OT - 48. kapitola – Moje dcera (z pohledu Dimitrije)

 

Miláčci, omlouvám se za zpoždění.

Chtěla jsem přidat novou kapitolu už na Valentýna, ale bohužel jsem to nestihla.

Tak dodatečně a doufám, že jste si svátek zamilovaných užili :)

Partou to překvapeně zahučelo. Adrian vytřeštil oči a zakoktal: „Nééé, tohle jste neudělali?!“ Byl jsem rád, že v tu chvíli seděl.

Sydney se rozesmála nahlas a Adriana pocuchala ve vlasech: „Zlato, právě se ti vrátila ta tvoje jedna třetina i s úroky.“

„To nedovolím! Nebude se jmenovat po mně! Zbláznili jste se?!“ běsnil Adrian. „Měla se podle plánu jmenovat Rosie! To vaše náhlé poporodní pominutí smyslů odvolejte!“

„To byl tvůj plán, Adriane! Ne náš! A není to pominutí smyslů, ani následek dojetí způsobený porodem a podobně! S Dimitrijem jsme se na tom domluvili už před Vánoci! Jen jsme to kvůli tobě drželi v tajnosti! To je celé,“ hájila naše rozhodnutí o jménu dcery sama Roza.

Adrian zrudnul vzteky: „Takový podraz za to, co jsem pro vás udělal?! Je z jedné třetiny moje! Mám právo mluvit do toho, jak se bude jmenovat! A s tímhle jménem nesouhlasím! Vetuju ho! Nemůžete jí ho dát!“

„Omyl, Adriane, i kdybys ho vetoval, jsou to dva hlasy proti jednomu! Adriana se bude jmenovat, i kdyby ses stavěl na hlavu,“ Rose s přehledem shodila ze stolu jeho námitky.

Adrian začal doslova panikařit. „Zlato, vždyť o nic nejde. Je to jen jméno. Vymyslíme jí nějakou hezkou přezdívku, když jí takhle nechceš říkat,“ konejšila ho Sydney.

„Jak jsi mi tohle mohl po tom všem udělat, brácho?“ probodl mě poraženě a s bolestí v očích ze zrady ohledně jména Adrian svým pohledem.

Málem jsem ten pohled neustál. Bouřlivou reakci jsem od něj čekal. Klidně i pár hádek, ale nakonec jsem se domníval, že se usměje a pronese něco ve stylu: „Dostali jste mě“ nebo „Převezli jste mě“ a jméno přijme. On s touhle možností skutečně nikdy nepočítal. Své zděšení nepředstíral.

„Nikdy jsem za to, co jsem pro vás udělal, nic nechtěl. Pouze teď - jedno blbé jméno. Měla se jmenovat Rosie, jako malá růžička, která vykvete do krásy jako její máma. Vždyť se ti to líbilo… Proč jsi změnil názor? Jestli na tebe Rose tlačila, mohl jsi mi to předem říct a já bych jí tenhle nápad zarazil včas. Ne to přede mnou pět měsíců tajit. Nechápu to. Řekni mi jeden jediný důvod?“ naléhal na mě zoufale.

„Brácho, vděčím ti za hodně. Máš pravdu, jméno Rosie se mi líbí stále. Jeden důvod, proč jsme jméno změnili, byl ten, že Rose nechtěla, aby se jmenovala po ní. Ani upravenou verzi Rosie. A já to respektoval. Na jménu Adriana jsem se shodli okamžitě. Bez tebe bychom ji nikdy nedrželi v náručí. Bude žít s námi, bude mít moje příjmení a my jsme ti chtěli nějakým způsobem odčinit tvou zásluhu na jejím početí. Proto bude celý svůj život hrdě nosit tvoje jméno,“ vysvětloval jsem.

„Tohle si strč do prdele! Já o to nestojím! Přímo se mi to hnusí! Pokud ti opravdu jde o to splatit svůj dluh vůči mně za mou pomoc, změň své rozhodnutí zpátky na Rosii! Budeme proti Rose dva a veto jí nepomůže! Celá parta je na to zvyklá! Líbí se jim to,“ tlačil mě do kouta.

„Dimitriji, opovaž se!“ ozvala se výhrůžně Roza.

„Omlouvám se, ale to nemůžu. Nezradím Rose. Adriana se jmenovat bude,“ odmítl jsem ho velice nerad.

„Já jí stejně budu říkat Rosie! Bude z toho chudinka úplně zmatená, když tohle jméno nebude mít v rodném listě, ale mně je to fuk! A my dva jsme spolu skončili! Je ti to, doufám, jasné?!“ vydíral mě Adrian.

„Já nemůžu. Pochop mě. Prvním jménem zůstane „Adriana“,“ vyslovil jsem nešťastně.

„Dobře, tak ať se jmenuje „Rosie“ druhým jménem! A my ostatní si budeme moci vybrat, jak jí budeme říkat,“ chytil se Adrian poslední šance. A spokojil by se i s druhým jménem v rodném listě.

