NO3 - 25. kapitola – Štědrý den (z pohledu Rose)

A máme tu finále!

Poslední kapitolka této série!

Snad se bude líbit ;)

Zasáhla Olena: "Pavle, dneska ne. Rose i Dimitrij si musí odpočinout a hlavně se převléct do suchého oblečení. Jsou celý mokří od sněhu. A určitě prochladli. Bojovali spolu skoro třičtvrtě hodiny."

"To nás pozorovali takovou dobu?" zděsila jsem se v duchu. Dimitrij po mně střelil pohledem. Myslel na totéž.

Jeden druhého jsme oklepali od sněhu a vrátili se za ostatními do domu. Netvářili se pohoršeně. Spíš pobaveně. V pokoji jsme se převlékli do suchého a vydali se do obýváku za zbytkem rodiny. Na stole jsme měli od Oleny dva velké hrnky s čajem.

Jen co jsme si sedli, Pavel spustil: "Rose, naučíš mě to prosím? Odkud to umíš?"

"Pavle, požádej Dimitrije. On bojuje líp než já. I má víc značek. To on mě to naučil," vykrucovala jsem se.

"Dimitrij?" zapochyboval. "Vždyť jsi ho porazila. Jsi lepší než on. Já chci učit od tebe," nedal si říct.

"Jak bych ti to jen vysvětlila? Dimitrij je lepší bojovník než já. Porazil by mě, kdybych nepoužila zakázané zbraně, víš?" vymlouvala jsem mu to.

"Já žádné zakázané zbraně neviděl a to jsem koukal celou dobu. Nejdřív z okna a pak jsem šel ven, abych to viděl zblízka," dorazil mě.

Bezradně jsem vzhlédla a hledala podporu. Všechny soudruhovy sestry se smály. Dimitrijovi cukaly koutky taky. Bídák jeden!

"Soudruhu, nemohl bys mu to vysvětlit jako chlap chlapovi? A říct mu, kdo z nás je lepší," řekla jsem si o podporu přímo jemu.

"Pavle, máš naprostou pravdu. Rose je nejlepší. Ona je pouze moc skromná na to, aby si to sama přiznala, víš? Ale dneska ne, výuka ti začne až od zítřka," obrátil se proti mně i Dimitrij a vyloženě si to užíval.

"To nemyslíš vážně?! Ty mě v tom necháš?!" vyhrkla jsem vystrašeně. A Dimitrij to už nevydržel a rozesmál se nahlas. A s ním i všichni u stolu.

Podporu jsem našla u Oleny: "Pavle, Rose je tu na návštěvě, a aby si tu odpočinula. Né aby tě učila bojovat. Žádná výuka nebude. Dimitriji, a ty bys měl mít rozum a ne s ním vymýšlet lumpárny!"

"Co já? Ona si za to může sama a moc dobře to ví. Má bojovat podle pravidel. Už podruhé ji to dostalo do problémů. Aspoň se to odnaučí," bránil se nařčení Dimitrij.

Taky si vybavil polibek v tělocvičně před celou akademií a následnou Stanovu reakci. Tohle bylo něco podobného. S tím rozdílem, že jsem nevěděla, že nejsme sami. A o polibek slovně požádala. Naše rty spojil Dimitrij. Ne já. Nikdo mu nenařizoval, že to má udělat.

"Dobře, jak chceš! Ode dneška tě víckrát nepolíbím!" zavrčela jsem na něj naštvaně. A rodinu Belikovových tím pobavila. A skutečně se mu čtyři hodiny úspěšně vyhýbala. Snědli jsme oběd, umyli nádobí. Tentokrát jsem s ním pomáhala Viktorii. Po jedné hodině jsme se pomalu chystali na bohoslužbu. Všichni se slavnostně oblékli. Já však s sebou nic moc slavnostního neměla. Vyřešily to Soňa s Karolínou. Jedna mi půjčila elegantní černé zimní kozačky a druhá teplý bílý kabát. K tomu jsem si oblékla svoje černé džíny a teplý červený svetr. A černou čepici s rukavicemi.

