OT - 25. kapitola - Líbánky (z pohledu Dimitrije)

Děkuju moc, že jste mou nucenou pauzu na blogu vydrželi!

PS: Snad se bude nová kapitola líbit...

Konečně jsme pochopili, proč tohle město a architekturu miluje Sydney. Sama v Římě osobně nikdy nebyla. Což Rose přivedlo k myšlence, že už máme pro ni a Adriana vymyšlený svatební dar. Souhlasil jsem a domyslel i druhou půlku daru, na kterou se složí zbytek party. Řecko a pobyt přímo v Athénách. Sydney se tak splní sen podívat se do svých dvou nejoblíbenějších měst na jaře o jejich líbánkách.

Při vyjížďce turistickou lodí jsme pozorovali volně žijící delfíny a různé ryby proskleným dnem i z paluby. A vyblbli jsme se na půjčeném vodním skútru ve vlnách. S Rozou jsme se střídali v řízení.

Ostatní dny jsme trávili na pláži nebo u bazénu. Večer koukali na západ slunce, procházeli se a noci v hotelu promilovali. A když říkám promilovali, tak opravdu promilovali. Ne jedno milování a spát. Vždycky to byla série hned několika. Strašně mě rozpalovala bělejší místa na Rosině těle, která přes den schovávala pod plavkami. Čím víc se opalovala, tím se to zhoršovalo.

Oba jsme navíc tmavovlasí, takže tomu odpovídal i náš typ kůže a bez problémů jsme chytali barvu. Rose ke všemu odjakživa po svém tureckém otci trochu snědší normálně. Nyní vypadala jako čokoládová princezna. Obzvlášť když si ještě oblékala smyslné letní šaty.

Kdykoli nám něco na trzích kolem promenády padlo do oka, koupili jsme to. Každému z party jsme chtěli přivést nějaký dárek. A že bylo z čeho vybírat.

Zbývala poslední noc před odjezdem do Petrohradu. Venku tma. Svítily pouze lampy na pěší zóně kolem pláže. V restauraci jsme každý večer ochutnávali jiné koktejly a zmrzliny. Když přišla číšnice a zeptala se, co si dáme, Roza objednala: "Dvakrát koktejl sex on the beach, prosím." Přitom jí zajiskřilo v očích.

"To nemyslíš vážně?! Víš kolik je okolo lidí?!" zaskočila mě opět svým nápadem. Tenhle její návrh jsem při dovolené u moře neslyšel poprvé, ale nikdy jsme ho nerealizovali. Většinou jí stačila postel, případně vana nebo sprchový kout na hotelovém pokoji. A hláškou pouze provokovala. Dnes to bylo jiné. Rozhodla se ho převést do praxe.

"Pamatuješ na můj návrh ve sněhu v Baje? Tenkrát jsi řekl, že bys o tom při plus 20 stupních uvažoval. Já si to rozmyslela. Tam to zkoušet nebudeme, chci pláž a dneska. Bez toho do Petrohradu nejedu."

"Rozo, neblázni! Cokoli, ale v hotelu. Nehrozí pouze nachytání, ale je tma. Můžou se objevit Strigojové. Tohle se mi nelíbí," bránil jsem se.

Oba jsme usrkávali svůj koktejl. Chutnal mi z těch, které jsme dosud zkusili, nejvíc. "Tak budeme alespoň celou noc venku. Kůly máme s sebou, kdyby něco," podmínila se paličatě po mém odmítnutí.

"Dobře, ale na osvětlených místech kolem hotelu a promenády," podmínil jsem si. Přikývla. Courali jsme se po městě, brodili se v písku a slané vodě na pláži. Lidí stále ubývalo. Ve tři ráno jsme na pláži osaměli. Zrovna jsme byli asi kilometr od hotelu. Upravená pláž končila zálivem a skalisky. Trochu jsem se bál, abychom tam nenarazili na Strigoje, ale Rose by je vycítila přes nevolnost. Stále vypadala uvolněná.

Pustila mi ruku a rozběhla se k vodě. Pomalu po odlivu začínal příliv. Voda byla o osm metrů dál od pláže, než přes den při přílivu. A udělala věc, kterou jsem ani ve snu nečekal. Položila kabelku, svlékla si šaty i spodní prádlo, odhodila všechno na hromádku do suchého písku a nahá se rozběhla do moře.

"Rose," zaúpěl jsem. Převezla mě. Jako obvykle. Klasika. Proč se sakra divím?!

"Soudruhu, pojď taky. Voda je krásně teplá a nikdo tu není," naváděla mě. Nechtělo se mi, ale vadilo mi, že je ode mě tak daleko.

