NO3 - 9. kapitola – Naděje (z pohledu Rose)

Tak fajn - tady ji máte, nedočkavci! :D

Je to dokonce šest A4.

Za obsah neručím...

Některé z vás to asi dodělá a jiné možná potěší ;)

Klečela jsem u Dimitrije. Pořád ho jemně hladila a dotýkala se ho. Nic a nikoho jsem nevnímala. Jen z dálky jsem slyšela nějaké hlasy, které mi však nedávaly žádný smysl.

"Sakra, to ne! To se nesmí stát! Já to nedovolím! Brácho, tohle jsi nám s Rose neslíbil! Přísahal jsi nám oběma, že zůstaneš živý a zdravý! Nemůžeš nás tu nechat samotné! Máš tu svou Rozu a mě, tak kurva bojuj! A neodcházej! Spolu to zvládnem! Musíš mi však pomoc a chtít tu zůstat! Rozumíš?!" ozýval se kousek ode mě mužský zoufalý hlas.

Pár vteřin vládlo ticho. Když znovu ještě zoufaleji vykřikl: "Do hajzlu! Ono to nefunguje! Nemáme čas! Ztrácíme ho! Jsem úplně neschopný! Ale já to zvládnu, i kdyby mě to mělo zabít! Brácho, vydrž! Ještě chvíli!"

"Adriane, ne!" zakřičela nějaká žena zděšeně.

"Sageová, nech mě být a nezdržuj! Tohle je má volba a já si ji zvolil! Brácho, teď ti z rány vytáhnu ten kůl. Buď tě zabiju já sám, nebo se vrátíš k nám! Jiná šance není! Musíš mi pomoc a chtít zůstat s Rose, jasný?! Spolu to zvládneme jako vždycky! Nemůžeš tu Rozu nechat samotnou! Vždyť ji to zabije! Jdeme na to! Tři, dva, jedna, teď," vyhrkl rozhodně hlas a najednou bylo všude ticho.

Opírala jsem se Dimitrijovi o zdravou paži, když se náhle nepatrně pohnul a jeho dech i tlukot srdce trochu zesílily. Nechápala jsem, co se děje. A dál jen v apatii zůstávala ve stejné pozici.

Vtom mě za ramena sevřely něčí ruce a zatřásly se mnou. "Rose, Rose, slyšíš mě? Dimitrij to zvládne. Podívej se na jeho břicho. Rána je skoro zahojená. Musíme ho dostat do nemocnice. Ale Adrian je na tom špatně a já netuším, co mám dělat," dvakrát zopakoval hlas, než jsem pochopila, co mi říká.

Stočila jsem oči k Dimitrijovu břichu. Kůl chyběl. Ve strážcovské košili po něm zbyla díra a celou ji měl nasáklou svou krví. Rychle jsem mu ji vyhrnula. Rána byla zacelená. Zůstala po ní jen velká nevzhledná jizva. Bude v pořádku! Musí být v pořádku! Ztratil spoustu krve, jeho dech i tlukot srdce byl slabý. Potřebuje doktora a další vyšetření, jak je vážný rozsah jeho zranění po uzdravení éterem.

Poté jsem se podívala na ležící bezvládné tělo na zemi. Adrian. Honem jsem k němu přiskočila a zkusila jeho tep. Byl slabý jako Dimitrijův. Jeho uzdravení ho vyčerpalo na hranici smrti. Potřebuje krev a to ihned. Rozepnula jsem si u krku strážcovskou košili a sklonila se k Adrianovi, abych mu ze sebe dala napít.

Sydney mě zarazila: "Rose, to nemůžeš. Sama celou dobu z tržné rány na noze krvácíš. Nemůžeš si dovolit ztratit další krev. To bys nám nepomohla a ležela bys tu s Adrianem a Dimitrijem na pokraji smrti ještě ty. Krev mu dám já. Jen nevím jak. Musíš mi říct, jakým způsobem to mám udělat. A pak nás odtud všechny dostaň do nemocnice. Adrian i Dimitrij potřebují lékařskou péči. A Eddie s Lissou taky. Je to na tobě, rozumíš?!"