Již jsem vycházela z pokoje, když mě ve dveřích chytil Dimitrij a svým tělem mě zatáhl zpátky do pokoje. Zavřel za námi dveře. "Rozo, přestaň trucovat."

Vzdorovitě jsem se mu podívala do očí: "Já netrucuju a nyní mi laskavě uhni! Potřebuju projít! Jdu na vánoční bohoslužbu!" Ani jsem se nenadála a byla přiražená na vstupních dveřích a uvězněná Dimitrijovým tělem. S vášní mě políbil. Já však netečně stála a polibek neoplácela. Ať si chlapeček rozmyslí, co vlastně chce.

Zoufale zaúpěl. "Čím si tě usmířím a změním tvoje rozhodnutí víckrát mě nelíbat? Byla to moje chyba. Nechal jsem se unést. Poslední přání ti Strigoj nemusel vyplnit. Ale on chtěl. A skutečně tě pak zapomněl kousnout. Takové krásné dhampýrky by byla škoda. Natož když má tak smyslné rty. Omlouvám se. I za tu hlášku v kuchyni. Neměl jsem vytahovat Stana a akademii. Pavla si vezmu zítra na starost já. Už mě dýl nemuč. Tolik po tobě toužím," pošeptal. Jemně mi přejel palcem po čelisti a sklonil hlavu v něžném polibku. A já podlehla. Zabořila jsem mu prsty do vlasů a oddala se něžně hře rtů i jazyků. Pustila jsem všechno z hlavy a vnímala pouze jeho. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli.

Vyrušilo nás zaklepání na dveře a hlas Oleny: "Rose, Dimko, půjdete s námi? Nebo tu zůstanete? Je nejvyšší čas."

Odtrhli jsme se od sebe. Velice neradi. "Jdeme s vámi. Za minutu jsme dole," odpověděl matce Dimitrij. Navzájem jsme si z úst otřeli můj rozmazaný lesk na rty a vyšli ze dveří.

Soudruhovi to dnes obzvlášť slušelo. Měl černý kabát, kalhoty i boty. Fešák. Ani nevím, že má takový kabát v šatníku. Vždycky na něm vidím akorát ten kovbojský. I když i ten mu moc sluší. Vlasy si nechal rozpuštěné. Krásně mu rámovaly obličej. Držel mě pyšně za ruku. Došli jsme do centra Baji, kde stál obrovský kostel. A před ním se shromažďovaly hloučky lidí, dhampýrů i Morojů. Zazvonil obrovský zvon ve věži a hloučky se nahrnuly dovnitř. My šli rovnou. Sedli jsme si do předposlední lavice na levé straně a mlčeli. Občas na Belikovovi někdo kývl hlavou na znamení pozdravu. Avšak nahlas se nemluvilo. Vyjeveně jsem si prohlížela kostel. Oproti kostelu na akademii tohle bylo tedy něco. Spíš než kostel to vypadalo jako obrovská bohatě vyzdobená katedrála. Nechápala jsem, jak mohl Dimitrijovi stačit kostel na akademii, když byl zvyklý na tohle. Fascinovaně jsem si prohlížela fresky, obrazy i sochy. Při ruské bohoslužbě jsem vstávala, sedala i klekala, jako to dělali ostatní. Nerozuměla jsem tomu, co kněz povídá, ale to mi nevadilo. Zpívaly se tam krásné ruské písně. Ze všech koutů na mě dýchala velkolepá atmosféra. Kdykoli jsme seděli v lavici, tak mě Dimitrij držel za ruku. A očima kontroloval moje reakce na mši. Viděl v nich můj úžas. Dvě hodiny utekly jako voda. Ozvaly se zvony a věřící postupně vycházeli z kostela. Předtím ještě proběhlo svaté přijímání, ale k němu jsem já, ani soudruh, nikdy nechodili. Vylezli jsme před kostel a já konečně promluvila: "To byla nádhera."

