Dnešní narozeninový dáreček :)
Brácha skutečně přišel po hodině, jak slíbil. Ani se neobtěžoval s klepáním na moje dveře. Prudce je rozrazil a vstoupil. Kovbojský plášť na jeho těle zavlál náhlým poryvem vzduchu. Přidal mu na děsivosti. Kdo má rozum, tak by si určitě s rozzuřeným Ruským Bohem nic nezačínal.
Přesně! Ten, kdo má rozum. Jenže to není případ Adriana Ivaškova. Klasika. Provokuje hada bosou nohou, až se mu to vymstilo. "Majestátní příchod, Belikove!" rýpnul jsem si v návaznosti na jeho efektivní představení.
Přivřel oči do úzkých škvírek a nebezpečně zavrčel: "Drž hubu! Nebo se neznám, Ivaškove!"
Nahodil jsem svůj drzý úsměv a s klidem i nadhledem jsem mu odsekl: "Snad nechceš, abych se tě bál?! Hodláš mě rozesmát?!" Mé prořízlé puse se hláška nevyplatila, jelikož jsem si předem neprověřil soudruhovu auru. Vyhýbal jsem se pohledu na tu záři, kterou způsobilo noční milování s Rose. Chránil jsem si svůj zrak. Jenže jsem zapomněl ochraňovat to ostatní…
Chyba. Vytočený Dimitrij mě vmžiku chytil pod krkem a přirazil tvrdě na stěnu. Svíral mě v kleštích. Z jeho očí lítaly blesky. Konečně mě napadlo pohlédnout na jeho momentální auru. Pět minut po dvanácté. Dost pozdě. Skoro se neovládal. Pokud mi něco dalšího nevhodného ujede, pocuchá mi královský úsměv. Trochu mě i přidusil. Nevzpouzel jsem se mu. Tím bych situaci ještě zhoršil. Naopak jsem mlčel a zvedl v gestu, že se vzdávám, volné ruce.
Hlubokým nádechem si pročistil hlavu, aby nalezl své sebeovládání, a pustil mě. O dva kroky ode mě odstoupil. "Sorry," omluvil jsem se mu a lapal po kyslíku. Třel jsem si oběma rukama krk, kde mě svíral. To by člověk neřekl, jak je rád, že může zase volně dýchat. Poprvé jsem se ho normálně trochu bál. Ne moc. Věděl jsem, že by mi neublížil. Nebo lépe myšleno, neublížil nijak vážně. Jednu by mi prostě vrazil a pak mě nechal být.
A nehádám se. Ta rána by byla zasloužená. Za své provokace a narážky bych si ji zasloužil. Brácha je v právu. Kývnul na mě, že omluvu přijímá. Pak se otočil a opustil můj pokoj, že se radši staví později. Neprotestoval jsem. Oběma nám pauza jenom prospěje. Víc jsem ho neprudil.
Dobalil jsem si věci a zbývající čas věnoval malování. Ztvárnil jsem kompletní partu. Na mém výtvoru jsem nevynechal ani sebe a Dimitrije. Nakreslil jsem nás oba za zády malé dhampýrky. Vedle ní sestřenka. A za její hlavou vedle bráchy Christian. Vůbec to nevypadalo nápadně, že je s námi i Belikov. Věčný hlídající stín Ozery. V pánské vrchní řadě tvář Eddieho a Masona. A vedle Lissy blonďátá Jill, následovaná Miou. Naše současná devítka.
Soudruh se stavil sám od sebe v pět odpoledne. Nejspíš již vychladl. Tentokrát zaklepal a počkal na mé vyzvání pro vstup. Měl jsem na sobě stále malířský plášť a v ruce štětec. Oba jsme naši předchozí šarvátku nechali plavat. Jako kdybychom se dnes viděli zcela poprvé, jsme se pozdravili prostým "ahoj". Dimitrij se posadil na židli k mému psacímu stolu a vytáhl z batohu, který nesl přes rameno notebook. Zapnul ho, přihlásil se a nechal naběhnout. Pak otevřel nějakou složku a pustil mi video z Masonových závěreček. Rovnou přeskočil teorii i fyzickou zdatnost na konečnou nejtěžší část. Se zájmem jsem k němu přistoupil blíž, abych lépe viděl. Zrzek mě svým zápalem překvapil. Nikdy jsem ho při pořádném boji nezažil. Eddiemu se to povedlo ještě o špetku víc.
Noo, a malá dhampýrka se projevila jako nezkrotná ďáblice. Zíral jsem na její výkon s otevřenou pusou. Věděl jsem, že je dobrá. Ale až tak…
Prostě Bohyně. Nádherná dhampýří žena, která se vyrovná mužům svou silou, zápalem i obratností. Až teď jsem plně pochopil, proč si dokázala kolem prstu obtočit samotného "Ruského Boha Belikovova". Já vždycky jako typický chlap vnímal její fyzickou krásu jako takovou. Její kontury tváře, uhrančivé oči, smyslné rty, sexy křivky. A tak jsem to bral i s jejími dalšími obdivovateli v řadách mužů. Čím víc jsme se s Rose postupem času spřátelili, tak samozřejmě i tu duševní část. Pro své milované by udělala cokoli na světě, aby je zachránila. Obětovala by radši samu sebe.