"Sydney, jseš si jistá? Vím, jak alchymisti reagují na zmínku pouze o pití krve, natož aby ji vampýrovi sami a dobrovolně poskytli. Nemůžu po tobě chtít, abys tohle udělala," promluvila jsem.

"Rose, je to moje rozhodnutí a já chci pomoct Adrianovi. Udělám pro něj všechno. Nyní potřebuje moji krev, tak mi ukaž, jak mu ji mám dát," utnula mě naléhavě Sydney.

"Dobře, rozepni si u krku košili a sedni si vedle Adriana na zem," nařídila jsem jí. Vmžiku poslechla. Musela jsem Adriana přivést aspoň trochu k vědomí, aby zafungovaly jeho reflexy a mohl pít krev. Svůj prst jsem ponořila do své rány na noze, aby ho pokryla celý moje krev. Pak jsem se sklonila k ležícímu Adrianovi. Ze země jsem ho vytáhla do sedu co nejblíže k Sydney. Následně jsem mu svým krvavým prstem vklouzla do pusy a přejela po obou špičácích. Během vteřiny se aktivovaly. Vytáhla jsem prst a naklonila Adrianovi hlavu ke krční tepně na krku Sydney. Zuby se samy zakously a Adrian začal sát Sydneyinu krev.

Sydney tiše zasténala rozkoší, kterou jí způsobily jeho endorfiny. Nechala jsem Adriana pít asi tři minuty. To by mělo stačit, aby se dostal z nejhoršího. V nemocnici mu přivedou dárce. Nechtěla jsem ohrozit i Sydney. I tak to pro ni bude náročné. Musíme jí doplnit tekutiny a cukry. Bude mimo následkem endorfinů. Odtáhla jsem Adrianovi hlavu a znovu ho položila na zem. Sydney se vedle něj zhroutila taky.

"A teď honem, Rose. Je to na tobě," letělo mi hlavou. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni strážci a Morojové, kteří se zúčastnili útoku, pouze němě zírali. Museli vidět všechno. I Adrianovo uzdravování, které já sama vůbec nevnímala. Strnule koukali i Mason s Christianem, kteří stáli u Lissy a Eddieho. Eddie ležel na nosítkách stále v bezvědomí. A Lissa mimo. Nevnímala nic, co se kolem ní právě odehrávalo. Opodál stál doktor. To, co jsme právě předvedli, popřelo všechny jeho zkušenosti z dosavadní lékařské praxe. Kousek od něho postávala s otevřenou pusou a vykulenýma očima máma s Benem.

"Sakra, tak všichni nečumte a něco dělejte! Musíme je dostat všechny do nemocnice a to hodně rychle!" zařvala jsem na ně nepříčetně.

Vzpamatovali se. Doktor přistoupil k Dimitrijovi. Zkontroloval mu tep a ránu na břiše. Ruku měl Dimitrij stále zlomenou, ale to byl nepodstatný detail. Zlomenina mu život neohrozí. Pak to samé udělal u Adriana a Sydney. "Naložte je oba na nosítka a rychle jedeme zpátky ke dvoru. Tyhle dva vemte taky," kývl na Lissu s Eddiem. "A ty tři vážně zraněné strážce a Belikova. Naskládejte je do aut. A fofrem. Každého z nich nechte v autě ležet na zádech přes tři sedačky. Nohy jim můžete skrčit," rozkazoval doktor.

Skutečně je všechny naložili. Já jela v autě s jedním strážcem, který řídil, a v hondě pro devět lidí jsem měla Dimitrije i Adriana. V dalším autě jel Mason se strážcem a vezli Eddieho s jedním zraněným dhampýrem. A v následujícím byl Christian s Lissou a Sydney. V posledním autě se zraněnými byli dva zbylí strážci v bezvědomí a řidič s doktorem. Ben s mámou a zbývajícími strážci zůstali na místě, aby ukončili akci. Museli počkat do svítání. Zlikvidují těla Strigojů a prohledají znovu jeskyni. Až potom se vrátí zpět ke dvoru. Řidiči se pro ně vrátí zpátky, až nás dovezou ke dvoru do nemocnice.