"Jsem rád, že se ti to líbilo," usmál se na mě Dimitrij.

K rodině Belikovových přistoupila nějaká žena s mužem. Rusky si povídali. S největší pravděpodobností si přáli pěkné svátky. Zaznamenala jsem její překvapené: "Dimko?" a pak dalších několik vět v ruštině. Bohužel jsem jim nerozuměla. Moc mě zajímalo, o čem se baví. Dimitrij jí něco odpověděl. Posléze jejich oči zabloudily ke mně.

"Rose, tohle je Oksana a její manžel Mark," přešel Dimitrij do angličtiny. "Oksano, Marku, moje přítelkyně Rose."

"Ahoj, ráda vás poznávám," řekla jsem a podala jim ruku.

Oksana se na mě udiveně podívala, ale promluvila na Dimitrije: "Dimko, ty chodíš se stínem políbenou?"

V šoku jsem otevřela pusu. Dimitrij v klidu odpověděl: "Jo."

"Ty víš, že jsem stínem políbená?" vykoktala jsem ze sebe.

"Ano, vidím tvou auru," pousmála se mé reakci.

"Ty ovládáš éter?!" došlo mi. Přikývla.

"A Mark je její stínem políbený. Mají pouto jako ty s Lissou. Díky tomu jsem to u vás tenkrát poznal," dovysvětlil Dimitrij. "O éteru se předtím nemluvilo a v morojském světě se tvrdilo, že se éter přestal vyskytovat. Oksana s Markem by se vystavili zbytečnému nebezpečí. Málo lidí to o nich ví. Až díky Adrianovi a Lisse znovu vstoupil éter do podvědomí Morojů. A přestal být tajemstvím."

"Počkej, ty jsi Rose Hathawayová?! Máš pouto s princeznou Dragomirovou a jsi její strážkyně?!" překvapil mě Mark.

"Ty mě znáš?" neskrývala jsem své překvapení.

"Není moc lidí, kteří neslyšeli o jejím únosu Daškovem a tvé záchraně díky poutu. To vy dvě jste proslavily opět éter," reagoval na to Mark.

"Cooože?! Tohle je skutečně Rose Hathawayová?! A to nám říkáš až teď, Dimko?!" vykřikla Viktoria. Všechny sestry i Olena vypadaly jako před zhroucením. Zbledly. Pro Jevu to nebyla žádná novinka. Ale nekomentovala to.

Pouze Pavel skákal nadšením: "Já jsem poznal, že je nejlepší! Od zítřka mě bude učit bojovat. Dneska porazila i Dimitrije."

"Co kdybyste se zítra stavili na čaj? Rádi bychom si popovídali," pozvala nás Oksana s Markem k nim domů na návštěvu.

"Rádi. Předpokládám, že Rose bude mít spoustu otázek, viď?" souhlasil s pozváním za nás za oba Dimitrij.

Jakmile jsme se všichni trochu sebrali ze způsobeného šoku - já z éteru a pouta a ostatní z mého příjmení, popřáli jsme si příjemný Štědrý večer a vydali se domů k Belikovovým.

"Soudruhu, další tajemství," neodpustila jsem si výtku.

"Promiň, Rozo, ale tohle nebylo moje osobní tajemství. Nesměl jsem ti to říct dřív," omlouval se mi. Měl pravdu. Za tohle jsem se na něj zlobit nemohla.

Když jsme přišli domů, pustili jsme se do chystání večeře. Chtěla jsem pomáhat, ale Olena ani holky mě k ničemu nepustily. A chovaly se ke mně jinak. Naštvalo mě to: "Tak aby bylo jasno! Já jsem ta stejná Rose jako včera! Nemusíte se ke mně chovat jinak! Zda jsem Hathawayová nebo ne, je úplně jedno, ano? Chci pomáhat! Budu to jíst stejně jako vy! Nehodlám tu jen tak sedět na zadku a čekat!"

