Jakápak bude večeře s Janine a Zmejou??? ;)
Dovolenou jsme si náležitě užívali. Dá se říct, že to byla vlastně nutnost. Lissa s Christianem skutečně začali aktivně využívat naši kamasútru. A já sex přes pouto s Ozerou nesnášela. Nebyli sice tak výkonní jako my dva se soudruhem, avšak u nich znamenalo dost i dvakrát nebo třikrát za den. Naštěstí si Dimitrij pouto moc dobře uvědomoval a nenechal mě se v tom plácat. Dokonce bych si troufla tvrdit, že se mu častá frekvence našich milování líbila jako mně. Nikdy mě nezanedbával, ale čtyřikrát nebo pětkrát za den už bylo i na nás hodně. Nemohli jsme se jeden druhého nabažit.
Pokud jsme promilovali jednu noc, nestalo se nic nového. Ale tenhle sexuální čtyřdenní maraton vkuse, byl i na nás odvaz. Příjemné dny nám zkazily moje měsíčky. Místo 10.srpna přišly o tři dny později 13., to by nevadilo, na to jsme si dávno zvykli, avšak tentokrát jsem trpěla hroznými bolestmi.
Vzbudila jsem se brzy ráno s tupou bolestí v podbřišku. Věděla jsem, co se děje. Od bolesti mi nepomohla ani horká sprcha. Potichu jsem zalezla zpátky do postele k Dimitrijovi. Stále spal. Stulila jsem se do klubíčka, abych si ulevila od bolestivých křečí a koukala na soudruha při spánku. Asi po třiceti minutách se probral i Dimitrij. Natáhl ke mně hlavu, aby mě políbil, ale zarazil se v půli pohybu. Pak se rychle posadil a pořádně si mě prohlédl: "Rose, tobě není dobře. Jsi bílozelená. Co tě bolí?"
"To nic, soudruhu. Budu v pohodě," uklidňovala jsem ho.
"Hm, to se mi nezdá. Co ti je? Bolí tě žaludek, proto jsi tak skrčená? Vezmu tě k doktorovi, ať tě prohlédne. Tohle se mi nelíbí," naléhal dál.
"Bolí mě jen břicho. Nic to není. Za chvilku to přejde," bránila jsem se. Byl by schopný mě k doktorovi donést i přes mé protesty.
"Jasně, ono to nic není a z toho důvodu se svíjíš bolestí! Sakra, Rozo, popiš mi okamžitě, kde tě to bolí! Nebo tě násilím odnesu v náručí k lékaři! Máš minutu!" reagoval Dimitrij přesně tak, jak jsem očekávala.
Nezbylo mi nic jiného, než říct pravdu. Stejně by to poznal. Navíc můj kalendář zná. Jen si neuvědomil kolikátého dneska je přes ten náš ložnicový maraton. "Prostě jsem to dostala. Stačí?"
Trochu se mu po této informaci ulevilo. "Vezmeš si prášek a budeš ležet," nařídil mi. Pak vstal a šel mi pro něj. Bolest nebyla příjemná, takže jsem se nehádala a bez řečí ho spolkla i zapila vodou, kterou mi přinesl. "Zavolám Adrianovi, aby ti éterem pomohl." V očích se mu nepřestávaly zračit obavy.
"Ne, to nedělej. Už tak mají se Sydney starosti s naší svatbou. Jsem v pořádku. Soudruhu, nešil. Bolestivé měsíčky mě nezabijí," usmála jsem se na něj a otřela se mu o rty.
"Normálně nemíváš bolesti. Fakt je to jen tímhle?" staral se dál. Přikývla jsem na souhlas. "Čím bych ti to utrpení jenom zpříjemnil?" přemýšlel nahlas.
"Objetím," napověděla jsem mu. Pousmál se a moje přání splnil. Stulila jsem se do klubíčka a on mě zády objímal. Něžně mě hladil a líbal zezadu na krk.
