NO3 - 16. kapitola – Vynahrazování (z pohledu Dimitrije)

Pozor! Číst na vlastní nebezpečí!

Mravně vás zase zkazím :D

Přitáhl jsem rukou peřinu, abych ji přikryl. Stulila se do mého náručí. Hladil jsem ji po zádech. "Dlužím ti nové oblečení. Nějak jsem se přestal zase ovládat. A ono mi překáželo, víš?" ospravedlňoval jsem své jednání.

"Čert ho vem! Vyberu si to v naturáliích. Opravdu tě nic nebolí? Byl jsi třináct dní mimo. Měl by ses šetřit. Já pár dní počkám," nevěřila mi Roza.

"Ne nebolí. Jsem v pořádku a rozhodně čekat nebudu. Vyčkával jsem už dost dlouho. Ale nechci tě nutit, Rose. Záleží to na tobě. Bez tvého svolení se tě víckrát nedotknu," ujasňoval jsem.

Zvedla hlavu, aby mi viděla do očí. Chvíli si mě měřila. Potom se sklonila a políbila mě. Nejdřív něžně jako to dělávala v nemocnici, pak přidala na intenzitě. Stejnou měrou jsem jí polibek oplácel. "Já se bránila proto, že by s tímhle selhalo moje sebeovládání. Ne proto, že bych tě nechtěla. Chci tě pořád a nikdy se to nezmění. Miluju tě, soudruhu," vyslovila poslední větu v ruštině. Sedla si na mě obkročmo a mapovala moje tělo polibky. Zarazila se na břiše u jizvy. "Ta jizva se mi nelíbí. Všechno mi to připomíná. Nechci znovu myslet, jak jsem tě mohla ztratit."

"Díky té jizvě jsem živý a s tebou, Rozo. Kdybych ji neměl, nebyl bych tady. Je to připomínka toho, co jsme zažili, ale vyvázli z toho živí a zdraví. Akorát se ti s ní už nemusím líbit. Kazí tu takzvanou dokonalost, kterou jsi měla tak ráda. Nejsem dokonalý a Bůh už vůbec ne. Sama to teď víš. Jizva je toho důkazem," reagoval jsem na to.

"Vlastně máš pravdu. Takhle jsem o tom neuvažovala. Asi se mi začíná líbit," usmála se zamyšleně a pohladila mě po ní. Místo rány bylo citlivější než ostatní kůže na břiše. Při jejím dotyku jsem se lehce zachvěl. "Bolí tě to?" vyložila si mou reakci špatně Roza a chtěla ruku z jizvy stáhnout.

"Ne naopak. Líbí se mi to. Kůže je citlivější," chytil jsem její ruku, aby se neodtáhla.

"Aha, můžu něco vyzkoušet?" ptala se.

"Cokoli, jsem tvůj," svolil jsem. Netušil jsem, co udělá a čekal. Znovu mě líbala a hladila. Přestal jsem vnímat svět okolo a soustředil se pouze na její blízkost. Rty něžně přejela po jizvě a já zasténal. To ji povzbudilo. Jazykem obkroužila kruh po kůlu a dál mě laskala. Právě se s jizvou spřátelila.

"Soudruhu, myslím, že jsme se právě skamarádily," vyslovila nahlas přesně to, co jsem poznal.

"Když jsme u těch jizev, nemáš taky jednu na noze? Úplně jsem na to zapomněl," aniž bych čekal na její odpověď, rychle jsem nás přetočil a sám se podíval na její pravé stehno, přes které se táhla tenká dlouhá jizva. Přejel jsem po ní jemně prstem. Roza se zachovala stejně jako já. Navíc ji měla ještě na lepším místě, než bylo moje břicho. Hodně vysoko na stehně. V kraťasech ani sukni vidět nebude, ale na něžnosti bude dobrá. Zůstane pouze pro mě. Okamžitě jsem toho využil a zapojil její laskání do milostných hrátek a Rozu tak znovu donutil křičet slastí.

"Teda soudruhu, ony ty jizvy nejsou tak špatné," vydechla mi do ucha stále ještě zadýchaná.

