S tím pracovním a životním tempem je to poslední dobou šílené. Jsem taková motorová myš, které dochází těsně před kolapsem palivo... Ale kapitolu tu máte! Podotýkám, že romantickou ;)
"Já myslím, že je to jasný, Belikove! Jsi na řadě," neodpustil si hlášku Adrian. Bídák jeden!
"Rose," rozesmála se Lissa, když zjistila, kdo kytku chytil.
Ozval se i Christian: "Svědek se svědkyní, to není špatný, Liss. Dobrý hod i výběr."
"Víte, co se říká, vy dva! Nejpozději do roka a do dne! My si vás ohlídáme," rýpnula si i Sydney. Od Adriana o mém prstenu samozřejmě věděla.
"Teda, ženichu, že se nestydíš, běž dát nevěstě pusu a tančit," přisadil si i Ben. A já ho poslechnul. Roza se koukala na frézie. Lehce se červenala a topila se po těch hláškách v rozpacích.
"Rose," zašeptal jsem její jméno. A ona pomalu vzhlédla do mých očí. Pohladil jsem ji po tváři se slovy: "Smím prosit?" Přikývla. Než jsem ji odvedl na taneční parket, ještě jsem se k ní sklonil a něžně ji políbil na rty. Sama se ke mně přitulila a polibek prohloubila.
"A nyní sólo pro budoucí nevěstu a ženicha," promluvil pianista a pozval nás s Rozou na soukromý parket.
"Prosím tě, dej mi tu kytku, já ti ji podržím a padej tancovat," komandovala stále vykolejenou Rozu Sydney. Ta se nevzmohla ani na slovo protestu. Dala Sydney kytici a já ji vzal za ruku a dovedl do vyhrazeného prostoru pro tancování. Rozezněl se ploužák. Uvěznil jsem Rosiny oči ve svých a v pomalém rytmu hudby jsme tančili. Nejdřív v tanečním držení, na které jsem se posléze vykašlal a objal Rose kolem pasu, zrušil malou mezeru mezi námi a přitáhl si ji ke svému tělu. Že nás pozorovalo minimálně dvanáct párů očí, jsem totálně ignoroval. A zašel jsem ještě dál a Rozu od zhruba půlky tance líbal. Nemohl jsem se jí nabažit. Byla tak krásná, že mě z toho bolelo celé srdce.
Dozněly poslední tóny. Ukončil jsem polibek a do jejího ucha pošeptal: "Tolik tě miluju, Rozo!"
Lissa s Christianem se se všemi právě loučili a chystali se k odchodu. Chtěli jsme jít s nimi, když na nás promluvili David s Lucasem: "Zůstaňte tady. Doprovodíme je my dva. Námitky nepřijímáme. Jděte radši znovu tancovat."
"Ale…," bránil jsem se.
"Dimitriji, žádný ale. Buďte tady. Nemůžou najednou odejít z oslavy novomanželé i budoucí nevěsta se ženichem. Mám ti to dát jako příkaz," zarazil mě Christian. "Pohlídej to tu a děkuju za všechno. A s tím ránem jsi měl pravdu. Je to fajn být ženatý, i když ty nervy jsou hrozný. Doporučuju." A podal mi ruku. "Zítra se uvidíme. Stavte se v jednu po obědě. Dobrou."
"Rose," objala ji Lissa a něco jí pošeptala do ucha a Roza něco potichu odpověděla. Rozloučil jsem se s Lissou i já. Potom odešli domů.
Lucas s Davidem byli zpátky za 15 minut. Rose odešla za holkama ke stolu. Já zůstal stát v ústraní a z dálky pozoroval Rozu. "Proč jsi jí ho sakra nedal?! Nevím, jakou lepší příležitost chceš mít! Na sto procent máš prsten u sebe!" vyčítal mi hlas za mými zády.
