SPO - 40. kapitola – Těžké období

Trochu smutnější kapitolka...

Dimitrij Christianovi nakonec volal. Zrovna jsme seděli všichni u stolu v poledne v jídelně. Ozera jeho telefonní číslo neznal. S mobilem vyšel před jídelnu, aby měl soukromí. Vrátil se jako v mrákotách za patnáct minut úplně bílozelený. Právě se dozvěděl zdrcující zprávu o smrti své milované tety. Z aury jsem vyčetl jeho celkové rozpoložení - šok, smutek, vztek, bezmoc, zmar...

Banda vyskočila od stolu, když zaznamenali jeho výraz a barvu obličeje. Všichni si uvědomovali, že se stalo něco hrozného. Christian se sesunul na svou židli a mlčel. Lissa ho pohladila v konejšivém gestu po ruce a opatrně se vyptávala: "Christiane, lásko moje, co se děje? Kdo ti volal a proč?"

Mdle se na ni podíval duchem napůl mimo a tiše vysvětlil: "Teta je mrtvá."

"Cooože?!" zhrozili se ostatní. Jediná Rose nedokázala z pusy vypravit jediné slovo. Ihned myslela na to, že je mrtvý i soudruh. A já taky mlčel. Dávno jsem pravdu i podrobnosti znal.

"Je mrtvá. Zabili ji Strigojové před bojovým studiem na parkovišti včera touhle dobou. Chystala se jít s jedním strážcem na oběd. Přesile tří zrůd se ve dvou neubránili. Adam Bauer přiběhl na pomoc po chvilce taky, ale již to byl marný boj. Sice všechny Strigoje nakonec v obraně zabili, ale na následky zranění stejně teta zemřela dřív, než se k ní dostal lékař. Strážce Bauer sám leží v kómatu v nemocnici a bojuje o život po krvácení do mozku. Kdo ví, zda to vůbec přežije. Teta Taša s tím strážcem oba umřeli přímo na místě," odříkával Christian.

Pozoroval jsem Rosinu auru. Zčernala jako uhel. Cítil jsem, jak se propadá nadobro do apatie. Jak se jí tříští duše na kusy. Rychle jsem zasáhl, než se ze svých myšlenek a pocitů uvnitř jednou pro vždy zblázní. "Strážce? To myslíš Belikova, Christiane? Zemřel tam s Natašou on?" Samozřejmě jsem odpověď věděl, ale musel jsem hrát svou roli.

Ozera zavrtěl hlavou: "Ne, ten je živý. To on mi to teď volal. Měl dovolenou. Akorát se vracel od své rodiny z Ruska zpět do Ameriky, když mu to volali alchymisté. Potřeboval si ověřit, že je to skutečně pravda, než mi to oznámí. Bohužel se všechno potvrdilo."

Rosina aura po úlevné informaci z černé zešedla. Nebyl to žádný zázrak, ale pořád lepší než nic. Zůstala tady s námi a relativně při smyslech. Zachránil jsem ji právě včas. To, že její soudruh žije, ji přivedlo zase zpátky.

Alberta a Michail u stolu strážců zpozorněli. Všimli si našich strnulých bezbarvých výrazů a přišli k nám. Lissa jim za Christiana vylíčila smutné události. Strážkyně Petrová se chopila velení a celou naši bandu odvedla z jídelny do soukromí. Do zasedačky v budově strážců. Michail na její příkaz volal Dimitrijovi pro další podrobnosti a pak to šel oznámit Kirové. Omluvili nás z odpoledního vyučování. Já teda v pátek už žádné neměl, ale ostatní ano. Výuka jim normálně končila ve dvě odpoledne.