"Když se s tebou vykoupu, přestaneš blbnout a půjdeš se mnou zpátky do hotelu?" smlouval jsem s ní.

"Jo," souhlasila.

To mi stačilo. Sám jsem se svlékl u jejích věcí a šel za ní do vln. Vody jsem měl po pás. Jí voda zakrývala i prsa. Pohladila mě po hrudníku. Její dotek i pohled pálil. Nevydržel jsem to a sklonil se k ní v polibku. Přitiskla se ke mně celým svým tělem a rukama bloudila po mém. A já to vzdal. Chytil jsem ji do náruče, opatrně spojil naše těla a pomiloval se s ní přímo v moři. Obtočila kolem mě své nohy i ruce. Voda ji nadnášela a já ji za zadeček držel přitisklou ke svým bokům. Netrvalo to dlouho, než jsme oba zasténali způsobenou slastí. V objetí spojení v jednu bytost jsme ve slané vodě zůstali minimálně dalších 30 minut. Voda postupně stoupala. Tak jsem pomalu postupoval směrem k pláži a našim věcem.

Rose se sama v mém náručí znovu pohnula a moje tělo na způsobené vzrušení opět odpovídalo. "Já tě chci, Dimitriji. Ještě jednou. Slibuju, že potom půjdu opravdu do hotelu. Neodmítej mě, prosím. Žádní Strigojové tady nejsou. Cítila bych je…"

Mou myslí proběhla zničující válka. Jednou svou částí jsem po ní neskutečně toužil a druhou jsem nechtěl riskovat. První byla silnější. Položil jsem ji do mokrého písku a ústy i doteky jsem ji laskal. Sténala nahlas. Přitom jsme se za celou dobu ani na okamžik nerozpojili. Jakmile jsem ji vydráždil na hranici snesitelnosti, pomalu a dlouze jsem přirážel, abych nás oba dovedl znovu k vrcholu.

Když bylo po všem, leželi jsme spolu v objetí na pláži. Zvedla se hladina přílivu a jemné vlnky nám omývaly naše nahá těla.

"Miluju tě. A děkuju. Na tohle nikdy nezapomenu," šeptala mi Roza v polibku.

"Miluju tě, Rozo. To je ten důvod, proč vždycky podlehnu tvým šíleným nápadům. Máš mě v hrsti a moc dobře to víš a zneužíváš toho," přiznal jsem svou slabinu.

Kvůli stoupající vodě jsme museli vstát. Opláchli jsme ze sebe písek, otřeli se ručníkem a opět se oblékli. Sedli jsme si na velký kámen, který vystupoval ze skály, a počkali na konec přílivu i východ slunce.

"Je mi nádherně. Dneska to bylo takové jiné. Nevím, jak to říct. Prostě lepší a silnější. Asi to způsobilo to moře," svěřila se mi Rose.

"Rozo, to se ti jen zdálo. Bylas jen strašně náruživá. Líp to vystihnout nejde," škádlil jsem ji. I když i pro mě bylo milování silnější. Ale nedokázal jsem vysvětlit proč.

Vždycky z ní sálala touha. Ale na konci měsíce obzvlášť. I její náruživost ještě vzrostla. Podle cyklu měla plodné dny. Neskutečně mě přitahovala. A já z její smyslnosti doslova šílel. A přitom si uvědomoval tu krutou realitu, že my dva spolu mít dítě nikdy nebudeme. Ta bezmoc mě zžírala zevnitř. S Rozou jsme o tom víc nemluvili. Avšak zůstávalo to v nás. Tolik jsem si přál mít dítě. Naše dítě, které vznikne z naší lásky a ono to nejde. A ani nikdy nepůjde. V těchto chvílích jsem toužil být Moroj nebo člověk. Bylo by to o hodně jednodušší…

Připadal jsem si, že jsem jako muž v tomto ohledu selhal. A Rose to cítila stejně. Už tenkrát si vedle Morojky Taši připadala méněcenná, protože jako potencionální matka mých dětí nepřipadala v úvahu. Nenapadlo mě, že nad tím již v sedmnácti letech přemýšlí a byl to důvod, proč mi na střeše řekla, abych odjel s Tašou.

Jakmile se objevilo na obzoru slunce, zvedli jsme se a vrátili se po pláži do hotelu. Oba jsme se vysprchovali, abychom smyli sůl z kůže a lenošili. Chyběl nám trochu spánek. Doženeme ho v letadle. Těch posledních pár hodin v Itálii přece neprospíme.