"Být vámi tak ji poslechnu. Nevíte, co dovede, když se vytočí," varoval je dopředu pobavený Dimitrij. "Mám s tím své bohaté zkušenosti."

"Prosím, já chci, aby to bylo jako předtím. Jsem úplně normální dhampýrka jako vy. Sice jsem v kuchyni děsně nešikovná, ale chtěla bych pomáhat. Třeba umýt jen nádobí. Cokoli. Tohle nesnáším," prosila jsem je.

"Dobře," svolila Karolína s podmínkou. "Ale řekneš nám, jak probíhal ten únos princezny Daškovem. Z novin to není ono."

"Z novin? On vám to Dimitrij nevyprávěl?" ptala jsem se nechápavě.

"Dimitrij? Proč ten?" nerozuměly zase ony.

"Soudruhu, soudruhu, ty nemáš tajemství pouze přede mnou. Že se nestydíš neříct to ani vlastní rodině," pokárala jsem ho s úsměvem.

"Nemusejí vědět všechno," obejmul mě kolem pasu a něžně políbil.

"Za trest utíráš nádobí. Pusou si to nevyžehlíš," potrestala jsem ho a konečně všem vysvětlila: "Dimitrij proto, že tam byl se mnou. On jediný mi věřil a vzburcoval celou akademii, abychom mohli jet Lissu zachránit."

"Noo, páni," užasla Soňa. A tak jsem jim vyprávěla celý příběh. Akorát Viktorovo kouzlo jsem vynechala. Jestli mě obdivovaly pouze z novin, teď jsem u nich stoupla ještě výš.

"Takže ty chráníš princeznu Vasilisu Dragomirovou a Dimitrij jejího přítele lorda Christiana Ozeru?" ujišťovala se Viktoria.

"Ano," přisvědčila jsem.

"Rose, a jestli to správně chápu, tak ten Adrian z telefonu je druhý uživatel éteru a synovec samotné královny Adrian Ivaškov. Je to tak? To on zachránil Dimitrijovi život?" domyslela si souvislosti Olena.

"Přesně tak," odsouhlasila jsem jí to.

"Dimitrijovi život?" ptala se Karolína.

"To nic, jen malé vzrůšo v prosinci. Ale jak vidíte, žije a dýchá. Takže je všechno v pohodě. My o tom nemůžeme mluvit. Přísahali jsme mlčení. Omlouvám se," nelhala jsem. Opravdu jsme přísahali. Královna chtěla ochránit Adriana. Veřejně se nevědělo, že umí také léčit. Všichni ho znali jako čtenáře aur a éterového snílka. Navíc i zásahová skupina proti Strigojům je tajná organizace. Takže se u královského dvora vše ututlalo. A druhý Lissin únos se veřejnosti neprovalil. Bylo to tak lepší. Pro nás pro všechny.

"Ááá, o kom se mluvívá, nedaleko bývá," promluvil Dimitrij, když se podíval na jméno volajícího na svém mobilu. Zvedl ho: "Čau, brácho. Děje se něco?"

Dimitrij zmlknul a poslouchal. Po chvilce znovu promluvil: "Jo, dobře. Co ti na to mám říct? Díky. Zítra se ti ozvu. Rose ti dám. Měj se a pozdravuj tam od nás všechny." Potom se podíval na mě: "Chce tě na ucho." A podal mi svůj mobil.

"Adriane? Stalo se něco?" napadlo mě první.

"To se musí něco stát, abych ti mohl zavolat? Chci slyšet jen tvůj krásný hlas, malá dhampýrko. Nic nebudu zdržovat. Užijte si druhý Štědrý večer. Omyl, vlastně už třetí. A zítra se nám ozvěte, co jste od Dědy Mráze a Sněhurky dostali. Opatrujte se. Všichni vás pozdravují," rozloučil se Adrian.

"Víc mi neřekneš?" unikal mi důvod jeho volání.

V telefonu jsem slyšela jeho smích: "Ne, až zítra. Ahoj, Rose." Pak mi to típnul.

