OT - 50. kapitola – Hormony (z pohledu Rose)

 

Lidičky, tak se blížíme pomalu ale jistě do finále.

Kapitola s číslem 53. bude závěrečná.

Jsem divná. Pár minut bych se šíleně smála a v další minutě brečela. Moje psychika je na bodu mrazu. Z maličké jsem nadšená, ale moje obavy o její bezpečí rostou velkým tempem. Sama ji nezvládnu ani přebalit. Všechno dělá Dimitrij. Kdybych ji nekojila, vůbec by svou mámu k životu nepotřebovala.

Ze začátku jsem byla ze všeho unavená a vyplašená. Mohly za to rozházené hormony. Teď už je to po měsíci lepší. Pomalu zase nacházím svou rovnováhu a pohodu. Už se mi vrací i humor.

S Dimitrijem nám to klape. Je bezvadný taťka. Malou obstará kromě kojení sám. Od porodu koupe, přebaluje, uspává. Prostě cokoli je potřeba. Pouze nekojí. Ani nemůže. Haha. Domnívám se, že kdyby to nějak šlo zařídit, dělal by i tohle.

Adrianku neustále fotí. Babičkám posílá obrázky emailem. Chodí pyšně s fialovým kočárkem na procházky do parku. Maličká se jen zavrtí a on k ní hned přiskakuje, aby zjistil, co se jí nelíbí. Potvůrka ho má obtočeného kolem prstu a moc dobře si to uvědomuje. Samotné ležení v postýlce jí nevoní. Chce pořád houpat a chovat. Soudruh se zbláznil a k její spokojenosti pořídil do ložnice houpací křeslo. Sedává tam s ní a něco jí pořád tiše brouká.

Zrovna se blížil čas krmení. Já převlékala v postýlce její peřinky do čistého povlečení a Dimitrij s ní seděl v houpacím křesle a něco jí zase potichu mumlal. Adrianka s sebou začala šít a nabírat k pláči. Malý hladový otesánek, ale já to potřebovala nejdřív dodělat. Taťka ji konejšil. Něco jí říkal a ona se překvapivě opravdu umoudřila, že několik minut ještě počká.

Zarazilo mě to, proto jsem se zeptala: „Soudruhu, cos jí to prosím tě šeptal? To mi musíš říct, abych to mohla příště použít taky. Když nevyslyším okamžitě její prosby o příděl, hrozně se vzteká.“

Dimitrij po mé otázce vypadal rozpačitě a ostýchavě. Takového jsem ho často neznala. Normálně se mi bál odpovědět. Tak jsem si to vysvětlila svou teorií: „Tys pomlouval její maminku, viď? Jinak bys mi to hned a bez rozpaků odhalil.“

„Ne, to bych si nedovolil. Navíc k tomu není důvod,“ ohradil se okamžitě a trochu dotčeně, že mě něco takového vůbec napadlo.

„Tak proč s tím děláš takové cavyky, proboha?“ vrtěla jsem nechápavě hlavou. „To, že je tvoje malá krásná princeznička a tatínek ji miluje a tak dále, jsem slyšela už milionkrát, tak kde je dneska problém?“

Celý se ošil. Z nějakého důvodu mi to nechtěl povědět. A mě napadlo další řešení: „Tys jí řekl Rosie a bojíš se mi to říct, abych zase nevyváděla, co?“

„Ne, to není pravda. Neříkám jí tak. Je to Adrianka. Jááá…,“ koktal.

„Dimitriji, nemusíš mi to sdělovat, když je ti to nepříjemné,“ zasáhla jsem.

Zhluboka se nadechl a vysvětlil: „Rose, já na ni mluvil rusky.“ Čekal na mou reakci. Bouřlivou odezvu, že s tím nebudu souhlasit.

Pár vteřin jsem na něj zírala. A v duchu si nadávala: „To jsi to těmi scénami dopracovala daleko, Rosemarie Belikov-Hathawayová. Vlastní manžel a otec společné dcery národností Rus se bojí před tebou mluvit na svou holčičku ve svém rodném jazyce, protože si myslí, že se to mamince nebude líbit. Ty jsi opravdová kráva!“

Nechala jsem povlečení být a pomalu přešla k Dimitrijovi a malé. Pohladila jsem ho po tváři. Celou dobu ze mě nespustil hluboký pohled svých upřímných a hodných očí, které tolik miluju. „Už rozumím, proč je hodná. Obě máme totiž slabost pro rusky mluvícího tatínka.“

„Tobě to nevadí, Rozo?“ zašeptal.