"Lepší?" zeptal se po chvíli.
"Mnohem lepší," ujistila jsem ho.
Znovu jsem usnula. Když jsem se probudila, ležela jsem v ložnici sama. Vstala jsem. Stejně jsem musela do koupelny. Otevřela dveře do obýváku a ucítila vůni palačinek. Dimitrij vaří. Na jídlo jsem neměla chuť, ale představa, že se soudruh snaží kvůli mně, mě donutila, abych připravenou palačinku spolykala. Svým divadlem jsem ho nepřesvědčila. Pouze pozvedl obočí, ale komentář si odpustil. Moc dobře mě znal. Udělal mi čaj a podal z lékárničky další prášek. A já si ho vzala. Potom mě zahnal zpátky do postele. A já ráda poslechla. Připravil mi i termoláhev na bříško. Byl tak starostlivý.
Zůstal se mnou v ložnici. Zhlédli jsme na počítači film, pak mi četl svůj román. Milovala jsem jeho hlas, když mluvil rusky. A zbytek dne jsme si v posteli povídali.
Rozptýlili jsme se u mailu od Sydney a Adriana, kam nám poslali návrhy tří svatebních oznámení i třech dortů. Dort jsme vybrali hned. Zvítězil jednoduchý třípatrový potažený bílou marcipánovou hmotou ozdobený fialovou stuhou a marcipánovými srdíčky. Oznámení bylo horší. Na jednom se nám líbil text a u druhého celkový design. Tak jsme jim to napsali a oni slíbili, že to zařídí. Nejhezčí oznámení bylo skládané ze světle fialového tvrdého křídového papíru a text napsán bílým ozdobným písmem. Tím naše zařizování svatby skončilo.
Bolesti ustaly až následující den v pátek kolem poledne. Akorát včas, protože jsme se měli sejít s mámou a Abem v restauraci na večeři. Bála jsem se jí. Moji ctění rodičové nám určitě dají kázání ohledně unáhlené svatby a starý pán si podá Dimitrije, jak slíbil po skypu. Prozatím se mnou soudruh zůstával pořád doma, když nepočítám jeden sraz s Adrianem dnes ráno. Mimo náš byt strávil asi jen hodinu a já omámená práškem celou dobu spala. Takže nezískal možnost s tátou mluvit. A já za to byla nesmírně ráda.
Zaprvé - nesnáším, když se o mně mluví za mými zády a já u toho nejsem. A zadruhé - v žádném případě nedovolím Zmejovi vyhrožovat mému snoubenci. Otec, neotec. Takže tak...
Večeře dopadla překvapivě dobře. Dimitrij si vzal dokonce oblek a mámě koupil cestou tam puget červených gerber. Pojal to jako oficiální zásnubní večeři s nevěstinými rodiči. Blázen. Já se stresovala, že ho tam Abe před mými zraky zastřelí za troufalost požádat o moji ruku a on to neřešil. Co naopak k mé smůle řešil, bylo moje oblečení. Chtěla jsem jít v džínách. Dost jsme se kvůli tomu rafli. Nakonec mě přinutil obléknout si vínové šaty. On se oháknul do té sexy vínové košile, kterou si pořídil kvůli mým osmnáctým narozeninám na akademii sv. Vladimíra. Často ji nenosil. A když už si ji na sebe oblékl, znamenalo to nějakou výjimečnou událost. Úplně se zcvoknul, protože si pak uvázal i černou kravatu. Celkový dojem ještě podtrhl sakem.
Neříkám, že mu to neslušelo. Byl přímo k sežrání. Ale fintit se takhle kvůli mým rodičům mi přišlo dost přehnané. Obzvlášť když mému otci dočista chybí vkus. Sice měl tmavý oblek taky, avšak celkový dojem zazdil tyrkysovou košilí. Zato mámě to slušelo. Oblékla si tmavě modré šaty. Moc často jsem ji v nich nevídala. Což je škoda. Na to kolik jí je, je moc hezká.