Podívala jsem se zmateně na Dimitrije: "Soudruhu, tobě řekl něco jiného kromě toho, ať si užijeme ruský Štědrý večer?"

"Vlastně ne. Jedině to, že americký Děda Mráz dovezl do Baji jeden dárek navíc, o kterém jsme my dva samozřejmě nevěděli. Pochopíš večer," naznačil Dimitrij, ale moudřejší jsem z toho nebyla. Nechala jsem to být.

Konečně byla celá štědrovečerní večeře připravená a my mohli zasednout ke stolu. Podávaly se samé dobroty. Kuťja, což je pšeničná kaše vařená s medem, mákem, rozinkami a ořechy. Vzvar - kompot ze sušeného ovoce. Dalším pokrmem byly vareniky, taštičky z kynutého těsta, které se plnily zeleninou, rýží či zelím. Na slavnostním stole se objevilo také ovoce, saláty, houby a jako zákusek se podával medový perník. Ten mi zachutnal nejvíc. Všechno jsem okoštovala.

Poté jsme s Dimitrijem donesli ke stromečku naše dárky. Olena tam naskládala dárky pro ostatní. Pak zazvonila na zvoneček, že Děda Mráz se Sněhurkou přišli, aby mohla pustit Karolína dolů ke stromečku Pavla. Zářily mu oči nedočkavostí.

Karolína, Soňa i Viktoria našly pod stromečkem kosmetiku, oblečení, hudební CD a podobně. Olena sadu oblíbených knížek. Pavel hračky - různé stavebnice. A Jeva sadu na pletení.

Potom jsme dostali dárky i my s Dimitrijem. Soudruh objevil nový svetr. Musela ho plést Jeva. Povedl se jí. Z hnědé vlny. Já tam našla fialovou kombinaci teplé vlněné šály, rukavic a čepice. I tlustých ponožek. To jsem od ní nečekala. Zase u mě trochu stoupla. A za holky a Olenu úžasný, teplý, černý, elegantní kabát, který mi sahal po kolena, abych na Sibiři nezmrzla. Dimitrij našel soubor svých oblíbených filmů na DVD. Samé kovbojky. Co jiného?!

Pak soudruh vstal a rozdal dárky od nás. První dal Pavlovi. Ohromnou stavebnici Lega. Radostí skákal dva metry vysoko. Pro Dimitrijovy sestry jsme měly samou elektroniku. Karolína dostala notebook. Soňa digitální foťák a Viktoria mobilní telefon, aby mohla být rodina s Dimitrijem v kontaktu. A Olena sadu zlatých šperků. Když to uviděla, rozbrečela se dojetím. I holky byly z dárků vykolejené. Podle vybavení domu neměly moc peněz a žily skromně. Přitom dárky nebyly drahé. Sehnaly jsme je v různých amerických povánočních slevách. A poslední dárek, který Dimitrij držel v ruce, podal Jevě. Tak tohle tím myslel. Adrian zařídil opět všechno. Jeva roztrhla papír a koukala na encyklopedii různých bylinek. Adrian zjistil z jejího snu, po čem touží, ale sama si to nekoupí. Byla v angličtině, ale to jí očividně nevadilo. Hned v ní nadšeně listovala.

"Dimko, Rose, to jste neměli…," stihla říct Olena, než ji Dimitrij zastavil.

"Mami, tohle neřeš. Kdybychom vám to nechtěli koupit, tak to nekupujeme. Vemte si to a bez řečí. Chtěli jsme vám udělat radost a zároveň pořídit potřebné věci, které si vy samy nemůžete dovolit. Alespoň budeme víc v kontaktu. Přes mobil. Teď máte i počítač. Můžete si nechat připojit internet. Klidně to budu platit já. A můžeme se vídat přes skype. A foťák, abych měl nějaké vaše fotky. Navíc Soňa bude mít prcka. Musí mu udělat pořádné album, aby měl památku na své dětství. Fotky nám můžete přes net posílat emailem. A tobě jsem chtěl udělat radost, sama si nic nekoupíš. Všechno, cos kdy měla, jsi cpala do svých dětí. Přijměte to, prosím," prosil mámu Dimitrij, aby neodmítla naše dárky.