"Jsem rád, že to bereš takhle. Od kdy pečeš vánoční cukroví?" zeptal jsem se.

"Peču od té doby, co bydlím společně se svým soudruhem a prvních společných Vánoc," pousmála se.

"Rose, nemusíš to dělat. Vím, jak vaření i pečení a celkově kuchyň nesnášíš. Musela ses s tím hrozně natrápit," reagoval jsem na to.

"Tobě to nechutná?! Proto se mě snažíš odradit od dalších pokusů, viď?" pochopila to úplně špatně.

"To není pravda. Právě že chutná a moc. Jen nechci, abys dělala věci, které nemáš ráda pouze kvůli mně. To samé s tou ruštinou. Věty jsi nemusela překládat. Když jsem ležel v bezvědomí, trpěla jsi pro mě. Zase. Ruština k tomu nebyla potřeba," vysvětlil jsem, jak to myslím.

"Ty o tom víš?"

"Jo, jeden papír se mi dostal do ruky. A nebylo to moc hezké čtení. Jen ta představa, jak ses při jejich čtení musela cítit, když jsem tě nevnímal, mě děsí. Zase se pěkně vrátíme v mluvení do tvého jazyka. A tohle necháme být. Stejně tak i kuchyň v mé režii, ano?" vyslovil jsem svůj názor.

"Tak to ne! Ruština mě baví. Dokonce jsem se naučila psát i azbuku. Nenechám toho. Do léta chci alespoň základy umět. Víš, jak bych před tvou rodinou vypadala, kdybych při návštěvě nerozuměla ani slovo?! Sydney mě učí. A když k tomu ještě přidáš pár hodin týdně i ty, půjde mi to mnohem líp. Plus navíc praktická cvičení. Ta mi fakt chybí. Proto se na ně vrhneme zrovna teď," zavrhla to a sama přešla do ruských zamilovaných slovíček. A já jsem se přestal bránit a rozmlouvat jí to.

Podle očekávání to skončilo dalším milováním. "Dobře, ruštinu beru. Ale tu kuchyň necháš opět na mně," zašeptal jsem jí do ucha a rukama ji hladil po vlasech.

"Nene, rozhodla jsem se, že pokořím všechno, co mi nejde. Ruština je na dobré cestě. Vanilkové rohlíčky jsem sice s problémy zvládla taky, aniž by kuchyň nebo já přišla o život. Zbývá kulečník. S ním však potřebuju pomoct. I můj pobyt v kuchyni je lepší a jistější pod tvým dozorem, soudruhu. Pomůžeš mi s tím?" žádala mě Roza.

"Moc rád," ujistil jsem ji. "Od koho víš, jaké zbožňuju cukroví?"

"Od Bena. Dost ho překvapila tvoje reakce na záchranu od Adriana. Nečekal to. Vlastně zažil naši první hádku. A to při ní osobně ani nebyl. Vždycky na poprvé všechny šokujeme. Vzpomeň si na Sydney. Nejdřív byla vykolejená z našeho polibku v kavárně a pak výstup na kulečníku. Taky to tenkrát musela rozdýchat. Ben byl na tom podobně. Znal tě trochu klidnějšího. Bývala bych se za tebou po dvou hodinách vrátila, ale věděla jsem, že by naše usmiřování vygradovalo. Tím by moje zadržované emoce šly ven. Snažila jsem se to oddálit, dokud nebudeš doma a nebude ti líp. Proto jsem za tebou dva dny nebyla, víš? Měla jsem být šťastná, že žiješ a dýcháš. A přitom ve mně tvoje probuzení vzbudilo neskutečnou radost, ale zároveň vztek a bolest, že sis málem dovolil umřít. Omlouvám se. Strašně mě to vzalo. Ty jsi sliby vždycky dodržel a nyní najednou ne. Nezvládla bych tvoji ztrátu, ani Adriana nebo Lissy. Případně kohokoli jiného z party," vylila mi své srdce Roza.

