Tři! Dva! Jedna! START!!! :)
Co bych si jiného mohla víc přát??? To byla otázka, na kterou jsem před čtyřmi roky neznala odpověď. Po ničem jsem netoužila. Všechno jsem měla. Svého milovaného Dimitrije, Lissu, Adriana i zbytek party.
Po půl roce od Vánoc v ruské Baje se ke dvoru konečně přestěhovali Mia a Jill z akademie sv. Vladimíra. A naše parta byla kompletní. Dokonce se nám rozšířila o další dva členy. Oficiální strážce Adriana, kteří však chránili a doprovázeli především Sydney. Studovala vysněnou architekturu. A Adrian ji nechtěl pouštět ze dvora samotnou. Zařídila si individuální plán. Všechny přednášky i výuku měla přes net. Do školy docházela především na zkoušky a zápočty. To s ní první rok jezdili kluci. Naši známí z akademie Lucas Walker a David Cooper. Lucas vyhrál individuální hodnocení dhampýrských studentů a David byl druhý. Sama královna si pohlídala, aby Adrian dostal nejlepší osobní strážce. A shodou příjemných náhod to byli zrovna tihle dva. Znali se s Jill i Miou z posledního ročníku z akademie a během pár týdnů mezi nás dokonale zapadli.
Další novinkou, která se udála, bylo to, že jsem poznala svého otce. Dost zajímavým způsobem. Jmenuje se Ibrahim Mazur a je to vlivný Moroj, i když není královského původu. Národností je Turek. A jeho styl oblíkání je stokrát horší než Dimitrijův. Nosí křiklavé košile a šátky, velké zlaté řetězy kolem krku, v uchu má náušnici a na prstech spoustu prstenů. Sydney ho znala jako Zmeju. Ben si s ním tykal a říkal mu Abe. A Dimitrij mu sice vykal, ale znal ho z Ruska taky, kde Abe žije. Dodával jim vybavení a techniku na zásahy proti Strigojům. Abe je neskutečně bohatý. Má několik osobních strážců většinou šest nebo osm. Jsou jako cvičené obrovské a silné gorily. Jde z nich strach. Abe je prý obchodník. Musí jet i v něčem ilegálním. Jinak si to neumím rozumně vysvětlit.
Normálně si to za Dimitrijem nakráčel po službě k nám do bytu. Vytočilo mě to do vrtule. Otravoval ho s nějakou objednávkou zbraní pro jeho zásahovku. To mohlo v klidu počkat na další den nebo to vyřešit po telefonu. Bez pozvání se rozvalil v našem křesle.
Soudruh byl slušný. Představil nás. "Pane Mazure, moje přítelkyně strážkyně Hathawayová. Rose, pan Mazur." Dokonce mu udělal i kafe.
Já však ne: "Starý pane, tahle šílená móda se teďka nosí?" provokovala jsem ho a bylo mi zcela jedno, jak vlivný a mocný je.
Zablýsklo se mu v očích: "O moji módu se nestarej."
Dimitrij po mně šlehl varovným pohledem, abych mlčela. Já ho však ignorovala: "No, víte, ono se chodí na návštěvu, když jste pozvaný. A ne takhle. Dost nás se soudruhem rušíte. Tyhle vaše řečičky jste mu mohl říct do telefonu nebo zítra při poradě. Určitě na ní budete taky, nemám pravdu?"
"Máte dobrou kávu, asi sem budu chodit častěji. Za ty moderní zbraně mi Belikov dluží mnohem víc, než pár kafí. Nezmínil se, že žije s drzou dhampýrkou. Domníval jsem se, že bude sám," reagoval na to s klidem Mazur a díval se přitom na náš společný obraz od Adriana v obýváku.
Nadechovala jsem se k odpovědi, ale Dimitrij mě předběhl: "To je v pořádku, pane Mazure."
Zmeja se na mě s převahou usmál. Dojednal s Dimitrijem nějaké podrobnosti a zvedl se konečně k odchodu. Rozloučil se se soudruhem a otočil se na mě. "Těšilo mě, Rose."