„Dimitriji, jsi její otec - Rus a vždycky jím budeš a na to, že žijeme celá rodina v Americe a mluvíme anglicky, to nikdy nebude mít vliv. Tvoje dcera by se měla učit tvůj rodný jazyk. V Rusku má babičku a další příbuzné. Čím dřív se ho naučí, tím líp. Alespoň s ruštinou nebude bojovat tak jako já. A že je v klidu, když na ni takhle mluvíš, chápu. Mě svádíš i tím svým božským přízvukem a když mi šeptáš ta zamilovaná slovíčka při milování nebo obdobu mého jména v ruštině, jsem doslova ztracená. Jsme tvoje holky, taťko. Obě jsi nás dostal na ruštinu. Měl bys jí nechat zařídit ruské občanství, určitě na něj bude mít ve tvé zemi nárok. Budeme tam cestovat poměrně často. I to bude praktické než pořád vyřizovat potřebná víza. A napadá mě ještě jedna věc: aby se jí to nepletlo v hlavičce, mohl bys ji v ruštině oslovovat Rosie. Tak by odmalinka věděla, že když je Adrianka mluví s mámou a tátou anglicky a když s ní budeš sám, mluvíte rusky a ona je Rosie. To by šlo, ne?“ navrhla jsem.

„Nešlo, Rozo,“ odmítl to.

„Proč ne?“ ptala jsem se zmateně.

„Pokud mám vyřizovat ruské občanství pro svou rodinu, musí ho mít nejen moje dcera, ale i zákonitá manželka. Pouze jedné z vás ho nedělám. Nebudu se zlobit, když řekneš NE, Rose. Žijeme tady. Nepotřebujete ho…,“ víc nestihl vyslovit, protože jsem ho umlčela svými rty.

„Zařiď nám ho,“ dodala jsem po chvíli.

Odměnil mě nádherným polibkem a větou: „Tolik tě miluju, Rozo. Vás obě.“

 

* * *

 

Do života naší rodiny zasahuje i Adrian. Jen před Dimitrijem si hraje na borce a tvrďáka, ale z malé je hotový jako on. Vlastně se svým chováním a přebalováním rovná soudruhovi. Zastaví se skoro každé dopoledne, když je Dimitrij ve službě. Jen s tím jménem Rosie mě stále vytáčí do vrtule. Bohužel už s tím nic neudělám. Vlastě ani nechci. Tu možnost jsem měla, ale odmítla jsem to udělat kvůli němu a Dimitrijovi. Zbytek kruhu drží basu s Adrianem, protože malou oslovují také Rosie. Jediná Lissa používá kvůli mně jméno Adrianka.

Na Dimitrije jsem byla strašně naštvaná, že Adrianovi ustoupil. Dost jsme se skrz to hádali. Nebo spíš já nadávala soudruhovi za jeho zradu. Dnes mě to trochu mrzí. Hormony moji ráži ještě zhoršily a mé reakce byly dost nepřiměřené. Nezasloužil si po tom všem ode mě takové jednání.

Nejhorší hádka přišla asi po 10 dnech od narození malé. Byli jsme spolu všichni sami večer doma a Dimitrij malou choval. Akorát byla doba jejího krmení a ona se netrpělivě vrtěla. Vztekala se mu v náručí a on ji uklidňoval slovy: „Vydrž maličká, maminka tě hned nakrmí.“ Nepomohlo to a Adrianka se rozkřičela na celé kolo. Dimitrij zareagoval úplně spontánně a houpal ji v náručí. „No tak, Rosie. Vždyť jsi přece hodná holčička, musíš ještě chvilku vydržet. Maminka jen něco dodělá.“ Ani si neuvědomil, jak ji vlastně oslovil. Myslím, že jsem zrovna žehlila její dupačky. A zbývaly mi poslední dva kousky, tak jsem to chtěla dodělat, abych nemusela znovu pouštět a nahřívat žehličku.