"Omlouvám se! Za všechno. Vůbec mi to tvoje odmítání nedošlo. Stále jsem to připisoval svému zdravotnímu stavu. Kdybych se pořádně zamyslel, musel bych na to přijít. Nikdy jsi mě neodmítala, i když jsi na mě byla sebevíc naštvanější. Je to moje chyba. Znovu se to nestane, Rose. Pokusím se tomu předejít. Ale slib ti dávat raději nebudu. Tohle neovlivním. To, co se stalo s Lissou a Eddiem, se nedalo předvídat. Plánovaný zásah mohu částečně ovlivnit, ale tohle ne. Sydney měla pravdu, jsme všichni stejní. Ty ses chtěla obětovat pro záchranu Lissy a Eddieho. Já zase pro tu vaši. Lissa málem pro Eddieho. Adrian pro mě. Ty ses chtěla potom znovu obětovat pro změnu pro Adriana. Nakonec tenhle koloběh ukončila rozumně Sydney. Díky ní jsme nakonec všichni živí. Prý jsme všichni stejní magoři. Má pravdu. Jen jsem nepochopil, co myslela tím trojbalením. Dost mě svým proslovem šokovala. Škoda, žes ji neviděla, když na mě nastoupila v nemocnici. Hodně se ti podobala. Adrian to nebude mít jednoduché. Navíc mi jejich vztah a jeho vývoj připomíná nás dva," přiznal jsem.

"Ona ti to řekla Sydney?! My s Adrianem mysleli, že Ben. Noo, to už je jedno. Taky mi to tak připadá. A Adrian si to myslí rovněž. Řekl jí dokonce, že spolu opakují naše chyby, když se vzájemnému vztahu brání. Já Sydney pověděla, jak to celé bylo. I o těch schůzkách, které jsi zařídil ty, aniž by to Adrian věděl. I o bytě a proč je u dvora. Seděla u něj jako já u tebe. Dala mu svou krev, aby ho zachránila. Miluje ho a on ji. Trojbalení je její přezdívka nás tří. Nerozumí našemu vztahu s Adrianem, ale za tu dobu pochopila, že pokud s ním bude někdy chodit, do svého života musí vzít i nás dva. Protože to tak máme všichni tři nastavené. Přes to nejede vlak. A zbytek party taky," pronesla Roza.

"Ona nás chce. Všechny. Ale šťastné, zdravé a živé. Už se rozhodla a nevypadá to, že by jí to nějak zásadně vadilo. Vypálila to na mě, když mě přišla na pokoj seřvat za to, že jsem vás vyhodil a vynadal vám," objasnil jsem Roze.

"Fakt?!" nevěřila Rose. "To by bylo úžasný! Dovedeš si představit šťastnějšího Adriana? Vztah asi honem nikam dál nepoženou, ale už jen to, že se nebude bránit být v jeho blízkosti, bude fajn. Jak to uděláme se Štědrým dnem? Lissa domluvila salónek na večeři. Po ní bychom rozbalili všichni dárky. A co my? Máš nějaké plány? Budeme pořizovat stromeček a péct další cukroví? Všechno bude tam. Taky se musím přiznat, že jsem pro tebe dárek trochu opomněla. To, co bych ti chtěla dát, už do Vánoc nestihnu sehnat. Tak nevím, zda mám vymýšlet něco jiného…," stačila Roza říct, než jsem ji přerušil.

"Nic nesháněj. Já taky dárek nemám. Sice jsem ho měl vymyšlený, ale taky ho sem takhle narychlo nedostanu. A od tebe ani nic nechci. Stačíš mi pouze ty. Rozo, ty jsi můj vánoční dárek. I největší a nejvzácnější dar, který jsem ve své životě dostal. O nic jiného nestojím, ani stát nebudu," vyslovil jsem.

"Ale já ti dárek chci dát. Uděláme si soukromý Štědrý den 24. ledna. Do měsíce by se mi mělo povést dárek sehnat. Co ty na to? Pro ostatní dárky máme. Dáváme je hromadně. Pro každého jsou letos dva. Lissa s Christianem si to vzali na starosti i Adrian jim pomáhal. Pouze se rozpočítá malý finanční obnos za všechny. Bude nás deset i se Sydney. Dnes dorazí z akademie Jill s Miou. Ben pro ně poslal dva strážce z tvé skupiny. Od tebe bych taky žádný dárek nepotřebovala. Stačí mi, že žiješ. Je mi však jasné, že pokud tvůj dárek odmítnu, ty si nebudeš chtít vzít ten můj. Proto to necháme na leden, ano?" získávala Roza můj souhlas.