V nemocnici po našem příjezdu propukl chaos. Všechny zraněné vyšetřili a stabilizovali. Každý z nich potřeboval něco jiného. Adrian s Lissou krev. Lissa vyčerpáním následně usnula. A dhampýři v kapačkách výživu a tekutiny. Taky jim zašili tržná zranění. I mně. Na stehně jsem měla třináct stehů. Dimitrijovi srovnali ještě zlomenou ruku a dali mu ji do sádry. Sydney skončila s kapačkou taky. Všichni nadále zůstávali v bezvědomí avšak mimo ohrožení života. Nejhůře na tom byl Dimitrij a po něm hned Adrian. Krev od Sydney mu zachránila život a pomohla mu z nejhoršího. Kdyby ji nedostal, zemřel by dřív, než by dojel do nemocnice k dárci.

Potom zraněné rozdělili na pokoje. Vydobyla jsem si, že Dimitrij s Adrianem budou společně a já s nimi. Doktorům se to nelíbilo. Ale to ještě neznali rozzlobenou Rose Hathawayovou. Ta, když něco chce, tak to dokáže. Nakonec mi je oba přivezli na pokoj číslo 10 a napojili na přístroje pro měření srdečního tepu. Za Adrianem každou hodinu přicházel nový dárce. Dimitrij s napíchlou kapačkou v žíle. Já seděla v prostředku mezi nimi na židli a držela je oba za ruku. Dimitrije za zdravou levou. Kapačku i sádru měl na pravé.

Sestra je chodila každých 30 minut kontrolovat. Dozvěděla jsem se od ní, že Lissa se Sydney jsou společně v pokoji číslo 7 a Christian je obě hlídá. Eddie na osmičce a je u něj Mason. Naše spolupráce, obětavost a vzájemná láska v partě skvěle zafungovala.

Netuším, kolik hodin mohlo uběhnout, ale na dveře pokoje někdo zaklepal a otevřel. Byla to máma s Benem. Oba vypadali unaveně a ztrhaně, ale když uviděli Dimitrije i Adriana stále živé, zaznamenala jsem v jejich tvářích úlevu.

"Rose, měla by sis odpočinout a jít se domů vyspat," opatrně zkusila máma.

"Nikam nejdu!" utnula jsem ji.

"Rose," nevzdávala to.

"Řekla jsem, že se od nich ani nehnu! Nic mi tu nechybí! A spát se mi nechce!" nedala jsem se.

Máma se nadechovala k dalšímu protestu, když promluvil Ben: "Janine, nemá to cenu. Ať tady zůstane. Domluvím s lékařem, aby jí sem dali ještě jednu postel. A my jim dojdeme do bytu sbalit nejnutnější věci. Musíme se stavit u Ivaškovů a říct to i královně. Taky sem vezmeme Rose nějaké jídlo a pití z jídelny. V nemocnici jí v tuhle hodinu nic nedají."

"Nemám hlad," reagovala jsem na zmínku o jídle.

"Tak to ne, tohle je moje podmínka! Zůstaneš tu, ale až přijdeme, sníš jídlo, které ti přineseme! Bez debaty!" nařídil mi Ben. "Dej mi klíče od vašeho bytu." Poslechla jsem a podala mu je z kapsy kalhot.

Vrátili se asi za hodinu s velkou taškou. Donesli i slíbené jídlo, láhev obyčejné vody a v kelímku horkou čokoládu. Musela jsem se před nimi najíst. Přinesli mi rizoto s kuřecím masem a zeleninou na kari. Ani jsem netušila, co jím. Neměla jsem žádnou chuť, ale poslušně jsem kousala a polykala.

Ben se poté zvedl: "Jdu zkontrolovat ostatní a domluvit tu postel." Pak zmizel ze dveří. Ocitla jsem se s mámou v pokoji sama.

"Rose," zašeptala. "Je mi líto, co se stalo. Ale oni to zvládnou. Oba. Jsou silní a mají vůli žít. Jen to bude nějakou dobu trvat, než se proberou. Musí nashromáždit síly, které jim dnešek vzal. A ty pro ně zůstaň silná."

