SPO - 55. kapitola – Éterový sen

Lidičky, další očekávaná kapitolka ;)

Změřil jsem si ho pohledem: "Pokud mě dobrovolně pustíš do své a Rosiny hlavy, znám ještě jednu možnost… Navíc se setkáte, budete se moc líbat, mluvit spolu, nebude hrozit prozrazení vašeho vztahu, ani naší dohody. A Rose si na zítřek bezvadně odpočine…"

Dimitrij přemýšlivě nakrčil obočí. Uvažoval, kam tím vším mířím. "Jak to myslíš, Adriane?"

S ním jsem ve snu nikdy nehovořil, takže mu unikalo, jak to v reálu funguje. "Vtáhnu vás během spánku oba do jednoho éterové snu, abyste se viděli. Bohužel nejsem schopný zaručit, na jak dlouho se mi to podaří. Dvě osoby naráz jsem nikdy dřív nezkoušel. Ale za pokus to stojí. S jedním člověkem můžu mluvit třeba i hodinu, proto předpokládám, že bych měl pět, deset nebo patnáct minut zvládnout kočírovat i tohle. Vezme mi to dost sil, avšak něco vydržím. Je to jediná bezpečná varianta…" vysvětlil jsem.

Brácha na mě vytřeštil šokem oči, když mu docvaklo, co mu nabízím. Dostal ze sebe jenom jedno výstižné slovo: "Temnota…" Znal od Oksany magii éteru i její daň, kterou si na uživatelých vybírá zpátky za nadměrné používání. Dávám všanc své zdraví na úkor Romitri. Pro mě žádná novinka. Šest měsíců nedělám nic jiného. A kupodivu díky Lisse a jejímu pravidelnému uzdravovacímu kouzlu v prstenu jsem stále při smyslech.

"Klídek. Jsem a budu v pohodě. Dojdu si teď k dárcům a v úterý mi sestřenka zase vzniklou temnotu vyléčí," chlácholil jsem ho.

Stejně to nepomohlo a on se zdráhal mou nabídku přijmout: "Adriane, tohle nejde. Tvůj návrh je velkorysý, ale přijmout ho nelze. Znám cenu následků…"

"Sakra vykašli se jednou na ty svý zasraný morální zásady! Já vím, co mi to způsobí! Přesto to hodlám podstoupit! Tak laskavě přestaň dělat fóry a řekni jo!" uzemnil jsem ho naštvaně. Tyhle jeho kecy a chování spasitele světa fakt zbožňuju…

Můj výbuch ho překvapil. Provrtával mě očima a v myšlenkách přemítal, proč jednám z ničeho nic tak impulsivně. Nejradši bych to na něj vybalil všechno. Silou vůle jsem klapačku zamknul na zámek a víc nedodal. Musel bych mu vynadat kvůli těm jeho výčitkám ohledně smrti Ivana, Evžena Pavlova i Taši. Sebeobětování a spoustě dalších věcí. To by si za rámeček hošánek rozhodně nedal. Avšak v tuto dobu není na tento rozhovor pravá chvíle. Řešíme Rose a dnešní noc. Ne jeho. Později u dvora se tomu beztak nevyhneme.

"Adriane, já tvou pomoc oceňuju, ale má své meze…" ozval se posléze.

S hromy a blesky v očích jsem mu vytočeně odsekl: "Že já debil se tě vůbec ptám! Prostě se zařídím po svém! A ty to akceptuješ, jasný?! A jestli ne, přinutím tě! Tvoje mínus! Nátlaku vzdorovat nebudeš! Tu tašku vezmi zítra do chatky, jsou v ní polštářky na postel. Půjčil jsem si je na dnešní filmový mejdan holek."

"Co blbneš?!" nerozuměl mým pohnutkám.

"Já že blbnu?! Nejprve se podívej sám na sebe, ano?!" zopakoval jsem po něm ironicky a neodpustil si rýpnutí. "Nejdýl v jedenáct budeš spát! Když ne, najdu si tě a přinutím tě! Čau!" Otočil jsem se na patě a sáhl na klíč, že odemknu a vyjdu v maskování opět na chodbu.

Svou strážcovskou rychlostí mi v tom zabránil: "Počkej!"

"Na, co brácho?! Až začnou z nebe padat místo deště trakaře?!" rozhodil jsem rukama. "Na to opravdu nemám čas! Musím za Rose!"

"Adriane, já vím, že ti na Roze záleží, ale tohle skutečně dělat nemusíš…" blokoval mi dveře, abych nemohl odejít, než si se mnou promluví a přednese mi ta svá moudra morálního světce.