"Souhlasím," dal jsem jí ho. "Stromeček bych neřešil. Bez něho se obejdeme. Ale musíme pro tebe udělat alespoň jeden druh cukroví, když já mám vanilkové rohlíčky. Které ti nejvíc chutná? Určitě to bude něco s čokoládou nebo kakaem," hádal jsem.

"Kakaová vosí hnízda. Mňam," olízla se Roza.

Rozesmál jsem se: "Tak se do nich rovnou pustíme, ne? Jdu najít na netu recept a zavolám do obchodu, ať nám donesou potřebné věci. Rose, teď mě napadlo, jak je to se službama? Mně nechal doktor neschopenku do 27.12., i když jsem ho přemlouval, že mi nic není, nedal si to vymluvit."

"S tím si nedělej starosti. Eddie s Masonem mají taky volno. Ben zaúkoloval další kluky ze zásahovky. Střídají se za den tři dvojice. Takže jsou s Lissou a Christianem pouze pár hodin. Na Štědrý den mají volno. To budeme s nimi my nebo Mason s Eddiem," sdělila mi.

Oblékl jsem se a zařídil potřebné věci na cukroví. Potom jsme ho společně další tři hodiny plácali. I když jsou hnízda nepečená, jsou dost pracná i složitá. Nejdřív připravit úlky a potom ještě krém na plnění. Ale zvládli jsme to.

Zbytek dne i noci jsme strávili v posteli. Nikoho z kamarádů naštěstí nenapadlo nás jít navštívit. A 21.12. a 22.12. taky ne. Užívali jsme si blízkost toho druhého. Jediné pauzy v něžnostech patřily jídlu. Které jsme jedli stejně v posteli a nechávali si ho nosit poslíčkem do bytu.

Trapas nastal 23.12. dopoledne. Někdo zaklepal. "Soudruhu, neotvírej! Budeme dělat, že tu nejsme. Kdyby se něco důležitého stalo, zavolali by nám na mobil nebo poslali zprávu. Miu s Jill uvidíme zítra," odmítala mě pustit z postele Roza.

"Rose, neblbni. Raději se podívám, kdo to je. Za chvilku jsem zpátky. Honem jsem si oblékl pyžamové kalhoty a šel otevřít. A ztuhl jsem ve dveřích při pohledu na Janine.

Taky zrozpačitěla, když mě uviděla polonahého: "Dimitriji, jsem ráda, že jsi v pořádku. Přišla jsem vám s Rose dát dárky k Vánocům a rozloučit se. Dnes odjíždím..."

"Soudruhu, co ti tam tak dlouho trvá? Já tě chci mít zpátky v posteli a hned! Nikoho sem nepouštěj! Varuju tě! Nebo dotyčného vyhodím sama! Nyní máš na práci důležitější věci!" ozval se Rosin hlas z ložnice.

Nevím, kdo z nás s Janine víc zrudnul. Jestli ona nebo já. Muselo jí dojít, co jsme právě vyváděli, než nás vyrušila. Opravdu jsem neměl otevírat. Chudák budoucí potencionální tchýně vypadala, že to s ní za chvilku švihne. Překvapivě se vzpamatovala dřív než já a vyhrkla: "Pěkné Vánoce. Na, tady máte dárky. Až budete mít čas, ať mi Rose zavolá. Klidně po Vánocích. To nespěchá." Vtiskla mi do ruky tašku s dárky a odešla.

Zavřel jsem dveře a vrátil jsem se jako opařený za Rozou do ložnice. Okamžitě poznala, že se něco stalo. "Soudruhu, vypadáš hrozně. Kdo to byl a co se stalo?" ptala se hned, jakmile mě uviděla.

"Ani se radši neptej. Ta tvoje hláška mi skutečně dneska pomohla," dostal jsem ze sebe přiškrceně.

"Nechápu čím?"