Rozbrečela jsem se. Mé emoce i vypětí nervů nešlo dál skrývat: "Mami, on mi dneska málem umřel."

"Já vím, holčičko moje. Ale nestalo se to. Adrian ho zachránil, i když málem obětoval svůj život pro vás dva. Máš je tu oba živé. Jsou stabilizovaní. Sice ve vážném stavu, ale ne v přímém ohrožení života. Zvládnou to. Když jsme je dostali až sem, nemůžou to jen tak vzdát. Rozumíš?!" uklidňovala mě máma.

"Daniella Ivaškovová se tu staví s královnou za Adrianem a přinesou mu věci. Tvoje a Dimitrijovy jsou v tašce. Máte tam pyžama, ručníky. Taky čisté oblečení a hygienické potřeby. Kdybys cokoli dalšího potřebovala, stačí říct a dojdu ti pro to. Nebo to seženu," pokračovala po pár minutách ticha máma.

Pouze jsem kývla. Otevřely se dveře a v nich se objevila sestřička. Vezla mi postel. Pomohly jsme jí s mámou s postelí dovnitř. Nechala jsem si ji dát mezi Adriana a Dimitrije. Místo nočního stolku a židle, které tam stály předtím. Neprotestovala. Jen se na mě polovičatě a povzbudivě usmála, že to bude dobré. Rovnou oba zkontrolovala, než zase odešla.

"Rose, měla by ses umýt. Jsi celá od krve," navrhla mi máma jemně.

Teprve teď jsem se na sebe podívala. Uniformu jsem měla celou od Dimitrijovy krve, jak jsem u něj ležela a hladila ho. A pravou nohu od své vlastní, kterou způsobila řezná rána na stehnu. Musela jsem vypadat hrozně. Navíc jsem se vyválela několikrát na zemi. Jak při boji se Strigoji, tak i svým pobytem u Dimitrijových nosítek v lese.

"Nechci je tu nechat samotné," pověděla jsem tiše mámě.

"Vždyť tu samotní nebudou. Než se vysprchuješ, zůstanu u nich. Koupelna je přece přímo na pokoji. Kdyby něco, nebudeš daleko a zavolám tě," vyřešila to za mě máma.

"Slibuješ?" ujišťovala jsem se.

"Slibuju, jen jdi. Umyj se, převlékni se a lehni si mezi ně do postele. Musíš si odpočinout a nejlépe se i trochu prospat," vyjmenovala máma činnosti, které bych měla podle ní udělat.

Věděla jsem, že má pravdu. Nehádala jsem se. Vzala jsem do koupelny celou tašku. Vytáhla jsem pantofle, čistý ručník, své pyžamo, sprchový gel, šampon na vlasy, hřeben a kartáček s pastou na zuby. Pořádně jsem se vydrhla. Horká voda byla balzám na moje napnuté nervy.

Špinavé a roztrhané oblečení jsem dala mámě do igelitky, aby ho odnesla. V tašce jsem uviděla Dimitrijovy věci - pyžamo. Nyní oba s Adrianem odění v nemocničním mundůru. Otevřela jsem jeho sprchový gel a přičichla si k jeho vůni. Byla to ta stejná značka i typ, od které používal deodoranty, šampon na vlasy i vodu po holení. Prostě jeho typická božská vůně. Zaleskly se mi opět slzami oči. "Rose, seber se, musíš být silná! Bulením jemu ani Adrianovi nepomůžeš!" vynadala jsem si v duchu.

Umytá, učesaná s mokrými vlasy a čistě oblečená v pyžamu jsem vyšla z koupelny. Mámě jsem předala igelitku. Věci v ní může rovnou vyhodit. Stejně nepůjdou vyprat. Do Dimitrijova nočního stolku jsem vyskládala jeho věci. Svoje jsem nechala v tašce. A zalezla do postele. Máma mě celou dobu starostlivě pozorovala.

"Mami, jaktože jsi tady? Mělas přece dneska odjet?" došlo mi náhle.

"Rose, odjezd se posunul a poté se stala ta věc se Strigoji. Vzala jsem si dovolenou, abych tu mohla zůstat," odůvodnila mi máma.

