Dárek od Ježíška... jsme ve finále...
poslední kapitola SPO je tady ;)
Naposledy jsme objali holky a vyjeli z akademie. Aby Romitri zvedli náladu ostatním po smutném loučení s našimi neplnoletými divoženkami, provokovali se navzájem. Přitom se tajně drželi za ruce. Sálala z nich horká vášeň.
Únavou jsem vytuhnul a ne sám. Brzké vstávání odrovnalo i Lissu s Ozerou. Usnuli jsme. Asi po dvou hodinách jsme se probudili. Jelikož ráno nikdo z nás nesnídal, rozhodli jsme se zastavit na benzínce. Spokojeně jsme se najedli a vraceli se k autu, když malou dhampýrku přemohla nevolnost.
Brácha k ní ihned přispěchal. Držela se za břicho. Než jsem stačil vyhodnotit situaci, co se vlastně děje, zakřičela Rose varování: "Pozor! Strigojové!"
Dimitrij okamžitě vytáhl stříbrný kůl a jeho Roza ho následovala. To se již vzpamatovali i Mason s Eddiem. Ani jeden z nich opravdové Strigoje nikdy nespatřil. Přesto se rychle zadaptovali a pohledem hledali možné nebezpečí. Lissa s Christianem zůstali jako opaření.
To už soudruh sejmul prvního Strigoje, který se na nás vyřítil ze tmy. Rose se nadále držela za břicho. Její varovný signál, že tu jsou další Strigojové a hrozí nám bezprostřední nebezpečí. Obstoupilo nás sedm nemrtvých stvůr. Prahli po naší krvi.
Ruský Bůh Belikov nezaváhal a jako správný i zkušený vůdce zásahovky volal rozkazy, jak budeme postupovat, abychom se přesile ubránili. Nás Moroje poslal do středu do kruhu. Rose nám měla ze zálohy jistit. A Mason s Eddiem a bráchou šli do boje na život a na smrt, aby nás královské Moroje ochránili na úkor sebe.
Konečně jsem si plně uvědomil vážnost situace a reagoval. Sama se ve mně zvedla vlna éteru, abych pomohl svým kamarádům. Ani mě nemusel Dimitrij upomínat. S malou dhampýrkou najednou zakřičeli mé jméno. Brácha ještě dodal: "Éter!"
Rose po chvíli zaječela: "Maskování!"
Nepromarnil jsem ani vteřinu. Okamžitě jsem dával Lisse a Christianovi pokyny: "Chyťte se za ruce, soustřeďte se a opakujte - nejsme vidět, nejsme vidět." Pohled na nelítostné nepřátele mě nevykolejil. Znal jsem je z bráchových snů. Jenom moje vědomí se pralo s tím, že jim chci v boji víc pomoct. Ale nedokázal jsem udržet maskování, abych chránil sestřenku a Ozeru, a přitom pálit ohnivé koule. Do žil se mi vlil adrenalin. Nesměl jsem zklamat. Spoléhali na mě.
Souboj o zachování našich životů získával na intenzitě. Eddie obdržel ránu do hlavy. Otřáslo to s ním. Naštěstí se vzpamatoval Christian a vypálil na útočícího Strigoje ohnivou kouli. Hod se mu zcela nepovedl. Zrůdu zasáhl pouze na konečky vlasů, ale i tak odvedl pozornost od bezmocného Eddieho. Rose bezchybně zaúřadovala a Strigoje dodělala kůlem. Padl mrtvý k zemi. Ozera znovu vytvořil ohnivou kouli a vypálil. Tentokrát mířil lépe do středu hrudníku. Stvůře vzplála košile. Toho využil již znovu vzchopený Castile a bez problému ho zabil.
Náš ohnivec magií znovu zaútočil a zapálil vlasy dalšímu Strigojovi. Tentokrát pomohl v jeho zabití Masonovi. Nakonec zbyli dva. Jeden se sápal po bráchovi a druhý po Eddiem. Rose se vložila do boje, aby pomohla po ráně do hlavy oslabenému Castilovi. Dimitrij pomoc nepotřeboval. Sám se během okamžiku zkušeným úderem zbavil svého nepřítele. Tím jsme své protivníky všechny úspěšně a bez ztrát na životech v našich řadách porazili.
