Zlatíčka,
konečně přidávám další kapitolu.
Snad se bude zase líbit...
Užívejte letní dovolenou ;)
Po dvou dnech byla Lissa s Erikem propuštěna z porodnice domů. Nic tomu nebránilo. Vše se vyvíjelo, jak mělo. Oba v naprostém pořádku. Asi deset dní jim trvalo, aby si vytvořili fungující režim. Kojení, přebalování a další činnosti spojené s péči o novorozené miminko. Než se s Erikem maminka Lissa sžila a pochopila tón jeho pláče. Mateřský instinkt prostě nezklamal. A táta Christian to od Lissy celkem rychle odkoukal a pomáhal, jak nejlépe dovedl, i když to pro něj bylo těžší.
Obdivoval jsem ho. Učil se za pochodu hozen do nové role otce skvěle. K ničemu ohledně jejich společného dítěte neměl odpor. Nevadilo mu přebalovat, brát si Erika po kojení od Lissy na odříhnutí, ani večerní koupání. V noci k němu navíc dobrovolně vstával. Netvářil se naštvaně, že se nemůže vkuse vyspat, ačkoli musel druhý den do práce.
Jednoduše se přizpůsobil nastalé situaci bezvadně i zcela přirozeně jako správný novopečený milující tatínek a manžel. Staral se o svého potomka a pomáhal Lisse, jak nejlépe dovedl.
Christianovo počínání jsem měl dennodenně před očima během služby. První týden byl s nimi doma. Až potom nastoupil zpět do práce. Zbytek mi líčila zprostředkovaně přes pouto Roza. Taky v bytě u Ozerů trávila spoustu času, když jsem byl ve službě nebo v budově strážců.
Christiana mi o samotě doma chválila, jak roli otce dobře zvládá. Jak ji mile překvapil, že to nečekala. Bála se, aby Lissu, která byla v šestinedělí hormonálně a trochu i působením éteru psychicky nevyrovnaná, nezklamal. Aby si Lissa nepřipadala, že je na všechno sama. On ale i v přísných očích mé Rozy uspěl. Ale před ním to nahlas nikdy neřekla. Prý aby mu nenarostlo jeho již velké ego do obřích rozměrů. Naopak ho provokovala hláškami, že Erika určitě špatně přebaluje. Jednou mu omylem opačně zalepil plenku obrázkem dozadu. A chudák to od ní měl stále na talíři.
Čtvrtý den po Erikově narození si mě odpoledne zavolal do kanceláře v budově strážců Ben. Nevadilo mi to. Stejně jsem se tam chystal. Nesl jsem mu nějaké vyplněné papíry ohledně vyhodnocení minulých zásahů na Strigoje.
Zaklepal jsem se na dveře. Hned mě pustil dál. Už z jeho výrazu ve tváři mi docvaklo, že se něco děje. Oficiální pracovní jednání. Pokynul mi k židli. Sedl jsem si a započal první konverzaci: "O co jde, Bene?"
Pousmál se: "Ty nikdy nechodíš kolem horké kaše. Tak narovinu. Peníze za figurínu jsem ti už strhl z výplaty."
Mávl jsem ledabyle rukou. Tohle nebyl důvod, proč jsem dnes u něj v kanclu. Prachy v tom nehrály prim. Figurínu jsem nezničil prvně, ani se mi neodečítá z výplaty žádná šílená horentní suma. "A dál?" otázal jsem se.
"Máme problém," přiznal roztrpčeně Ben.
"Jaký?" chytil jsem ho za slovo a vyptával se na podrobnosti. "Strigojové?" napadlo mě nejsnažší vysvětlení, které nám udělá vždycky vrásky na tváři, hlavně po útoku na nevinné.
Ben zavrtěl hlavou na znamení, že se pletu. "Ne, komplikace jsou v našich řadách… Dnes ráno za mnou byl tvůj zástupce v zásahovce Alan Green s výpovědí. Doufal, že nás tu zastihne oba dva. Chtěl nám to oběma říct naráz a osobně. Vrací se k rodině do Kanady. Jeho matka je nemocná a manželka s dětmi ho už nějaký ten rok přemlouvá, aby ze zásahovky odešel. Aby neriskoval zbytečně svůj život, když má dvě malé děti, které potřebují otce. Odolával. Nechtěl se práce v zásahovce vzdát. Nyní nemá na výběr. Rodina je přednější. Musí se jako jedináček o starou nemocnou matku postarat. Žije v odlehlé dhampýří komunitě na východě Kanady a nechce se vzdát svého domu. Celá jeho rodina se tam proto od královského dvora stěhuje za ní. Dnes večer odlétají. Kvůli jejímu zdravotnímu stavu je to takto narychlo…"
"Chápu ho," nezlobil jsem se na něj. Jednal správně.
"Mrzelo ho, že se s tebou osobně nerozloučil," pokračoval Ben. "Ale nechtěl jsem ho za tebou posílat během tvé služby k Lisse, když se sotva vrátila z porodnice. Aby jim nenarušoval domácí soukromí. Slíbil jsem, že ti to všechno vyřídím. Bohužel ani dálkově nemůžeme pokračovat ve spolupráci. V té oblasti není žádná blízká akademie, ani možnost udělat novou zásahovou skupinu pod Alanovým vedením. Je tam pár baráků."
