "Sám pořádně nevím, proč to dělám a čím ses mi dostala tak pod kůži, malá dhampýrko. Samotnému by mi bylo líp. Ta zodpovědnost a pomáhání mě dost zmáhá."
V jejích očích se objevily nebezpečné plameny. "Tak to nedělej a vypadni! Poradím si sama!" rozčílila se, vstala z postele a do ruky mi vrazila krabičku s prsteny. Kdykoli jsem zaznamenal nějaké emoce mimo její apatii, byl jsem šťastný, že pod povrchem je schovaná stále ta samá Rose.
"Zapomeň! Jedeme v tom spolu! Od začátku až do konce! A pro tvou informaci tě nehodlám sbalit, ani teď a ani potom. Vím, že na Belikova nemám a mít nebudu, ale nějak se stalo, že mi na tobě prostě záleží. Sám tomu moc nerozumím. Jediné dvě osoby, které jsem kromě sebe měl kdy rád, byla máma a teta. A nyní jsi tam ty, malá dhampýrko. Tak se s tím jednoduše smiř, sestřičko!" vysvětlil jsem jí, že ji beru jako svou malou sestřičku, kterou musím ochraňovat před krutým světem. Ani já nevěřil nejprve svým pocitům a snažil se je popřít. Ale nešlo to. Nedokážu jejímu trápení nečinně přihlížet a držet se v pozadí, jako by se mě to netýkalo. Holt jsem v tom až po uši.
Rose na mě pár vteřin zírala a poté rychle zamrkala, aby rozehnala slzy ve svých očích. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil na čelo. Zabořila mi hlavu do ramena a rozvzlykala se. "Nebul! Jsem s tebou! Oba jsme si vyjasnili, jak to cítíme, takže žádné líbání a podobně nehrozí. Za ruku se držet můžeme, objímat taky a pusu ti budu dávat na čelo. Na rty jsem tě políbil pouze před tím kreténem Zeklosem. Partu i akademii necháme v nevědomosti a můžeme předstírat, že jsme pár. Aspoň tě nebudou ostatní kluci otravovat. Akorát zrzek bude prudit. Hrozně žárlí. Stále se s kopačkama z hor nesmířil. Čekám, kdy na mě vystartuje a jednu mi vrazí. Jeho ovládání není tak dobré jako to Belikovovo."
"Ach jo, tak nerada Masonovi ubližuju, ale nemůžu mu říct o Dimitrijovi."
"To po tobě nikdo nechce. Jakmile se smíří s tím, že jsme my dva spolu a stráví, že u tebe nemá šanci, dá pokoj. Mia se o ten zbytek postará. Má pro zrzka slabost, ale on to prozatím nevidí, což je velká škoda. Noo, snad mu to časem dojde," odmávl jsem to.
"Mia je zamilovaná do Masona?" vykulila Rose oči údivem.
"Jo, aura je jasná," odkýval jsem jí to. "Nic, malá dhampýrko, konec debaty. Musíš se vyspat. Navlékni si prsten. Ostatní platí podle dohody. Jsem na telefonu, kdyby něco. Dobrou noc. Pokud půjde všechno hladce, sejdeme se až ráno na snídani. Drž mi vedle sebe místo," rozloučil jsem se a vydal se zpátky na svou kolej. Právě jsem úspěšně zařídil čtvrtou věc - předání nabitých prstenů. A zbývá poslední a nejtěžší úkol. Éterový sen s Belikovem.
Vůbec jsem se na něj netěšil. Belikov moje sympatie ztratil, když opustil Rose a nechal ji tu v tomhle hrozném stavu. Neměl jsem chuť s ním mluvit, ani mu pomáhat, ale šlo mi o malou dhampýrku a jedině "ruský Bůh" je schopný přivézt zpátky naší starou dobrou Rose. Čím dřív se za ní vrátí, tím líp. Rovněž mě hodně zajímalo, co na něm malá dhampýrka vlastně vidí? Čím ji tak uhranul? Co má on a já nemám? Třeba by se mi mohlo ještě povést ji časem získat pro sebe, až se dostane přes tu prvotní zamilovanost…
Mobil jsem nechal nahlas a na posteli jsem se v tureckém sedu hodil do transu nutného pro éterové sny. Mohlo být kolem jedenácté. To by už Belikov mohl teoreticky spát. Povedlo se. Pro jistotu jsem se rozhodl ho navštívit na poprvé inkognito. Tímto způsobem si ověřím, že mi nelže, až s ním budu mluvit osobně o Rose. Nechal jsem vytvořit v jeho režii sen.