Brácha prohlížel bedlivě dál okolí, zda se na nás ze zálohy nevyřítí někdo další. S trýzní v hlase malou dhampýrku oslovil, aniž by na ni pohlédl. Bál se o ni. "Rose?!"
Malá dhampýrka stála již uvolněná stranou kousek od něj u Lissy a Christiana. Konejšivě mu odpověděla na jeho nevyřčenou otázku, zda je živá a zdravá a ostatní Morojové rovněž: "Klid, soudruhu, nikdo ani škrábnutí. Ty a kluci vypadáte hůř. My jsme v pořádku. Další Strigojové tu už nejsou. Cítila bych je."
"Jak jsi to věděla?" zeptal se nevěřícně a otočil se tázavě na ni.
Usmála se na něho zářivým a pyšným úsměvem. Pak mu vysvětlila: "Pamatuješ si na Natálii? Když na mě tenkrát zaútočila, pocítila jsem stejnou nevolnost, ale nedošlo mi, že je to způsobené tím, že byla Strigojka. Až teď. Jsem stínem políbená a Strigojové mají také spojení se světem mrtvých."
Mně to říkat nemusela. Docvaklo mi to ve stejném momentě, jak zavolala "Pozor! Strigojové!" V hlavě jsem si přehrál její vzpomínku na boj s Natálií, kdy pocítila tu samou odpornou nevolnost a já si to spojil dohromady. Je to její varování stínem políbené. Šikovná věcička.
A poté, když zahlédla nechápavé výrazy ve tvářích ostatních, ještě dodala: "Prostě to poznám, přepadne mě vždy šílená nevolnost. Docela dobré varování, nemyslíte...
"Ty jsi neuvěřitelná," dostal ze sebe Dimitrij šokovaně, když to vstřebal. Jeho dívka je holt výjimečná. Bude se s tím muset smířit.
Bohužel v tu chvíli Eddie zavrávoral. Mason ho na poslední chvíli zachytil a opatrně posadil na zem. Jen jsem v duchu zaklel sprostou nadávku s výčitkou, proč neumím líp léčit. Takhle mu nezvládnu dostatečně pomoci. Do háje!
"Sakra, dostal pořádnou šlupku, asi bude mít otřes mozku," zavrčela již nahlas a bez zábran Rose a ustaraně koukala na Eddieho.
"Rose, já to zařídím," oslovila ji Lissa a sklonila se k Eddiemu. Během boje se Strigoji zamrzla v sochu a nijak nepomohla. Nyní se vzchopila a využila i ona své skvělé morojské magie.
Dotkla se oběma rukama jeho zraněné hlavy a za pár vteřin Eddie otevřel překvapeně oči a zamrkal: "Co to bylo?"
"To nic, Eddie. Lissa tě uzdravila, musel jsi mít otřes mozku z té strigojí šlupky do hlavy," pokoušela se ho uklidnit malá dhampýrka.
"Masone, podej mi ruku. Ta obrovská krvavá modřina tě musí šíleně bolet," obrátila svou pozornost sestřenka poté i na Masona. Uzdravila ho. Zbýval brácha. Krvácela mu ošklivě paže. Ruský Bůh si z toho nic nedělal. Jako by se ho zranění netýkalo. Nehnul ani brvou.
"Dimitriji, teď ty," nařídila mu Lissa nekompromisně.
"Lisso, to není nutné, zahojí se to. Na tohle nezemřu," usmál se na ni s námitkami. Přece se nenechá vyléčit. Není žádná bábovka, že?!
"Dimitriji, nebudeš zbytečně trpět bolestí a krvácet, když ti můžu a chci pomoct. Podej mi tu ruku a nezlob mě," zavelela morojská princezna znovu a rázněji. A soudruh tedy poslechl. Nic jiného mu nezbylo. Já nebo Lissa bychom ho stejně donutili uposlechnout rozkaz nátlakem. A on si to uvědomoval.