"Rozo, to byla tvoje máma. Nejen, že mě viděla polonahého, ale to cos řekla, nám moc nepřidalo. Přišla nám dát dárky k Vánocům a rozloučit se před odjezdem," vysoukal jsem ze sebe. "Nevím, kdo z nás byl víc vykolejený. Jestli já nebo Janine." Rose na mě chvíli koukala, jestli to myslím vážně, a pak vybuchla smíchy. "Skvělé, alespoň někdo z nás se dobře baví. Janine vypadala, že to s ní sekne. A mně teda taky nebylo nejlíp. Máš jí zavolat, až budeme mít čas. Klidně prý po Vánocích. Asi zaznamenala, že jsme dost zaneprázdnění."

Sednul jsem si k ní na kraj postele. Chechtala se asi pět minut. Ona je fakt neskutečná. "Škoda, že nemáme skrytou kameru, to bych chtěla vidět," škytala smíchy.

"Já se ti budu smát v Rusku taky, až uděláš nějaký trapas. Jen počkej. Sama uvidíš, jak je to příjemné. Jsem na tebe zvědavý," vyhrožoval jsem jí.

"Promiň, já si nemůžu pomoct," omlouvala se mi a stále se smála. Po chvilce mě smířlivě pohladila po tváři. Přitáhl jsem si ji k sobě a žádostivě políbil. Následně jsme pokračovali, kde jsme skončili.

Kolem šesté večer se klepání ozvalo znovu. "Rose, já tam znovu nejdu," zavrhl jsem tuhle možnost.

"Nejsme tu," reagovala na to Roza.

Jenže klepání nepřestávalo. Když už trvalo skoro deset minut a dotyčný se neměl k odchodu, Roza si oblékla noční košili i župan a šla otevřít. Já si mezitím raději oblékl celé pyžamo.

"Veselé Vánoce, slečno Hathawayová. Nesu vám zásilku," slyšel jsem neznámý mužský hlas z chodby.

"To je pro mě? Od koho?" poslouchal jsem šokovaný hlas Rozy.

"Ano, pro vás a pana Belikova. Neměl jsem odcházet dřív, než mi otevřete a klidně tu klepat hodinu. Mohu Vám to dát dovnitř, ať vás déle nezdržuju?" odpovídal poslíček na Rosiny otázky.

Nakoukl jsem do obýváku, abych viděl, o co jde. A v údivu zíral jako Roza. Poslíček právě na prostředek obýváku pokládal asi 130 cm vysoký ozdobený stromeček. Byl ve stojanu a nazdobený v kombinaci stříbrné a fialové. Malá jedlička. A pod něj z tašky narovnal dva dárky. Roze ještě podal do ruky obálku. Pak se rozloučil a odešel z našeho bytu.

"Co to je a od koho?" kroutil jsem hlavou. Roza rozlepila obálku a četla. Pak mi ji beze slova podala. Vytáhl jsem z ní vzkaz:

Mazlíci,

dovolil jsem si malou vánoční pozornost.

Prosinec byl pro všechny z nás dost náročný, proto si udělejte svůj soukromý Štědrý večer dnes. Vím, že jste si nestihli navzájem koupit dárky kvůli pobytu v nemocnici. Z toho důvodu jsem je podle vašich myšlenek ze snů zařídil a objednal já. Nevím, jestli jsem se úplně trefil. Takže se předem omlouvám za drobnosti a nedokonalosti. Podstatu jsem však splnil.

Šťastné a Veselé první společné Vánoce!

Váš Adrian

PS: Mám Vás rád!

Podíval jsem se na Rozu. Napjatě mě pozorovala. "On se naprosto zbláznil," pošeptal jsem. "Sám se vzbudil před pár dny z bezvědomí a on pro nás shání dárky k Vánocům, které jsme si nestihli koupit. Nejradši bych mu to hodil na hlavu a zatřásl s ním, aby se vzpamatoval."

