SPO - 41. kapitola – Spolupráce

První část z akademie...

Čeká nás křest ohněm. Ráno jsem malé dhampýrce donesl prsten přímo do pokoje, abych si s ní před vyučováním v soukromí ještě promluvil a zkontroloval její stav. Šlo to. Bál jsem se, že na tom bude i hůř. To hrálo v náš prospěch. Soudruha jsme na snídani nepotkali. Zbytek party odešel na vyučování. Kostky osudu byly vrženy a já již malý pán, abych ovlivnil, zda Dimitrij přijde jako hlídka za Christianem během dopoledne.

Abych se zbavil úzkosti a Michail nepojal podezření, že se něco přelomového děje, šel jsem klasicky při pondělku do posilovny. O návratu bráchy určitě už věděl, ale zatím jsme neměli příležitost spolu o samotě mluvit. A k mému štěstí jsem se rozhovoru vyvaroval i při cvičení. Jenom mě pozdravil a nechal mě tam bez dozoru, protože za někoho na dovolené vyfasoval záskok služby. To mi vyhovovalo a hrálo do karet.

V pohodě jsem si odcvičil svou pravidelnou dávku. S bandou jsem se potkal v jídelně na obědě a poprvé i s Dimitrijem. Zastavil se u nás. Christianovi se omluvil za nepřítomnost v roli osobního strážce kvůli povinnostem s tréninky za trest pro Rose. Trvat mají každý den až do závěreček. Banda netušila, že něco provedla. Samozřejmě se hned vyptávali a brácha nezůstal pozadu. Malá dhampýrka při jeho konkrétní otázce k ní úplně zpanikařila. Abych zachránil situaci a ověřil si i soudruhovo rozpoložení na budoucí ovlivněný trénink s Rose, zvolil jsem těžký kalibr. Buď se neovládne a dá mi tady a teď do držky před všema v jídelně, nebo to se svým nadlidským ovládáním dá a potom skousne i ledovou éterovou Rozu.

Zvládl to. Nezasvěcený kolem by si nikdy nevydedukoval, jak hrozně ho informace o našem jakoby mileneckém vztahu s Rose ranila. Já to vyčetl z aury. Silou veškeré vůle se držel, aby mě nezmlátil. Radši rychle odešel.

Následně nás parta podrobila výslechu o našem rádoby milostném poměru. Rose tekly nervy. Já to za nás uvedl na pravou míru a pokoušel se ji uklidnit. Nepomohlo to a ona utekla z jídelny pryč. Našel jsem ji za rohem a po konejšivém objetí ji dovedl k lavičce. Chvilku jsme si povídali.

Blížil se čas začátku tréninku, takže jsem ji doprovodil nejdřív na pokoj i poté před tělocvičnu a ovlivnil ji. Prsten nabitý éterem na posílení účinku ovlivnění si navlékla na prst. Tak nerad jsem to dělal, ale nemohl jsem jinak. Pozbývalo význam tam dvě a půl hodiny čekat a já měl jiný mnohem důležitější úkol na práci. Obálku s připraveným vzkazem jsem si nesl již v kapse saka. Zamaskoval jsem se éterem a proplížil se na ubytovnu strážců. Podle papírů na recepci jsem si tajně ověřil, že bráchovi zpátky přidělili ten stejný pokoj - pětadvacítku. Vyšel jsem schody a pode dveřmi jsem malou škvírou do pokoje vsunul zalepenou obálku.

Nakonec jsem si to rozmyslel a zůstal stejně před tělocvičnou, než skončí Rosin trénink. Byl jsem šíleně nervózní, jak tohle všechno dopadne. Proto jsem se vrátil před tělocvičnu a sedl si na lavičku kousek od stromu. Blížila se pátá hodina. Nervozitou jsem nemohl už ani sedět. Nejradši bych pochodoval sem a tam. Tím bych však byl velmi nápadný, z toho důvodu jsem se pouze opřel o strom. Rose vyšla v 17:05. Odlepil jsem se od stromu a šel jí vstříc.

Objal jsem ji kolem ramen. Už jsem se chystal zrušit nátlak, když vyšel z tělocvičny Dimitrij. Jeho aura vypadala hrozně - samá bolest a nepochopení. Tolik se těšil, až s ní konečně bude po šesti měsících sám a nyní tato studená sprcha. Nejdřív já v jídelně a teď tohle. Litoval jsem ho a to pořád netušil, že bude ještě stokrát hůř…

Nechal jsem ho odejít a zrušil Rosino ovlivnění. V auře jsem zaznamenal výbuch bolesti, pak Rose omdlela. Rychle jsem ji chytil do náruče, aby se neuhodila a položil ji na lavičku. Když se po pár minutách probrala, oddechl jsem si.

Její reakce mě vyděsila. Vyprávěla mi průběh tréninku. Belikov trpěl. Sama to poznala z jeho pohledu a já jí to potvrdil. Nemělo cenu zamlčovat pravdu.

Nekompromisně se poté rozhodla, že ji budu ovlivňovat na všechny jejich tréninky. Nelíbilo se mi to a pevně jsem doufal, že to nebude více potřeba. Ona však netušila, co na ni za jejími zády chystám.