Zbytek dne i víkendu stál za houby. Parta přešlá mrazem a Christian na dně. Mezi lidmi si držel fasádu, ale podle aury jsem jasně četl, jak to s ním mává. Zemřel mu poslední člen rodiny. Již nikoho nemá. Je sám jako Lissa. Ničilo nás dívat se na jeho bolest. I když mé jednání nepatřilo mezi férové, rozhodl jsem se mu trochu pomoct. Aby v noci na pokoji usnul a odpočinul si při posilujícím spánku bez nočních můr, éterem jsem ho tajně ovlivnil. Po večerce jsem se k němu pod maskováním proplížil, nátlakem ho přiměl usnout a jeho stříbrný řetízek na krku mu nabil proti nočním můrám. A rovnou jsem mu přikázal, aby na mou návštěvu zase zapomněl. Takhle jsem to opakoval několik nocí. Pořád lepší řešení, než aby se topil v depresivních myšlenkách a sebelítosti. Stačilo mi, že nespal podle očekávání brácha. Utápěl se ve výčitkách svědomí a zařizoval kompletně Tašin pohřeb. I když jsem se mu několikrát za den i noc pokoušel dostat do snu, nedařilo se mi to.

Pohřeb se konal v úterý. Do kaple nás vezla jedna devítimístná velká černá honda. Mia s Jill osobně Natašu neznaly a ředitelka je kvůli nedostatku strážců a kapacity auta nepustila. Pohřbu jsme se tedy účastnili pouze my: Christian, Lissa, já, Rose, Mason a Eddie. Z akademie nás jako strážci doprovázeli Alberta, Michail a Neil.

Náročné období mě vysilovalo. Hlídal jsem nejen malou dhampýrku a bráchu, ale i Christiana. Lissa se naštěstí docela držela sama jako Ozerova opora. Eddie s Masonem i Mia s Jill jediní v relativním pořádku. Ale všichni jsme Christianovu bolest a ztrátu prožívali s ním. Nikomu z nás to nebylo jedno. Záleželo nám na něm.

Rose jsem každou noc kontroloval při spánku na pokoji. Bála se blížícího setkání na pohřbu s Dimitrijem. Představovala si ho jako rádoby zhrouceného vdovce, který ztratil svou lásku. On však přišel pouze o svou dobrou kamarádku. To však malá dhampýrka netušila a já jí to stále nemohl říct.

Nyní jsem navíc s bráchou nebyl v kontaktu. Neměl jsem páru, jak se bude chovat a podobně. Deptalo mě to. Pohřeb Nataši bude kvůli tomu vabank. Obával jsem se, jak Rose na Dimitrijovu blízkost po šesti měsících zareaguje, aby se tam nezhroutila. Žila v omylu, že Dimitrij pro Tašu trpí. To sice trpěl, ale jinak. Mučil se výčitkami ze svého strážcovského selhání. Ne ze ztráty milenky. Takže jsem vymyslel řešení v podobě prstenu, který udrží Rosiny emoce k němu na uzdě.

Hm, plán a úmysl jsem měl tenkrát dobrý, ale ouha trochu mi to nevyšlo. Hasil jsem hrozící průser jen taktak na poslední chvíli. Ale popořádku…

Prsten jsem dal Rose do ruky při čekání na nádvoří na auto. Malá dhampýrka si ho s úlevou navlékla na prst. Ještě jsem jí nenápadně, aby mě ostatní nezaslechli, zašeptal do ucha konejšivá slova: "Neboj, budu u tebe."

Všichni jsme se ohákli do černé smuteční barvy. Když Neil přijel s černou hondou, nastoupili jsme. Já, Rose a Michail na trojsedačku úplně dozadu, před nás Christian, Lissa a Alberta a vepředu řídil Neil a vedle něho seděli Mason a Eddie. Cesta trvala půl hodiny. Pomalu se rozednívalo, takže nehrozil strigojí útok. Dimitrij to musel takto zařídit schválně.

Smuteční síň splnila moji představu. Brácha ji nechal vyzdobit vkusně, avšak slavnostně a vznešeně na poslední rozloučení s Tašou. Všude květiny i pěkná černá rakev s bílým zdobením. V rámě jsem celou dobu svíral Rose. Lissa s Christianem se drželi rovněž. Na okamžik jsme před rakví poklekli a sedli si s malou dhampýrkou a klukama do druhé lavice. V první zůstal Christian s Lissou a za nás do třetí se posadili strážci z akademie.