Jenže to jeho „Rosie“ účinkovalo jako rozbuška. Vytrhla jsem žehličku ze zásuvky, nasupeně jsem k němu nakráčela a převzala si od něm malou. Než jsem s ní odešla do ložnice a zavřela za námi dveře, ledově jsem pronesla: „Takhle se nejmenuje! Dokud se nenaučíš používat pravé jméno naší dcery, tak za námi nechoď! Tuhle zradu ti nezapomenu, abys věděl! Zklamal jsi mě a nedovolím ti ji tímto způsobem oslovovat, rozumíš?!“

Šokovaně a bolestně zamrkal, jakmile si uvědomil, jak ji přede mnou pojmenoval. „Rose, omlouvám se,“ vyhrkl hned omluvu. Já ho však stejně neposlouchala a zavřela za námi dveře do ložnice.

Během deseti vteřin se objevil ve dveřích: „Rose, mrzí mě to. Víckrát se to nestane. Dám si na to pozor, přísahám. Odpusť mi to, prosím.“

„Jdi pryč,“ zavrčela jsem na něj. Nešťastně opravdu odešel a nechal mě v ložnici s malou samotnou. Vrátil se za dvě hodiny. Musel za mě dožehlit prádlo. Další várka byla v sušičce. Vše vyžehlil, poskládal do komínků a v ložnici narovnal na své místo do skříně. Pak mi donesl čokoládový puding s horkou čokoládou na usmířenou. Tak hrozně se snažil a toleroval mi moje výlevy i nálady.

Já byla dál uražená. Ani jsem se na něho nepodívala. Nechal mě být a došel k postýlce, kde Adrianka spinkala. Natáhl ruku, aby ji pohladil, když jsem vybuchla znova: „Nesahej na ni!“

Podíval se na mě a poprvé ztratil svou příčetnost. „Já se omluvil! Rose, klidně mě trestej, jakkoli chceš! Třeba mě vyhoď z ložnice, nemluv se mnou! Cokoli! Jen mi nebraň v kontaktu s mou dcerou! To jediné po mně nežádej! Máš pravdu zradil jsem tě! Ale přemýšlela jsi někdy o tom, proč jsem to udělal?! Když jsem Adrianovi představil malou a oznámil mu, že se jmenuje po něm, domníval jsem se, že se rozesměje a pronese něco ve stylu: „Dostali jste mě, jedna nula pro vás.“ Ale on dočista zpanikařil. Nehrál to. Za celou dobu, co nám pomáhal na akademii, u dvora, za záchranu mého života, ode mě nikdy nic nechtěl na oplátku. NIKDY! Udělal toho pro mě tolik. A o tom, že jsem se díky němu mohl stát biologickým otcem naší dcery, ani nemluvím. Až po jejím narození si konečně řekl o jednu věc, kterou ode mě za to všechno chtěl – pojmenovat ji Rosie. A já mu to po tom všem nedokázal, ani nechtěl odmítnout, rozumíš?! Spokojil se i s druhém jménem, jen aby se tak jmenovala. Nebudu ji před tebou takhle oslovovat. Moje blbost, ale neber mi ji!“ skončil Dimitrij se svým důrazným proslovem. Nekřičel na mě. To ne, ale bránil se. Po chvíli se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a promluvil: „Jdu na vzduch.“ Pak pohladil malou v postýlce a odešel z bytu.

Bohužel jsem nic z toho, co mi říkal, nepochopila. Stále se mnou cloumal vztek, stres, úvaha, pochyby i hormony. Pochybovala jsem o sobě jako o dobré matce pro naši dceru. Byla jsem unavená i vystresovaná. Prostě celkově v nepohodě. Neovládala jsem své jednání ani nálady.

Asi za hodinu někdo zaklepal na naše dveře. Dimitrij by si odemkl. Otevřela jsem. Za dveřmi stál Adrian. „Ahoj Rose, vím, že je pozdě, ale můžu s tebou na chvíli mluvit?“

„Ahoj, jasně. Pojď dál,“ pozvala jsem ho dovnitř.

„Nebudu chodit kolem horké kaše. Jestli ti tolik vadí, že se malá jmenuje druhým jménem Rosie, tak zítra s Dimitrijem zajdete na matriku a druhé jméno necháte z rodného listu vymazat. Ví o tom, když přitlačíš a řekneš, že jsi mluvila se mnou, podepíše to. Já to nějak zvládnu. Ale jejím prvním jménem ji oslovovat nebudu. Bude pro mě pouze „maličká dhampýrka.“ Ostatní z kruhu se časem přizpůsobí novým okolnostem. Nemuč Dimitrije za to, že to pro mě udělal navzdory tvému nesouhlasu. A hlavně mu neber malou. Slib mi to, Rose, prosím tě,“ naléhal Adrian.