Rose si vzala z pohovky polštářek a sedla si na něj na podlahu před stromeček s dárky. Musela cítit stejně rozporuplné pocity jako já. Brácha nás opět dokonale zaskočil. Na jednu stranu jsme byli dojatí za jeho starostlivost a na druhou stranu se na něj děsně zlobili. Copak jsou nějaké dárky důležitější než zdraví a život?! Díky němu žiju! Můžu Rozu držet zase v náručí. Vždyť mi dal víc, než jsem mohl žádat. A on nepřestane. Nechá nám přinést ozdobený vánoční stromeček a k němu dárky. Sakra!

Přinesl jsem peřinu z postele a rozložil ji na zem. Pak jsem si lehl. Hlavu jsem dal Roze do klína. Hladila mě po vlasech a koukali jsme oba na stromeček i krásně zabalené dárky.

"Myslíš, že zjistil, co pro něj máme za dárek my?" promluvila tiše Rose.

"Pevně doufám, že ne. Jeho je však strašně těžké něčím překvapit nebo zaskočit," vydechl jsem.

"Měli bychom je rozbalit, když už to takhle zařídil. Zítra bude chtít vědět, zda se nám líbily," přitáhla krabice blíž k nám. "Ty první! Jsem zvědavá, jestli tam skutečně je to, co jsem pro tebe měla vymyšlené."

Sedl jsem si a rozbalil dárek. Našel jsem nový stříbrný kůl. Dokonce i s vyrytým vzkazem:

Soudruhu, opovaž se nechat zabít nebo zranit! Buď opatrný!

Dimitriji, miluju tě!

Tvoje Roza

Převracel jsem ho v dlaních. Vzkaz vyrytý jak v Rosině rodném jazyce, tak v mém. Rose mi ho vzala z rukou a podívala se na něj. Potom mi hlavu zabořila do prsou a rozvzlykala se.

Přitáhl jsem si ji k sobě pevněji a něžně ji hladil. Tohle bylo i na mě moc. Asi hodinu jsme tam spolu v objetí seděli. Potom jsem přinesl z ložnice polštář i druhou peřinu a lehli jsme si oba ke stromečku. Roza za tu dobu pěkně zmrzla. Měla jen tenoučkou noční košilku a župan. Pořádně jsem ji přikryl a přivinul ji k sobě, abych ji zahřál. Museli jsme tam usnout.

Vzbudila mě polibkem uprostřed noci. Její ruce bloudily po mém těle. Právě mi rolovala tričko od pyžama nahoru. "Dimitriji, já tě chci," šeptla mi rusky do ucha.

"Nejdřív rozbal ten svůj dárek," zarazil jsem ji.

"Dárek počká. Já ne," odmávla to.

"Ne, nejdřív dárek, Rose. Rozsvítím pár svíček, ať na to rozbalování vidíš," jemně jsem ji odstrčil a vstal. Nelíbilo se jí to. "Čím dřív to rozbalíš, tím dřív jsem tvůj."

Svolila a pustila se do rozbalování. Jestli Adrian připravil dárek podle mých představ. Bude jí rozbalování pár minut trvat. A opravdu.

Otevřela víko krabice a našla dalších krabici. Pod víkem ležel její oblíbený lesk na rty. Vždycky jsem jí ho kupoval já. Kdykoli jsem si všiml, že jí dochází. Podívala se mi do očí. To byl první dárek, který jsem jí kdy daroval. "Pokračuj, to není všechno," pobídl jsem ji.

Sundala víko z další krabice, na které byl položený lesk. A překvapeně zamrkala. Vínové prádlo. Dost odvážné. Adrianovo černé k narozeninám na akademii proti tomuhle zcela nevinné. Korzet z vínové krajky a vyztuženou podprsenkou. Všechna látka i krajka průsvitná. A kalhotky s podvazkovým pásem. K tomu rovnou i černé silonové nadkolenky. Vše doplňovaly černé kožené lodičky na vysokém podpatku. Červenala se jen, když si to prádlo prohlížela.

"Soudruhu, tohle chceš, abych nosila? Nebo to Adrian přehnal?" zeptala se mě, ale oči při tom měla stále sklopené.

"Mou představu skvěle vystihl," reagoval jsem na to pravdivě. "Zkusíš si to obléknout?" Neodpověděla, ale vstala a zavřela se i s prádlem a botama v koupelně.