Hlášky, jak jsme to s Dimitrijem uspěchali, jsme se nedočkali ani jedné. Pouze ohledně financování svatby nastalo u stolu trochu dusno. Zmeja se totiž rozhodl všechno platit. Bez servítek a jako velký grand pronesl: "Vdává se moje jediná dcera, na tomhle fakt šetřit nebudu! Všechno platím - pronájem hotelu, ubytování hostů, výzdobu, jídlo, pití, cestovné svatebčanů i jejich oblečení, které vybral Ivaškov! Prostě cokoli, co bude potřeba! Víc o tom nehodlám diskutovat!"
Dimitrijovi se to samozřejmě nelíbilo, proto se ozval: "Pane Mazure, nevidím důvod, proč byste naši svatbu s Rose měl hradit vy…"
Abe ho přerušil: "Já jsem její otec a otcové dcerám svatbu platí! Nebudu výjimka, Belikove! S Ivaškovem jsem domluvený. Průběžně mi posílá faktury. Uhradím i snubní prsteny. Jen mi řekněte, kde je máte objednané."
"Tak to ne!" postavil se otevřeně a hodně razantně Dimitrij mému otci. "V žádném případě nám nebudete platit snubní prsteny! S tím nesouhlasím! Ty hradím já! Pokud mermomocí toužíte platit zbytek svatby, prosím! Ale prsteny ne!"
Zmeja zalapal po dechu. Nečekal odpor a hlavně takhle důraznou reakci od soudruha. Moc často Abemu lidé neodmlouvali. U mě si zvykl, ale Dimitrij s ním vždycky jednal slušně a korektně. To vlastně i dneska. Jenom mu přednesl svůj názor a postoj k placení, který se ale diametrálně lišil od toho otcového.
"Ale no tak, Belikove," vzpamatoval se Abe a soupeřil s Dimitrijem kdo z koho.
"Řekl jsem NE, pane Mazure! Snubní prsten bude mít Rose ode mě," neustoupil Dimitrij.
S mámou jsme se obě nadechovaly, že mezi jejich malou válku vstoupíme, když se můj otec pousmál: "Pořád zapomínám, koho si má dcera bere za muže. Tak tedy dobrá. Ty prsteny a já zbytek svatby. Kdyby sis to rozmyslel, stačí říct..."
"Nerozmyslím si to," ještě dodal Dimitrij, aby bylo jasno. Tím dusná atmosféra zmizela doztracena.
Snubní prsteny jsme si dneska po obědě ve zlatnictví vyzvedli. Vypadají nádherně. Soudruh si je schoval do svého nočního stolku. Jednou jsme si je oba ve zlatnictví na zkoušku navlékli, abychom ověřili, že je to správná velikost a všechno je v pořádku podle objednávky, pak jsme je vrátili do krabičky a znovu si je navzájem navlékneme až o našem svatebním dnu, který se blíží mílovými kroky. Aby nám to nepřineslo podle pověry smůlu.
Jídlo v restauraci chutnalo fantasticky. Konečně se mi vrátila chuť jíst. Bolesti odezněly. Každý z nás si objednal dle svého výběru z jídelního lístku tři chody. Předkrm, hlavní chod a dezert. Protože míváme s Dimitrijem totožné chutě, vybrali jsme si nezávisle na sobě stejně. Mámu jsme tím pobavili.
Abe, máma i Dimitrij již měli objednáno, když jsem se vrátila z toalety a rychle si vybírala před čekající číšnicí. Předkrm vyhrál grilovaný sýr s bylinkami, hlavní chod hovězí líčka na červeném víně s bramborovým pyré a dezert čokoládový zmrzlinový pohár. V dezertu jsme se s Dimitrijem maličko lišili, on si dal totiž vanilkový.
"To není možný?!" smála se máma.
"Co není možný?" nechápala jsem.