"Copak jsi sám neviděl, že nechtěla kytku ani chytat, natož se vdávat. Ty rozpaky nehrála. Už vidím, jak by nadšeně skákala, kdybych se jí před všema tady zeptal. Není na to připravená," reagoval jsem na to.
"Až mi dojde trpělivost, zeptám se jí za tebe. Tímhle tvým tempem se nevdá nikdy," umanul si Adrian.
"Opovaž se!" rozzlobil jsem se.
"Vztekej se, jak chceš, ale tohle jsi dneska podělal! Vy dva jste měli mít svatbu první! Ne Lissa s Christianem! Stalo se! Ale nikdo další vás nepředběhne! O to se postarám! To mi věř!" dal mi nůž na krk Adrian.
"Do hajzlu nech mě dýchat! Copak je to tak důležitý?! Já v tom rozdíl nevidím! Kromě toho, že se změní Rosino příjmení, zůstane vše při starém! Žádnou rodinu neplánujeme! Žijeme spolu v bytě pátým rokem! Jsme strážci! Tak to i zůstane! A svatba na to nemá vliv! Ať bude za rok nebo za deset let!" hádal jsem se s Adrianem.
"Dimitriji, Adriane, děje se něco? Vy se hádáte?" přišla k nám Roza. Naštěstí nic nezaslechla.
"Jen ostřejší výměna názorů. Tím se netrap, Rose. Zatancuješ si se mnou?" zahrál to do autu Adrian. Zmateně mi pohlédla do očí. A já svoje oči sklopil. Stačí, že odhalila, že se něco stalo. Doma bude chtít vysvětlení.
Provedli ji i ostatní kluci. Za mnou přišla za 20 minut devět. V ruce jsem držel skleničku šampaňského a pomalu ho upíjel celou dobu, co tancovala. Opřený o sloup pergoly jsem ji hlídal pohledem. Každou chvilkou se naše oči i na tu dálku setkaly.
"Zatancuješ si se mnou ještě? Ty jsi z nich stejně nejlepší tanečník," pochválila mě. Pousmál jsem se. Dopil jsem zbyteček šampaňského a odvedl Rozu zpět na taneční parket. "Čím tě Adrian vytočil? Poznám na tobě, že nejsi v pohodě."
"Tím že mi organizuje život, co bych měl a neměl dělat. Děsně mě tím štve," nemělo cenu lhát.
"Tebe to pořád vytáčí? Já si už zvykla. On se nezmění. Znáš ho. Musí mít všechno pod dokonalou kontrolou, a když není po jeho, prudí. Nemyslí to zle. Nebýt té jeho organizace života nebyli bychom spolu. Ani na akademii, ani tady u dvora. Neměli bychom svůj byt. To on ti navíc zachránil život. Vždycky jedná ve jména štěstí a lásky. Pouze to je někdy trochu otravné," zastávala se Roza Adriana.
"Vždyť já vím, ale chtěl bych se aspoň jednou jedinkrát rozhodnout sám bez toho, aby mi dýchal na krk a kontroloval mě," posteskl jsem si nešťastně.
"Nenech se jím ovlivnit. Až budeš sám ve svém srdci cítit, že je to správné, tak podle toho jednej. Miluju tě a už se tím netrap. Nedovol mu zkazit ti tenhle nádherný den," konejšila mě. Pak se ke mně naklonila a zašeptala: "V noci mi budeš muset pomoct zablokovat pouto. Nechci být účastníkem svatební noci. Stačí mi právě se odehrávající společná koupel."
"Neříkali náhodou, že je Lissa unavená a že jdou spát?" rozesmál jsem se po Rosině hlášce. To jejich pouto.
"Mně to nemusíš vykládat. Zítra jim to vyreklamuju. Jen co dorazili do bytu, nějak jim otrnulo," kroutila hlavou.