Pro bráchu nebývala pouze objektem touhy kvůli tomu, jak vypadá. On ji bral jako výjimečnou bytost i pro její schopnosti, kterými málokterá dhampýrská žena oplývá. Poznal v ní ten talent. Dimitrij by se nespokojil s nějakou puťkou. Vadila mu představa, že by si před ním žena sedla na zadek a zbožně ho obdivovala. Potřeboval k životu její vlastní názor a vzdor. Silnou osobnost, jež ho sice bude bezmezně milovat, ale to neznamená, že s ním bude vždy souhlasit a poslouchat ho na slovo jako vycvičený pes. To by nesnesl.
A přesně tyto kritéria splňovala jeho Roza. Poměrně se těším, až si soudruh plně uvědomí rozsah svých přání a dostane od ní při hádce pořádně na budku. Protože ona ho přepere. Tím jsem si po zhlédnutí videa naprosto jistý. Jakmile bude vytočená na maximum, nic ji nezastaví. A fakt se nebojím, že by ji něčím nikdy nenaštval. Učitelský tón hlasu bude k rozbušce zcela dostačující. Pak už bude zhola nemožné bráchův obdiv k nezkrotné Hathawayové zpětně přehodnotit. Haha! Nemůžu se dočkat! To bude psina...
"Ty vago! Hustý! Rose je jako rozjetá lokomotiva," vylítlo z mých úst ohromeně.
Má reakce Dimitrije dohnala k smíchu. Vysmátě zavrtěl hlavou: "Ivaškove, ty jsi nemožnej!"
"Co je?!" ohradil jsem se pobaveně z jeho nařčení. "Vždyť je to pravda!"
"Noo," zaváhal. "Mě by teda nikdy nenapadlo Rozu přirovnat k rozjeté lokomotivě... A to pro ni mám výrazů opravdu hodně..."
"Je mi to jasný! Samá slaďárna," protočil jsem oči vsloup. "To si nech radši pro sebe! Rád se těchto informací dobrovolně vzdám!"
Náhle soudruh změnil téma: "Promiň za to odpoledne! Přehnal jsem to..."
Rychle jsem zasáhl: "Ne, to já to přepískl. Sorry. Občas nevím, kdy mám držet pusu na zámek. Měls mi bez pardonu jednu vrazit. Zasloužil jsem si to... Příště to převeď do praxe a vykašli se na můj původ i to, že jsem královský Moroj! Dimitriji, jsme si rovni! Nestojím o žádné úlevy kvůli rodokmenu, kapišto?!"
"Jsi zvláštní, Adriane," poznamenal po mém proslovu. Pak pohledem spočinul za má záda na obrazu. "Povedl se ti."
"Chtěl jsem si zdokumentovat celou partu, než odjedu," vysvětlil jsem.
Brácha se mnou nesouhlasil: "To jsem tam dost navíc."
Nevěřícně i dopáleně jsem se na něj pohlédl: "Tohle si fakt myslíš?!" Nemusel ani odpovídat podle výrazu tváře jsem si odpověď přečetl sám. On si to fakt myslel. "Belikove, nebuď debil, prosím tě! Patříš k nám! Zatím to sice není úplně oficiální, ale tvé místo ti nikdo neupře! Jsi Christianův strážce a Rosin partner! Lissu jsi ochraňoval taky! A Mason s Eddiem tě berou rovněž. Akorát mají trochu víc respektu k uznávanému strážci a kantorovi. To se u dvora poddá. A spolu jsme v pohodě už teď. Přestaň hledat brouka, kde žádný není a nebude..." uzemnil jsem ho ostře.
"Až to o nás s Rozou praskne, nebude to zrovna procházka růžovou zahradou," prohrábnul si prsty vlasy. Tvářil se rozpolceně. Uvažoval nad tím, jakou odhalení bude mít dohru. V jeho pozici učitele to nebude žádná sláva.
"Obáváš se, co na to řeknou lidi kolem?" otázal jsem se.
"O lidi takové mi nejde. Spíš moji a Rosini blízcí. Třeba Janine nebo Ben. Jsou schopni pochopit a akceptovat nás s Rozou jako dhampýří pár?" kladl otázky, na které neznal odpovědi.
Mávl jsem nad tím nevzrušeně rukou: "Benovi se přímo uleví, jakmile zjistí, proč jsi poslední dobou pro něj tak nepochopitelně prováděl. S Rosinou matkou to bude větší oříšek. To nepopírám. Přikláněl bych se k postupnému dávkování. Nestresuj se tím. Na tohle je spousta času u dvora. Nejprve to naservírujeme ostatním z bandy."