Bylo mi ze sebe sama blbě. Chovala jsem se jako husa. Konečně se mi po jeho slovech v hlavě rozsvítilo. „Ne, nic se měnit nebude,“ rozhodla jsem se. „Já to časem rozdýchám. Dimitrijovi se to jméno líbí.“

„Seš si jistá?“ ubezpečoval se Adrian.

„Naprosto,“ odkývala jsem mu to. „Kde je? Mluvil jsi s ním?“

„Jo, dali jsme si v kavárně kafe. Tipuju, že šel pak buď do tělocvičny, nebo sedí v parku na lavičce. Nemá to s tebou v poslední době jednoduché, malá dhampýrko,“ přiznal mi Adrian.

„Kdes nechal svůj ostrovtip?! Řekni to narovinu – jsem nesnesitelná a on mi to všechno trpí a mlčky snáší. Dneska jsem překonala jeho meze,“ podívala jsem se pravdě do očí.

Adrian se usmál: „Už je to na dobré cestě, když si to uvědomuješ. To jsou hormony. Za pár týdnů se to spraví, neboj. On to potřebuje jen o samotě vydýchat a nabrat sílu do dalších dnů. Dej mu čas.“ Potom v postýlce zkontroloval maličkou. Nadechoval se, aby jí oslovil „Rosie“, když se zarazil. „Radši tě nebudu zbytečně několik týdnů provokovat. Pokud mi to teda omylem neujede. Za to se předem omlouvám. No nic, holky, nebudu zdržovat. Opatrujte se,“ rozloučil se s námi Adrian a oběma nám vtiskl polibek na čelo. Ve dveřích se na mě ještě otočil: „Rose, jsi ta nejlepší máma na světě. Nepochybuj o sobě. Všechno bude v pořádku.“

Jakmile Adrian odešel, měla jsem tendenci napsat Dimitrijovi smsku s omluvou, ale nakonec jsem to nerealizovala. Z očí do očí to bude lepší. Počkám na něho. Čas jsem využila ke sprše, následně se vzbudila opět malá na krmení. Rovnou jsem ji i přebalila a převlékla do jejího pyžamka. Během chvilky znovu usnula. Koupali jsme ji obden. Dnes zrovna ne. Stejně ji vždycky umýval Dimitrij. A já mu jen asistovala v podávání dětského mýdla, osušky a olejíčku po koupání.

Ze začátku byl z mé strany velký ostych, abych jí nějak neublížila. Nyní bych to sice zvládla taky, avšak Dimitrij si tu svou koupací chvilku strašně užíval a já mu ji nechtěla brát. Adriance se ve vodě docela líbilo. Časem z ní bude vodní živel a s tátou určitě vytopí při každém koupání koupelnu.

Nechala jsem ji v postýlce vedle své postele. Na nočním stolku jsem rozsvítila pouze lampičku a zavrtala jsem se pod peřinu. V pyžamu mi bylo docela chladno. Musela jsem usnout. Vzbudila jsem se a všude kolem tma. Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Bylo půl dvanácté. Adrianka se na další krmení budila většinou kolem jedné. Světlo z mobilu mi stačilo, abych se rozhlédla po místnosti. Maličká spokojeně spinkala. Poté jsem se otočila na Dimitrojovu půlku manželské postele. Očekávala jsem, že bude spát vedle mě, ale neležel tam. Ani jeho peřina s polštářem. Svým výstupem jsem se ho dotkla víc, než jsem si myslela. Vstala jsem potichu z postele. Adrianku jsem pohladila po tvářičce a zachumlala pořádně do peřinek. Pak jsem tiše vešla do obýváku. Dveře jsem nechala otevřené, abych slyšela, kdyby malá plakala. Dimitrij spal na rozloženém gauči. Sedla jsem si na kraj k němu. I ve spánku byl překrásný a přitažlivý. Měla jsem tendenci ho pohladit, ale rozmyslela jsem si to, abych ho nevzbudila. Vždycky byl okamžitě připravený vyskočit z postele a jít do akce proti Strigojům nebo dalšímu nebezpečí. Potřeboval si odpočinout.