Bylo to docela husté porno. On s Rose v posteli. Až po chvilce mi docvaklo, že je to skutečná vzpomínka na kouzlo chtíče, které na něj s Rose uvrhl grázl Viktor Daškov. On polonahý - oblečený pouze v pyžamových kalhotách. Namakaný ve skutečnosti ještě víc, než jsem si při pohledu na něj v uniformě myslel. A Rose úplně nahá v jeho posteli. Vypadala nádherně. Upřímně - taky bych si dal říct...
Aby mě ten pohled na Rosiny úžasné nahé křivky nerozptyloval, vydal jsem éterem příkaz a vlezl Belikovovi přímo do myšlenek s otázkou: "Proč jsi odjel z akademie a opustil Rose?" To, co na mě z jeho mysli začalo létat za odpovědi, jsem neočekával ani ve snu, ani ve své nejhorší noční můře. Rozhodilo mě to natolik, že jsem vypadl z koncentrace a spojení se přerušilo. Cítil jsem se, jako by mi někdo vrazil facku, nůž do zad nebo mě polil ledovou vodou.
Mou jedinou přirozenou reakcí na zjištěné informace bylo sáhnutí do mého soukromého a tajného baru v nočním stolku. Popadl jsem první flašku, kterou jsem nahmatal, odšrouboval rychle víčko a čtyřikrát jsem si pořádně loknul přímo z láhve. Následně jsem se opřel o polštář a čelo postele a dál pomalu upíjel. Paradoxně jsem náhodně vytáhl ruskou vodku. To opravdu sedlo.
"Musím se ožrat nebo tohle dneska nedám," prolétlo mi hlavou mezi tím, co mi v hlavě tepala bolest, pocity i myšlenky Belikova.
Opil jsem se a usnul v posteli oblečený. Ráno jsem se vzbudil v sedm. Rychle jsem zkontroloval mobil, zda se mi nesnažila dovolat v noci Rose. Díkybohu ne. Trochu mě bolela hlava. Zalezl jsem do sprchy. O včerejšku jsem odmítal přemýšlet a vytěsnil ho. Jinak bych přestal fungovat docela. Jako loutka nebo robot jsem se zkulturnil a šel na snídani. Rose mi vedle sebe držela slíbené volné místo.
Sama od sebe se ke mně přitulila a popřála mi "Dobré ráno, Adriane". Již z pohledu na ni jsem pochopil, že se konečně dosytosti vyspala. Zmizely ty její šílené kruhy pod očima. Aspoň že tak. Dál jsme pokračovali v divadle, že jsme pár.
Zbytek dne proběhl jako obvykle. Dopoledne jsem v pokoji maloval, oběd s partou, soukromá výuka magie s Lissou a učitelkou, večeře a film ve společenské místnosti. Celý den jsem se psychicky připravoval na to, co muselo nevyhnutelně přijít. Děsil jsem se noci. Bylo nutné navštívit Belikova opět ve snu. A po minulých zkušenostech jsem se do toho nehrnul.
Rose dnes použije na noc druhý prsten a zítra jí je oba znovu nabiju éterem. Kolem jedenácté jsem se odhodlal, zhluboka jsem se nadechl a vyvolal éterový sen. Ocitl jsem se uprostřed kouzla chtíče. Podvědomě jsem to očekával. Takže mě to nezaskočilo. Vlezl jsem mu přímo do myšlenek a vydal pokyn, aby mi ho přehrál od začátku až do konce. Nedělal jsem to z nějakého perverzního důvodu, abych se při pohledu na ně ukájel a podobně. To v žádném případě! Nejsem úchyl! Jen jsem pátral po podrobnostech jejich vztahu, a jak daleko se vlastně dopracovali. Slyšel jsem i jejich rozhovor tu noc v pokoji. Vlastně se nic moc nestalo. Nebýt mazlení a Rosiny nahoty k ničemu nedošlo. Dimitrij si dával načas. Kdyby na to vlítli hned jako zvířata ovládaná pouze chtíčem, stihli by se za těch patnáct minut i pomilovat. Ale oni si tu vzájemnou blízkost i doteky vychutnávali. On navíc vnímal Rosinu nervozitu i její touhu přijít s ním o panenství. Uvědomoval si, že má svolení. A její dar chtěl přijmout jako největší svátost na světě. Jeho mysl byla zastřená láskou. Miloval ji. Tolik ji miloval a stále ji miluje. Pro ni udělá i dokáže cokoli. Proto odjel z akademie...