Jakmile se z nejhoršího vzpamatovala, v objetí jsme vyrazili do jídelny na večeři. Parta už tam byla. Po ní jsem se vymluvil na únavu. Cestou na svůj pokoj jsem se zastavil ještě u dárců. Zbytek času jsem se psychicky připravoval na rozhovor s Dimitrijem a vymýšlel různé strategie.

Zda mu rovnou říct, že mu pomáhám a moje důvody nebo si radši hrát na arogantního královského. Vyhrála druhá možnost.

Zaklepal pár minut po večerce. Nasadil jsem svůj typický drzý výraz a zavolal na něj: "Pojď dál, Belikove. Už na tebe čekám." Zůstal jsem sedět na posteli. Jemu přenechám svou židli. Bude ji potřebovat. Doufal jsem, že je natolik silný, aby to s ním neseklo. Ale radši jsem se zařídil na všechny možné varianty.

Otevřel a zastavil se na prahu. Měl na sobě ten svůj rozevlátý kovbojský kabát. Divoký Západ ho nepřestával fascinovat. "Tak co chceš?" spustil bez pozdravu. Podobné jednání jsem po dnešku očekával. Ani já ho však nezklamal svým.

S ironickým úsměvem jsem pravil: "Zavři dveře a sedni si."

"Bude to totiž na dýl a svědky k tomu rozhodně nepotřebujeme," to už jsem však nahlas nedodal. Pak jsem mu pokynul k židli. Poslechl. Zůstával ale obezřetný. Jeho aura napovídala, že ho vytáčím a nemá mě rád. Žárlí. Nedivil jsem se mu. Žije v domnění, že jsem mu přebral jeho Rozu.

Když se posadil, spustil jsem svůj předem promyšlený plán v roli nepřítele. Podle předpokladu ho to vytočilo ještě víc. Jeho trpělivost skončila ve chvíli, kdy jsem vyslovil větu: "To ti to tvoje týrání Rose ještě nestačilo?" Málem po mně skočil. A já pokračoval v jeho provokování. Zabralo to. Vynadal mi do královského náfuky a vstal ze židle. Vztek v něm vřel.

Samolibě a s povzneseným tónem jsem konečně z rukávu vysypal to, co již šest měsíců vím. "Chceš s Rose chodit? Ale myslíš to opravdu vážně? Nezměníš zase po chvilce názor. Že spolu být nemůžete. Že ty seš její učitel a ona tvoje neplnoletá studentka. Budeš ji dál od sebe odhánět, i když oba víme, jak moc ji chceš?"

Vykulil na mě své oříškové oči a znovu si sednul. Právě jsem ho měl tam, kde jsem si naplánoval. Bloudil ve svých myšlenkách. Nechal jsem ho. Mezitím jsem z tajného baru v nočním stolku vytáhl ruskou vodku a nalil dva panáky. On ho bude za pár minut potřebovat. A mně jedna sklenička neublíží ani neomezí používání éteru. Když jsem mu jeho skleničku podal se slovy: "My dva si budeme rozumět, Belikove." A připojil k tomu úsměv i mrknutí, byl zralý na blázinec. Panáka do sebe bez řečí vyklopil.

Chopil jsem se své šance: "Belikove, jsem ochotný Ti s Rose pomoci, ale za určitých podmínek."

Podle předpokladu vůbec nechápal, jak a proč mu chci pomoct. Musel jsem se zuby nehty držet své role, takže jsem jen zakroutil hlavou: "Belikove, Belikove." A pak pomalu vysvětloval, co se tu s Rose půl roku v jeho nepřítomnosti dělo.

Nestačilo to, protože se zeptal: "Proč mi chceš pomáhat, Ivaškove?"

Tohle bylo ošemetné téma. Svoje upřímné důvody jsem musel zamlčet, proto jsem se zaměřil pouze na Rose. To mu nebude nápadné. Věděl, že jsem o ni měl zájem a staral jsem se o ni. O bonboniéře, kterou jsem malé dhampýrce tajně koupil. Navíc u Taši promluvil on sám od sebe, když jsme spolu zůstali o samotě v posilovně a odhalil na pár chvil svou strážcovskou nečitelnou masku z obav o svou Rozu. Dokonce jí po mně poslal tenkrát dárek - Rosin oblíbený lesk na rty. Neměl co ztratit. Z hor jsem o jejich vzájemném vztahu věděl. Přistihl jsem je při hádce - žárlivé scéně je výstižnější. A naše vyměněné smsky, když jsem ho žádal, aby se stal mým osobním strážcem, to pouze potvrzovaly. Jenže moje majetnické chování k Rose na Tašině pohřbu a dnes v jídelně vše zničilo. Jeho předešlé, dejme tomu, získané sympatie k mé osobě vzaly za své. Být v jeho situaci reagoval bych stejně.

Považoval mě za svého konkurenta a soka v lásce k jedné ženě. Nastal čas odhalit pravdu: "Belikove, mně na Rose záleží, ale ne stejným způsobem jako tobě. Řekl bych, že náš vztah s Rose je spíš na bázi bratr a sestra, ne milenců jako ve vašem případě."