"Tyyy sis vzala dovolenou?" zakoktala jsem se nevěřícně. Moje máma si nikdy ve své životě nebrala dovolenou. Byla své práci neuvěřitelně oddaná. I na úkor mě. Mých narozenin, Vánoc a všeho ostatního, co mámy pro své děti normálně dělají. Zvykla jsem si. Proto mě to nyní tak šokovalo.

Pobaveně se usmála mojí reakci: "Ano."

"To jsi hodná, žes zůstala. Ale je po Strigojích. Můžeš klidně odjet. Děkuju za pomoc. Vážím si toho, cos udělala. Kolik se jich tam nakonec vlastně schovávalo?" zeptala jsem se.

"Celkem 19. Takhle velkou skupinu jsme ještě nikdy nezaznamenali. Bývalo dost i 6 nebo 8 pohromadě. Natož víc jak dvojnásobek. Největší skupina Strigojů měla 13 členů. Tohle je rekord. Navíc se usadili kousek od královského dvora. Rose, a nikam nejedu. Vezmu za tebe tvoje služby a pohlídám Lissu, až ji propustí z nemocnice. Ty budeš stejně celou dobu v nemocnici s Dimitrijem a Adrianem. Lissin druhý strážce si taky pár dní poleží. Zůstanu tu, než se z toho všichni dostanete. Neodjedu od tebe, když mě potřebuješ," odpověděla mi máma.

"To po tobě nemůžu chtít," reagovala jsem na to okamžitě.

"Ty to po mně přece nechceš. Já sama se tak dobrovolně rozhodla. Budu na ubytovně. Mobil mám u sebe. Kdykoli volej. Zkus se trochu prospat, ano?" zvedla se k odchodu. Zaváhala a trochu rozpačitě ke mně přistoupila a pohladila mě po lícní kosti. "Dobrou, Rose. Ráno se tu zase stavím."

Její chování mě dojalo. Bylo to potřetí, kdy se zachovala jako skutečná matka. První návštěva u nás v bytě se spisem, podruhé společný oběd a nyní toto. Moc jsem si její účasti vážila. Tiše odešla. Se svými dvěma muži jsem osaměla.

Ještě jsem se naklonila z postele nad Adriana. "Poklade můj, probuď se, co nejdřív to půjde. To cos dneska provedl, byla největší hovadina, jakou jsi mohl zkusit. Já ti však nepřestanu být do konce svého života vděčná, žes to pro nás risknul a udělal. Ani nevím, jak ses v lese vůbec objevil. Měli jste být se Sydney u dvora. Taky jsi neposlechl Dimitrijův přímý rozkaz, přesně jako já. Jsi stejný blázen jako Rosemarie Hathawayová. Až se Dimitrij vzbudí, rozcupuje nás oba na kousíčky. Je ti to jasný, viď? Dobrou noc, Adriane. Děkuju ti," zašeptala jsem do ticha pokoje a dala mu pusu na čelo.

Pak jsem se naklonila i nad Dimitrije: "Lásko moje nejdražší, musíš se probudit a uzdravit! Slyšíš? Máme spoustu plánů, které je třeba zrealizovat! Jsem s tebou! Nenechám tě odejít! Rozumíš?! Všichni to zvládnete! Lissa, Eddie, Sydney, Adrian i ty! Neztratím ani jednoho z vás! Ne teď, když tě Adrian dokázal dostat zpátky! Nevzdáme to! Miluju tě celým svým srdcem i duší! Spánkem načerpej zpátky síly! Já na tebe budu čekat! Ať se ti něco krásného zdá! Dobrou noc, Dimitriji," tiše jsem promluvila Dimitrijovi do ucha a něžně se mu otřela svými rty o ty jeho.

Poté jsem se schoulila do klubíčka. Kontrolovala střídavě jejich monitory. Byla jsem hrozně vyčerpaná. Nechtěla jsem však usnout. Musela jsem je hlídat. Ale stejně jsem usnula…

Ráno jsem se vzbudila relativně odpočatá. Když mi docvaklo, co se včera stalo a kde jsem. Zděšeně jsem se posadila do sedu a zkontrolovala Dimitrijův monitor. Byl v pořádku. Ihned jsem se otočila, abych to stejné udělala i u Adriana.