Dvě minuty před začátkem obřadu se zjevil brácha celý v černém. Na všechny kývl hlavou na znamení pozdravu. Upravený s vlasy v culíku, ale absolutně strhaný, pobledlý, unavený a nevyspalý. Moje obavy o jeho psychické rozpoložení se potvrdily. Vzhled i aura mi to jasně dokládaly. Sedl si do první lavice k Ozerovi z druhé strany, než byla Lissa, navíc přímo do zorného pole malé dhampýrky. Cítil jsem, jak vytuhla, když ho po půl roce odloučení zase zahlédla. Nevědomky mi drtila ruku, za kterou jsme se nepřetržitě drželi, a zírala na Dimitrijova záda a stažené vlasy. I mě do nosu uhodila jeho typická kolínská. Mávalo to s ní. Ani éterový prsten vyplutí hlubokých utajovaných citů na povrch z nitra jejího srdce nezabránil. Sypala se mi pod rukama. Naštěstí obřad netrval dlouho. Rose ho beztak nevnímala. Hypnotizovala pohledem bráchu. Vnímal její pohledem. Aura mi to prozradila. Její blízkostí se trochu rozzářila. Vnitřně se zaradoval, že má naději na láskyplný vztah s Rose. City se nezměnily ani po šestiměsíčním nuceném odloučení. Poznal to.

Obřad skončil a my pomalu vycházeli z kaple. Christian s Lissou jediní zůstali uvnitř na poslední soukromé sbohem. Malou dhampýrku jsem pevně svíral. Nohy ji sotva nesly. Navzdory mé pomoci stejně klopýtla a padala. Duchaplně jsem zareagoval já a brácha. Nemohl jsem mu dovolit, aby se své Rozy dotknul a vzal ji do náruče. Nervově by se sesypala. Účinek éteru byl v háji. Síla prstenu hrozně rychle vyprchala. Samotného mě to nemile zaskočilo. Abych zamezil prozrazení vztahu Romitri, musel jsem je udržet od sebe za každou cenu. Dimitrije jsem předběhl a Rose zvedl do své náruče a odnesl ji do auta pryč z jeho dosahu.

Žárlil a zazlíval mi, že jsem mu Rose nedovolil vzít. Bral to ode mě jako podpásovku. Že si na ni dělám neoprávněné nároky, i když její city k němu trvají. A já to musím vědět. Dal mi možnost to změnit. On mi na půl roku dobrovolně vyklidil pole, ale já svou příležitost ve vítězství neproměnil. Roza je jeho a on ji chce zpátky. Hned.

"Brácho, je mi líto. Ještě si musíš pár dní nebo týdnů počkat," prolétlo mi v hlavě při čtení jeho momentální aury. Malou dhampýrku jsem posadil do auta a dal jí napít vody, kterou jsem vzal s sebou z akademie. Napadlo mě, že by se mohla v nervovém rozpoložení Rose nebo Christianovi hodit. A dát na můj úsudek se vyplatilo. Soudruha jsme pak ještě jednou z auta zahlédli. S bolestí v očích vyprovázel naše odjíždějící auto.

Po pohřbu se vše vrátilo do rádoby starých zajetých kolejí. Christian uvnitř trpěl, ale navenek působil v pořádku. Akorát moc nemluvil. Nedivil jsem se mu. Ani ostatní. Tady pomůže pouze čas. S bráchou jsem další noc konečně vyvolal éterový sen. Po dohodě s Christianem a Tašiným právníkem vypořádávali její závazky. Prodali bojové studio, byt i auto. Utržené finance za prodej se převedly na účet Christiana i další dědictví po jeho tetě. Stav Adama Bauera se bohužel nelepšil. Dimitrij za ním každý den chodil na pár minut do nemocnice. Potkal tam i jeho ženu. Chudinka trpěla jako bezmocné zvíře z kómatu milovaného manžela. Doma k tomu dvě malé děti. Nezáviděníhodná situace. Soudruh jí poslal jménem Nataši na účet peníze. Ze svého. Poměrně vysokou částku. Jeho rytířská šlechetnost nemá meze. Pro ostatní a správnou věc by se rozdal. Přesně jako Rose. To na nich obdivuju.