"Děkuju," reagovala na Dimitrijův proslov Olena se slzami v očích. Dimitrij k ní přešel a obejmul ji.

Slyšela jsem, jak mu v objetí řekla: "Jsem na tebe strašně pyšná, synku. Vyrostl z tebe úžasný muž." Dimitrij mámu i celou svou rodinu miloval. A oni jeho. Mají spolu krásný vztah.

Olena mě pak zaskočila. A to tím, že ona sama pak přišla ke mně a objala mě: "Děkuju, Rose. Nejen za dárky, ale i za to, že miluješ mého syna. Chráníš ho a učinila jsi ho šťastného. Nikdy jsem ho neviděla takhle zářit. Až s tebou. Moc vám to spolu sluší. A vítám tě do rodiny jako svou čtvrtou dceru. Nedivím se mu, že se do tebe zamiloval, protože nás sis získala taky. Musíte zase brzy přijet. Klidně s těmi vašimi kamarády. Ani nevím, kolik vás celkem je..."

Vykulila jsem na ni oči. Tohle jsem nečekala ani ve snu. Nedokázala jsem ze sebe přes knedlík v krku vypravit jediné slovo.

"Je nás deset. Myslím, že to půjde na léto zařídit. Jsou pro každou špatnost. Navíc Lissa s Adrianem budou zvědaví na Oksanu a Marka kvůli éteru. O prázdninách přijedeme. Všichni," přislíbil Dimitrij letní návštěvu v Baje.

Zbytek večera jsme strávili koukáním na jeden film z nové Dimitrijovy sbírky. Pustili jsme si ho na Karolínině notebooku. Soudruh jí ho v Americe už předem celý nainstaloval. Oni koukali v ruštině a mně tam Dimitrij dal anglické titulky. Objímal mě na pohovce kolem ramen a každou chvilkou políbil do vlasů.

Dlouho jsem se necítila takhle spokojená. Získala jsem další rodinu. Po filmu jsme se vysprchovali a šli spát.

V našem pokoji jsme si s Dimitrijem chviličku povídali. "Adrian volal kvůli dárku pro Jevu, viď?"

"Jo, dal mi ho do tašky těsně před odjezdem. Nakecal mi, že je pro tebe pod stromeček. Kdyby mi řekl, že je pro Jevu, nechal bych ho doma. Takhle jsem ho vzal. Ještě že to tak zařídil. Bez dárku bych se potom, co jsem dostal ten svetr, styděl. Jeva je strašně zvláštní, ale není zlá. Z té knížky byla nadšená. Bylinky miluje a hodně se v nich vyzná. Platí v Baje s mámou za léčitelky. Pořád mi nedává smysl, proč nás nevarovala. Ale musela k tomu mít důvod. Skutečně to všechno musí mít vyšší smysl. Jen nevím jaký. Snad to zjistíme časem, co to všechno mělo znamenat. A abych nezapomněl, stavil se tu za tebou Děda Mráz, ale zrovna jsi byla v koupelně, tak se se mnou domluvil, že ti dárek za něj předám já. Měl naspěch," překvapil mě Dimitrij. Sáhl do kapsy svých pyžamových kalhot a vytáhl malou stříbrnou sametovou krabičku. Musí v ní být nějaký šperk.

"Soudruhu, co blázníš?! Vždyť jsme si dárky navzájem už dali. Já pro tebe dneska nic nemám," bránila jsem se a cítila se rozpačitě.

"Rozo, ty jsi ten největší dar sám o sobě. Nic jiného nepotřebuju. Otevři to," ujišťoval mě a vložil mi do dlaně šperkovou krabičku. Co jsem měla dělat?! Zvedla jsem tedy víčko a zalapala po dechu.