V devět jsme se se všemi rozloučili a šli domů. Rose měla obě dvě své kytice. Doma je dala do váz. Svou do kuchyně a Lissinu nechala v obýváku na konferenčním stolku. Odešla do ložnice pro noční košilku, že se půjde vysprchovat a já zůstal u svatební kytice. Přemýšlel jsem o Adrianových slovech a mé žádosti o Rosinu ruku. Ani jsem si nevšiml Rozy, která u mě najednou stála: "Dimitriji, už máš zase ten výraz. To je po sedmý."
"Jaký výraz, Rose?" nerozuměl jsem jí.
"Přesně tenhle. Měls ho na Štědrý den, na Valentýna, v den našeho výročí i mých narozenin, po našem milování, když jsem ti zabránila v odjezdu, dneska potom co jsem chytla tuhle kytku a teď znova," vyjmenovala všechny mé naplánované pokusy, při kterých jsem se nakonec neodhodlal.
"Tyyy to víš? Proč jsi něco neřekla?" divil jsem se.
"Tenhle tvůj vážný výraz neumím správně rozluštit. Trochu mě děsí. Radši si tohle tajemství nech pro sebe. Spokojím se s ujištěním, že se se mnou nehodláš rozejít. Víc vědět nepotřebuju," šokovala mě svou odpovědí.
"Noo, už je opravdu správný čas ti to říct. Kdybych tušil, že to celou dobu víš, neodkládal bych to. A nyní to skutečně nemá smysl dál tajit," rozhodl jsem se definitivně.
"Dimitriji, já to vědět nechci," vyhrkla vystrašeně.
Usmál jsem se, sáhl do kapsy saka, abych vylovil krabičku s prstenem, nadechl se, klekl si jako Christian na jedno koleno a konečně to vyslovil: "Rosemarie Hathawayová, prokážeš mi svou největší čest a staneš se mou ženou?" Potom jsem otevřel krabičku, aby Rose viděla prsten.
"Coooože?" koktala paralyzovaně.
"Rozo, žádný cože. Máš pouze dvě možnosti buď ano, nebo ne. Nic mezi tím neexistuje. Vezmeš si mě?" zeptal jsem se znovu.
"Počkej, soudruhu, ty mi chceš říct, že tuhle otázku plánuješ víc jak půl roku?! Já se mohla vdávat dřív než Lissa?! To nemyslíš vážně?! Adrian to ví, proto se s tebou hádal potom, co jsem chytla tu Lissinu svatební kytku! A řekl tu hlášku: "Já myslím, že je to jasný, Belikove. Jsi na řadě." A Sydney to věděla taky, to rýpnutí, že si nás ohlídají! Tlačili na tebe, abys mě o ruku požádal tam přede všema," poskládala si dohromady všechny střípečky.
"Jo," přisvědčil jsem.
"Ty jsi neuvěřitelný! Můžeš mi prosím tě říct, proč ses mě nezeptal dřív?! Chápu, proč ses neodhodlal na Štědrý den, Valentýna, na výročí, ani mé narozeniny. Za to jsem mohla já. Tys chtěl mít vyjasněné děti, než se mě zeptáš, viď? A já jsem tvé pokusy o rozhovor vždycky v zárodku utnula. Ale proč jsi proboha mlčel po tom milování, když jsem ti zabránila v odjezdu?! Tam jsme přece měli oba dva jasno!" dožadovala se odpovědí.
"Chtěl jsem ti dát prostor, kdyby sis to přece jen rozmyslela. A po Christianově žádosti o Lissinu ruku, jsem to odložil úplně. Od Adriana jsem dostal několik vyčítavých přednášek a nůž na krk s limitním termínem do konce tohoto roku. Já sám to měl v plánu nechat znova na Vánoce. Pokud bych se ani o nich nezeptal, Adrian by to udělal za mě nebo by mě nějakým způsobem donutil. Ale dnes to zkomplikovala ta chycená kytice. Vymlouval jsem se na nějakou vhodnou příležitost. Jak jsi nás viděla se hádat, tak mě seřval za to, že jsem právě vhodnou příležitost měl. Tu nejvhodnější a propásl jsem ji. A tím to podle něj podělal. Taky mi řekl, že jsme my dva měli mít svatbu první. Ne Lissa s Christianem. Stalo se, ale nikdo další vás nepředběhne. O to se on sám postará," odhalil jsem podrobnosti.