"Jste jako siamská dvojčata," vysvětlila máma se smíchem. "Kdybych to teď nezažila na vlastní oči, nevěřila bych vám. A tvrdila bych, že jsme se předem domluvili."
"Cože? Proč? O čem to mluvíš?" pořád mi něco unikalo.
"Pouze netrpím závislostí na čokoládě jako někdo," objasnil s úsměvem Dimitrij mé mámě..
A mně to konečně secvaklo: "Ty sis objednal to samý, soudruhu, viď?!"
"S jednou výjimkou," přikývl.
"A že vím jakou... Místo čokoládového poháru sis dal vanilkový, co?!" odhadla jsem to přesně. To rozesmálo i Abeho a kroutil přitom nevěřícně hlavou. Před večeří jsme si všichni slavnostně připili skleničkou šampaňského.
"Tak na ty vaše zásnuby, děti," ujal se přípitku, na který jsme se postavili, Abe.
"Jaký děti?!" namíchla jsem se okamžitě.
"Rozo!" zarazil mě Dimitrij v pokračování varovným tónem svého hlasu. A já opravdu zmlkla. Navzájem jsme si přiťukli a upili doušek ze své skleničky, posléze jsme se posadili opět ke stolu.
"Ibrahime, to se musíte s Rose neustále provokovat. Aspoň při večeři byste si to mohli odpustit," podívala se vyčítavě na Abeho máma.
"Promiň, Janine. Já si nemohl pomoct. Nepřestává mě totiž udivovat, jak Belikova naše nezkrotná Rose poslouchá na slovo. Je jeden z mála, který to dokáže," objasnil Zmeja.
A mě tím vytočil ještě víc. Otevřela jsem pusu k velice nehezkému proslovu. Když mě varoval znovu Dimitrij: "Rose!" A stiskl mi dokonce ruku. U stolu pro čtyři jsme seděli vedle sebe a naproti mně máma a naproti soudruhovi Abe.
"Vidíš?!" neodpustil si další rýpnutí Zmeja.
"Neprovokujte ji. Potřetí už ji nezarazím ani já," upozornil prozíravě Dimitrij mého otce předem.
"Dimitrij má pravdu, Ibrahime. Nemusíme tu udělat scénu a kazit si večeři," napomenula Abeho máma. Jenže pak ještě neuváženě dodala: "I když Dimitrij její chování zvládá udržet většinou na uzdě, neznamená to, že to s ní má a bude mít lehké."
"To nemyslíte vážně?!" rozohnila jsem se po jejích slovech. A můj vztek bouchnul jako saze v komíně. "Tady nemusím být," zavrčela jsem a chtěla se zvednout ze židle a důstojně odkráčet.
Zabránil mi v tom Dimitrij, protože mě chytil za ruku a tím mi vlastně nedovolil vstát od stolu a druhou mi uchopil bradu, aby si přitáhl mou hlavu. Polibkem umlčel mé protesty. Odzbrojil mě. Z hlavy se mi vykouřily všechny souvislé myšlenky, které jsem toužila sdělit svým ctěným rodičům, a zůstal tam jen on. Jeho hedvábné rty na mých. Jakmile uznal za vhodné, že to na odvedení mé pozornosti stačilo a budu nadále hodná, trošičku se ode mě odtáhl a zašeptal: "Rozo, prosím tě mlč a seď."
Asi minutu mi koukal do očí a těmi svými mě prosil: "Prosím vydrž to. Kvůli mně." Přikývla jsem a on mě pustil. Oba jsme se otočili na moje rodiče. Pobaveně se usmívali. "Mohli byste si odpustit ty provokace, ať si nekazíme večer?" požádal je s vážným výrazem ve tváři Dimitrij. "Nic dalšího v záloze, abych ji tu udržel, už fakt nemám. Při další narážce odtud odejde a nikdo ji nezadrží."
Žádné komentáře:
Okomentovat