"Jaaak?" koktala jsem. "Ty jsi sehnal ten stejný?"

Již z výrazu Dimitrijových očí mi docvaklo, že nic nekupoval. Toto je originál. A jeho slova mi to jen potvrdila: "Rose, po výslechu u Kirové jsem ti na chodbě lhal o svých citech. Snažil jsem se mezi nás zase postavit zeď, avšak po ničem jsem netoužil víc, než tě znovu držet v náručí a líbat. Svými slovy jsem ti ublížil. Když jsi zraněná odešla, šel jsem na vzduch a nohy mě samotného táhly pod okno mého pokoje. Ležel tam. Schoval jsem ho do kapsy a tajně odnesl s sebou. Strážci s Kirovou ho pak hledali. Ale já jim ho nebyl schopný vydat. Nechali by si ho jako součást spisu při vyšetřování. A to jsem odmítl dopustit. Takže jsem ho vlastně ukradl. Klíčový důkaz. Strašně moc pro mě znamenal. Jedině pohled na tenhle náhrdelník mi dokazoval, že naše mazlení v mé posteli nebyl sen nebo moje halucinace, ale skutečnost. Čekal jsem na vhodnou příležitost, kdy ti ho znovu dám, avšak nic mi nepřipadalo dost slavnostní..." skončil soudruh se svým proslovem a jeho pohled přetékal bezmeznou láskou.

Vyschlo mi v ústech. "Zapneš mi ho, prosím." Musela jsem rychle mrkat, abych rozehnala slzy, které se mi tlačily do očí.

"Moc rád," ubezpečil mě Dimitrij. Popošel za má záda a něžně mi odhrnul z krku vlasy, aby náhrdelník s růží od Viktora Daškova zapnul. Když to udělal, srdce mi splašeně tlouklo do hrudi. Skoro až bolestně. Obejmul mě kolem pasu a zezadu mě líbal na krk.

"Myslíš, že se to kouzlo celé vyčerpalo?" vypravila jsem ze sebe těžce.

Dimitrij mě jediným rychlým pohybem otočil k sobě čelem. Vzal mi jednu ruku a položil si ji na své srdce. "Nikdy se nevyčerpá, protože ta touha i chtíč po tobě je tady a tady taky navždycky zůstane! Nikdy to nebylo ani nebude jinak! Pamatuj si to! Tolik tě miluju, Rozo! Jsi nádherná! A moje! A já netuším, čím jsem si tě zasloužil! Můžu v náručí držet tu nejúžasnější ženu na světě! Zrovna já! A ono to vypadá, že ty miluješ mě," šeptal mi Dimitrij vyznání.

"Prý vypadá?! Máš vroubek, soudruhu! Já tě miluju! A jen tak se mě nezbavíš. Budeš mě mít na krku celý život. Neumím vařit ani péct. Nebudeš to mít se mnou lehký. Ale lásku tu ti dávat budu. Třeba hned. Klidně se s tebou v lásce utopím," oplatila jsem mu a vyhledala jeho rty. Rukama bloudila po jeho těle a po pár dalších minutách se s ním skutečně topila v lásce a rozkoši.

Tak to jsem já - Rosemarie Hathawayová a můj život. Mám všechno, co jsem si kdy mohla přát. Muže, kterého miluji celým svým srdcem, tělem i duší. Chráním svou nejlepší kamarádku Lissu. Získala jsem něco jako bratra. To je poklad Adrian. A k nim spoustu přátel - Sydney, Christiana, Eddieho, Masona, Miu a Jill. Urovnala jsem vztahy s mámou. Přibyl do našich životů Ben. A teď jsem získala i rodinu Belikovových v ruské Baje. Jsme všichni zdraví, živí. Máme se rádi. Důvěřujeme si a pomáháme navzájem. Život si vychutnáváme plnými doušky. Dobré i špatné věci. To k životu prostě patří. Miluju svůj současný život. Navždy! Co bych si jiného mohla víc přát???