"Roze se do toho vůbec nechce," přiznal.
To mě nepřekvapilo: "Nedivím se... Sestřenka bude vyvádět, že jsme to před ní zazdili. Něco si s Rose od ní vyslechneme..."
Brácha vypnul a sbalil notebook do batohu. "S Rose máme po večeři sraz v chatce. Chci tam být první," zvedl se k odchodu.
Nebránil jsem mu a popřál mu příjemnou zábavu: "Užijte si to." Radši to nekomentoval. Moje drzost ho opět rozpálila. Jenže já to pronesl upřímně. Nebyl v tom žádný skrytý vtípek. Nojo, holt mě má už zaškatulkovaného...
Zavolal jsem poté Eddiemu, aby s Masonem přišli ke mně. Pomohli mi odstěhovat a zapojit u nezletilých divoženek v pokoji televizi s hromadou DVD. Holky zíraly. Samy by si nemohly nikdy dovolit mít vlastní televizi v pokoji. Na konci srpna je bude sice čekat ještě jedno stěhování do vyššího patra pro čtvrťáky, ale to pořeším s Michailem a Neilem. S technikou a zapojením jim pomůžou.
Pokoušel jsem se sehnat i Lissu s Christianem, ale ani jeden z nich mi nezvedl telefon. Až po chvíli mi pípla smska od Rose s vysvětlením, že se těch dvou nedočkám. Zase to pouto. Dragozera se nejspíš podívali na displej mobilu, kdo je otravuje a schválně mi to nezvedli. A malá dhampýrka to zjistila přes spojení stínem políbené. "Ahoj Adriane, mas to marny... Jsou v kostele. Rusis jim soukromou rozlucku na pude :)"
Musel jsem se smát. Rovněž mě to mohlo logicky napadnout. Dragomirová ani Ozera se po večerce ven nevyplíží. Mají zábrany a hrají si na slušňáky. Během odpoledne se nenápadně vytratí ze svých pokojů snáz. Romitri si s večerkou hlavy nelámou. Ti si v tom naopak libují. Belikov si případné nachytání s Rose v kampusu ze své pozice nějak obhájí. Bude z obliga, když je nikdo vyloženě nenačape v choulostivé situaci v chatce. A i kdyby, dneska v noci už je to fuk. Malá dhampýrka je plnoletá. Skýtá to pro mě jednu obrovskou výhodu. Konečně se pořádně vyspím... Nikoho nemusím hlídat! Hip hip hurá!
Dobalil jsem kompletně věci v pokoji, stavil se v jídelně s ostatními na večeři, osprchoval se a usnul. Stejně jsem ráno vypadal jako zombie. S taškami jsme dorazili do společenské místnosti dhampýří koleje. Už z dálky jsem pocítil vedro. Romitri tam jsou sami ve dvou. Schválně jsem proto udělal pořádný rachot, abych je upozornil, že se blížíme a nevyrušíme je v intimní situaci. Klaplo to.
Rozdělili jsme zavazadla s sebou, které vezeme autem na lidské letiště, a které nám berou strážci letadlem rovnou ke dvoru. Honda již parkovala před kolejí. Krásné překvapení pro nás představovala neplánovaná rozlučka s Miou a Jill. Rovnali jsme se do auta, když mi pípla v kapse smska. Nenápadně jsem ji rozklikl a četl: "Adriane, potrebuju, abys zkontroloval Rosinu auru…"
Psal mi Dimitrij. Nechápavě jsem se na něho otočil. Vůbec mi jeho požadavek nedával smysl. Navíc mi sám zakázal éter používat. Z jeho očí jsem vyčetl příkaz: "Prostě to udělej!"
Odepsal jsem mu: "Sakra, bracho! Nemuzes byt konkretnejsi? Co mam do haje hledat? Nejsem jasnovidec!"
Za deset vteřin mi píplo upřesnění: "Bolest v aure!"
A mně docvaklo, že se bojí, že jí během milování kvůli panenství ublížil. Zaměřil jsem svou pozornost na éter a shlédl Rosinu auru. V jejím lůně jsem nic nenalezl. Spíš naopak velmi příjemné pocity se spokojeností a radostí. Přesto jsem ji dál zkoumal pohledem od noh až po hlavu. A našel jsem to, co myslel soudruh. Ve svém odhadu jsem se sekl. Byl to krk. Bolelo ji čerstvé tetování. Ne nijak rapidně. Dalo se to snést. Ale obavy Dimitrije byly zcela na místě. Ona si dobrovolně neřekne Lisse nebo mně o uzdravení. Ani o zmírnění bolestivosti. Radši bude mlčky trpět.
"Tetovani, vid?" naklikal jsem. "Mam ji zkusit uzdravit?"
"Ne, jen ji hlidej. Az se zacne bolest zhorsovat, donutim ji vzit si dalsi prasek…" zněla jeho odpověď. Kývl jsem hlavou na souhlas.
Žádné komentáře:
Okomentovat