"Ach jo! Kolikrát ti to budu opakovat?! Já to chci udělat! Kapišto?! Jestli má zítra malá dhampýrka úspěšně zvládnout závěrečky, aby si splnila sen a stala se oficiální strážkyní Lissy, což se jí povede jenom v naprosté psychické i fyzické pohodě, potřebuje tě vidět… A upřímně ty ji taky. Trápíš se bez ní jako ona bez tebe. Pouze se dokážeš víc ovládat. Čtu aury, Belikove! Neoblafneš mě, i kdybys tisíckrát chtěl. Pokud bych věděl, že riskuju za hranici svých možností, pomoct bych ti nenabízel. Ale já éter i jeho následky ustojím," argumentoval jsem jako ďáblův advokát. A on to k mé velké spokojenosti konečně vzdal.

"Do hajzlu! Tak fajn! Neuvěřitelně mi piješ krev, Ivaškove," souhlasil nerad a dal mi najevo, že ho vytáčím do vrtule. Žádná novinka. Navíc je to dneska vzájemné. Mě zase dráždí ta jeho morálka…

Bez povšimnutí jsem jeho rýpavou hlášku přešel a místo toho mu sdělil podrobnosti: "V deset si naordinuj ten svůj okamžitý spánek strážců. Mezi desátou a jedenáctou zkusím vyvolat sen. Rose sama od sebe určitě neusne, takže jí uvařím do termosky bylinkový čaj z meduňky a rozpustím do něj pro jistotu i půlku prášku na spaní. Možnou hořkost překryju medem. A do prstenu vložím příkaz klidného, dlouhého a posilujícího spánku bez nočních můr, aby se během noci neprobudila. A teď už opravdu frčím. Úkolů mám nad hlavu. Čau ve snu," rozloučil jsem se s ním a zahalil se do éterové maskovací clony. Ustoupil ode dveří a nechal mě bez dalšího remcání odejít.

První jsem zakotvil u dárců. Životadárnou tekutinu jsem s díky přivítal. Zmizela únava a do žil se mi vlila nová energie. Druhá moje zastávka byla ve studentské kuchyňce na mé koleji. Ve skříňce s čaji jsem vybral ten meduňkový. Uvařil jsem v rychlovarné konvici vodu a zalil sáček v půllitrovém hrnku. Nechal jsem ho pořádně vylouhovat a pak ho vylovil a hodil do odpadkového koše. Z platíčka prášků na spaní, které jsem si prozíravě ráno dal do kapsy saka, jsem jeden vyloupnul i rozdělil na polovinu. Jednu jsem pečlivě rozdrtil a nasypal do čaje. S důkladným mícháním jsem čekal, až se zcela rozpustí. A poté jsem do hrnku vmíchal dvě velké lžičky medu. Šikovnou nálevkou jsem hotový uspávací lektvar přelil do malé termosky. Jelikož mě v kuchyňce nikdo další nerušil, využil jsem to k tomu, abych nabil pro Rose i prsten. Též jsem ho již nosil v kapse.

Akorát měla za patnáct minut odbíjet večerka. Vše klapalo jako hodinky. Eddiemu a Masonovi jsem poslal při čekání ve frontě u dárců smsku, že již do jídelny nepřijdu. Jako výmluvu jsem použil přípravu Rosiných narozenin a klukům popřál v textovce hodně štěstí při zítřejších závěrečkách. Oba mi odepsali své díky.

Přešel jsem kampus k dhampýrské koleji a zaklepal na dveře Rosina pokoje. Schválně jsem termosku schoval za pásek kalhot a sako, aby ji na první pohled malá dhampýrka nezaznamenala a vychutnal jsem si svou převahu. Její aura vypadala božsky. Plánovala setkání s Dimitrijem. Oblečená v džínách a sexy svetříku se právě chystala vypařit za ním do budovy strážců. Naštěstí ani jednoho z nich nenapadlo na společnou komunikaci a domlouvání rande používat mobil. Brácha si uvědomoval možný důkazný materiál a Rose musel důrazně varovat.

"Na ten svůj šílený plán, že půjdeš zase do budovy strážců, zapomeň. Nesnažili jsme se s Belikovem zbytečně, abychom vás od sebe udrželi dál. Poslední noc před závěrečkama to nezkazíš. Stejně bude mít zamčeno," řekl jsem vážně.

"Adriane, já ho musím vidět nebo se zblázním," vyhrkla se zoufalstvím v hlase Rose.

Pobaveně jsem se usmál: "Já nikdy neřekl, že ho neuvidíš, ale bude to v mojí režii."

"Jak to myslíš?" nechápala.

"Nebude to klasické setkání, ale společný sen vyvolaný éterem," vysvětlil jsem.

"Cooože?" vykoktala vykolejeně.

"Klid Rose, uvidíš ho," ujišťoval jsem ji. "Teď splníš všechny moje podmínky nebo si to rozmyslím. Umej se, vem si nějaké hezké pyžamo, vypij tento čaj z termosky a nasaď si prsten. Rychleji tě to uspí. Až budete oba spát, sejdeme se všichni tři ve snu."