"Pošlu mu email," reagoval jsem na to. Sám se s Alanem spojím a poděkuju mu za spolupráci.
"Fajn. A teď musíme zvolit nástupce na jeho místo zástupce tvé zásahovky," zavelel můj šéf.
"Napadá tě někdo?" zajímal jsem se.
"Podle zkušeností a let odsloužených v zásahovce by na toto místo měl mít nárok Brian Walsh," sdělil mi Ben jméno spolehlivého strážce.
"Ale váháš," vytušil jsem z Benova tónu hlasu.
"Ano," přiznal.
"Kdo je druhý adept na mého zástupce?" pídil jsem se po informacích.
"Než ti to povím, chtěl bych vědět, koho by sis vybral ty sám? Bude tobě a zbytku zásahovky krýt záda. Musíš mu plně důvěřovat. Komu bys to místo nabídl," nechal odpovědnost na mně. Nechtěl mě svým názorem předem ovlivňovat.
Zamyslel jsem se. V hlavě jsem si vybavil jednotlivé tváře a jména svých bojovníků v zásahovce. A před očima mi zůstal jediný známý obličej.
Aniž bych cokoli nahlas vyslovil, Ben se pobaveně i pyšně zároveň zazubil: "Já to věděl!"
"Roznesou ho na kopytech. Je v zásahovce nejmladší," strachoval jsem se po svých vlastních zkušenostech z Ruska.
"Jen ho nech, ať se s tím pěkně popere," nabádal mě Ben. "Potřebuje ostřejší lokty. A on je má, neboj se. Pouze je ještě nepustil ze své skrýše na světlo. Strigojům je ukázal, ale dhampýrům a Morojům nikoli. Je čas. Patrick jde v tvých stopách, Dimitriji. A zaslouží si to místo. Patří do tvé rodiny už dávno. Kryje ti záda v soukromí i v práci."
"Já nevím, zda je to dobrý nápad," prohrábl jsem si rukou rozpolceně vlasy.
"Kdyby sis nebyl jistý, nikdy by tě ani nenapadlo jeho jméno," smál se mi Ben. Měl pravdu. Patrickovi jsem věřil. Byli jsme si podobní. Oba dříve chudí mladí dhampýři z komunit krvavých děvek. Patrick nyní po smrti matky absolutně bez rodiny, kterou v našem kruhu věrných znovu našel. Obětoval by za mé tajemství bez váhání život.
"Brian si ale povýšení zaslouží. Nebude fér, když ho Patrick předběhne," zkusil jsem Bena nalomit, aby zvolil raději služebně nejstaršího bojovníka.
"O Walshe se nestrachuj! Nepřijde zkrátka! Udělám z něj svého zástupce v kompetenci strážců královského dvora. Pomůže mi s rozpisy služeb u královské stráže. I s plánovaním a dohledy u pravidelné obnovy magické ochrany. Ty toho máš zbytečně moc. Potřebuješ se věnovat Rose a za pár měsíců Rosii. Zásahovka ti bohatě stačí. Jen nemáš to srdce mě v tom nechat samotného a radši mi na úkor sebe s papíry pomáháš ve svém volnu nebo během noci místo spánku. Myslíš, že nevidím ty časy poslaných emailů?! Věčně je to třetí nebo čtvrtá ráno," nenechal se oblafnout strážce Harnett.
"OK," povzdechl jsem si nerad. Ben mě má přečteného. "Ale chtěl bych to Patrickovi říct sám. Když místo mého zástupce sám odmítne, necháš mi Walshe," stanovil jsem si podmínku.
"Snažíš se zbytečně. Neodmítne to," předpovídal budoucí průběh k mé smůle. "Jo, a pokud by to čistě teoreticky odmítl, musí mi to povědět sám Patrick do očí. Ne ty zprostředkovaně. To neberu a nevěřím tomu, jasné?!" zazdil můj plán, neříct Patrickovi celou pravdu s nabídkou v zárodku můj šéf. Do háje! Jsem namydlený!
Ve své kanceláři jsem dodělal nějaké papíry a přečetl průběžná hlášení od zvědů. Pořád vykolejený z rovnováhy jsem se už chystal vrátit domů, když se mi v kapse rozvibroval mobil. Vylovil jsem ho a podíval se na displej. Adrian. Přijmul jsem hovor. Ptal se mě, kde jsem, protože by se se mnou nutně potřeboval o samotě sejít. Dohodli jsme se, že nejvhodnější místo pro naši schůzku bude v budově strážců malá zasedací místnost. Podle odhadu měl přijít do deseti minut. Připravil jsem u kávovaru dvě kávy a sedl si do zasedačky.
"Ahoj," přiřítil se za pět minut. "Brácho, mám prosbu…"
"Povídej," čekal jsem, co z něj vyleze za jobovku. Soukromé povídání za zavřenými dveřmi nebude jen tak. Na obvyklý pokec stačila kavárna. Při pohledu na mě se zarazil. Provrtával mě očima. Ta prokletá aura.