Jakmile tohle všechno zařídil, dohodl se s Christianem, že bude jeho strážcem. Přiznal mu, že si to Taša přála. A Ozera to přijal. Dimitrij sbalil ve svém bytě všechno vlastní vybavení a v krabicích ho odeslal do Baji rodině. Poslední noc spal v hotelu a v pondělí ráno se vracel na akademii sv. Vladimíra.

Rose jsem nechával schválně v nevědomosti. Zmatkovala by. A Christian to oficiálně oznámil partě u stolu při nedělní snídani s tím, že se zítra vrací na akademii Belikov jako jeho strážce. Malou dhampýrku to podle předpokladu šokovalo. Stiskl jsem jí pod stolem ihned ruku na znamení podpory. Jelikož jsme trávili celý den s kompletní bandou, nevznikl prostor pro choulostivý rozhovor na téma "Dimitrij". Rose si příležitost stejně našla, neboť za mnou přišla pár minut po večerce sama na můj pokoj. Čekal jsem to. Proto jsem ani v maskování za ní já sám nešel. Akorát bychom se cestou areálem minuli.

Její rozpoložení mě mučilo zaživa. Naprosto vydeptaná budoucím setkáním se svou životní láskou. Doufal jsem, že si během pondělka najdu příležitost s bráchou nerušeně promluvit, abych mu všechno vyklopil a domluvili jsme společnou taktiku na Rose. Zda počkáme ještě týden do závěreček a její plnoletost, nebo to riskneme rovnou.

Bohužel nás spolu s Rose načapala vychovatelka. Malou dhampýrku odvedla ke Kirové na kobereček. A události nabraly spád špatným směrem. Rose vyfasovala za porušení večerky a pravidel akademie tréninky navíc. To mi nevadilo. Z tváře mi zmizela bezstarostnost, když jsem zjistil, kdo trénink povede. Soudruh. Dostane se k Rose dřív, než si s ním já sám promluvím. Další průšvih jak vrata na světě. A na mně je, abych ho řešil. Rosiny nervy vyloženě pochodovaly. Poslal jsem ji do jejího pokoje s tím, že něco do rána vymyslím a aby se proboha nenechala znovu chytit od vychovatelky nebo hlídky. Poslala mi pak uklidňující smsku, že proklouzla zpět. Ulevilo se mi. Napil jsem se krve z ledničky a uvažoval co dál.

Ač velice nerad jsem vyhodnotil jednu jedinou možnost, která mi v naší bezvýchodné situaci nyní zbývá. Ovlivnění éterem. Rose s Dimitrijem za žádnou cenu nemůže hovořit dříve než já. A já se k němu nejsnáze dostanu večer po večerce. Napsal jsem mu vzkaz a zalepil ho do obálky, aby se za mnou on sám po večerce stavil v mém pokoji. Moje drzost i jeho zvědavost ho sem přinutí jít.

Do té doby musím účinně potlačit Rosiny city k němu. Bude se chovat jako ledová královna bez citů. Uvidí ho pouze jako svého nového učitele. Nic víc. Žádný milovaný Belikov. Po nemilé zkušenosti s prstenem, který jsem připravil na pohřeb, mi docvaklo, že je nutné ovlivnění posílit, aby celý trénink vydrželo. Malou dhampýrku ovlivním tentokrát pomocí klasického očního nátlaku a účinek znásobím i prstenem. Stoprocentně to musí klapnout podle plánu. Žádný omyl nebo zaváhání jsem si nemohl dovolit. Hned jsem prsten nabil a schoval do krabičky. Zbytek dne bude Rose nucena ve škole zvládnout sama. Nelze ji nechat nepřetržitě napumpovanou éterem. To by jí uškodilo. Získaná temnota od Lissy bohatě stačí…