"Slibuješ?" ověřovala si.

"Slibuju," přikývl jsem na souhlas a oplácel jí přímý pohled. Nikdy bych ji nezradil. Podal jsem jí schovanou termosku s čajem i krabičku s prstenem ze své kapsy. Láskyplně jsem ji objal a políbil na čelo. "Za chvíli jsme u tebe, neboj." A potom jsem opustil její pokoj.

Jelikož jsem tušil, že budu po náročném dvojitém éterovém snu zcela groggy, vysprchoval jsem se a v pyžamu zalezl do postele. Tam jsem asi hodinu a půl maloval. Protože jsem cítil nervozitu, abych Romitri nezklamal a sen se mi povedlo skutečně úspěšně vyvolat, tvořil jsem samé abstraktní obrazy barevnými uhly. Převládaly temnější barvy a odstíny.

V půl jedenácté jsem odložil malířské potřeby a v posteli se posadil do tureckého sedu a vyvolal éterový sen. Představil jsem si nazdobenou úterní chatku, hořící oheň i svíčky okolo. A vtáhnul jsem tam spícího Dimitrije. Pár vteřin mu trvalo, než vstřebal prvotní údiv, když mě uviděl stát kousek od krbu. "Nazdárek, brácho," pozdravil jsem ho s drzým zazubením. Kvůli Rose jsem ho nepřevlékal a nechal mu jenom ty typické pyžamové kalhoty. A jí podle situace nejspíš éterem měnit oblečení rovněž nebudu. Ať si navzájem užijí aspoň ten pohled na svou holou kůži a sexy těla ve věcech na spaní.

"Ahoj Adriane," oplatil mi. "To je neuvěřitelné! Nepoznal bych rozdíl mezi snem a realitou," zhodnotil naše snové setkání.

"Připravený na přivolání malé dhampýrky?" zajímal jsem se. "Nechám vám trochu soukromí, i když narovinu říkám, že všechno, co se tu bude dít, uslyším i uvidím, ať jsem jakoby fyzicky kdekoli. Nelze se tomu vyhnout. Vaše komunikace i tohle prostředí jde přes moji hlavu. Zůstanu před chatkou a Rose ti pošlu rovnou sem, ano?"

"Jo, ale…"

Vmžiku jsem ho utnul: "Žádné ale! Nezapomeň ji částečně informovat o tom zítřku. Až toho na mě bude moc, ukážu se a oznámím konec snu. Spokojený?!"

"S tebou se nemá smysl hádat ani diskutovat, Ivaškove. Stejně se zařídíš po svém," rezignoval na další námitky s mávnutím ruky smířený soudruh.

Obdařil jsem ho typickým provokativním úsměvem filmové hvězdy a rýpnul si: "Třikrát hurá! Konečně ti to došlo!" Nechal jsem ho v chatce samotného a já sám jsem vyšel před ni a opřel se zády o zavřené dveře. Se soustředěním a spotřebou většího množství éterové magie než normálně při snu s jednotlivcem jsem našel ve spánku i Rose. Zkontroloval jsem její vzhled a v hezoučké růžové saténové košilce jsem ji poslal rovnou do chatky k Dimitrijovi.

Stal jsem se tichým svědkem jejich bouřlivého přivítání, rozhovoru i něžností. Nemohli se od sebe odtrhnout. Oba naprosto unešení přítomností toho druhého. Navzdory tomu, že mě éterový sen pro dvojice šíleně vyčerpával, jsem ho úspěšně kočíroval patnáct minut. Víc jsem své štěstí a limity nepokoušel. Zaklepal jsem s lehce provinilým výrazem na Romitri s tím, že za minutu končíme, aby se rozloučili a oba při posledním dlouhém polibku poslal zpátky. Když jsem se ocitnul opět ve svém pokoji a posteli, motala se mi děsně hlava únavou.

Mou záchranou by byl okamžitý přísun krve, ale ledničku jsem daroval dhampířím mazlíkům do chatky a bez ní pytlík krve ve svém pokoji na koleji prostě neuchovám. A abych se nyní pro něj vydal do jídelny, nepřicházelo v úvahu. To hraničilo se sebevraždou. Někde bych sebou seknul vysílením. Víc mi pomůže v tomto případě i spánek. Roztřesenou rukou jsem se napil aspoň ze sklenice s vodou, kterou jsem si prozíravě přichystal na noční stolek. A žádný cukr, který by možná taky trochu pomohl, jsem tu rovněž neměl. Stačila by pitomá coca-cola nebo nějaká müsli tyčinka, ale poslední jsem dojedl včera a nové zásoby jsem si v tom spěchu doplnit nestihl…