"Ty to vybal první," nařídil mi.
"O nic nejde," protočil jsem oči vsloup.
Adrian se arogantně ušklíbl. "To si nech laskavě pro blbce kolem! Já mezi ně nepatřím! Jsi mimo… Co se stalo?!" naléhal na mě.
A tak mi nezbylo nic jiného než mu vylíčit informace o mém novém zástupci v zásahovce. Jakmile jsem to dopověděl, Adrian se rozesmál, až se za břicho popadal. To mě popudilo. "Jsem rád, že se krásně bavíš! Aspoň někdo z nás," reagoval jsem na to ironicky.
"Brácho, co řešíš?!" kroutil hlavou Adrian. "Je to logický krok. Patří k nám. Bude to další Ben Harnett a Dimitrij Belikov. Výjimečný dhampýr, jehož jméno bude znát celý Morojský svět. Navíc budu klidnější, když ti bude v zásahovce v mé nepřítomnosti krýt záda zrovna on."
"To mě na tom právě děsí nejvíc… Že ho k sobě tolik poutám…" stihl jsem říct.
Adrian upíjel doušek kávy a málem se utopil při jeho vdechnutí, poněvadž se rozkašlal smíchy. "Brácho, nerad ti beru iluze. Ale ty nejsi hlavní důvod, který ho k tobě a k nám poutá. Nějaký ten měsíc má mnohem větší a zásadnější důvod. Sám si ho zvolil. Takže se hoď zase do klidu. A součástí naší rodiny je víc, než si v tuto chvíli vůbec dokážeš představit. Budeš mrkat, až zjistíš podrobnosti," odhalil mi částečně nějaké Patrikovo tajemství, které jsem vlastně nechápal. A můj morojský adoptivní bratr se baví na účet mé nevědomosti. Zmetek jeden.
"Buď tak laskavý a nepleť se do cizích životů!" požádal se jsem příkře Adriana. Nesnášel jsem, jak komanduje a organizuje životy v kruhu věrných. "Alespoň Patricka nech volně dýchat a nezasahuj do jeho soukromí!"
"Jak myslíš, brácho," obdařil mě lišáckým úsměvem. "Abys potom nelitoval, že nejsi v obraze. Právě jsem tě hodlal zasvětit. Ale nebudu se vnucovat se svými tajnými informacemi, když o ně nestojíš. Tvoje mínus," akceptoval tedy, ale průpovídku si neodpustil.
"Jeho soukromí je tabu! Opovaž se! Stačí, že je zatažený do událostí v kruhu věrných. Nechci ho vystavovat nebezpečí a stresu ještě v zásahovce. Bude zavalený papírováním na úkor svého volného času, kterého má již nyní kvůli ochraně Lissy málo. A ostatní v zásahovce mu to dají sežrat. Je z nich nejmladší…" vysvětloval jsem Adrianovi své obavy.
"Ne tolik jako tobě. Tys byl ještě mladší než on, když ses stal zástupcem velitele zásahovky v Rusku. On si své místo obhájí. Tím jsem si stoprocentně jistý. Začínáš ho vnímat jako svého mladšího bratra. Pokoušíš se ho chránit. Nechceš, aby opakoval tvé chyby nebo zažíval nepříjemnosti," vyslovil nahlas úplnou pravdu Adrian, který se nenechal obalamutit. Dokonale mě znal.
"Radím ti dobře, jednoduše se smiř s tím, že bude po tvém boku, jako jsi to dokázal u mě. Patrick nezmizí. Bude blíž a blíž. Opakuje se osudový vtípek. Nač si to sám nezavařit. Je lapený. A já budu mít časem práci. Avšak to hodně předbíhám dopředu," kázal mi s vážným výrazem Adrian.
Nedělal si legraci. Začal jsem mít o Patricka strach. "Co Lautner vyvádí?!"
Adrian se zazubil: "Pozdě, brácho! Tvůj čas na odhalení tajemství z Patrickova života právě vypršel! Smůla! Dočkej čas, jako husa klasu!"
"Já tě jednou uškrtím, brácho," varoval jsem Ivaškova za provokaci. Zkouší neustále moje ovládání.
"Zkus se ho klidně zeptat sám, co dělá pravidelně ve svém soukromí… Jsem hodně zvědavý, co ti odpoví. Ale předpokládám, že bude mlžit. Ty budeš totiž ze všech lidí na světě úplně ten poslední, který se jeho tajemství dozví," předpovídal zasvěcený Adrian. Využíval proti mně svou výhodu v užívání magie, kdy mu aury a éterové sny odhalovaly mnohá tajemství.
Vzdal jsem to. Nic z něj nevydoluji. Raději jsem změnil téma: "Co ode mě potřebuješ?" Jeho úsměv se vytratil a on spustil. Noo, říci, že mě svým plánem šokoval je příliš slabé slovo. Skoro jsem na něj zíral s otevřenou hubou. Tohle je šílenost! Sebevražda Ivaškova! Velký risk!
Žádné komentáře:
Okomentovat