"On je boží," vysekla poklonu Adrianovi.
"Rose, já chci odpověď ano nebo ne," znervózněl jsem.
"Já bych toho chtěla, soudruhu. Pěkně si na ni do Vánoc počkáš, ať víš, jaká ta nejistota je," odmítla mi sdělit své stanovisko k naší svatbě. Poté mi vzala z ruky krabičku s prstenem. "Hm, je hezký, ale ještě si to rozmyslím. Času dost. Nyní si ho tady položím, třeba pohled na něj mou odpověď uspíší. A právě teď si vyzkouším případného manžela, jestli je dobrý milenec. Nebudu kupovat zajíce v pytli. Radši se předem přesvědčím, jak schopný v těchto věcech je," pošeptala smyslně a rozepínala mi bílou košili.
"Rozo," vydechl jsem zoufale.
"Moje odpověď je ve tvých rukách," týrala mě dál.
Vzdal jsem to. Odpověď nedostanu. Vrací mi to i s úroky. Vstal jsem z kleku a horečně ji políbil. V okamžiku, kdy to nečekala, jsem jí podtrhl nohy a v náruči ji odnesl do ložnice na postel. Když hodlá mučit ona mě, já ji taky. A další dvě hodiny ji trápil laskáním.
"Pane Bože, Dimitriji," svíjela se pode mnou a sténala.
"Chci odpověď," reagoval jsem na to ochraptěle.
"Až po šestce," oplatila mi. A sama si tak vybrala polohu, po které touží. Měla ji mít. Byla to její nejoblíbenější. Spojili jsme svá rozpálená těla a pomilovali se. V orgasmu Roza vykřikla: "Ano, vezmu…"
"Miluju tě. Máš pro svatbu konkrétní termín?" líbal jsem ji na klíční kost a rameno po skvělém sexu. Naše těla byla stále propletená, hrudníky jsme se k sobě pořád tiskli a rukama i nohama se vsedě objímali.
"Kdykoli, hlavně ať je to dvacátého, měsíc mi je fuk," vybrala si.
Usmál jsem se. Datum, od kterého počítáme náš vztah. Tenkrát to na akademii byla noc z 19. na 20. června z úterka na středu, když jsme na ni s Adrianem připravili past v chatce. Ale po Rosině pláči a vysvětlování jsme spolu začali oficiálně chodit až po půlnoci 20., kdy jsme se nemohli nabažit polibků a doteků toho druhého po šestiměsíčním odloučení a následující podvečer, kdy jsme si vše vyjasnili a domluvili se na společné budoucnosti u dvora.
"Pustíš mě, abych ti mohl navléknout zásnubní prsten?" ptal jsem se, i když jsem odpověď znal předem.
"Ne, to počká do rána. Dnes v noci mě ani na minutu nepustíš ze svého náručí. Jinak se budu hodně zlobit. Varuju tě, soudruhu," upozornila mě.
"Mám tedy návrh. Z náručí tě nepustím, ale odnesu tě nejdřív do obýváku, tam vezmeme krabičku s prstenem, a pak se přesuneme do vany, kde budu jen tvůj a splním jakékoli tvé přání," lákal jsem ji. Slovo vana a milování bylo pokušením, kterému nedokázala nikdy odolat. Předčilo i čokoládu.
"Souhlasím," odpověděla podle mého plánu. Na nic víc jsem nečekal a splnil všechno, co jsem slíbil. Roze ve vaně navlékl zásnubní prstýnek z bílého zlata a s maličkým diamantem. A zbytek noci jsme promilovali. V ložnici jsme v objetí usnuli někdy k ránu.
Žádné komentáře:
Okomentovat