Z éterových snů jsem byl zasvěcený, že o léčivé éterové magii díky Oksaně sice ví hodně, ale sám na sobě ji to nikdy nedovolil zkusit. Bral to jako plýtvání jejími schopnostmi na úkor jejího duševního zdraví. Znal následky, které éter způsobuje, když se neumí správně ovládat. Zažil Oksaniny začátky a prvotní problémy na vlastní kůži. Prožíval to tenkrát naplno se svou přítelkyní. A nebylo to zrovna jednoduché období. Hlavně její výkyvy nálad a deprese.
Navíc žádné jeho dřívější zranění z tréninků nebylo vážné. Pár modřin nebo škrábanců. Za několik dní se to vždy zahojilo samo. A bolesti se on nikdy nebál, proto Oksaně léčit svá bezvýznamná zranění zakázal.
Dimitrij po léčení v úžasu vydechl, když se mu zacelila před jeho očima otevřená krvácející rána na paži a on cítil příjemné teplé mravenčení, které uzdravovací magii provází. "Děkuju," vypravil ze sebe s vděčností i obdivem vykolejený ze své obvyklé rovnováhy. Avšak během sekundy se vrátil opět do role velitele: "Musím zavolat alchymistům a Albertě, aby někoho poslali na zlikvidování těl. Takhle nemůžeme odjet. Za chvilku jsem zpátky." Pak poodešel s mobilem v ruce kousek stranou, aby vyřídil v klidu dva hovory.
Rose se ještě ujišťovala, že jsme všichni v pohodě. A brácha nám složil po vyřízení telefonů mega poklonu za skvělou spolupráci při boji a potom udával další pokyny: "Teď do auta, ať si odpočinete. Eddie, Masone, můžete mi pomoct ještě s těly, musíme je schovat. Za chvilku tu budou alchymisti. Sepíšu s nimi protokol, a pak pokračujeme v cestě na letiště. Pokud máte na sobě něco krvavého nebo roztrženého, převlékněte se. Na letišti potom nebude moc času, když jsme se zdrželi. Nesmíme vzbudit nežádoucí pozornost." Prostě šéfík, jak se patří.
Jenže po chvilce nám třem začalo hořet za patami. Mohla za to zvědavá sestřenka. "Rose, Dimitriji, jak jste věděli o Adrianových schopnostech?" zeptala se netušící Lissa. Vrtalo jí to v její královské hlavince. "Vždyť já sama vím, jen o nátlaku, éterových snech a aurách. Od kdy umíš maskovat, Adriane?" pokračovala v otázkách.
"Noo," vydechli Romitri najednou rozpačitě.
Musel jsem hasit včas vznikající požár. Trošičku jsem zalhal, ale ne moc. Jen jsem promyšleně zamlčel úplnou pravdu: "Lisso, pamatuješ, jak u mě byla tenkrát Rose několikrát na pokoji po večerce, tak jsem se ji snažil propašovat nazpátek, ale hlídka nás chytla a byl to shodou okolností jednou Belikov. Ještě jsem to tak neuměl, ale od té doby jsem párkrát trénoval a myslím, že i dnešní vážnou situací, kdy šlo o život, to celé lépe fungovalo. Malá dhampýrka i brácha na mě v nestřeženém okamžiku nepatrně vděčně kývli své poděkování.
Jakmile Dimitrij s Masonem a Eddiem odklidili do úkrytu mrtvá strigojí těla, připojili se k nám. My ostatní jsme čekali u auta. Lissa s Christianem seděli na sedadlech. Chodidla se jim dotýkaly asfaltu, jak se usadili v otevřených dveřích v pravém boku auta a odpočívali. Používání magie i psychicky náročná situace je hodně vysílila. Já stál naproti nim s Rose. Nikdo z nás neměl chuť mluvit. Zavládlo hrobové ticho. Každý si v myšlenkách přehrával předešlý boj o holý život.