"Mě ne, starý pane. Bez vaší návštěvy bych se obešla. Nepřeju si, abyste sem víckrát chodil. Pracovní věci si s Dimitrijem vyřizujte mimo náš byt a v jinou hodinu. Sbohem," nebrala jsem si servítky.
Pobaveně se mému proslovu zasmál a odešel se slovy: "Ještě se uvidíme." Následně jsem si od Dimitrije vyslechla kázání o svém nevhodném chování. Bylo mi to jedno. Do našeho soukromí nebude nikdo nezvaný zasahovat. Já si ho budu hájit. Jestli se tu Mazur znovu objeví, nebudu slušná už vůbec.
Za pár dní se skutečně objevil. My právě po výtečném nedělním obědě, který soudruh uvařil, pili společně v obýváku kávu, teda já čokoládu. Kávu pouze Dimitrij. A užívali si volno. Když se v půl jedné ozvalo zaklepání na dveře. Vstala jsem a šla otevřít. Za dveřmi stál Abe. Tentokrát v jiné šílené kombinaci. Oranžovou barvu vyměnil za kanárkově žlutou. Oslovil mě: "Dostal jsem chuť na pořádnou kávu."
"To nemyslíte vážně, starý pane," vyjela jsem na něj. A chtěla mu okamžitě přibouchnout před nosem dveře. Čekal to a šikovně mezi ně vklínil nohu.
Jenže to už se do toho vložil i Dimitrij: "Rose, co to děláš?! Pusť, pana Mazura dál."
Zmeja si potom neodpustil hlášku: "Alespoň Belikov ví, jak se má ke mně chovat." A prošel kolem mě arogantně do našeho bytu, kde se v obýváku rozvalil opět v křesle. Pěnila jsem. Dimitrij mu připravil požadované kafe. Než spolu stačili promluvit, zarachotil v zámku klíč.
Měli jsme pozvaného Adriana. Sydney nemohla dnes přijít s ním, protože se učila na zkoušky. "Ahoj mazlíci …," stačil říct. Při pohledu na Zmeju se zarazil. "Vás bych tu tedy nečekal. Porušujete zákaz. Tohle bych být vámi nedělal," pronesl směrem k Abemu.
"A ty jsi kdo?" zeptal se ho starý pán.
"Adrian Ivaškov," představil se sám Adrian.
"Rose, neříkala jsi minule něco o tom, že si zachováváte s Belikovem své soukromí? A nakráčí vám do bytu Moroj, který má dokonce i vlastní klíče," rýpnul si Mazur.
"Adrian je na rozdíl od vás, starý pane, zvaný. Ahoj Adriane, pojď dál. Sedneme si v kuchyni a počkáme, až starý pán, konečně vypadne," vrátila jsem mu to i s úroky. Když se ozvalo další klepání. Dnes se u nás dveře tedy netrhnou. Otevřela jsem.
Byla to máma. "Ahoj Rose, dlouho jsem vás s Dimitrijem mimo službu neviděla. Tak jsem to chtěla napravit. Nesu něco ke kávě. Doufám, že neruším. Kdyžtak přijdu jindy," strachovala se. Ten jeden trapas se soudruhem o Vánocích po jeho uzdravení jí stačil.
"Jsi hodná. Jasně, pojď dál. Je tu i Adrian. A jedna nezvaná návštěva, která se neumí chovat," ustoupila jsem ze dveří. Máma žila poslední rok u dvora taky. Její rodina Morojů se sem přestěhovala. Byla jsem za to ráda. Aspoň jsme se vídaly častěji. Pomáhala navíc Benovi a Dimitrijovi se zásahy proti Strigojům. Fyzicky se jich neúčastnila, ale předvybírala podle dokumentace vhodné strážce do zásahovek a vypisovala tajnou administrativu.
Máma vešla do obýváku a ztuhla šokem při pohledu na Zmeju. "Rád tě vidím, Janine," přivítal mámu Adrian. A pokračoval směrem k Mazurovi: "Noo, nečekal jsem, že bude moje varování hned takhle aktuální."
"Ahoj Janine," pozdravil ji i Dimitrij.
"Janine?!" oslovil ji překvapeně Abe.
"Ibrahime, co tady děláš?! Měli jsme dohodu!" rozzlobila se na Zmeju. A my s Dimitrijem na ně koukali s otevřenou pusou.