Pochyboval o mých slovech. V hlavě se mu podle barev v auře honily vzpomínky na můj a Rosin vztah. Hory, pohřeb, jídelna. Informace o jejím nachytání v mém pokoji po večerce nám rovněž moc nepomohla. Zasáhl jsem: "Lidi a názory se mění."

"Tak mi to prosím rozumně vysvětli. Jsem pořád mimo. Ani tvoje chování na pohřbu a dnes v jídelně i po tréninku tomu neodpovídá," dal mi prostor pro vysvětlení.

A já spustil: "Když jsi odjel s Tašou, Rose se zhroutila." Už se nadechoval k nějaké reakci na moje slova, ale já ho včas zarazil: "Nepřerušuj mě a poslouchej."

Poslouchal. Jeho aura se měnila po mých slovech ze šoku, pochopení, výčitek svědomí až k naprostému zděšení do bodu sebenenávisti, že jí tolik ublížil. Nevědomky, i když za to vůbec nemohl. Shrnul jsem uplynulých šest měsíců do pár minut. Svůj obrázek si utvořil během několika vteřin. Docvaklo mu všechno, proč ho Rose tenkrát poslala pryč. Ty prokleté děti! Chudák toho měl plný kecky. Vstal, popošel k mému nočnímu stolku, kam jsem položil láhev s vodkou, a dlouze si loknul. S naléváním do skleničky se nezdržoval a napil se rovnou z flašky.

Nyní nemělo smysl víc říkat, nevnímal by mě. Musí to vstřebat. Šest měsíců žil v domnění, že je zdravá, šťastná i spokojená na akademii. Dál studuje, je drzá i nevypočitatelná. Když k Taše na plánovanou návštěvu nepřijela ani podruhé, vyhodnotil si to, že trucuje. Že ho nechce vidět. Zase provedla průšvih, aby se vyhnula setkání. Její forma protestu, jak dát Dimitrijovi najevo, že nestojí o vzájemné setkání, ani kontakt. A on se podle toho zařídil a na plánované návštěvy si bral volno. Službu míval Adam. Dimitrij trávil svůj volný čas ve svém bytě nebo kavárně a celý den si četl. Pokud mu to myšlenky nad Rozou dovolily.

V této chvíli jeho srdce pukalo bolestí. Nemohl jsem dál koukat na to, jak ho to ničí, proto jsem se zvedl z postele, přešel k němu a konejšivě ho v přátelském gestu uklidňoval: "Belikove, spolu to zvládnem. Stará dobrá Rose se vrátí."

Jenom tiše vydechl: "Já to nevěděl, já jí nechtěl ublížit. Kdybych to věděl, vrátil bych se hned. Nebo bych vůbec neodjížděl."

To pro mě nebyla novinka: "Já vím. Kdyby to bylo jinak, nepomáhal bych ti." Posléze jsem mu odhalil moje a Rosino tajemství o nočních můrách a prstenu s éterem.

Nestačilo mu to a pídil se po dalších informacích. Pomalu si skládal střípky dohromady. "Ten náš rozhovor v posilovně. Proč jsi mi to neřekl?! Propásl jsi jedinečnou příležitost. Vrátil bych se hned..."

"Já nemohl. Rose mi to zakázala a já jí přísahal. Vlastně přísahu teď porušuji, abych ti s ní mohl pomoct. Beze mě se k ní nedostaneš. Ne bez vlivu éteru," přiznal jsem mu velmi nerad.

"Jak to myslíš bez vlivu éteru, mluvil jsi o prstenu na spaní. Ten přece přes den nenosí," kroutil brácha hlavou. "Problém bude dostat se k ní beze svědků. Neměl jsem dneska při tréninku mlčet. Propásl jsem bezvadnou šanci. Když já si myslel..."

"Že je se mnou," dopověděl jsem za něj větu. "A že se posunula za šest měsíců dál. Má nového partnera, královského Moroje, a je s ním šťastná. Ty jsi do ní nechtěl šťourat a znovu otevírat váš vztah, který podle tebe uzavřela, protože nevydržela čekat a její láska nebyla dost silná. Tak to není. Nikdy tě nepřestala milovat. Skoro ji to odloučení zabilo."

"Jak je tedy možné, že byla dnes na tréninku tak klidná a vyrovnaná?...." spustil Dimitrij palbu otázek ohledně jejich dnešního tréninku.

Tak moc jsem se ho snažil chránit a pravdu o ovlivnění éterem před ním úmyslně zamlčet, jenže on je chytrý. Navíc jsem pod jeho upřenýma očima nedokázal lhát. Musel jsem odvrátit pohled. Zaznamenal mé okolky.

"Ivaškove, prosím," požádal o vysvětlení naléhavě.

Vzhlédl jsem zpátky do jeho upřímných a hodných očí, nadechl se a odhalil další krutou pravdu: "Byla ovlivněná éterem, aby nic necítila. Prostě normální hodina dhampýřích cvičení. Žádný Belikov."

Aura Dimitrije zčernala hrůzou. A on jenom v čirém zoufalství vyhrkl: "Neee."