Po deseti minutách mlčení u nás zaparkovalo auto. Z něj vylezla k mému nesmírnému překvapení žena. Čekal jsem příjezd alchymisty. Muže, abych byl přesnější. Ne dívky. Určitě jí nebylo víc jak dvacet let. Lidská drobná blondýnka s vytetovanou zlatou lilií na tváři. Podotýkám očima znalce, že velice krásná.
"Tak jsem tady, alchymistka Sydney Sageová," představila se formálně podle pravidel. Z auta vytáhla stříbrný kufřík a šla rovnou k věci: "Kam jste schovali těla?"
"Strážce Belikov, to já jsem vám volal. Tady kousek za keřem, aby si jich nikdo z lidí nevšiml," ujal se slova Dimitrij.
Sydney odešla s Dimitrijem. Já nehnutě zíral. Ta holka mi naprosto vyrazila dech. Nic takového se mi v životě nikdy nestalo. Možná z Rose jsem byl tenkrát taky zaskočený, ale rozhodně ne tolik jako nyní ze Sydney. Čuměl jsem za nimi do tmy, i když jsem je nemohl na tu dálku vidět.
Po pár minutách se s bráchou vrátili k autům a ona vytáhla nějaký papírový protokol a bez známky jakékoli emoce nás vyslýchala: "Kolik bylo strážců, kolik Morojů? Strigojů podle mrtvých těl celkem osm."
Dimitrij zodpovídal její otázky: "Strážci čtyři, Morojové tři. Strigojů osm."
"Jak jste mohli takovou přesilu přežít?" zeptala se nevěřícně Sydney a já jsem tak poprvé z její překrásné tváře mohl něco vyčíst. Velké překvapení.
"Máme s sebou velice nadané Moroje, kteří nám svou magií pomohli," vysvětlil soudruh pravdivě.
Po jeho slovech zbledla. Ukázala strach. Zmínka o magii ji vyděsila. Jelikož jsem kvůli momentálnímu vyčerpání nemohl používat éter na její auru, byl jsem rád, že aspoň čtu mimiku. "Aha," vypravila ze sebe blonďatá kráska bojácně a raději změnila téma. "Potřebuji nadiktovat všechna vaše jména. První strážci."
"Dimitrij Belikov, Rosemarie Hathawayová, Edison Castile a Mason Ashford. Morojové Vasilisa Dragomirová, Adrian Ivaškov a Christian Ozera," vyjmenoval Dimitrij. A ona si to pečlivě zapisovala.
Ani se na mě nepodívala. Byl jsem pro ni pouhý vzduch. Nezaujal jsem ji. Moje mužské ego dostalo pořádně na frak. Normálně jsem totiž zvyklý i na obdivné pohledy lidských žen, když cestuji v lidském světě. Nejenom dhampýrek a Morojek.
"Prosím tady mi to podepište, pane Belikove, a můžete jet. Na shledanou," řekla zdvořile Sydney. Po Dimitrijově podpisu uklidila papíry a nastoupila do svého auta. Rychle po nás naposledy přelétla očima. Zabodl jsem do ní svůj pohled a ona mi ho na kratičký moment opětovala. Pak ucukla, zapnula si bezpečnostní pás, nastartovala a odjela.
V transu jsem čuměl za odjíždějícím autem. Z té holky jsem odvařený. Jestli je možné zamilovat se na první pohled, právě se mi to povedlo. A ke všemu do lidské ženy a alchymistky v jednom. Královskému Morojovi! Já jsem fakt tragéd! Opravdu si umím vybrat! A to jsem se těšil, co si pro mě zajímavého připravil osud! Jakou mi vyvolil budoucí partnerku! Bože, já jsem korunovaný vůl! Ivaškove, tys tomu zase dal! To jsem zvědavý, jak se z tohohle průseru vylížeš! Zabouchnout se do člověka v našem světě je tabu! Přímo hanba! Pro Moroje jsou lidé pouze zdroj potravy! Představují krev, kterou se živíme! Nejsou to naši milenci! Jenže, co naplat, já ji chci! Ne pro lahodnou chuť blahodárné tekutiny, ale pro její božské tělo, vlasy, oči, rty... Do hajzlu! Valí se na mě pořádná pohroma...
Žádné komentáře:
Okomentovat