Předběhl mě však něčí hlas: "Uklidni se, Rose. Oba jsou v pořádku. Žádná změna k horšímu se za noc neudála. Nemusíš mít strach."

Rozhlédla jsem se po pokoji a u Adrianovy postele seděla na židli Sydney a držela ho za ruku. "Sydney," vyhrkla jsem.

"Já jsem taky v pořádku. Dostala jsem dvě kapačky s výživou a tekutinami. Prospala jsem celou noc a jsem v pořádku. Pustili mě domů, já ale nemohla odejít, víš? Omlouvám se, že jsem tě tak vylekala. Vadilo by ti hodně, když bych tu zůstala několik hodin s vámi?" pronesla v otázce.

"Jasně, že ne. Adrian by si ani nic jiného nemohl víc přát. Nejraději by tě měl u sebe pořád. Jen ti to ještě neřekl. Kdyby věděl, že ho právě držíš za ruku, usmíval by se blahem ze spánku," ujišťovala jsem Sydney.

Zčervenala. "Myslíš?"

"Nemyslím. To vím. A o tom, žes mu zrovna ty zachránila život svou krví, ani nemluvím," pokračovala jsem.

Ztuhla. "Rose, já nechci, aby to o té krvi věděl. Může to zůstat mezi námi?" chtěla můj slib.

"Sydney, proč ne? Jestli se mě na to po probuzení zeptá, nebudu mu lhát. Taky to viděla spousta lidí. Mohou mu to říct strážci nebo někdo z party. Nic na tom přece není. Bude tě za to akorát zbožňovat mnohem víc než teď. Pokud to ovšem v jeho případě ještě víc může jít," odůvodnila jsem trošku pobaveně.

"Zbožňovat? Mě?" vyhrkla šokovaně Sydney.

Navzdory hrozné situaci jsem se rozesmála: "Ano, tebe. Koho jiného? Copak to nevíš nebo nevidíš? Ví to celá parta. My s Dimitrijem to věděli od začátku. Ten Adrianův výraz po tom útoku Strigojů, když jsi odjížděla. Zamiloval se do tebe na první pohled. Nechali jsme to být a čekali, až s tím za námi sám Adrian přijde. Jenže on to neudělal. Netlačili jsme na něj. A o tobě nemluvili. Zrovna jsme s ním byli domluvení, že se u nás večer doma zastaví, ale on bez omluvy nedorazil. Dimitrij mu v obavách psal smsku, kde je a co se stalo. Takhle se Adrian nikdy nechoval. A on zjistil, že nasává v baru. Šel tam za ním. Naléhal na něj, ať mu řekne, co se stalo a on pouze vyklopil: "Další nevydařený éterový sen." Dimitrijovi v momentě došlo, která bije a jednal. Zjistil od alchymistů tvoje číslo. Pak ti zavolal a domluvil tu vaši první schůzku v kavárně. Objednal letenky a za dvě hodiny s Adrianem vyjížděli od dvora. Adrian vůbec netušil, co na něj Dimitrij chystá. A já vlastně taky ne. Protože byl nakonec ten objednaný kůl pro mě. Narafičil to dokonale. Druhý den jste se setkali znovu, aby viděl návrh. Tím dal Adrianovi i další setkání s tebou. A Adrian toho využil k předání prstenu. Vaše třetí setkání měl na svědomí taky Dimitrij. Jeli jsme na akademii sv. Vladimíra. Potřebovali jsme si udělat zastávku a shodou náhod jsme se ocitli poblíž té vaší kavárny. Dimitrij to vzal do svých rukou a navigoval tam řidiče. Kdybys viděla, jak Adrian zblednul, když mu docvaklo, co Dimitrij zase chystá. Já to taky nevěděla. Neřekl mi, kde přesně ta kavárna byla. Až když mě dovedl k tvému stolu a představil nás, všechno jsem pochopila. Zbytek party jen překvapeně zíral, co se s Dimitrijem a Adrianem děje. Poslal je ke stolu na druhém konci kavárny. Byla to náhoda, ani Dimitrij tenkrát netušil, jestli tě tam potkáme. Ale osud tomu chtěl, jak vidíš. No, a poslední schůzku jsi navrhla ty. Jenže Dimitrije ten den veřejně obvinili na akademii z mého zneužívání. Dost se to vyhrotilo. A on z toho důvodu schůzku přehodil na další den. Adrian chtěl, aby ji úplně zrušil. My ho však neposlechli a dojeli znovu před kavárnu, když s tím absolutně nepočítal. V tu chvíli již zasvěcená Lissa a Christian, protože jim o zastávce Dimitrij předem tajně pověděl. Christian s Lissou nechápali, proč ke stolu s alchymistkou s námi chodí Adrian a proč jezdíme stále do té stejné kavárny. Dimitrij jim na to řekl, že si Adrian zamiloval zdejší cappuccino a Christian na to reagoval: "A nemá to cappuccino náhodou blonďatý vlasy?" A bylo po tajemství. Drželi s námi basu a opět jsme tam Adriana za jeho zády dovezli. Nechtěl vystoupit ani z auta. Dimitrij řekl, že ho za tebou klidně dostrká, jestli nepůjde sám. Vzdal své protesty a přišel za tebou. Vše probíhalo v pohodě do té doby, než zjistil, že nemáš prsten. Byl z toho šíleně smutný a zraněný. Nadávali jsme si s Dimitrijem, že jsme to nenechali být. Jenže pak jsi Dimitrijovi sama napsala smsku, že potřebuješ kontaktovat Adriana a on ti volal, aby věděl z jakého důvodu. Potom ti na něj poslal číslo. Sydney pochopila jsi vůbec, proč jsi s námi všemi u dvora?" vybalila jsem na Sydney všechny souvislosti.