„Dimitriji, ať tě ani nenapadne mu na to kývnout,“ varovala mě naštvaně Roza.

„Papíry jsou už podepsané. Nezměním to, i kdybych chtěl,“ přiznal jsem nalomeně.

„Do hajzlu!“ ulevil si Adrian.

„Dimitriji, máš minutu na dopsání změny,“ podal mi desky s formulářem i propisku Dominic.

Nezaváhal jsem. Popošel jsem k židli, Adrianovi vtisknul do jeho náručí malou a sám rychle vepsal do příslušné řádky ke jménu „Adriana“ jako druhé „Rosie“. Nikdo nepozná, že to je ve formuláři dopsané až po podpisech obou rodičů. Řádek na křestní jméno byl dlouhý a Roza ho díkybohu neproškrtla. Příjmení Belikovová bylo na řádku druhém.

Právě jsem dopisoval poslední písmeno „e“, když vešla na porodní sál zdravotní sestra: „Pane doktore, jdu pro ty papíry.“

Dominic počkal, až to dopíšu. Překoukl papír a dole se jako lékař podepsal. Pak ho předal sestře: „Tady to je, sestři. Děkuju.“ Potom s dokumentem ihned odešla. Roza ani na vzniklou situaci nestihla zareagovat.

„Too nééé!!!“ vykřikla po odchodu sestry. „Jak jsi to mohl udělat, vždyť jsme byli domluvení?!“ vyčítala mi rozzlobeně.

„Rose,“ zašeptal jsem. Musí mě přece pochopit. Nemohl jsem Adrianovi jeho prosbu odmítnout. Ne po tom všem. Obzvlášť když se spokojil i s druhým jménem v rodném listě. Svým hlasem jsem souhlasil s Adrianou, kterou chtěla Rose, a zároveň s Rosií, kterou zase vybral Adrian. Oběma jsem vyhověl v jejich požadavcích a udělal kompromis pro obě strany variantou „ADRIANA ROSIE BELIKOVOVÁ“.

Ale Rose to takhle rozhodně nechápala, protože by jinak ledově neřekla: „Tak víš co, soudruhu?! Když sis to vyplňování papírů tak pěkně nacvičil, můžeš hned pokračovat s těmi rozvodovými!“

Zkameněl jsem a vykulil na ni oči. Pohled mi beze stopy humoru oplácela. „Rozo, to nemyslíš vážně?!“ dostal jsem ze sebe přiškrceně po chvilce.

„To si teda piš, že myslím!“ odsekla mi. „A když je nevyplníš ty, tak je vyplním já! S tím počítej! Tohle jsi totiž fakt přehnal! A já s chlapem, který nedrží slovo a beze studu mě podrazí v předem domluvené věci, nebudu!“

„Rozo, pochop mě. Já to musel udělat. Adrian má právo do jejího jména mluvit a vy dva byste se nikdy nedomluvili. Tak jsem to vyřešil kompromisem pro všechny tři strany,“ snažil jsem se ji přimět k rozumu.

„S tímhle na mě nechoď!“ odmávla moji námitku jako otravnou mouchu. A víc se na mě nepodívala.

Tak tenhle vývoj událostí jsem opravdu neočekával ani v nejhorší noční můře. „Ona se se mnou hodlá hodinu po porodu naší společné a vymodlené dcery rozvést,“ letělo mi zděšeně hlavou.

Kupodivu zasáhl Abe: „Rose, tohle skutečně přeháníš! Belikov se právě tím, že tam to druhé jméno dopsal, jako čestný chlap zachoval! Přestaň se ohánět rozvodem, ano?! Kazíš akorát výjimečný den narození mé vnučky! Tak toho okamžitě nech! Malá bude žít v úplné rodině. Na to sám dohlédnu!“

„Neboj, brácho! Necháme mámu do zítřka vyvztekat. A když ji tyhle úmysly neopustí, ovlivním ji éterem. Žádný rozvod nebude. A dík za ten ústupek se jménem,“ poděkoval mi vděčně Adrian.

Roza uraženě mlčela. Lissa přešla k její posteli a šťouchla do ní: „Nech už toho! Nebo si o tobě budou všichni myslel, že máš jako novopečená matka laktační psychózu a jsi hysterka.“

„Ty bys byla v klidu, pokud tě takhle podrazil Christian?! Mám chuť ho zabít,“ promluvila Roza.

„Tak zhluboka dýchej a nekoukej na něj. Nyní je nejdůležitější maličká. Tohle si s ním vyřídíš doma o samotě, jak tě znám. Jdeme chovat. Každý má na seznámení minutu. Adriane, tvoje právě odstartovala. Následuje Sydney, Janine, Abe, já, Jill a Mia. Pokud chtějí chovat i kluci můžou po nás,“ organizovala Lissa.