"Janine, jááá…," koktal starý pán.
"Vypadni!" vykopla ho bez zábran moje matka z našeho bytu.
"Já ti to vysvětlím," snažil se napravit vzniklou situaci Abe.
"Být vámi jdu hned, jestli nechcete dostat pěstí," radil mu Adrian.
A on se skutečně zvedl a vyšel z našeho bytu. U dveří na okamžik zaváhal a otočil se čelem k nám všem: "Omlouvám se."
"Janine, sedni si nebo to s tebou sekne. Chceš panáka?" nabízel jí Adrian.
"Ne díky. To zvládnu. Co tady dělal?" ptala se nevěřícně a sedla si na pohovku.
"Kdo? Myslíš starý pán? Ten tu byl už podruhé. Zkoušela jsem ho vyhodit sama, ale soudruh je moc slušný. Prý od něj mají nějaké drahé zbraně. Drze se k nám zve na kávu. Ty Zmeju znáš?" zajímala jsem se.
"Ty nové zbraně jsou přes něho? To jsem nevěděla. V papírech jeho jméno nefigurovalo a na posledních dvou poradách jsem kvůli službě nebyla. Ani jsem nevěděla, že je u dvora," vysvětlovala máma. "Ty se s ním znáš, Dimitriji?"
"Ano, z Ruska. Několikrát nám pomáhal se Strigoji. Janine, proč ta tvoje reakce?" ptal se jí soudruh.
"Janine, měla bys jim to oběma říct. Zaslouží si znát pravdu. Zvlášť nyní, když se k nim vecpal i do bytu," domlouval mámě Adrian a nám s Dimitrijem něco stále unikalo.
"Dobře," vydechla nešťastně, ale smířeně máma. "Musel se od někoho dozvědět, že Dimitrij s tebou žije, Rose, a využil toho, aby se k tobě dostal. A pod záminkou zbraní za vámi přišel do bytu."
"Cooože? Proč by se zrovna ke mně starý pán dostával? To nedává žádný smysl. Se mnou nemá nic společného," nesouhlasila jsem s tím. Dimitrij vypadal taky zaskočeně.
"Ale má, Rose. Nechtěla jsem ti to říkat. Bylo to pro tebe tak lepší. A my se na tom s Ibrahimem domluvili. Neměl tě nikdy osobně kontaktovat. Aspoň tak zněla naše dohoda do tvé plnoletosti. Jenže nyní jsi dospělá a on získal přes Dimitrije příležitost, jak se s tebou nenápadně setkat. A za mými zády toho využil," objasňovala máma.
"Mami, já ti stále nerozumím. Proč by to dělal?" nechápala jsem důvod.
"Rose, Ibrahim Mazur je tvůj otec," odůvodnila mi.
A se mnou se zatočil celý svět: "Nééé, to nemůže být pravda! Já nejsem potomek tohohle gangstera! Nemůžu být Zmejova dcera! Zmeja junior! Zmijí mládě!" Kroutila jsem zamítavě hlavou a odmítala si to připustit. Ale všechno do sebe zapadalo jako puzzle. Věděla jsem, že se můj otec jmenuje Ibrahim a je to Moroj z Turecka. Měla jsem po něm tmavší pleť a vlasy. I podobné oči. To jeho chování drzé, arogantní, sarkastické, bez servítek. Chovala jsem se k lidem stejně jako on. Jsem jeho kopie. Proto za námi přišel domů. Při oficiální poradě se ke mně nemohl dostat. Ben mu říkal Abe, americká zkratka jména Abraham. Abraham, Ibrahim. Jen nepatrný rozdíl v samohláskách.
"Rozo, jsi v pořádku?" strachoval se o mě Dimitrij a hladil mě jemně po zádech.
"Adriane, chci panáka," požádala jsem ho. I když od té doby, co nám s Dimitrijem pomáhal na akademii, nepil, placatku s vodkou míval vždy u sebe. Bez protestů mi ji otevřenou podal a já si lokla ohnivé vody. Pak jsem se rozkašlala. Hned šel do kuchyně a natočil mi do sklenice čistou vodu, abych to mohla zapít.
Žádné komentáře:
Okomentovat