Na terase hotelu jsme snědli výbornou snídani a v pokoji sbalili své věci. Ještě jsme se prošli po malém městečku a promenádě a vše foťákem zdokumentovali. Procházku jsme završili obědem. Vyhrály boloňské špagety. Ochutnali jsme další druh zmrzliny a vrátili se do hotelu. Převlékli jsme se a taxíkem se přesunuli na letiště. V pět nám odlétalo letadlo do Petrohradu.

Dovolená u moře v Itálii předčila naše očekávání a jasně zvítězila nad všemi dosavadními.

Roza v letadle usnula. Já se nadopoval kávou a celou cestu si četl. Vyšel od mého oblíbeného autora nový román. Neodolal jsem a hned si ho koupil. Tohle byla jedna z mála chvil, kdy jsem si mohl číst. Kdykoli jindy první místo zaujímala moje úžasná manželka. Spala opřená o mé rameno. Vzbudil jsem ji polibkem pár minut před přistáním: "Rose, za chvilku budeme přistávat."

Opět jsme se taxíkem přesunuli do hotelu. Pouze jsme po společné koupeli zalezli do peřin. Byli jsme oba vyřízení. Další dny jsme navštěvovali naše oblíbená místa. Petrohrad jsme s Rozou již několikrát viděli. Zamilovala si město stejně jako já. A během nocí se věnovali jeden druhému. Deset dní uteklo rychle.

Ani jsme se pořádně nerozkoukali a znovu byli na letišti tentokrát směr Moskva. Opět jsme procházeli město a nespočet památek. A noci v hotelu si zpříjemňovali milováním. Jednalo se o poslední část našich líbánek a poté zpět k povinnostem a práci.

Jenže nemohli bychom to být s Rozou my dva, aby se to nějak nezkomplikovalo. Vydali jsme se na noční prohlídku po památkách, když nás v postranní uličce napadli tři Strigojové.

Rosina nevolnost nás včas na nebezpečí upozornila. Vytáhli jsme své stříbrné kůly a prali se o své životy. Nehádal jsem se s Rozou ohledně bojování. Věděl jsem, že by mě beztak neposlechla, kdybych jí pověděl, ať nechá boj s nepřáteli pouze na mně. Takže jsem to radši vzdal předem a neplýtval zbytečně svými nervy. Ale nesnášel jsem to. Toužil jsem mít svou milovanou novomanželku v bezpečí.

Strigojí přesila mi to nedopřála. Vzal jsem si dva větší a silnější Strigoje. Rose jsem nechal toho nejslabšího. Přesto mi to vadilo. Ty dva jsem vyřídil poměrně rychle, aniž by mi zasadili nějakou větší ránu a zranili mě. Bohužel jsem to samé nemohl říct v případě Rozy. Po předchozím promilovaném odpoledni byla utahaná a láskou malátná. A Strigoj na ni moc mrštný a silný. Srazil ji tvrdě na zem. Už se k ní přibližoval, když jsem mu zezadu nečekaně probodl srdce a rychle spěchal ke své zraněné lásce.

"Nic to není, soudruhu," chlácholila mě. S tím jsem nesouhlasil. Nad kolenem měla roztržené kalhoty s velkou podlitinou. Muselo ji to pořádně bolet. A odřela si v krátkém tričku i loket, když padala a pokoušela se ztlumit dopad. Zavolal jsem alchymistům. Zničili mrtvá těla stvůr a jejich lékař Rose ošetřil. V hotelu jsem pak z tajné skrýše ve svém zavazadlu vytáhl stříbrný náramek s léčivým kouzlem. Adrian mě pro jistotu vybavil do zásoby pro podobné situace. Spíš počítal s něčím, jako že šlápneme v moři při koupání na mořského ježka. Ne, že potkáme tváří v tvář na líbánkách Strigoje. Stalo se… Náramek Roze do rána obě zranění naštěstí vyléčil.

Zbývající dva dny v Moskvě jsme strávili s Abem a Janine. Tchán si hrál zase na pana drsňáka a dost prudil. Ale už jsem si na tu jeho náturu docela zvykl. Vůbec mě to nerozházelo. Rose se s ním samozřejmě pohádala. Vadilo jí, jak na mě Zmeja nasazuje. Šíleně vyletěl, když jsme se mu zmínili, že nás tady napadli Strigojové. Že mám mít rozum a necourat se s jeho milovanou dcerou v noci po zastrčených místech. Hrozil se případných následků, kdyby tam nečíhali Strigojové pouze tři, ale větší přesila. Sami bychom se těžko ubránili. A Roza se hájila a vztekala nad jeho rýpavými poznámkami. A chudák Janine to žehlila. Tyhle rodinné extempore. Bez nich by to ani nešlo. Holt s Rozou už to jiné nebude.

Až na tu komplikaci se Strigoji byly líbánky fajn a vydařily se podle našich představ.