"To není možný?!" zalapala po dechu po přiznání pravdy, jak to celé bylo.

"Ale je. Za ty podpásovky chtěl Adrian od Dimitrije, aby tě dostal ke dvoru. Na zásahy potřeboval k dispozici nějakého alchymistu. Díky Adrianovi volba padla na tebe. Mohla jsi bydlet v bytě ve městě a ne u dvora. To byla Adrianova zkouška. Pokud by ses z toho vykroutila, vzdal by to s tebou a znovu by tě nekontaktoval. Zařídil pro tebe byt. Svůj byt. Báli jsme se ti to říct, aby ses nevyděsila. Taky se rozhodl, že se ti bude u dvora vyhýbat. Vaše setkání u nás doma ho zaskočilo stejně jako tebe. A poslední věc, kterou nevíš, všechny zásahy na Strigoje prožíval se mnou na vysílačce. Jen byl potichu, abys o tom nevěděla. Hrozně jsme se o tebe i Dimitrije báli. Sydney, on tě miluje," vyslovila jsem nahlas pravdu.

"Vždyť je to Moroj. A já alchymistka. To nejde. Tenhle vztah nemá budoucnost. Je zakázaný," zašeptala smutně.

"Řekl ti Adrian všechno o vztahu mě a Dimitrije? A jak nám pomáhal?" zeptala jsem se jí. Přikývla. "Tak bys měla vědět, že náš vztah byl taky zakázaný, ale my se za něj prali, až jsme si vybojovali štěstí, víš? Pro nás s Dimitrijem neexistují předsudky ve vztahu dvou dhampýrů, vztahu Moroj a člověk, ani Moroj a alchymistka. Pomáhali jsme Adrianovi, protože on pomáhal nám a nevadilo mu nikdy, že jsme s Dimitrijem dhampýři. Nebo to že on je můj dospělý učitel a já neplnoletá studentka. Všichni jsme bojovali za lásku. Vroucí a bezmeznou lásku, která překoná i ty nejtěžší překážky. A bojujeme stále dál. Záleží pouze na tobě, jestli se k nám přidáš. Ale po tom včerejšku si myslím, že sis svou stranu zvolila. Ať si to chceš sama přiznat nebo ne. Kdybys ho nemilovala, nedala bys mu svoji krev, abys ho zachránila. A nyní bys neseděla u jeho postele, nedržela ho za ruku a nečekala bys na okamžik, až se konečně probudí..."