Adrian zvedl své oči na Sydney: „Ale že se nám povedla, Sageová?! Celá mamimka. Doufám, že bude i tak hádavá a umíněná. Aby měla Rose zpětnou vazbu o svém chování a výchově. Jen mi bude líto taťky. Kdyžtak může říct, že není jeho. Podobná mu není.“

Pousmál jsem se a pohledem sklouzl na Rozu. Zacukaly jí koutky taky. Tato výmluva mi do budoucna neprojde, ale to Adrian ještě neví, protože Adrianka celou dobu spokojeně spinká. Všiml si našich výrazů. Smála se i Lissa. „Co se chechtáte? Něco mi uniká, ale já na to přijdu brzy,“ napomenul nás tři Adrian.

„O tom nepochybuju,“ podotknul jsem. Lissa stopla minutu a Adrian s malou v náručí vstal ze židle, aby pustil sednout Sydney a Adrianku jí opatrně předal na chování. Jenže ona se tím pohybem vzbudila a vyčítavě na něj otevřela své oči. Moje oči. Adrian ustrnul v půli pohybu a zamrkal úžasem.

„Zlato, obávám se, že Dimitrijovi výmluva, že není Rosie jeho dcera, neprojde,“ rozesmála se Sydney, když spatřila mou podobu.

„Tak co, malá dhampýrko, mír?! Zařídil jsem to přesně, jak jsi chtěla, nemyslíš?“ obrátil se Adrian na Rozu, když se vzpamatoval.

„S tímhle nemáš ty nic společného! To byla náhoda! Ona je jen šikovná po mně, tak si vybrala to nejhezčí ze svého tatínka! Pokud se mnou chceš být za dobře, neříkej jí Rosie,“ chopila se své příležitosti Roza.

„Dobrý pokus! To by se ti líbilo! Zapomeň! Hezky zůstane moje malá Rosie,“ okomentoval to Adrian. Semkla rty do rozzlobené tenké linky a ovládala se silou vůle, aby po něm nevystartovala. Než Adrianku vložil do náruče Sydney, vtiskl jí ještě něžně pusu na čelo. Přesně jako ji vždycky dával Roze.

Adrianka očička během pár vteřin zase zavřela, takže je nikdo další z party neviděl a nechápali, o čem to my ostatní mluvíme. Další na řadě byla Janine. Ode dneška již babička. Dojatě si malou od Sydney převzala. Lissa schválně dala přednost Adrianovi i Sydney, protože měli veliký podíl na tom, že se vůbec mohla narodit. A Janine i Abe si to uvědomovali a neprotestovali.

„Ahoj maličká, já jsem tvoje babička,“ spustila na ni Janine. Její netečný a tvrdý výraz strážkyně byl ten tam. „Je celá Rose. Připadá mi, že jsem se vrátila o třiadvacet let nazpátek.“

„Fakt díky, že mi připomínáš, jak jsem stará, mami,“ promluvila ironicky Roza.

„Zdání klame, Janine,“ upozornil ji Adrian. „Ona je totiž Belikovová víc, než si myslíš a právě vidíš. Já se předtím se svým hodnocením unáhlil.“

Abe jí koukal přes rameno. I když se snažil nedávat své emoce najevo, dneska se mu to nedařilo. Rozu jako malou nikdy nezažil a z mimina byl odvařený. Adrianka pro něj bude kompenzace za to, že neviděl vyrůstat svou vlastní dceru. „Rosie, já jsem tvůj děda,“ představil se jí Zmeja, když ji poprvé držel v náručí. A ona se na něj zvědavě podívala. Janine stojící u něj zalapala po dechu. Nevěřila, musela se přesvědčit, že ji nešálí zrak a pohlédla pro kontrolu do mých. Abe se potutelně usmál a vyslovil to nahlas: „Má tátovy oči.“

„Hm, to sice má, ale ty jí nebudeš říkat Rosie, tati,“ zavrčela na něj Roza.

„Já ji budu oslovovat, jak budu chtít! A pro mě je to malá Rosie, Rose! A tak to i zůstane,“ odmítl používat jméno Adriana.

Po něm si ji pochovala Lissa, Jill i Mia a z kluků překvapivě Christian. V náručí držel předtím celou dobu dnes tříměsíčního Erika, pak ho podal Lisse. Spokojeně spal.

Adrianka Christiana pozorovala. A on si neodpustil to svoje: „Čau malá Hathawayová, vítám tě na světě. Doufám, že jsi nezdědila povahu po mamince, ale po tátovi jako jeho hodné upřímné oči. Rád bych s tebou totiž vycházel. Na pohled jsi docela pěkná. Tak si to u mě nepokaz, jo?!“

„Ozero, já tě rozcupuju na kousíčky! Jak to s ní mluvíš?!“ ozvala se Roza. Musel jsem se smát. Tihle dva se budou navzájem provokovat po zbytek života.