Po deseti minutách vyšla. Nebyla schopná se mi podívat do očí. Takové rozpaky jsem u ní ještě nezažil. Ani na akademii poprvé ve sprše. Stoupl jsem si a přešel k ní. Zvedl jsem jí bradu, aby se na mě musela podívat a pověděl jí: "Rozo, jsi nádherná." Pak jsem jí hladově políbil. Ihned mi to oplácela. Začali jsme se mazlit. Vrchní díl mého pyžama letěl během pár sekund na zem. Ale ve chvíli, kdy mi chtěla svléknout spodní díl pyžama, jsem ji zarazil. "Rose, je tam ještě jeden dárek."

"Dimitriji, ten počká. Už mě nemuč," nesouhlasila s dalším odkladem našeho milování.

"Až se podíváš," vydechl jsem jí tiše do ucha. Celá se touhou zachvěla. Přešla rychle zpátky ke krabici a otevřela poslední víko. Ztuhla úžasem, šokem a já nevím, čím vším, jakmile pochopila, co je v krabici za knížku. Když ji vytáhla, ruce se jí klepaly. Na mě se raději ani nepodívala. Zčervenala ještě víc, než při pohledu na prádlo.

Přešel jsem k ní a zezadu ji obejmul: "Řekni číslo od jedné do deseti."

"Šest," zněla její odpověď. Otevřel jsem v jejích dlaních knížku a nalistoval šestou polohu z padesáti možných, které v ruské kamasútře byly.

Nevybrala špatně. Něžná poloha, při které oba sedíme. "Může být? Nebo zkusíš jiné číslo?" zašeptal jsem jí ochraptěle do ucha. "Tohle je hodně podobné tomu, co provádíme ve vaně. Akorát bez vody a okolo je víc místa."

"Dimitriji," vyslovila mé jméno. To znamenalo souhlas. Pořád v rozpacích koukala na fotku nahých propletených těl. Vzal jsem knížku z jejích dlaní a položil ji na pohovku. Pak jsem se k Roze vrátil.

Pohladil jsem ji po tváři: "Krásné Vánoce, Rozo. Tolik tě miluju." Poté jsem se sklonil k jejím rtům. Nedalo se to nazvat ani jako polibek. Pouze jsem se otřel o ty její. Nevydržela to a zabořila mi své ruce do vlasů a silou si mou hlavu přitáhla, aby mě mohla vášnivě políbit.

Na nic jsem nečekal. Polibek jí oplácel. Byla dnes kvůli podpatkům výš. Nemusel jsem se moc sklánět. Po několika minutách sjela rukama k mému pyžamu. "Rozo, nespěchej, máme celou noc." Potom jsem jí jemně podtrhl nohy a chytil ji do svého náručí. Položil jsem ji do našich přikrývek na zemi u stromečku. A dlouhou dobu si s ní hrál. Schválně jsem jí prádlo hned nesvlékl, ale dráždil ji přes ně. Bože, jak smyslně sténala. Musela uběhnout hodina nebo možná i dvě. Pomalu jsem ji vysvlékal. První jsem jí vyzul lodičky. Následně rozepnul na podvazku úchyty punčoch a pomalu jednu po druhé roloval dolů. Přitom jsem ji nepřestával hladit a líbat. Zmapoval jsem přes krajku její ňadra i bříško a pomalu rozepínal korzet. Ozdobné zapínání měl vepředu. Rozepl jsem vždy jeden háček a políbil její holou kůži. Svíjela se pode mnou blahem. Konečně jsem jí ho celý sundal. Po další půlhodině i kalhotky. Byla vydrážděná na hranici snesitelnosti. Sama se posadila, aby mi mohla svléknout pyžamové kalhoty. Ty její oči plné touhy, chtíče a lásky. Když mi je sundala, sedl jsem si k ní na přikrývky. Ona sama převzala iniciativu a konečně podle obrázku spojila naše rozdrážděná těla. A my se pomilovali.

"Soudruhu, já nemám slov," přiznala se mi zadýchaně po skvělém sexu. Stále jsme seděli na zemi s propletenými těly a objímali se. "Jak tě tohle vůbec napadlo?! Víc jsi mě překvapit už nemohl…"