Když Belikov vyhodil z okna Rosin náhrdelník, nasoukali se do oblečení a jeli pro Lissu. Nechal jsem si ukázat i Lissinu záchranu. Je to skutečně Bůh. To jak bojoval, aby princeznu zachránil. A přitom se snažil udržet v bezpečí i svou milovanou Rozu. Nad tím oslovením jsem se musel pousmát. Říkal jí ruskou obdobou jejího jména.
Poněvadž jsem se necítil z používání éteru ještě unavený, spustil jsem i pokračování ohledně jeho lhaní a zamlčení pravdy o svých citech k Rose. Bál se jí říct pravdu. Bylo mu jasné, že pak je od sebe už nic neudrží. Proto lhal. Mistrovsky se ovládal a nedal na sobě žádné emoce znát a Rose mu to spolkla. Hodně jí to ublížilo. Pochybovala o sobě už tenkrát. Když jí pověděl, že na ni jako na přitažlivou ženu nekouká, že to bylo jenom tím kouzlem, uvěřila mu. Zprostředkovaně jsem byl svědkem boje se Strigojkou Natálií. Zranila Rose, málem ji zabila. Podle toho, co jsem viděl, musela mít otřes mozku, možná i vnitřní krvácení. Kdyby ji nezachránila již poněkolikáté éterem Lissa, mohla zemřít. A Dimitrij se o ni tolik strachoval, že nelhal a pověděl jí pravdu o svých citech k ní. To způsobilo, že se zdi mezi nimi nadobro zřítily.
Někdy se od sebe držet dál dokázali. Jejich víra a mantra strážců, že "Morojové mají přednost" jim v tom pomáhala. Avšak někdy, jak už to chodí, to prostě nevydrželi. A o to s větší vášní jim to ujíždělo. Pár ukradených polibků nebo chvilek ve dvou. Nikdy však k ničemu dalšímu podobnému kouzlu chtíče nedošlo. Táhlo je to k sobě jako dva magnety. Neuvěřitelnou silou a přitažlivostí. Divím se, že tomu dokázali vůbec tak dlouho vzdorovat. Nebo spíš přesněji řečeno, že se Belikov tak ovládal. Jiný muž by dávno selhal. Při kouzle tuplem. A on se ubránil. Takové sebezapření.
A nyní to co udělal. Jeho odjezd. Já se na něj zlobil, nadával mu do debilů a podobně zcela neprávem...
V Idahu pár minut poté, co ode mě odtáhla Rose její mamka, za ní šel na střechu. Seděla tam v mrazu pouze v tenkých šatech. Mrzla. Sundal si svůj kabát a přehodil jí ho přes ramena. Pak si povídali. A Rose mu řekla, aby nabídku Taši přijmul. Nevím, jak je to možné, ale vždycky jsem se mezi ně nějak omylem připletl. Nejdřív ta žárlivá scéna. Týkala se právě Nataši Ozerové. A následně ta morojská sešlost na banketu. Rose ho překvapila. Nečekal od ní, že mu sama navrhne po tom všem, aby žil s Tašou. Nechtěl to udělat a opustit ji. Ale musel...
Proč musel? Dobrá otázka. V životě by mě tenhle důvod nenapadl a Rose určitě taky ne. Lissa. Zatracená Lissa a zákony Morojů, které omezují strážce. Do prdele, tyto zákony nenávidím! Dva skvělí lidi kvůli nim trpí! Strašně trpí!
Abyste to pochopili správně - Dimitrij přijal nabídku Taši, ale jasně ji jako ženu odmítl. Nehodlá být jejím milencem, natož manželem nebo otcem společných dětí. Tašu nechce. Chce Rozu. Celým svým srdcem, tělem i duší touží jedině po ní. Ale nemůže s ní být. Ne teď. Jde jí o hodně. Její pouto s Lissou je vzácné, ale nikdo jí nedává právo, že bude skutečně k Lisse přidělena, pokud toho nebude hodna. Musí být výborná strážkyně, aby mohla chránit poslední z rodu Dragomirů. To je díky němu. Jeho tréninkům. Ale to nestačí...
Není jí ani osmnáct. Kdyby s ní zůstal dál na akademie sv. Vladimíra, nezvládl by se od ní držet dál. Byl v pasti. Jeho ovládání dospělo ke své hranici. A Rose mu to svým chováním vůbec neulehčovala, spíš naopak. Provokovala ho. Vadilo jí, že jí své city nedává najevo. Toužil ji držet v náručí, hladit a líbat víc než cokoli na světě. A uvědomoval si, že jakmile tuhle hranici překročí, nebude cesta zpátky. Už ne…
Žádné komentáře:
Okomentovat